Východ slunce 19. díl

Anotace: Pokračování po velice dlouhé době. Moc se omlouvám, ale nějak jsem neměla náladu na pasní, Snad vám to trochu vynahradím. Posunujeme se dál.

Začalo to. Nová etapa života se mi právě stavěla do cesty. Dnes byl na pořadu dne můj odjezd. Odjezd z místa, kde jsem strávila bezmála jeden měsíc nabitý událostmi a vědomostmi. Potkala jsem nové přátele, poznala nový druh bytostí žijících v zemi zvané Lithaines. A teď to všechno mělo skončit, jako bych tu byla omylem. Jen mávnutím kouzelného proutku. Utěšovala jsem se vidinou na vzpomínky, ve kterých si budu moci přehrávat meditační sezení na louce, kdy se mi do zad opíraly paprsky slunce, čmeláčci kolem mě poletovali, květy vysílaly své vonné esence přímo mně pod nos. Budu vzpomínat na věčně trvající boje s Leneiem, jeho vtípky a kousavé poznámky, ale nehynoucí oddané srdce těm správným účelům. A Aveyron, to je kapitola sama pro sebe. Probudila ve mně něco, co jsem již považovala za mrtvé. Teď vystupovaly na světlo jen samá pozitiva, leč samozřejmě se tu i nějaké negativní věci našly, bohužel však silnějšího rázu. Na ty jsem ovšem tohle ráno myslet nechtěla. Věci už jsem měla zabalené, svůj thin pečlivě uklizený. Jak mi včera sdělila Daria, mohu si sama rozhodnout, kdy chci opustit Enda´aren. Nebudu odjíždět hned teď. Chci se s tímhle tajemným lesem a jeho obyvateli nejprve rozloučit. Po svém.

Povzdechla jsem si, zavřela skříň zející prázdnotou a popadla do rukou svůj nový černý plášť. Přehodila jsem si ho přes ramena a sešla dolů na zem. Sin Thai stál kousek od mého stromu sangria. Jakmile ucítil mou přítomnost, zvedl hlavu od šťavnaté trávy a zadíval se mi do očí. V duchu jsem mu oznámila, že ještě nenastal čas. Spokojil se s tím a znovu sehnul hlavu ke své snídani. Otočila jsem se k němu zády a pokračovala v cestě, kterou jsem si ještě v noci naplánovala. Tohle místo je sice pro mě odstrašující, leč bylo nezbytné, abych tam zašla. Jistě mě čekají horší věci než zrcadlo vlastní duše. Asi už tušíte, kam mé kroky vedly. Po půl hodině pomalé chůze mě nohy zavedly až k poklidně dřímajícímu jezeru Wasabi. Prolezla jsem křovím jako při první návštěvě zde a usedla na písečnou pláž. Nohy jsem zkřížila do tureckého sedu, ruce položila volně na kolena a zavřela oči. Ještě nebyla ta správná doba na uzření hloubi mé studny. Teprve jsem meditovala. A pak…

