Podzimní vánek - 11. obklíčeni

Anotace: o trošilinku kratší, než obvykle.. snad vám to nevadí (jinak mám dost učení, tak nevím, kdy sem zase přidám další díl, ale budu se kvůli vám moc moc snažit) p.s.: omlouvám se všem, který nechápou některý drobnosti... snad mě omluví, že prv začínám psát :)

„Utíkej! Dělej! Daliene musíme od…. Pozor!“ Strhla jsem ho zase k zemi, když mu nad hlavou prolétla další. Proboha na koho míří! Na mě nebo na něj?
Měla jsem chuť ho hodit na záda, jak byl nemotorný, zakopával a neviděl nadcházející útok, ale copak mám tolik síly, abych unesla ještě minimálně 80kilovýho kluka?
„Vstávej! Musíme pryč!“
„Nech mě tu.“
„Co to proboha plácáš?“
„Beze mě unikneš spíš, zdržuju tě a….“
„Stranou!“
„Proboha zachraň se! Já budu možná i rád, když mě zabijí. Aspoň bude konec tráp…“
„Hejbni sebou a drž hubu! Tohle není žádnej hollywoodskej velkofilm, kde se hlavní hrdina obětuje pro blaho lidstva!“
„Když…“
„Nefňukej a utíkej. Říkáš, že jsi byl tři měsíce v tomhle lese? Kde se můžeme schovat?“
„Moc jsem se…“ další zničený strom, který ránu fialové koule neustál a zřítil se k zemi blízko nás. „se tu nepohyboval. Nevím.“
„Proboha, běžíme jim rovnou do náruče, támhle je další! Vlevo!“

„Tohle nemá cenu, Ikre. Hledáme ji tu už celou noc. Za chvíli bude svítat. Jak jí chceš najít bez naší moci?“
„Víš moc dobře, že když ji použiju, snadno nás vystopují.“
„Jo, ale jestli sebou nehneme, bude naše krasotinka na onom světě.“
„Proč si to myslíš?“
„Ty to necítíš? Ve vzduchu je strašný napětí. Něco se co nevidět semele.“
Samozřejmě že to cítil. Lépe než kdo jiný. To proto se tak bál. Co když přijdou pozdě? Jeho sestrám by to bylo ukradené. Ony nevědí, jaká pohroma by to pro všechny byla. Netuší, že ta vnučka takzvaných zrádců obou říší má v sobě víc síly, než obě celé královské rodiny dohromady. Je jejich nadějí, zatímco ony si myslí, že spíš prokletím. Nesnášel ty názory o čisté krvi! Sice s tím on sám žádné potíže neměl, protože byl „čistokrevný“, ale jeho nevlastní bratr si kvůli tomu vytrpěl dost. Celých dvacet let života snášel posměšky. Dokonce i od Ikrových sester. Do té doby, než mu vzali lidé s těmito názory život.
Slunce už ozářilo první stromy na obzoru. Musí ji najít. Má ji najít pomocí jejich vzájemného pouta? I s tím rizikem, že je pak možná objeví mocní? Ne, on to zvládne i bez toho. Vždyť on cítí její pocity, tuší, co se s ní děje. A je to stále silnější. Nemůže být tedy už daleko.
Za pár minut se vyjasnilo. Nebe bez mráčků ještě lehce ztemnělé stínem zanikající noci. Něco tu však nesedělo. Proč ta hloupá zvířata mlčí? Kde je všechen život? Co ho donutilo se schovat nebo změnit místo? Kirili už začínala být podrážděná. Byla jí pořádná zima a měla hlad. Stále jí nešlo do hlavy, proč se tu trmácí kvůli jedný špinavý holce. Samozřejmě, nechala se přesvědčit Ikrem, a byla na ní proto hodná. Po chvíli jí to ani nedělalo potíže, jakoby náhle změnila a byla jí mnohem víc sympatičtější. To první ráno bylo děsné, ale pak… Odpoledne už si rozuměly. Jenomže teď, když jí nebyla nablízku, jakoby jí zase viděla poprvé. Cítila k ní stejný odpor, jako tehdy.
