Tajemství Targarossu 4 (stará verze)

Anotace: Nestíhám psát,takže se omlouvám,že to je až teď. "Když se podívám za dnešním dnem,je mi jasné,že už nic nebude stejné.Už znám Violu,Lili,Tobiase,Moorlia,Gungy(!),a spoustu dalších.Chtěla bych,aby to byl jen sen a já se ráno probudila doma!!!" - Tami

„Věnuji zmatený pohled svých společníkům, kteří si již Moorlia také všimli. Holky se tváří vyděšeně, kluci naopak naštvaně. Tobias se svým tvorem mezitím hladce přistanou několik kroků od nás.
„Ahoj Tami, pojď se projet na Moorliovi,“ navrhne mi. „Přece se tu nebudeš zahazovat s tou chátrou na Gunzích. Dovezu tě, kam budeš chtít,“ slibuje dál. „A bude to o dost rychlejší,“ dodá nakonec. Není moc těžké rozhodnout se mezi nepohodlnou cestou na těch opeřených příšerách a výletem nebesy s klukem, po kterém toužím od první chvíle, co jsem ho spatřila. Ale uvnitř mě se rozezvoní poplašný zvonek, přeci jenom je to nepřítel, teda alespoň to všichni okolo mě tvrdí.
„Nikam nepoletí!“ rozkřikne se zrzek.
„Matěj má pravdu – Tamara zůstane s námi,“ přidá se Viola, kterou zrzkův – teda Matějův útok vzpružil. „Do Caer Darossu ji dokážeme dopravit sami. Myslíš, že nevíme o co ti jde?! Máš ale smůlu, Tami je náš Fangar a nikdy nepřejde na stranu Moondroru.
„Myslíš si, že se tě leknu Fialko?“ zasměje se Tobias. Musím podotknout, ačkoli se to momentálně absolutně nehodí, že při pohledu na jeho úsměv se mi div nepodlomila kolena. „Je to jen a pouze Tamary věc, jestli se rozhodne jít se mnou nebo zůstat s váma, vesnickýma nedochůdčatama. Nemáte právo si ji přivlastňovat, váš rodokmen nesahá ani k támhletomu lesu. Jste jen budižkničemové, kteří se chtějí vytáhnout před Garlinem.“ Tak tímhle mě dost naštval! Najednou k němu pocítím vlnu vzteku a nenávisti, takže se poprvé za celou dobu ozvu:
„Laskavě neurážej mé přátele! Nevím jakým právem si to vůbec můžeš dovolit? Nejsou na tom o nic hůř než ty, možná že ještě lépe!“ rozkřiknu se na něj, i když toho vzápětí lituji, protože Tobias se zatváří překvapeně a vzápětí naštvaně.
„Jak chceš, myslel jsem to dobře pro tebe. Užij si to v téhle společnosti,“ popřeje mi a během několika vteřin mi černý flek na nebi zmizí z dohledu.
Viola s Matějem se hned dají do debaty, Lili s druhým klukem mlčí a já se k nim musím přidat. Je mi hrozně. Jsem tu chvilku a už se s ním musím pohádat. Mám prudkou povahu, vím o tom. I když srdce trpí, mozek mi říká, že jsem jednala správně. Proč jenom musí být tak namyšlený? Ale na druhou stranu pro mě přiletěl. Bylo to však z jeho vůle, a nebo z příkazu Nooma? V hlavě mi víří otázky, na které neznám odpověď. Proč jen kluk jako on není v našem normálním světě? Tam by to bylo o mnoho jednodušší.