Zajímavé, jak skvěle trávený čas rychle uteče. Nestihla jsem se ani rozkoukat a už jsem nasedala na osedlaného Sin Thaie, který jen netrpělivě čekal na okamžik, kdy mne bude moct vyvést ven na normální denní světlo bez příměsi tajemných kouzel. Měla jsem na sobě svůj černý plášť, k pasu připoutaný meč, k sedlu připevněn luk a v brašnách zbytek velice důležitých věcí, které tvořily poslední součást mého majetku. Areni se se mnou rozloučili, někdo jen pokýval hlavou, jiný se lehce poklonil a někdo se mého rozloučení ani neúčastnil. Daria mi vtiskla na čelo polibek s požehnáním přírody a sdělila mi, že je jí líto, že to takhle dopadlo. Jen jsem se nad tím v duchu zasmála, otočila se a vyrazila z lesa. Všechno jsem si prohlížela do posledních detailů, abych si okolí vtiskla do paměti a nikdy jej nezapomněla. Míjela jsem známá místa – mýtinku, cvičiště, s nímž se mi v mysli přehrávaly všechny možné i nemožné situace, jež jsem s Leneiem zažila; bude mi chybět. Už nebudu mít s kým trénovat. Dále jsem spatřila nespočet stromů, zvířat, která jako by cítila, že se s nimi loučím, a přírodních úkazů. Jako by se les chtěl vybarvit v těch nejkrásnějších barvách, na které se zmohl. Nejspíš pro mě, naposledy. Tady listy v odrazu slunce zářily červenozlatě, jinde jen zlatě nebo zeleně. Stejně tomu i bylo u jezera Wasabi odpoledne. Jak jsem řekla, čas ubíhá velice rychle a já si tedy ani neuvědomila, jak mi to při pohledu na klidnou hladinu jezera uteklo. Stále jsem z něj cítila chlad a jistou lhostejnost, ovšem projevila se u mě snaha bojovat s tím a nevzdávat se. Je přeci škoda uprchnout z dohledu té pěkné podívané, jakým je blyštivý vodopád prozářený sluncem. Byl by to hřích, zvlášť když je to naposledy. Ještě jsem stihla vyšplhat na nejvýše položené místo Enda´aren, usadila jsem se na kámen a znovu si přehrávala všechny zásadní rozhovory. Slunce se pomalu sklánělo k západu. Sice bylo pár hodin po poledni, ale já musela vyjet na cestu, po níž se právě ubírám.
Sin Thai se lehce nadnášel nad měkkou trávou, vůbec jsem necítila jeho pohyby, nikam nespěchal. Já zamyšleně pozorovala okolí Wanderienu, které se právě nacházelo ve zlatavém oparu. Skrz stromy již prosvítalo světlo z vnějšího světa. Žádné obarvení paprsků sangrijskými listy, jen světlo bez příměsi. Tajemno pomalu mizelo. Pár metrů před okrajem se Sin Thai zastavil a pokýval hlavou. Poplácala jsem ho na šíji a ještě si vychutnávala poslední minuty. Až sem na okraj mě přišly doprovodit jediné dvě osoby – Aveyron a Lenei. Seskočila jsem ze Sin Thaie, objala Aveyron, která zase přemáhala slzy, deroucí se jí do očí. Leneie jsem taktéž objala a pořádně ho poplácala po zádech.
„Tak se tu mějte…“chtěla jsem ještě dodat nějaké oslovení, leč žádné mi nepřišlo na mysl. Avey jen pokyvovala, slova nechala na bratrovi.
„Ty se měj lépe, budeme sledovat tvou cestu. A děkuji za..“ přestala jsem vnímat obsah jeho slov a jen se dívala rozšířenými zorničkami za jeho rameno.

Stál tam, na mírném kopečku, zalit zlatavým sluncem. Hleděl na mě a já na něj. Přesně jako kdysi.

„Co se děje, Eleonoro? Co tam je?“ptala se zmateně Aveyron a rozhlížela se kolem.
Nebyla jsem schopná promluvit, natož pak nějak myslet. Její slova ke mně došla z velké dálky až za hodnou chvíli. Lehce jsem natočila hlavu, ale jinak neustále setrvávala pohledem na místě.
„To, to je…Cožpak nevidíte?“mumlala jsem. Museli mi rozumět, rozhlíželi se tím směrem, kterým jsem koukala já, ale nejspíš nic neviděli.

A pak zmizel. Stejně jako tehdy. Z ničeho nic byl pryč a na jeho tehdejším místě zela prázdná díra, jež se sluneční paprsky snažily marně vyplnit. I přes svou zář nemohly postačit něčemu tak velkolepému, jako je královská koruna lesa. Přišel se se mnou rozloučit. Sám král. Jelen.

