Vyvolená 12. kapitola - konec

Anotace: tak tohle je konec psala jsem ho do tří do rána takže omluvte chyby dneska bylo krušný stávání do práce :-) snad se bude líbit sorry možnáje to trochu zmatený možná ještě předělám uvidíme tak jako tak je to konec tohohle románku. snad se líbil doufám :-)

Sbírka: Vyvolená

„Jo já vím nemusíte mi to opakovat desetkrát.“
„No já to vidím na vydatnou snídani co vy na to,“ řekla matka.
Všichni souhlasili a tak se vydali směr jídelna. Tentokrát se Julie neloudala ale šla hrdě v předu. Jako první usedla ke stolu a po té co se usadili ostatní pustila se s velkou chutí do jídla. Pořádně se nasnídala a pak si šla odpočinout do svého pokoje. Ven nemohla to jí Sára zakázala. Sára jí doprovodila do pokoje a i přes Juliin pohrdavý výraz zůstala než usnula.

Nagris zatím plenil město za městem. Ale Julie nikde jediné co ho napadlo, že ji musí držet odboj u Isabely doma. Okamžitě tam vyslal svoje vojáky. Dal jí jasný příkaz všechno prohledat a pokud budou klást odpor tak pobít bez slitování.
Vojáci se vydali k sídlu matky a Sáry kde se nyní skrývala Julie a Adam. Ti nic netušíc odpočívali před další částí náročného výcviku.
Před branami se kupili vojáci nejméně tak tři gardy po pětadvaceti mužích. Hlídky okamžitě spěchali varovat ostatní a posilovali obranu.

Matka se vřítila do pokoje kde spala Julie. Zatřásla s ní. Julie se na ní dívala rozespalýma očima.
„Co se děje,“ ptala se zmateně.
„Musíme tě někam schovat jsou tu Nagrisovy muži hledají tě.“
„Já nikam nejdu nebudu pořád utíkat vyřídím si to s nimi jednou pro vždy,“ řekla rozhodně Julie a vykročila z místnosti.
Matka jí v tom nestačila zabránit. Utíkala tedy pro Sáru a Adama aby Julii nějak uklidnili a odvedli ji do bezpečí.
„Mami co se to venku děje,“ ptala se zmateně Sára.
„Venku jsou nagrisovy muži je jich tam moc neudržíme je musíte schovat Julii do bezpečí a Adam musí také uprchnout. Julie se nesmí dostat Nagrisovy do rukou je ti to jasné!“
„Ano mami ale kde ji máš proč tu není s tebou,“ ptala se Sára a zmateně se rozhlížela po místnosti.
„Mlela něco o tom, že si to s nimi vyřídí nemohla jsem jí zadržet snad ty a Adam to zvládnete.“
Sára vystřelila z pokoje jako střela následována svou matkou. Co cestě k hlavnímu vchodu potkali Adama. Ten se na ně jen tázavě díval. Nic kolem mu nedávalo smysl byl si jistý, že by si sem Nagris netroufl. Bohužel se šeredně mýlil.
„Musíme najít Julie jsou tu nagrisovy muži a ona je chce zastavit sama.“
Adam se okamžitě bez váhání rozeběhl k hlavní bráně naprosto přesně věděl co Julie má v plánu.
„Adame počkej na nás,“ volala za ním Sára.
„Není čas vím přesně co chce udělat postaví se jim a pak půjde rovnou za Nagrisem a to on právě chce, nesmíme to dopustit,“ volal na ně Adam.
Doběhl ven právě ve chvíli kdy nagrisovy muži prolomili hlavní bránu a jejich oddíly se draly do zahrad které obklopovali rezidenci.
Julie stála ani se nepohnula jako by čekala až budou blíž. Adam už chtěl něco zakřičet ale nestačil Julie použila svoji moc a pomocí tlakové vlny odrovnala nejméně dvacet mužů. Poté ji na dlaních vzplály ohnivé koule které následně vrhala do řad vojáků kteří se dále drali blíž a blíž.
Nenechali se jen tak likvidovat. Přesto, že měli příkaz vyvolenou přivézt živou nyní je ničila a tak opětovali palbu. Kulky svištěli vzduchem za neustálého řevu, nářku a rachocení zbraní když se vojáci setkali s muži z odboje. Každý bojoval za svou svobodu dával do toho vše nyní nastala ta chvíle. Chvíle prvního střetu kdy se rozhodně o dalším dění. Nyní když viděli, že vyvolená je opět na jejich straně a vládne ještě silnější mocí než dříve. Cítili se odvážnější než kdykoli předtím. Dodávala jim sílu.
Bojovala dál a dál. Používal svou moc ohně. Několik vojáků však bylo příliš blízko Julie se proto zaměřila na ně a ostatním nevěnovala takovou pozornost byly daleko. Ale to neměla dělat. Jeden z mužů se dostal a nebezpečně blízko. Už se chystal k výstřelu který by Julii jistě zabil. Ale něco jako by ho drtilo, dusilo. Zvedl se do vzduchu a byl mrštěn neuvěřitelnou silou o zeď. Jeho bezvládné tělo se sesunulo na zem a zůstalo nehybně ležet.
To Sára v poslední chvíli zakročila a tak splnila prastarou úlohu strážce nyní i ona cítila, že je připravená. Věděla, že nebude dlouho trvat a nastane rozhodující boj.
Julie se otočila na Sáru, která ji nyní byly po boku a pohledem ji poděkovala. Sára jen přikývla. Nyní už věděla, že není sama má rodinu která ji stojí po boku. Nebála se.