„Budeme muset přenocovat,“ rozhodne náhle Matěj a sesedne ze svého Gunga. Přidáme se k němu a všichni se hned dají do práce. Najednou si mezi nimi připadám naprosto zbytečná. Jsem úplně mimo. Lili bleskově rozdělá oheň – bylo to tak rychlé, že jsem ten trik ani nestihla zaznamenat. Viola mezitím zhotoví jakousi večeři a kluci se vydají na prohlídku okolí, jestli je to tu bezpečné. Stojím uprostřed toho všeho, ráda bych pomohla, ale než stihnu cokoli udělat, je to hotové.
Viola už na kotlíku vaří jakousi polévku a Lili se dá do stavby přístřešku, pod kterým budeme spát. Výsledek je postaven během sotva dvou minut, právě ve chvíli, kdy se kluci vrátí. Je to jako kdybych se ocitla uprostřed filmu, jehož celý děj se rychle převíjí dopředu. Najednou mi je do breku. Jsem tady vlastně úplně sama, v cizí zemi, s cizími lidmi. Začínám mít strach, protože přichází tma a není mi tu zrovna nejpříjemněji. Oheň sice plápolá seč mu síly stačí, ale prostě mě to nedokáže uklidnit.
Dostanu trochu Violina výtvoru a dám se do jídla, protože mám už dost velký hlad. Ostatní se vesele baví, žertují o věcech, jimž nerozumím, a i když se mě sem tam také pokusí vtáhnout do hovoru, nedokážu to. Sedím mlčky na zemi, stále ještě vyhřáté sluncem, poslouchám hovory těch lidí okolo a toužím po své posteli, vaně s horkou vodou, po televizi, rádiu a mnoha dalších věcech, i když ty poslední doma skoro nepoužívám.
Dneska se stalo tolik divných věcí. Proč já jen na tu půdu lezla? Sice bych nikdy nepoznala krásy tohoto světa, ale...
„Je čas ulehnout,“ rozhodne najednou Viola a všichni se natáhnou co nejblíže k ohni. Vzápětí si uvědomím, že přístřešek se nestavil pro nás, nýbrž pro Gungy.
„Tami, pojď si taky lehnout, musíš se na zítřek pořádně vyspat, čeká nás náročná cesta,“ ozve se ke mně Lili. Poslechnu ji a položím své unavené tělo vedle ní, i když mi je jasné, že stejně neusnu. Během několika minut jsou všichni ztraceni ve světě snů. Taky bych ráda spala, ale nikdy jsem nespala na tak nepohodlném lůžku. Možná jsem fajnovka, říkejte mi jak chcete, ale holka z města, co v životě nebyla na táboře a všechny dovolené trávila v hotelech se ani jinak chovat nemůže.