„Co bychom měli vidět? Kdo je tam?“ptal se Lenei zmateně.
„Nic. Asi se mi jen něco zdálo.“všichni jsme věděli, že to neříkám upřímně. „Žijte život jak nejlépe to půjde. Budu se vám ho snažit prodloužit. Sbohem.“rozloučila jsem se s nimi a při tom neustále hleděla na místo podivného úkazu. Svá slova jsem nijak dlouho nevážila, ovšem přesto jsem věřila v jejich pravost. Krom úvodu s jelenem. Byl tam, jen si jimi nepřál být spatřen. Matka příroda dává svým poslům mnohé magické síly a v tomto lese obzvlášť. A co se týče toho prodloužení života, opravdu záleží na mnohém, co se vykoná. S něčím budu mít jistě dočinění i já. Už tomu tak bude. A sbohem? Nemohla jsem říci nashledanou, protože víra v návrat mě opustila. Oni jistě ze svého domova dobrovolně neodejdou, Areni se válek neúčastní a v ostatních případech bych musela mít veliké štěstí a to já nemám, natož pak to veliké. Kdo ví, jestli budu mít vůbec příležitost nějak se pokusit o shledání. Třemi slovy, je to beznadějné. Stejně jako jsem opustila Thuliem, opouštím i Enda´aren. Nechávám za sebou přátele, lidi, které jsem si oblíbila a přesto s nimi nesmím být. Ať už kvůli mně, nebo z dalšího závažného důvodu - mému poslání. Zatím se pro mě nenašlo žádné místo, které bych pro svůj celý život mohla nazývat domovem. Nemám žádné příbuzné, přátele vídat nemohu a vlastní dům nemám. Jsem prostě dívka, jež má za domov celou zemi, leč přesto jí domovem není.
Rozloučení proběhlo již beze slova. V rychlosti, abych to neprotahovala, jsem vyskočila na Sin Thaie a pobídla ho ke klusu. Rozjel se s radostí. A tak už se před námi neobjevoval jen les, ale celá řada možností, kam vyjet. Žádné závazky k nějakému určitému místu mě nesvazovaly, proto jsem cestu nechala na mém oři. Snad najde Othella podle svého instinktu.

Slunce se již sklánělo za obzor, poslední paprsky svítily Eleonoře do zad, pár nitek prosvětlilo její vlasy, které tak získaly podivně barevný nádech – tolik netypický k lidským barvám. Vzdalovala se od místa, kde osamoceně stály dvě osoby zaklesnuté v sobě. Vytvářely jisté sousoší, na něž dopadaly slábnoucí světla oblohy. Kdybychom se podívali do minulosti, zjistili bychom, že podobná událost se již stala. Dvě osoby, ohlížející se za dívkou na bílém koni. Dříve jela celá v bílém, teď ji halí černá. Kolik ještě?

O několik kilometrů dál seděla u jezera Wasabi osoba, jež měla se vším co dočinění. Přestože vše proběhlo podle plánu, zrcadlilo se na vodní hladině mnoho pochyb, otazníků a hlavně nejistoty, v záchvěvech se na vlnkách koupal strach. Naučila se všechno za relativně krátkou dobu, odešla v pravý čas a nijak nezjistila okolnosti, leč něco bylo špatně. Něco se nemělo stát. Propast a trhliny se nezasypaly hlínou a kamením, jak se předpokládalo. Ani láska a všeobecná tolerance k tomu nedopomohla. Malta se vmíchala špatně, střecha místo aby se pokryla, zbořila celý dům. Všechno se posunulo nikoli dopředu ale o notný kus dolu. Tam, kde se rozkládala propast. A nad tou propastí pávě visí. Těžko říci, jestli se udrží nebo raději skočí do hlubin.

