Podzimní vánek - 9. útěk

Anotace: tak v tomhle dílku se nám trochu změní prostředí.Doufám,, že se to bude aspoň trošínku líbit ... díky moc za tipy a komentáře, budu se snažit přidávat, jak to půjde...

Zadívala jsem se jeho směrem, naklonila lehce hlavu a čekala, až popadne dech. Co se asi děje? Možná hoří, uchechtla jsem se v duchu. Alespoň se nebudou jednou nudit, až začnou hasit. A kdyby to byla pravda, mohla bych se nenápadně zdechnout a zjistit od nějakého z hasičů, jak se odsud dostat někam, kde to znám. Třeba k babičce nebo tak. Mlč! Nehoří! Nesmím si dělat plány a naděje, když mi jen vlítl udejchanej Tannessis do pokoje. Čekat ale, než to vyklopí bylo šílený. Měla jsem chuť ho zkopat. Pak by mi to možná řekl. Úúúú, kde se tohle ve mně bere? Před týdnem bych takovou věc nikdy neřekla. Ani v duchu ne. Nedala jsem na sobě ale nic znát. Nechci, aby někdo věděl, co si myslím jen z toho, jak se tvářím.
„Musíme pryč!“
„Co?!?“ Ale to snad ne. Když už jsem si na tenhle barák začínala zvykat. No jo, život je krutej.
„Slyšelas! Vem si boty a jdeme!“
„Jako už teď?“ Hm. Ten kluk mě nepřestává udivovat! Co si myslí? Že budu tančit jak on píská? Tak to ses trošku přepočítal, hošánku, mě se tady líbí. „A proč?“
„Neptej se a pojď!“ Štěkl a pokusil se mě chytit za ruku, ale vysmekla jsem se.
„Chci znát důvod.“
„Sáro!!! Teď na to doopravdy není vhodná chvíle.“
Zamračila jsem se a stála pořád na svém místě. Nehodlám se odsud hnout, dokud mi neřekne, proč. Taky bych byla ráda v centru dění a chápala, co se tu děje. Povzdychl si, když mu došlo, že neustoupím. Zahlédla jsem vztek, jenž se mu přehnal po tváři, ale pak se konečně uklidnil a promluvil ráznými artikulovanými slovy.
„Jestli tu zůstaneme ještě chvíli, zabijí nás. Jdou po nás. Tedy abych řekl pravdu, tak po tobě, ale to ti teď vysvětlit nemůžu. Jediné, co je jisté, je, že jestli mě teď neposlechneš, tak tě tu buď nechám a ty zemřeš. To teď sice nesmím udělat, jsi má svěřenkyně, ale věř, že kdybys nebyla, udělal bych to s největším potěšením. A nebo tě uhodím a půjdeš se mnou tak nebo tak, jen to bude nepříjemnější, teď si vyber.“
Kousla jsem se do rtu a snažila se vstřebat vše, co jsem teď slyšela. Dík taky tě miluju! Takže on jde někdo po mně? A co když naopak jdou po nich a mě chtějí zachránit? To je ale málo pravděpodobný. Mamka chtěla, ať mu věřím, tak mu věřit budu. Hlavně nechci dostat ránu do hlavy. Rozhodni se rychle, Sar…
Rozhlídla jsem se po místnosti a konečně našla boty schované pod psacím stolem. Hned jsem k nim doběhla a nazula je.
„Tak dělej!“
„Už jsem, můžeme jít.“ Drapl mě za ruku a táhl přes první patro ven a do garáže. Ani jsem nevěděla, že tu nějaká je. Uvnitř čekalo nastartovaný BMW X3 a v něm Kirili a Neferit. Dveře se otevřely a Neferit mě vtáhla dovnitř na zadní sedadlo. Do předu rychle dosedl Alex, Kirili pustila spojku, šlápla na plyn a rozjela se po příjezdové cestě směrem pryč odsud.
„Kde jsou nějaké věci?“
„Jaké?“ divila se Neferit.