„Nevíš, jak dlouho ji už hledáme, Neferit?“ Ikr si povzdechl, když zase zaslechl fňukání své sestry. To nemůže alespoň mlčet když už nic jiného?
„Tipuju kolem dvanácti hodin.“
„Tak dlouho?“ Chtělo se jí začít řvát na lesy. „Vždyť je to jen hloupý dítě! Proč ji nemůžeme najít?“
Neferit věděla, že nemá odpovídat. Vzdychání své sestry už dávno znala. Jenomže tentokrát by se k ní s chutí přidala. Proč měla takový pocit, jakoby je Ikr nebo Sára nějak podvedly? Teď jí zase nesnášela. Až jí najde, bude se muset pěkně držet, aby jí nepřiložila nůž ke krku. Už měla Chuť se otočit na patě a vrátit se, když v relativní blízkosti zaslechly všichni tři mužský hlas a následně pád stromu.
Kirili s Neferit se nechápavě rozhlížely, ale Ikr nechtěl na nic čekat. Rozeběhl se tím směrem tak rychle, že by ho měl každý vrcholový sportovec problém dohnat. Vyhýbal se keřům, větvím, kořenům stromů, až doběhl na místo, kdy byl bezpečně skryt. Nedaleko něj totiž stáli tři muži. Zrovna si brali pistole a samostříly. Nač mají pistole? Vždyť ty se nám jako zázrakem vyhýbají.
Nebo s ní tihle muži nemají absolutně nic společného? Nadzvedl se malounko, aby na ně viděl a hned se skrčil zpět do úkrytu. Kdepak, tohle jsou jistojistě Lionex. Muži ale najednou zpozorněli. Ikr se lekl, že ho snad zaslechli, ale muži se nervózně dívali opačným směrem. Co se děje? Zpoza stromů vystoupila skupinka pěti Wampiros. Tohle se mu nechtělo líbit. Konečně ho dohonily sestry a přidaly se k němu.
„Nevíš, o čem mluví Kirili? Máš lepší sluch.“
Soustředila se a vynaložila na to veškerou svou sílu. Pak se zamračila a sklonila se k Ikrovi. „myslím, že naše krasotinka nebude daleko. Ale podle všeho má společnost. Ti Wampiros chtěj nějakého kluka, co je s ní. Lionex chtějí zase naší malou Nesárah. Ani jedni však nechtějí nikoho zabít.“ Pošeptala mu.
„A k čemu mají pistole?“
„To nevím.“
„Ale já ano. Nesárah přece neví, že jí pistole neublíží. Mohou ji na ni namířit a ona s nimi svolně půjde, aniž by věděla, že nemusí.“
Věděl, že má Neferit pravdu. Proč nepočítal s tímhle rizikem a nevysvětlil Sáře všechno dřív?
„Ikre? Máme malinký problém.“
Chtěl se zeptat, jaký, ale bylo mu to jasné, jen co se zadíval směrem, který mu Neferit naznačila. Obrovská fialová zář. Zanedlouho spadl další strom. Znamená to, že jich tu je mnohem víc.
Problém Tannessisů spočívá v jejich útočné síle. Ta jim tak trochu chybí. V podstatě nemají schopnost útočit ani se bránit. Skvěle dokáží využít své smysly, instinkty, někteří dokonce v záblescích vidí budoucnost, ale jejich výbava schopností je na obranu jejich svěřenkyně neúplná. To hlavní jim chybí.