Přestože jsem nechala Sin Thaiovi volné pole působnosti při rozhodování, kam pojedeme, stejně jsem mu podvědomě naznačila, že ubírat se k jihozápadu by bylo ideální. Zapadající slunce nám ještě dobrou půl hodinu svítilo na cestu, pak se na krajinu položil stín. Po nekonečně dlouhé době jsem se zase ocitala v úplně volné otevřené přírodě. Všude kolem mě se vlnily louky, pastviny a neobdělané lány polí. Sem tam se mihnul malý lesík, jako by chtěl ujišťovat, že v případě nebezpečí je kam se schovat. Sin Thai zrovna cválal rozlehlou loukou. Okolo nás již drahnou chvíli panovalo šero, zlatý kotouč už dávno zapadl a okolí se postupně nořilo do tmy. Jeli jsme po louce sami. Nikdo před námi, nikdo za námi. Jen dlouhé lány táhnoucí se všude kolem. I když jsem byla na samotu zvyklá, tohle prostředí na mě působilo nepříjemně. Neříkám, krajina byla pěkná a okolí též, ale ta stísněnost! Zdá se to bláhové, když jsem se právě nacházela ve volném prostranství bez jediného stromu, kam jen oko dohlédlo. Navíc po tolik dlouhé době žití uprostřed lesa. Přesto jsem se tak cítila. Živá duše tu nebyla, pokud nepočítám Sin Thaie a okolní zvířenu. Lehce na mě dolehla panika, jako bych se bála, že mě teď už tmavě šedá obloha zavalí svou tíhou. Rozhlížela jsem se kolem a neustále se ujišťovala, jestli mi někdo není v patách. I nové schopnosti dostávaly zabrat. Konečně jsem mohla ozkoušet pravdivost slov, jež mi řekli mí učitelé. Tady v poli nebyly žádné ochrany ani kouzla, která by ty mé ztěžovala a narušovala. Jakýsi podvědomý radar na živé tvory teď působil mnohem dál a mnohem intenzivněji. Nemusela jsem vydávat tolik energie a pozornosti jako v lese. Trochu mě to nutilo uspořádat si vlastní mysl a vjemové cítění.
Mezitím Sin Thai dorazil k malému lesíku, kterého jsem si pro svou nesoustředěnost ani nevšimla. Poplácala jsem ho, seskočila ze sedla a sundala některé věci. Sedlo pak samovolně zmizelo. Nalezla jsem vhodné místo pro přenocování a rozložila si tam cestovní deku. V klidu jsem pojedla poslední kousky čerstvého ovoce od Arenů a uložila se ke spánku. Zapalovat oheň mi přišlo zbytečné. Při jedné z posledních letních nocí zima nebyla a nějakých nečekaných návštěvníků jsem se obávat nemusela. Vzbudila bych se. A oheň by ještě mohl nakonec někoho přilákat. Takhle to bude bezpečnější.

Dalšího půl dne jsme strávili se Sin Thaiem na cestě. Za několik hodin jsem začínala cítit svaly na mé zadní partii. Nebyla jsem zvyklá sedlu, dlouho jsem svého koně neviděla a neměla příležitosti k náročným cestám. Budu muset veškeré nepohodlí zahodit za hlavu. Jsou přede mnou jistě horší věci. A tak jsem se další ubíhající hodiny kochala pohledem na rozlehlé louky plné pestrobarevných květin, sem tam nějaké ovocné stromy a malé lesíky. Nic se neměnilo, až někdy uprostřed odpoledne se z neobdělaných luk vynořila malá políčka. Dozrálé lány pšenice, kukuřice a jiných obilovin značily blízkost nějaké vesničky nebo spíše menšího městečka. Také se konečně na druhé straně obzoru objevil les, který neobsahoval pouze deset stromů. Tam budu moct přespat. Zastavila jsem se na jednom z polí, které již bylo zčásti sklizené. Hleděla jsem do mírné terénní proláklinky, v jejímž středu sídlilo městečko Stein. Podle jména se dalo poznat, že obyvateli nejsou žádné cizí a vzácné rasy. Tohle jméno bylo prosté a vhodné jen pro lidské příslušníky. Hodnou chvíli jsem postávala na tom mírném kopečku a pozorovala dění před sebou. Nic zvláštního se sice neodehrávalo, ale mně to připadalo velice zvláštní. Po tom, na co jsem si uvykla u Arenů, mi život lidí přišel jaksi podivný. Chvíli jsem se musela aklimatizovat, jinak bych na prosté obyvatele hleděla dosti nevěřícně. Dost mě můj postoj zaskočil. To už si opravdu s lidmi nerozumím? A to jsem ještě nedojela do centra všeho ruchu.