„No… Já nevím, přece nemůžeme odjet jen tak, bez ničeho.“
„Proč ne? Jídlo si koupíme cestou, a ostatní věci, jako je oblečení, tam už jsou. Myslím, že tam budeme kolem páté.“
„A kam teda jedeme?“
„Na severozápad. Máme tam taky nějaké pozemky.“
„Ale jestli po mně jdou, jak vy říkáte, vědí, že jsem s vámi. Napadne je, kam jedeme, ne?“
„Ne, o tomhle nikdo neví. Je to koupený na jiný jméno. Vše tak, jak jsem to chtěl. Provedla jsi to fakt skvěle Kirili.“
„Díky, bráško.“
Proč mám pořád takový pocit, že mě tu každý přehlíží? Vlastně, Kirili ke mně byla už od začátku hodná a Neferit pak najednou už taky, ale Alex… Proč je pořád takový?
„A co mamka? Jak se dozví, kde jsem?“
„Tys jí to ještě neřekl?“
„Dívej se sakra na cestu!“
„Sorry! …no potěš…“
„Cos mi neřekl?“
„Ale nic.“
„COS mi ještě NEřekl, Alexi?“ Přece Kirili málem nenabourala bezdůvodně! Konečně jsem si vynutila, aby se otočil. Zadíval se na mě tak nějak… zvláštně. Soucitně. Ale ne! To znamená, že se něco stalo. Polkla jsem na prázdno a zahleděla se do jeho očí. Teď mi to musíš říct! Chci vědět, co se děje, ať je to cokoliv.
„Víš, Sáruš.“ Přerušil se a uhnul očima. Ne to ne, chci aby ses mi do nich koukal. „Oni.“ Co se proboha stalo? Co mám vědět? Co je tak strašně těžké vyslovit? „Jak jsem říkal, že tě chtějí zabít.“ Zase uhnul. Tak co to je? Neferit se ke mně přitiskla a objala má ramena. Zamračila jsem se a čekala, co z něj vyleze. Nelíbilo se mi to. Vůbec! „Tvá rodina se tě snažila chránit.“ Ale ne! Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy. Ne! Musím být silná. Ať se stalo cokoliv, budu silná a naopak mě to posílí ještě víc! „A oni ji zabili.“
„Koho ji?“ Mračila jsem se. Lekl se, když slyšel můj zlostný tón hlasu. Myslím, že čekal poněkud jinou reakci. Ostatně i já. Jak říkám, něco mě změnilo. Už se chovám jinak. Jinak, než před týdnem. Jinak, než kdysi.
„Celou tvou rodinu.“
„Koho přesně.“
„Tvé prarodiče, matku a otce.“
„A co ostatní? Příbuzní z otcovy strany?“
„O těch nic nevím. Myslím, že nebyl v plánu ani tvůj otec.“
„A to mě má jako uklidnit nebo co?!?“
„Ne, to ne.“
„Jak?“
„Sáro, já nemyslím…“
„Tak jak je sakra zabili?“
„Má na to právo Alexi.“
„Já vím.“ Povzdechl si. „Spálili jim orgány.“ Cože???
„Kdo?“
„Podle způsobu bych řekl, že některý z Lionex. Nevím ale, jestli to byl některý z povstalců, který se chtěl jen pomstít celé tvé rodině a nebo jestli to jsou mocní, kteří si jen nepřejí tvou přítomnost. Nevím, kdo přesně to byl.“
To nevadí, však já si to zjistím a pak je všechny pomstím. Jen co k tomu budu mít možnost.
(Co to proboha zase plácám? Já nechci bojovat, nechci se mstít, já chci naříkat a plakat. Mělo by mi žalem puknout srdce a já tu místo toho uvažuju o pomstě? A jak se chceš asi tak pomstít, Sar, hm? Copak ty jsi v ruce někdy držela zbraň? Že bych o něčem nevěděla, Sar? No tak, jen se na sebe podívej. Vypadáš jak panenka z obchodní vitrýny a ne jako zabiják. Vždyť ty nejsi schopná vzít do ruky nůž, natož s ním pak někoho zavraždit!)

Jak Neferit řekla, bylo za deset minut pět hodin večer, když se auto zastavilo před bránou malého nenápadného domku. Vrata se sama otevřela a my vjeli dovnitř. Tak tohle bude můj nový domov?