Už asi hodinu se snažím počítat hvězdy na nebi. Jsem u čísla 3 000 a už vůbec nemám přehled, které jsem počítala a které ne.
„Přeju dobrou noc,“ ozve se náhle do ticha známý hlas. Vyděšeně se posadím a hledím do tmy, kde tuším Tobiase. „Proč se mě stále tak bojíš? Udělal jsem ti něco špatnýho?“
„Nebojím se!“ zavrčím. Proč mě tenhle kluk musí vždycky tak rozčílit?
„Jasně že se nebojíš,“ prohodí ironicky, ale vzápětí dodá: „Nechci se hádat, tak se na mě tak nedívej.“ Ucítím že se usmál.
„Jak se na tebe můžu dívat, když tě ani nevidím,“ zeptám se. Hned nato ucítím něčí ruce na svých očích. Jsou jemné, jako kdyby nikdy nebyly nuceny k větší práci a přitom silné na řízení Moorlia. Cítím jeho dech ve svých vlasech a ten pocit je k nevydržení.
„Máš pravdu, teď mě ani vidět nemůžeš. Pojď se projít,“ nabídne mi a jeho ruce sklouznou po mých vlasech k mým rukou. Vím, že mám říct ne, ale ono už to jaksi nejde.
Vezme mě tedy za ruku a bez jediného slova jdeme vedle sebe skoro deset minut. Nebo alespoň to tak tipuju, nestopovala jsem to, ale každopádně to bylo dlouho. Najednou mi to celé připadá trapné. Já nevím co to se mnou je. Jsem s klukem, kterého asi miluju a nedostanu ze sebe ani slovo. Třeba je tohle všechno jenom sen, já se ráno probudím a zjistím, že jsem se bála kluka, který ani neexistuje.
„Jak dlouho tu budeš?“ překvapí mě otázkou Tobias a můj mozek v tu ránu začne šrotovat neuvěřitelnou rychlostí. Chce zjistit jestli se mám jak dostat domů a nebo mu jde o mě? Nemůžu se rozhodnout kterou odpověď vybrat, takže radši zvolím neutrální: „Ještě nevím.“
Radši se k tomu nevrací a změní téma. „Omlouvám se za to, jak jsem vyjel na Fialku a její kámoše, ale nemysli si, že oni jsou svatí, nenávidí nás stejně jako my je.“
„V tom případě mi není jasné, proč se s tebou dál bavím. Já patřím mezi ně,“ řeknu a podívám se na něj. Už jsem se trochu rozkoukala a je ho vidět docela dobře.
„Ty jsi jiná, ještě tě nestihli zkazit, nemáš tak zpátečnický sklony, a celkově jsi jiná, spíš by ses hodila k nám, ale neber to jako přemlouvání k přestupu k nám. To každopádně nechci, i když se všem jasné, že jestli k nám nepřejdeš, přijdeme o možnost, navždycky s nimi skončit,“ dá se na upřímnou vlnu, a mě začíná být ještě sympatičtější než předtím.
„Nechystám se opustit Targaross. I když si nejsem jistá, jak jim můžu pomoci právě já.“
„Přijdeš na to, uvidíš,“ řekne a tiše hvízdne. Odkudsi se vynoří ohromné monstrum, v němž po chvíli poznám Tobiasova Moorlia. „Chceš si ho aspoň pohladit, když už se na něj bojíš sednout?“ nabídne mi a já prostě musím souhlasit. Opatrně k velkému zvířeti natáhnu ruku a dotknu se jeho krku. Má jemnou hustou hřívu, která je na dotek strašně příjemná. Najednou zatoužím po tom, sedět nahoře.
„Ty fakt víš, jak dosáhnout svýho, co?“ zeptám se.
„Nooo,“ protáhne. „Ne že bych věděl, co myslíš, ale moje pozvání i nadále platí,“ dodá. Oba se musíme usmát. Najednou však přede mnou vyvstane problém, jak se na Moorlia vydrápat, aniž bych mu nějak ublížila (nebo on mně). Tobias ho však vyřeší za mě a než si stačím cokoli uvědomit sedím nahoře. Není mi moc jasné, jak mě sem vysadil, ale už to tak je. Lehce vyskočí za mě a tichým mlasknutím pobídne svého tvora k pohybu.
Moorlio se lehce prochází polem a já zažívám stejné pocity, jako když jsem seděla poprvé na koni. Něco naprosto nepopsatelně krásného proudí celým mým tělem a Tobi je naštěstí tak ohleduplný, že mlčí.
Tak teď jsem to s tou ohleduplností zakřikla! Najednou ze sebe vydal jakýsi zvuk, který bych nebyla schopna napodobit a Moorlio vzlétl. „Nejdřív můj žaludek nebezpečně zavibroval, ale vzápětí jsem si na ten nový pocit zvykla a začala si to užívat. Tobias mě chytil kolem pasu, a do ucha mi šeptal názvy jednotlivých míst, nad kterými jsme letěli.
Je mi krásně, ale najednou se cítím strašlivě ospalá, než si stačím cokoli uvědomit, usnu mu v náručí.
(Ani si nestihnu domyslet následky toho, co se může stát!!!)

------------------------------------------------------
Teďka tu dva týdny nebudu (jedeme se školou do Itálie=o), takže na pokračko si počkáte, ale zkusím něco napsat, když bude chvilka klidu a pak to sem dám =o) Omlouvám se, že ten první den je tak roztahanej, ale nemám čas na psaní delších dílů =o(