Pevně jsem uchopila Sin Thaiovi otěže, které mi stejně k ničemu nebyly, a pokračovala v cestě. Nemířila jsem hned přímo do městečka. Chtěla jsem si ho objet ze všech možných stran. Nakonec jsem skončila na východní straně. Přede mnou se rozkládal ovocný sad docela vzrostlých jabloní a hrušní. Vydala jsem se jím naskrz. Do nosu mě sice neštípaly vůně vykvetlých květů, ale i aroma uzrálých jablek a hrušní stálo za to. Měla jsem hroznou chuť jedno červené jablko si utrhnout. Měla jsem poslední příležitost, protože přede mnou zůstal už jen jediný strom a pak město. Zamířila jsem blíž k němu, ale pak spatřila něco, čeho si mé oči do té doby nepovšimly. A ani mé smysly, což mě docela dost vykolejilo. Vepředu v trávě ležel klučina. Držel si ruce na hlavě a tvář měl otočenou k zemi. Nehýbal se. V zátylku jsem ucítila šramot, donutilo mě to porozhlédnout se podezřelým směrem. Asi dvě stě metrů od nás utíkali kluci většího vzrůstu. Byli tři, nic jiného už jsem nestihla zahlédnout. Chvíli jsem ještě pozorovala, jestli se náhodou někde neobjeví, ale neobjevili. Všechno mi to přišlo divné. Proč jsem je neucítila dříve? Ale nechala jsem to být a přiblížila se k chlapci. Sin Thai do něj strčil čumákem a převrátil ho tak na záda.
„Nestalo se ti nic, chlapče?“zeptala jsem se, jak nejjemněji můj hlas dokázal. Přeci jen si nezaslouží žádné kruté chování.

Ležel skoro pode mnou, očka vystrašeně pozorujíc jezdkyni na koni. Obličej měl ušmudlaný, oblečení potrhané a zelené od trávy. Jistě ho ti chlapci museli napadnout a šikanovat. Nevypadal nijak zákeřně, ba naopak. Drobná postava, tmavé kučeravé vlasy, hnědé oči. Naprosto nevinný, čistý andílek. Tak se mi jeho popis rýsoval v hlavě a já mu věřila. Ten kluk si takové chování nezasloužil, leč osud si ho vybral jako svou oběť, která si v životě hodně vytrpí, pokud s tím něco neudělá. Kdesi v mém nitru se objevil štiplavý pocit nápomoci. Hrozně jsem toužila ulehčit mu cestu. Cestu, která byla ještě na samých počátcích. Mnoho ji může ovlivnit. Chtěla jsem alespoň jemu usnadnit život a připravit ho na nepěkné věci jiným způsobem, než ocitnutím se přímo v problému. Nikomu nepřeji špatný život, zvlášť nevinnému mladému chlapci.
Hodnou chvíli jsme na sebe hleděli. Nepromluvil, jen zíral. Ustrašeně mi koukal do očí a pak někam výš. Nechápala jsem jeho pohnutky. Raději jsem zopakovala otázku. Odpovědi se mi však nedostalo. Když jsem si začala říkat, jestli náhodou nemluví jiným jazykem, zvednul se ze země, oprášil si kalhoty a prohodil ke mně tichým hlasem: „Jsem v pořádku. Díky.“
„To ráda slyším. Proč ti to dělají?“optala jsem se ho.
„Nevím. Asi je to baví.“odpověděl mi prostě, jako bychom tu teď vůbec neřešili jeho mučení.
„Umíš se prát nebo zacházet se zbraněmi?“Ihned, jak jsem to vypustila z úst, jsem svých slov litovala. Malé dítě si přeci se zbraněmi hrát nemá. Ještě ho budu vychovávat v něčem špatném. Kazit něco. To mi šlo vždycky.
„Ne, paní. Chtěl bych, ale maminka mi to zakázala. Prý se to ke mně nehodí.“Jistě. Vypadá příliš křehce. Ale určitě má silného ducha a s tělem by šlo také něco udělat.
„Uvidíš, že jednou vyrosteš a pak maminka změní názor. Radši už běž domů nebo se o tebe bude strachovat. A dávej na sebe pozor.“vykřikla jsem ještě za ním, když utíkal k domovu. Smutně jsem se usmála a pomyslela si, že je už dávno, co se o mě někdo staral a měl na srdci jen mé blaho.