Kirili zastavila uvnitř garáže a vedla nás dál. Provedla nás celým domem, který už předem zařídila. V ledničce bylo jídlo, ve skříních oblečení, v poličkách knihy, v koupelně mýdla, šampony a další kosmetika… Klobouk dolů. Zaslechla jsem, jak jí Neferit s Alexem chválí, ale nevěnovala jsem tomu takovou pozornost. Krili mi ukázala můj nový pokoj. Byl ohromný. Připadala jsem si jak v tělocvičně. Domek se sice na první pohled zdál malounký, ale tohle tvrdilo pravý opak. Měkká prostorná postel, psací stůl, křesla, knihovna, několik skříni a pak ohromné prázdné místo s jiným povrchem. Zatímco podlaha u postele byla z parket, tak v tom místě byla z něčeho podobného gumě. Nevím, k čemu to je dobré, ale určitě se to už brzy dovím.
Než mě ale propustili, donutili mě se dole v jídelně s nimi najíst. Neměla jsem hlad, ale nemohla jsem jim odporovat. Vlastně rozmístění pokojů bylo takřka totožné s předešlým domem, jen byly mnohem krásnější a větší.
„Koho jste to zabili minulou noc?“ Neferit zaskočilo a Alex s Kirili na mě vytřeštili oči. „Jen tak mě zajímá, kdo z L’mäniän to byl. Tipovala jsem Mertliny, ale nejsem si tím jistá.“ Stále jen žasli s otevřenými ústy. „Nebo vy to taky nevíte? Já myslela, že vy je dokážete rozeznat.“ Ach, ta krutá ironie ze mě prýštila masivními proudy. Ale tvářila jsem se stále jako ta nevinná panenka, kterou ze mě udělali. Slaďounká nevinná bytůstka! Jak já se teď nesnáším!
„Tys nás viděla?“ Ptala se Neferit a nemohla tomu uvěřit. Jen jsem přikývla.
„Nechte nás tu.“ Poprosil Alex. „Asi si budeme muset promluvit.“
„Dobře, Ikre. Budeme nahoře.“

„Takže, Sáro. Překvapila jsi mě. Popravdě jsem myslel, že budeš hloupější a méně pozorná. Ty namísto toho posloucháš naše rozhovory a vidíš obrázky, které nemáš. Doopravdy jsem tě podcenil. Smekám před tebou, ale přece jen nevíš všechno. Ani mé sestry toho neví tolik, kolik by měly, zatímco ty víš mnohem víc, než je zdrávo.
Tak se ptej. Určitě máš mnoho otázek a já budu popravdě mnohem radši, když ti je zodpovím sám, než abys je zjišťovala po nocích přilepená na cizích dveřích.“
„To se nedivím. Když se tě teď zeptám – namísto toho, abych si vše zjistila sama – dozvím se lež, která se ti hodí, zatímco v druhém případě zjistím pravdu.“ Jeho tmavé oceánské oči náhle potemněly do barvy jeho sester. Úplně temně černé.
„Myslíš, že bych ti lhal?“
„No zatím se ti to dařilo výtečně. Nemohu pochopit, že jsem byla předtím tak hloupá.“
„Já zase nemohu uvěřit, kde se v tobě bere tahle síla.“
„Jaká síla?“
„Překonala jsi svou fyzickou i psychickou bolest. A to jen pro svůj dobrý pocit, žes to zvládla.“
„O čem to mluvíš?“
„Bolest, kterou každý L’mäniän cítí při proměnách bývá tak nesnesitelná, že se z ní někteří i zblázní, trvá-li o trochu dýl, než má a není-li u něj jeho Kré, který tomu zabrání. Tys jí překonala a jak jsi sama řekla, ani jsi u toho nehlesla. A ta psychická? Právě jsi zjistila, že ti zemřeli rodiče. Ta holka, kterou jsem spatřil na skále za městem, by se teď svíjela na zemi v křečích a plavala by v jezírku vlastních slz. Proto mluvím o síle.“
„Nemluv o mé rodině, rozumíš?“ Kolem zorniček mu najednou proběhl strach, stejně jako na té skále. Bojíš se? To je dobře! Moc dobře!