Kirili tam ale nehodlala jen tak sedět a čekat. Byla nejmladší a nejrozvernější ze sourozenců. Bavilo jí zabíjet a bít se. Vytáhla vrhací nože a zabila jimi tak dva Lionex. Neferit to zpozorovala v pravý okamžik a pomohla jí. Nyní zbyli už jen čtyři udivení Wampiros. Ikr by jim býval pomohl, ale zrovna byl duchem mimo. Vůbec si nevšiml, co se mu děje před očima.
Čtyři Wampiros se zahleděli k místu jejich úkrytu a vystřelili několik šípu ze samostřílu. Nevěděli však, na co mají mířit. Možná proto nikoho díkybohu nezasáhli. Kirili s Neferit se však vedlo mnohem lépe. Vrhly opět každá dva nože se stříbrnými čepelemi a ty se jim zabodly do srdce.
Neferit měla chuť seřvat svou sestru, že nikoho nevarovala, ale nikomu se nic nestalo, tak proč to dramatizovat. Ohlédla se k místu, kde to teď fialově blikalo jako na diskotéce. Už nemají moc času. Nikdo neví, jak dlouho zvládnou vzdorovat. CO je ale zač ten kluk, co je s ní? A proč po něm jdou? Chtějí ho živého, takže to nejspíš bude jen další ubohej kluk, co se lekl a utekl jim. Nebo to bude zvěd… To asi těžko. Kde by se tu vzal?
Vstala a vykročila směrem k tomu strašidelnému místu. Kirili vyběhla k povražděným nepřátelům, vytrhla z jejich hrudí nože, jejichž čepele se rudě leskly ještě vroucí krví právě zabitých. Následovala sestru a nešetrně strčila do Ikra. Ten něco zamumlal a přidal se k nim.
Nebylo moc chytré je všechny zabít. Nezjistili, co byli zač. Díkybohu cestou k centru dění narazili na jednoho osamoceného Lionex. Kirili už napřahovala ruku, ve které se schovával sevřený nůž, ale Ikralex ji stihl včas zastavit. Stáhl její ruku k tělu a zašeptal jí do ucha: „Miř na břicho. Budeme tak mít pár vteřin ještě čas zjistit, co se tu děje. Kirili přikývla a napřáhla se. Lionex se zhroutil k zemi s vyvalenýma očima. Chroptěl, ale bohužel pro něj ze sebe nevydal ani hlásku tenounkého charakteristického řevu, kterým varují Lionex své druhy.
„Proč tu jste? Koho honíte?“
„Va vaše kráska st.. stejně padne. Ta š… špinavá coura ne…“
„Skvěle. To jsme toho moc nezjistili“
„Kolik vás tu je, slyšíš?“
„Víc n.... dost.“
Muž skonal. Ikralex si povzdychl, že toho nezjistili víc. Okradli ho o zbraně a pokračovali dál. Cestou nemilosrdně zabili každého, koho potkali. Čím více nepřátel mrtvých, tím lépe. Budou pak mít všichni – jak Ikr se sestrami tak Nesárah s Dalienem – větší šanci se zachránit.

„Já už nemůžu!“
„Já taky ne, ale když si odpočineme, zabijí nás.“
„Tak ať.“
„Daliene! Nevzdávej se. Poslouchej mě, my to zvládneme. Jen musíme najít cestu pryč z lesa. Nejlépe někam k lidem. Tam si na nás netroufnou.- Tak vstávej, už jsou zase blízko.“
Běžela jsem dál. Věděla jsem, že pokud rychle nenajdeme místo, kam se schovat, je jistojistě po nás. Oba jsme už byli na pokraji našich sil. Spíše už jsme byli za hranicí a čerpali z rezervy, která ale co nevidět také dojde.
Najednou jsme se oba zase ale objevili na té louce. To ne! Uhýbala jsem jim a běžela tam, kde nebyli. Znamenalo to snad, že není úniku? Že jsme obklíčeni? Moje obavy se bohužel vyplnily. Rozhlížela jsem se kolem sebe a hleděla do tváří mým... budoucím vrahům?