Projížděla jsem zrovna náměstím, na němž sídlilo několik stánků se zeleninou, ovocem, pečivem a jeden obsahoval i prodej zbraní. Trochu mě ten chladný kov vyvedl z míry. To už se snad s válkou počítá i tady? Nebo je to prostě běžný sortiment k prodávání? To jsem nezjistila, nechtěla jsem na sebe upozorňovat pozornost, které se mi už i tak dostávalo více, než mi bylo milé. Lidé po mně podivně pokukovali. Přitom jsem se nechovala nijak zvláštně. Zastavila jsem se u stánku s ovocem a poručila si nějaké sušené plody. Na cestu se vždycky hodí. Měla jsem chuť i na něco čerstvého, pozdní oběd by neškodil, ale pak mi zrak padl na vývěsní tabuli Hostince U náměstí. Z venku vypadal pěkně, rozhodla jsem se pojíst tam. Sin Thaie jsem i přes svou nechuť uvázala k dřevěnému zábradlí, jež sloužilo právě k tomuto účelu. Nejraději bych ho nechala volného, ale vypadalo by to dosti podivně a maléry si zadělávat nechci.
Vkročila jsem do hostince, který se ničím jiným nelišil od ostatních. Pár stolů, židle, pult a sem tam nějaká snaha o dekoraci. Očekávala jsem to, proto mě to nepřekvapilo. Usadila jsem se do rohu k malému stolku a čekala na hostinskou. Přišla za chvíli.
„Co si dáte, madam?“optala se trochu nejistě a nevrle.
„Ehm…něco k jídlu. Co máte?“
„Vepřový kousky na medu, srnčí s rozmarýnem, pečený brambory, polívku. To je všechno. Tak co to bude? Nemám na vás celej den.“řekla už dost netrpělivě. Nechápala jsem ji. V hostinci bylo i se mnou do deseti hostů a všichni již měli objednáno. Nikdo nepřišel nově. Proč ode mě tolik spěchá?
„Chtěla bych něco bez masa. Dám si tedy ty brambory. Jestli můžete, dejte mi k tomu nějaké ovoce nebo zeleninu. A k pití stačí voda. Děkuji.“Hostinská přikývla a nakvašeně odkráčela. Něco si pro sebe remcala. Asi nebyla nadšená. Za čtvrt hodiny mi položila na stůl plnou misku kouřících se brambor, okolo pár listů ovadlého salátu a sklenici vody. Pustila jsem se do těch brambor. Byly překvapivě dobré, koření, na nich použité, chutnalo báječně. Ten salát mě trochu zrazoval, ale nakonec jsem ho přetrpěla. Dojedla jsem. Sebrala ze stolu ušpiněné nádobí a donesla jí ho na pult. Hosté se po mně otáčeli. Nejspíš nebylo zvykem, aby si host sklízel ze stolu. Už mi to bylo jedno. Hodila jsem jí na stůl minci, která skoro o půlku převyšovala hodnotu jídla a vyšla z hostince. Neohlížela jsem se. Nechtěla jsem spatřit ty tváře. Společnost lidí mi už po hodině ve městě vadila. Cítila jsem se mezi nimi čím dál tím hůře. Ty zamračené tváře, křivé úšklebky, probodávající pohledy. Rychle jsem nasedla na Sin Thaie a odjížděla pryč. Bohužel se to bez konfliktu neobešlo. V půli náměstí mě zastavila štíhlá, černovlasá žena v modrých prostých šatech.