„Jak chceš, Sáro. Ale to o nich doopravdy nechceš nic vědět? To ti stačí vědět jen, jak se jmenovali?“
„Ne.“ Sklopila jsem hlavu. „Co o nich víš ty?“ Sykla jsem zlostně.
„Když už toho víš tolik – třeba, že vraždíme – měla bys už znát i souvislosti. Posaď se.“
„To je dobrý, radši postojím!“ Jo, při tom se líp kope do břicha – v sedě by to šlo asi těžko!
„No jak myslíš. Vezmu to rychle. Nebudu ti tu povídat žádný pohádky.“
„Tak už začni!“ Sykla jsem zase a sama sebe se ptala, jestli ten nenávistný hlas, který slyším, doopravdy pochází z mých úst.
„Tvá babička, Nkara, byla princezna. Jediné dítě Královny Linely a krále Seoda. Oba to byli Lionex, samozřejmě. Jenomže Nkara udělala něco nemyslitelného. Nemyslitelného pro celý náš svět. Vzala si za manžela Myrtlina, tvého dědečka Zeona. Bylo to zhruba před 250 lety. Většina Lionex překousla její hřích a odpustila jí. Brali ji jako svou královnu, ale část Lionex se odpojila. Teď jim říkáme povstalci. Vládla po jedno století, ale pak se do toho vložili mocní a svrhli ji. Od té doby nemají jak Lionex, tak Myrtlini svého krále a královnu, protože Zeon, byl naopak princ myrtlinský. Jeho vlády se sice ujal jeho starší bratr, ale když zemřel a Zeon se měl ujmout vlády, zasáhly právě zmiňovaní mocní a svrhli je oba. Jak sis asi domyslela, mají jedno dítě. Původně měli tři, ale Ikrissis je jediná, která přežila výpad povstalců. Rodiče se jí pokoušeli přesvědčit, ať zapomene na náš svět a věnuje se lidskému, ale to ona nechtěla připustit. Díkybohu pro ní se zamilovala do tvého lidského otce a v tu noc, kdy tě zplodili přišla o veškerou svou moc. O dlouhověkost, schopnosti, prostě o vše, jak bych to řekl, nadpřirozeného.
Problém je ten, že se najednou vnučka dvou svrhlých králů začala měnit. Představuješ obrovskou hrozbu pro mocné, i pro povstalce, kteří se zatím ujali chaotické vlády uprostřed chaotického světa. Je tedy nadmíru jasné, že teď po tobě půjdou jak jedni, tak druzí. Naštěstí jsem už kontaktoval ty, kteří stáli vždy při královské rodině a souhlasili, že nám pomohou. Takže už máme spojence.
Já jsem se zatím staral o tebe, zatímco Kirili nám zajistila několik sídel, kam můžeme utéct a Neferit vyjednala spojenectví. Největším problémem je, že nikdo zatím neví, že se tak trochu vymykáš. Očekávají špinavého křížence, co se chce ujmout vlády. Prý to trvalo věky, než se přes to přenesli, ale co ve skutečnosti jsi, to já nevím.“
Špinavého křížence? Krve by se ve mně nedořezal. Chtějí mě snad soudit podle nějaké ubohé „nečistosi“ krve? Ale co na tom záleží! Důležitější je, že tu mele něco o vládě? Já po ničem takovém netoužím. Jediné, co doopravdy chci, je pomstít se za mé rodiče. A to také udělám.
„Kdo jsou mocní?“
„Rada sestavena z deseti osob. Ty bys je asi nazvala bohy. Od každého druhu je tu jeden muž a jedna žena. Nástupce si volí oni sami. Někdy se členství zdědí a jindy prostě získá štěstím. Oni tak nějak dohlížejí na královské rodiny a vládu v každé části světa.“
„Takže říkáš, že to oni je zabili?“
„To ne, řekl jsem, že je to mož…“ už jsem ho nevnímala. Krev mi proudila do tváře, zuřivostí jsem zatnula pěsti a snažila se uklidnit se. Ale nešlo to. To co mi teď říká je tak – tak strašně nereálné! Ještě před chvílí byla jediná má starost, jestli kdy udělám maturitu a dostanu se na vysokou a teď? Je ze mě sirotek, po kterém jdou stvůry, které se nazývají bohy?
