Podzimní vánek - 10. předtucha

Anotace: Tady máte další dílek .... bohužel z počtu lidí, kteří si to údajně přečetli neznám opravdové množství fanoušků tohohle románku .. tak mi prosím napište, jestli v něm mám pokračovat nebo ne... (omlouvám se zase za překlepy a pravopisné chybičky) :)

Cítila jsem, jak mi po krku stéká pramínek krve, zatímco další proudy putují přímo do jeho úst. Tomu… hnusnýmu upírovi, co mě chce jen využít a já mu přitom chtěla pomoct. Odtrhla jsem ho od sebe a začala jsem vší silou kopat a boxovat do jeho žaludku. Za několik chvil jsem ho donutila udělat přesně to, co jsem chtěla. Spadl na kolena a vyvrátil všechnu mojí krev plus nějakej hnus navíc. Přece si ze mě nebude nalévat jako z poháru vína!
„Promiň. Fakt, strašně moc promiň. Já… Přísahal jsem si, že to žádnýmu člověku neudělám. Dobře, že jsi mě zastavila.“ Díval se na mě tak vylekaně. Bylo jasné, že to myslí upřímně. Začínala jsem ho litovat.
„Co to povídáš. A jak se tedy živíš, když ne lidmi?“
„Neživím.“
„To je přece nemožné, ne?“
„Já.. Já nejsem taková zrůda, abych vraždil lidi. Ne! To se ze mě nikdy nestane to monstrum! Zvládnu to překonat.“
„Ale jakým způsobem! Vždyť se na sebe podívej, třeseš se jako nějaká troska. Jak dlouho jsi nevytáhl paty z tohohle vlhkého lesa?“
„Nevím. Už je to dlouho.“
„A za tu dobu jsi nic nezabil? Ani zvíře?“
„Ne.“ Kýval zběsile hlavou a sledoval při tom horečnatě mé boty, jak šustí listím z jedné strany na druhou.
„Musíš se nakrmit. Vždyť se na sebe podívej.“
„Proč mi to říkáš? Měla bys utéct a nebo mě chtít nějak potrestat, že jsem z tebe sál. Copak tebe vůbec nezaskočilo, že jsem upír a chci tě zabít?“
„Už jsem o upírech – nebo-li o Wampiros něco zaslechla…“
„Ale ne. Tak já mám čest s jednou z L’mäniän?“ Jeho hlas najednou zchladl a zhrubl.
„Ano, máš něco proti?“
„No tak trochu. Jak sis všimla, jsem jeden z nich, ale mnohem raději bych nebyl!“
„Tak to jsme dva. Teda, musím uznat, že se mi trochu vylepšila image, ale … to ty asi slyšet nechceš. Dokážeš ulovit zvíře?“
„Ne, s tím nepočítej. Já nic vraždit nebudu.“
„Neblbni. Právě jsi mě málem vypil. Objeví se tu malý dítě a ty pak vypiješ nějakého špunta. A to jen proto, že ti bylo líto jelena. Počkej tady.“