„Co si to dovolujete? Víte vůbec, co jste svýma řečma právě způsobila? Takováhle nestydatost!“začala na mě řvát. Několik lidí v těsné blízkosti se po nás ohlédlo a zůstalo pozorovat. Jak typické. Něco se děje a všichni chtějí být u toho.
„Prosím? Já, já vám naprosto nerozumím.“vydolovala jsem ze sebe. Vůbec jsem neměla ponětí, o čem je řeč. Nějaká ženská na mě vybafne a nadává mi, kdo by z toho nebyl vedle?
„Já ti dám, že nerozumíš!“Ženě přede mnou rozčilením červenaly tváře. Dokonce mi i přestala vykat. To bude vážné. „Vtloukalas mýmu klukovi do hlavy nesmysly. Nikdy se z něj žádnej bojovník nestane, je ti to jasný, elfko?“svitlo mi. Mluví o tom klučinovi na louce, zjevně je to jeho matka. Měl pravdu, maminka si mít za syna vojáka nepřeje. Jednomu jsem však nerozuměla, proč mě onazvala elfkou? Já jí nejsem.
„Asi si mě s někým pletete, to, že jsem vašemu synovi říkala o umění meče je pravda, ale nepatřím mezi rasu vznešených. Elfkou mě ještě nikdo nikdy nenazval a nechci, abyste tak činila i vy. A pokud jde o vašeho syna…“snažila jsem se nějak zachránit situaci.
„Mého syna si neber do pusy! Je ti to jasný? Já ti dám rasa vznešenejch. Sou to akorát zbabělci a povaleči. Neuměj nic jinýho než se vyvyšovat nad ostatní a mluvit o svym půvabu.“řvala ta ženská. Pozorovalo nás už celé náměstí. Ostatní lidé přikyvovali ženiným slovům. V chladných žilách začala pulzovat krev, dostala jsem vztek. Teprve malý, ale co není, může být.
„Zjevně nevíte, o čem mluvíte. Elfové nejsou takoví, jak je vidíte vy. Nic špatného nedělají a za lidské problémy nemůžou. To, že si oni vás, nepustí k tělu ještě neznamená, že jsou špatní. A nepřerušujte mě!“žena zase rozčileně otevírala pusu, musela jsem ji nějak umlčet. „Já elfka nejsem, jsem stejné krve jako vy všichni tady, jen chovám k ostatním rasám a národům více shovívavosti. A vašeho syna si do té pusy vezmu. Když jste ani jako matka nezjistila, že je šikanován ostatními dětmi, neměla byste se do mě tolik obouvat, vůbec nevíte, kdo jsem. Znalost obrany by mu jistě prospěla. V životě to nebude mít lehké. Ale to už je vaše věc, já jsem radu poskytla, i když o ní zjevně nikdo nestojí. Děkuji za vaši pohostinnost. Na tohle město jistě do smrti nezapomenu.“dořekla jsem už značně rozčileně. Popohnala jsem Sin Thaie a zamířila pryč z města. Lidé po mně ještě něco řvali, jediné, co jsem zaslechla, byla věta, která obrátila mé útroby. „Neříkej, že nejsi elfka, vždyť se na sebe podívej! Co ty oči a vlasy? Takhle lidi nevypadaj!“ Připadalo mi, jako by označení elfka znamenalo něco ohavného. Oni to tak brali. Elf pro ně představoval někoho zlého, odporného. A já k nim podle nich patřím. Možná by mě to mělo potěšit. Lidé mě srovnali s tím vyspělým a vzdělaným národem. Jenomže já z toho byla nešťastná. Oni to nemysleli nijak dobře. Dalo by se říci, že mě odtud vyhnali! A já jim přitom nic neudělala. To už mě opravdu nikde nechtějí? Neustále jsem přehazována z místa na místo jako horký brambor. Co jsem komu udělala, že si to zasloužím?!
V duši se mi zračilo zoufalství, jaké jsem již dlouho nepocítila. Všechno ve mně jen vřelo. Potřebovala jsem se nějak vybít. Do něčeho kopnout, s někým se poprat. Jenomže nic takového nebylo k dispozici. Sama se sebou se prát nemůžu, leda v hlavě, a to už teď činím. Přílišnou fyzickou energii jsem si aspoň vybila na sobě. Několikrát jsem se praštila do stehna. Fyzická bolest trochu napomohla od té psychické. Hnala jsem Sin Thaie pryč. Pryč od toho proklatého místa. Nemusela jsem ho ani pobízet, sám běžel, jak nejrychleji dovedl. Musel vycítit mé rozhořčené rozpoložení, které přetrvávalo i dlouho po západu slunce. Nikde jsme nestavěli na noc. Usnula jsem v sedle.