„Ne!!! Co to děláš?“ Tohle přece není pravda. Nebo to udělala nějaká sprostá sebranka povstalců? V hlavě mi hučelo. Tak moc jsem toužila, aby všichni trpěli za to, co udělali.
„Sáro! Uklidni se! Sáro musíš přestat!“ Tak já tvrdnu v tomhle přiblblým baráku kvůli nim! Už se nemohu dočkat, až je uvidím trpět. Že neumím bojovat? Nevadí. Však já se to naučím.
„Přestaň, STOP!!!“ Teprve teď jsem si Alexe zase všimla. Ležel v koutě ve střepech a třískách rozbitého nábytku. V temných černých očích se mu leskl strach a na tváři skvěl utrápený výraz. Kolem oka se mu tvořila fialová boule a přes krk se táhl ošklivý krvavý šrám. Udělala jsem krok k němu. Chtěla jsem se za ním rozeběhnout a pomoct mu, ale on jen zařval ‚ne!‘ a schoval tvář v rukách. Pohlédla jsem na sebe a začínalo mi to docházet. Vznášela jsem se v bílém světle, stříbrné znaky svítily zlatě, co jsem to udělala?
Utekla jsem okamžitě pryč z domu. Musím pryč, než jim ublížím víc. Běžela jsem dokud jsem měla síly. Až jsem se udýchaná svalila pod jeden ze stromů uvnitř hlubokého lesa. Tělo už vypadalo zase normálně – tedy nesvítilo, ale proměněné bylo pořád. Zhluboka jsem oddychovala a nakonec usnula vyčerpáním.

„Co jsi zač?“
„U uklidni se!“ Otevřela jsem oči, posadila se a hrudníkem lehce narazila na nějakou kovovou tyč, která byla na konci zkosena do ostré špičky. „Já jsem Sára. Sára Danielová, ale to ti asi moc neřekne. Dej tu věc pryč, než někomu z nás ublížíš.“
„Pche, a komu by to vadilo, kdybych někomu ublížil. Třeba tobě?“
„Doopravdy si myslíš, že bys na to měl někoho zabít?“
Mladík sklopil zrak a „zbraň“ odložil stranou. Uf. Teda neříkám, že jsem se nelekla, když jsem tu věc měla u těla. Znovu mi pohlédl do obličeje, rozklepal se a svalil se na zem. Nohy už ho odmítaly nést. Vytřeštěně zíral na ztemnělou oblohu a větve stromů nad sebou.
„Chováš se jak honěnej zajíc, co se dostal do léčky. Co jsi zač?“
„Co? Zajíc? Kde?“ Ach, s tím to bude těžký.
„Uklidni se, nikde tu žádný není.“
„Hm, škoda.“
„Neodpověděl jsi mi, co jsi zač?“
„To bys nepochopila.“
„Zkus to.“ Ale nezkusil. Třásl se v mokré hlíně lesa zahrabaný až po krk ve spadaném listí. CO je zač? Chtěla jsem ho tam nechat a prchat dál. Nechtěla jsem nikomu ublížit, ale po tom, co Alex ležel zdrchaně v tom koutě a krvácel. Musím utéct. Vstala jsem, ale jeho bledá ledová ruka mě stáhla k zemi.
„Víš, že jsi fakt pěkná? Smiluj se a nech se políbit od ubohého kluka.“ Žasla jsem nad jeho slovy. Než jsem však stačila něco říct, odhrnul si své dlouhé tmavě hnědé vlasy s obličeje a začal mě vášnivě líbat.
Doteď mě nikdy nikdo nepolíbil. Proč taky? Nikdy jsem se ani nenechala, ale moc zájemců ani nebylo. Už chápu, co na tom všichni vidí.
Připadala jsem si jak v sedmém nebi. Mohla jsem se rozplynout blahem, dokud jsem neucítila ostrou bolest spalující mé hrdlo. Přesně v místě, kde mě doteď líbal. Snad mě … nekousl???