Co to sakra zase vyvádíš, sar? Plazíš se tu lesem, snažíš se potichu našlapovat, abys nikoho nevyrušila a proč? Protože se snažíš pomoct nějakému ubohému upírovi a sehnat mu jídlo. Ty fakt nejsi normální! On ti za to riziko nestojí! Zahlédla jsem nějaký pohyb. Plížila jsem se blíž a blíž, až jsem narazila na stádo divokých prasat. Hmm, skvěle, Sar. Jak je ale zabít? A smí vlastně sát mrtvá zvířata?
Tohle bude určitě matka. Zabiju ji a mláďata jsou moje. Jenomže jak? Asi jsem se zbláznila, ale tomu upírovi jsem taky zasadila pořádnou čočku, tak proč to nezkusit?
Rozeběhla jsem se vší rychlostí, odrazila se a ještě, než stačila matka nějak zareagovat, doskočila jsem jí na záda a její páteř zlomila vejpůl. Nestihla ani zakvíkat, nic. Mláďátka začala zmateně pobíhat, ale dneska mají holt špatnej den. Nesoucitně jsem je naházela do malého vaku vytvořeného z toho vytahaného svetru a hledala upíra.
Musím uznat, že vidět ho zabíjet malé kance není pěkný obrázek. Musela jsem odklonit od té zrůdy, kterou se v tu chvíli doopravdy stal, zrak. Bylo mi ho tak líto. Ale bylo poznat, že se mu do žil vrátilo s krví taky trochu síly. Vypadal mnohem, mnohem lépe.
„Díky.“
„Za co prosím tě? Jak se vlastně jmenuješ?“
„Dalien.“
„Dobrá, Daliene, nechceš doufám zůstávat na tomhle místě, že ne? Máš kam jít?“ Jak malé ubohé kotě! Uvidíte ho, řeknete si, jak je roztomilé, pomůžete mu a nakonec skončíte spolu – než se z něj stane obrovská kočka, co vám zničí všechen nábytek v domě a navíc vaši vlastní kůži. Ne, tohle se určitě nestane. Raději zůstaneme jen u toho kotěte.
„Nemám.“
„Dobrá, ale tady zůstat nemůžeme. Neznáš ani nějakého člověka, co by nám mohl pomoci? Máš rodinu? Přátele? Kdo byl tvůj Kré? Nebo tomu říkáte jinak? Kdo ti pomáhal s přeměnou?“
„Cože? Nemám nikoho. A nikdo mi s ničím nepomáhal.“
„Jak dlouho jsi upír?“
„Asi tak tři měsíce.“
„A jak se ti to stalo?“
„No hádej. Pokousal mě jeden kluk přesně v tomhle lese.“
„Ale tys mě taky pokousal a jak vidíš, upírka ze mě není!“
„Hele, neptej se mě na to. Já tomu taky pořád ještě nerozumím!“
„Dobře. Zavedu tě teda k jedněm lidem, souhlasíš?“
„K jakým?“
„Od kterých jsem chtěla utéct, než jsem narazila na tebe, ale ty potřebuješ pomoc a oni ti jí snad dají. A jestli ne, tak alespoň budou znát odpovědi.“
„Proč bych ti měl věřit?“
„A proč bych měla já tobě? Chtěl jsi mě zabít a stejnak ti chci pomoct!“
Ještě chvíli přešlapoval, ale nakonec přikývl. Nabídla jsem mu ruku a on ji s důvěrou přijal. Vedla jsem ho směrem, odkud jsem přiběhla. Snad ho najdu. Musím ten barák najít.
Ale on se neukazoval a neukazoval. Bloudili jsme spolu už notnou dávku hodin. Svítalo, když jsme si chtěli odpočinout.
„Svítá!“
„No a co je na tom?“
„Promiň, ale nemělo by ti slunce vadit?“
„Což o to, vadí mi, protože vidím jen na krátké vzdálenosti a slyším s ozvěnovitě. Nemám takový cit v rukách, jako za noci, ale nijak mi neubližuje.“
Teď mi najednou něco došlo.
On mi musí lhát. Kdyby ho pokousal jiný upír a tím se on přeměnil, musela bych se přeci přeměnit teď i já. Jo, to už mi nesouhlasilo dřív, ale jsou tu i další nesrovnalosti. Jak teda zná výraz L’mäniän, když mu o nich neměl kdo říct?
Kašlu na tuhle dedukci, myslím, že tohle je horší! Ocitla jsem se na louce obklopenou lesy. Malounké, plné těžké vůně bylinek. No a co? Normální louka, pomyslíte si, co jí na tom má asi zarážet? Řekněme, že ta vůně je jistojistě totožná s vůní snítky, která leží stále pod mým polštářem ve staré vilce. A ta louka? Nebezpečně podobná té z toho snu.
„Co se děje?“
„Tiše!“ Nevěděla jsem to přesně, ale přece se mi ten sen nezdál pro nic za nic. Měla jsem špatný pocit. Dalien to vůbec nechápal. Divil se, proč má mlčet, ale já věděla své. Rozhlédla jsem se a naznačila mu, ať jde blíž.
„Máš nějaké zbraně?“ Zašeptala jsem mu do ucha.
„Co jsi říkala? Nerozumím ti.“
„Jestli máš nějaké zbraně.“
„Cože?“
Kruci! Blbý světlo! „Ptala jsem se, jestli máme zbraně!“ Řekla jsem teď už na hlas. Nejdřív nechápavě zakroutil hlavou, zamračil se, ale nakonec mi podal dva nože a jeden – hák??? Přiložila jsem si prst na pusu, aby mlčel a čekala, kdy se objeví.
*Co to zase děláš ty náno hloupá? To, že jsi čirou náhodou skolila Alexe, bylo zásluhou tvého nového já a ne tvého vědomí! A že jsi zkopala Daliena? Prosím tě, to bylo snazší, než zmlátit fackovacího panáka. Nikdy jsi nůž v ruce nedržela – mimo toho jídelního. Co s ním chceš asi tak dělat? A jestli se vážně objeví ta masa zabijáků… přece si nemyslíš, že i kdybys uměla bojovat, přemohla bys je všechny! To je holý nesmysl!*
Pevně jsem uchopila jeden z nožů a skrčila se do vysoké trávy plné těch bylinek. Bohužel jsem se nemýlila, strhla jsem dolů i jeho, ale on zatím jen nechápavě civěl a nejspíš začínal silně uvažovat, jestli nejsem magor. Přesně v tu chvíli prolétla místem, kde stál fialová koule. No ne! Jinak dobrý, Sar? Sakra nespíš ty náhodou? Je to jak z nepovedeného scifi filmu.
Ale já nespala. Pohlédla jsem tím směrem, odkud přilétla a zahlédla jsem další rostoucí fialový chuchvalec čehosi.
„Někdo na nás útočí, musíme zmizet.“
„Jak to myslíš útočí?“
„Pojď!“ Tentokrát nás minula jen o fous!