Procitla jsem chvíli před svítáním. Jestli si myslíte, že mě pocit ukřivděnosti přešel, mýlíte se. On se snad ještě více roznítil. Bylo mi ještě hůře než včera. Nejen psychicky, ale i fyzicky. Noc v sedle se podepsala na mých zádech. Skoro jsem se nemohla narovnat. Zeptala jsem se Sin Thaie, kam mě to vede. Odpověděl mi, že asi kilometr před námi teče řeka, tam se prý uložíme. Alespoň tahle zpráva byla dobrá. Odpočítávala jsem vteřiny do okamžiku, kdy se budu moci projít po zemi. Po deseti minutách, při nichž jsem ztrácela trpělivost, se nakonec na dohled opravdu dostala řeka. Seskočila jsem ze Sin Thaie a běžela k ní. Z počátku mi to dělalo trochu problémy. Nohy mě neposlouchaly. Na břeh řeky jsem padla celá udýchaná. Pro svou nešťastnou chvíli jsem si ani nepovšimla té krásy kolem. Zajímal mě jen obraz na vodní hladině. Hleděla jsem na svůj nešťastný, utrápený, přesto apaticky chladný výraz. Dlouhé volné vlasy přepadly přes obličej a zakryly mi tak výhled. Podrážděně jsem je odhodila dozadu a pak si to uvědomila. Jakoby z dálky ke mně dolehly jejich slova. Vlasy, oči. Toť příčina jejich nenávisti. Pozorně jsem se na tyhle dvě části mé hlavy zaměřila. Do očí jsem se sama sobě dlouho dívat nevydržela. Neshledala jsem na nich nic zvláštního. Ovšem vlasy se mi opravdu změnily, možná jen získaly trochu jiný nádech, ale jinak na nich nic hrozného nebylo. Tak proč to všechno? Nevím a ani to nezjistím. Vracet se kvůli tomu nebudu.
Vztek mě pomalu opouštěl, přesto jsem musela něco udělat. Drahnou dobu mě nic nenapadlo, ale pak mi svitlo. Ano. Možná se to zdá jako prkotina, ale pro mě ta věc měla nepředstavitelný význam. Vyndala jsem si z rukávu dýku a dala se do práce. Nebojte, žíly jsem si podřezávat nehodlala. Pustila jsem se s pomocí nabroušeného ostří a trochou kouzel do svých vlasů. Už dávno překročily mou obvyklou délku vlasů, takže to, co teď dělám, jim může být jedno. Na břeh řeky padaly jako vločky lesklé prameny vlasů. Ostříhala jsem se stejným způsobem, jako v mém minulém světě při návštěvě kadeřnic. Prameny vlasů blíže k obličeji jsem sestříhala nakrátko a od nich postupovala sestupně. Vepředu krátké, vzadu dlouhé.
Možná vám to nic neříká, ale pro mě to mělo velkou cenu. Později se to také stalo jednou z věcí, která napomohla té katastrofě. Ostříháním vlasů jsem se vrátila do své minulosti. Připustila jsem si k tělu ty již dávno ztracené dny. Chtěla jsem je mít neustále na očích. Učit se tou představou ztracených roků života a ztraceného a zapomenutého dětství. Nikdy se mi to nevrátí. A právě tím jsem sama sebe týrala. Avšak nejhorší na tom bylo, že mi to někde v hloubi duše dělalo radost. Rozum mi fungoval normálně, jen city zamrzly a malé skvrny na jinak neposkvrněném sněhu se zbarvily do černa. Jako kaňky tmavého inkoustu. Ještě jednou jsem se podívala na svůj trochu změněný odraz na hladině a pak se natáhla do trávy hned vedle. S ničím jsem si nedělala starosti. Vztek vyprchal, pocit křivdy zaplul pod povrch, leč nesmazal se. Přemohla mě únava z napůl prospané, napůl probdělé noci v sedle. Usnula jsem na břehu řeky, s dýkou v ruce a ostříhanými vlasy vedle sebe.