Nevyslovytelná jména bohů

Anotace: Něco málo jsem připsal, dále dopíšu snad...

Vešel do chrámu - kamenné, temné krypty beze světla. Sestupoval pomalu a nejistě po schodech; čím byl níže, tím hůře bylo vidět. Chodba, jíž vedlo schodiště, byla úzká tak, že se sotva rameny nedotýkal stěn. Najednou přišel první zákrut, za nímž následovala úplná tma, neboť úzké paprsky světla, které ještě sahaly dlouhou svažující se chodbou až sem, musely svoji přímou dráhu nutně ukončit ve stěně chladné, orosené skály.
Potil se strachem. Nevěděl, co ho v této podivné sluji může všechno potkat. Zdvihl ruce a nahmatal jima stěny, aby věděl, kudy jde, když mu zrak nebude moct sloužit. Musel zpomalit krok, neboť schody byly nestejně velké a nedalo se předvídat, jak hluboko se každý další svažuje.

Je teplý letní večer. Příjemné babí léto přišlo nečekaně brzy. Šedook sedí před svou chalupou - on ji nazývá domem, to je pravda - a listuje ve staré knize. Nemá tušení jak vlastně přesně steré, ale ví, že se dědí v jeho rodě už několik generací. Právě si čte o skřítcích, těch pomáhajících i těch škodících. Ačkoliv nikdy žádného neviděl a snad i v hlouby duše pochyboval, že vůbec existují, vždycky si přál přesvědčit se o opaku. Tato stvoření totiž obdivoval.

Kráčel už dobrých pár minut úplně potmě; čím se dostával hloub pod povrch země, tím hloub se nořila odvaha a odhodlání v jeho nitru. Čeho si všiml bylo, že jak postupoval po schodišti tunelem dolů, stále jasněji cítil jakousi podivnou vůni; nedokázal říci, z čeho pocházela. Měl pocit temného hučení v obou uších; vyšší tlak udělal své. Polkl tedy, aby se mu ulevilo. Pohyboval se pomalu dopředu, doufaje, že brzy přijde konec onoho schodiště (ačkoliv nevěděl, zda ho v tom bodě potká něco lepšího - bylo těžké v to věřit). V tom to přišlo! Místo schodu, který měl podle zkušeností s předchozí cestou tunelem následovat, bylo prázdno. Šlápl až příliš směle a hluboko na to, aby mohl pohyb zastavit a bezpečně se vrátit zpět. Přepadl vpřed, ruce smýkaje po vlhkých, místy mechem obrostlých stěnách skály; pravým bokem se uhodil o schod, z nějž udělal onen poslední, osudový krok vpřed; levou rukou se snažil zachytit v místech, kde očekával další schody níže položené - promáchnutí prázdnem. Padal do tmy.

Vždycky si přál nějakého skřítka potkat. Jedno, jestli hodného, šprýmaře, nebo i zlého (což by bylo nepochopitelné, pokud byste neznali Šedooka). Stačil mu jediný důkaz, byť sebechabější, jejich existence. I kdyby měl být jen pro něj. Jeho snem bylo dostat se do přízně těchto skřítků, zjistit o nich co možná nejvíc. Z pohádek a pověstí, které kolovaly a které byly i v jeho knize, věděl, že umí dělat malá kouzla a že jsou nepoučitelní vtipálci, dobráci nebo nezbedové.

Po několika metrech pádu tmou dopadl na dno. Měl velké štěstí, spadl do kupky čehosi odporně páchnoucího, ale - což mu zachránilo život - měkkého. Brzy pochopil, že je celým tělem ponořen do hromady tarukaních odpadků; pach zetlelých kaštanů byl velmi výrazný. Pomalu se snažil uvědomit si všechny části svého drobného těla a pokusil se pokrčit nohy. Přes velikou bolest natlučených kloubů se mu to podařilo a povzbuzen tímto úspěchem se pomalu a s potížemi dostal do sedu. Neviděl vůbec nic, mohl jen odhadovat do jak vysoké hromady listí, hadrů a nahnilých kaštanů dopadl.