„Sáro? Vrať se! Sáro!“
„Nevolej ji, nemá to cenu.“
„Proboha! Ikre!“
„Uklidni se, nic to není.“
„Co to plácáš. Krvácíš.“
„Ne na dlouho.“ Dořekl a vyškrábal se na nohy. Došel do vedlejší místnosti a našel co hledal. Namokřil si lékem kapesník a přitiskl ho k ráně. V duchu pronesl několik slov a šrám zmizel.
„To ti udělala ona? Já věděla, že jí nemám věřit. Hned od začátku! Nechápu, jak jsem se nechala tak snadno zmást a věřit jí. Ta malá mrcha!“
„Zmlkni.“
„Cože?“ Neferit úplně ztuhla. Její bratr nikdy nebyl tak hrubý. Chladný jako nyní. Bála se mu jen pohlédnout do tváře…
„Ty to nechápeš, že ne?“
Měl pravdu, nechápala to ani trochu. Vždyť ta malá holka jí málem zabila jejího bratříčka. Ublížila mu a sprostě utekla. Ani tam nezůstala a nevzala na sebe zodpovědnost. Ne, tohle doopravdy nechápala. Proč jí brání? No jo, je to jeho svěřenkyně, ale on jí nikdy nedal najevo, že by mu mohla věřit. Nikdy tu nebyla ani snaha, aby se ti dva spřátelili. Zdál se, jakoby jí dokonce nesnášel – v porovnání s jinými L’mäniän, které měl na starost před ní. K těm byl už od začátku milý, pozorný, chápavý. Ulehčoval jim trápení a jí? Jí ho snad ještě přidělával. Tak proč teď její drahý Ikralex tu malou holku před ní chrání?
„Neutekla proto, že by se bála naší pomsty. Byla zmatená. Sama nevěděla co dělá. Jakoby ani nevěděla, že kolem sebe všechno ničí a posílá to na mě – jediný živý terč v jejím dosahu. Když jí to došlo… proboha ona je teď zoufalá. Jestli se už zastavila, o čemž těžce pochybuju, tak musí být hořce zklamaná a bát se toho, že je zrůda. Řekl bych, že utekla, aby mi ještě víc neublížila.“
„Ikre… To ty přece nevíš, vždyť…“
„Vím to! Ona není zlá. Neudělala to schválně. Musíme jí najít. Něž něco někomu udělá. Nejvíc se bojím, že sobě.“

„Co se to tam…? Ikre! Co to máš s obličejem?“
„Klid, Kirili. Sára utekla, musíme jí najít.“
„Moment, tohle nechápu. Co se stalo? Viděl jsi, jak vypadá naše jídelna?
„Tak na tohle nemám. Nemusím vám ani jedné nic vysvětlovat. Buďto mi pomůžete a nebo jí najdu sám. Copak vám nedochází, že teď se někde složila a bojí se sama sebe? To se ani jedna nestydíte za to, jak jste pohodlné? Proboha to, že je špinavé rasy ještě neznamená, že jí necháte… Tak dost. Já jdu!“ Už to nemohl vydržet. Přesvědčovat i svou mladší sestru doopravdy nechtěl. Měl jich obou až po krk. To se nad sebou ani malounko nestydí? Musí najít malou Nesárah. Nebál se, že by jí mohli najít mocní či povstalci. Spíš se bál, že se prostě připlete k nějaké šlamastice nebo co hůř, ublíží si sama. Musí si myslet, že není lidská bytost, že je zlá. Uměl si živě představit, čím si teď prochází.
Otevřel dveře od svého pokoje a do batohu naházel všechny potřebné věci. Hlavně nesmí zapomenout na léky a obvazy. Nikdy si nemůže být jist, že se něco nestane. Teple se oblékl a vybavil se všemi posvěcenými zbraněmi, které si myslel, že by se mohly hodit. Do bot nastrčil dýky, na rameno zavěsil malý samostříl a vybavil se šípy, jejichž hroty dokázaly zlikvidovat většinu stvoření pohybující se na tomhle proklatém světě. Nezapomínal ani na vrhací hvězdy, Kus ocelového lanka, kdyby náhodou… a další a další. On jí musí přivést zpět. Už žádné úškleby, žádné posilování sebevědomí. Už jí nebude nechávat v iluzi, že je odkázaná sama na sebe. Vždyť jí ještě nenaučil bojovat! Neboj, já tě v tom nenechám!
Vybaven léky, zbraněmi, dekou a energetickými tyčinkami vyšel z domu. Tam na něj už čekaly jeho sestry se zbraněmi. Vzaly jen to nejnutnější. Bylo tedy vidět, že mají všichni tři pocit, že se něco špatného jejich svěřenkyni stane a nebyli tak daleko od pravdy…