„Pane našli vyvolenou, ale mám špatnou zprávu,“ hlásil jeden z nagrisovým pobočníků.
„Jakou,“ zařval Nagris.
„Je na straně odboje pane ničí naše gardy prohráváme,“ blekotal voják se strachem v hlase.
„Cože,“ křičel Nagris. „Okamžitě mi sestav oddíl z těch nejlepších mužů pojedu tam sám mě se nedokáže postavit,“ řekl rozhodně a sebejistě zároveň.
Voják svolal nejlepší muže vyzbrojil je a připravil vše na to aby jeho pán mohl táhnout proti odboji.
Nagris se vydal se svou armádou k sídlu odboje. Tam mezitím vrcholily boje. Jeho vojáci prohrávali. Julie se ničila svou mocí. Jejich bezvládná těla ležela všude kolem. Mezi nimi sem tam ležel nějaký člen odboje. Kdysi krásný park s ozdobnou bránou obklopující rezidenci se změnil v bojiště. Všude obrázky zkázy. Ozdobná brána byla zkroucena a odhozena stranou. Místo urostlých stromů zde byly jen jejich zbytky. Buď to je ztravoval oheň nebo poničila nějaká se střel.
Vzduch byl plný prachu a kouře. Oči pálili a štípali. Nedalo se skoro dýchat viditelnost se snižovala. Nyní už se bojovalo muž proti muži. Všude řinčeli meče. Sára nyní zrovna bojovala s nějakým poručíkem. Jejich meče se opět srazily. Pohledy se setkali. Ani jeden nechtěl ustoupit. Nyní se přetlačovali o to kdo komu vytrhne meč. Sára nakonec kopla jednou dobře mířenou ránou poručíka do rozkroku a ten se zhroutil s bolestivým zaúpěním. Jeho meč dopadl na zem. Sára nad ním stála. Zvítězila jeho život byl v její moci. V jeho očích se nyní zrcadlil strach. Nezabila ho jen mu dala ránu rukojetí a on se odebral do říše snů.
Rozhlížela se kde je její sestra ale nikde ji neviděla. Vydala se tedy směr brána. Netušila, že jde nagrisovým mužům přímo do spárů. Nagris a jeho garda dorazili už k rezidenci a pomalu se probojovávali k usedlosti. Julie mezitím zápolila v zadu s několika muži. Začínali se na ní projevovat první známky únavy, ale nehodlala se vzdát. Statečně odrážela další a další vojáky.
Sára mezitím postupovala kupředu až pozdě si uvědomila jaká to byla chyba. Spatřila Nagrise. Než však stačila ostatní varovat jeden z vojáků na ní vystřelil. Zasáhl její bezvládné tělo se sesunulo na zem.
Julie která odrážela dalšího z vojáků najednou pocítila neuvěřitelnou bolest jako by jí někdo zabodl nůž do srdce. Po tváři ji stekla slza.
„Sáro,“ křičela Julie.
Tlakovou vlnou se zbavila zbývajících vojáků a rozeběhla se kupředu. Instinktivně cítila, že něco není tak jak by mělo být. Cestou potkala Adama s matkou kteří se snažili odrazit útoky vojáků. Zatím se jim to dařilo.
„Neviděli jste Sáru,“ ptala se Julie se slzami v očích.
„Ne když jsem jí viděl naposledy tak mířila někam kupředu myslel jsem, že jsi tam také,“ odpovídal jí Adam.
Julie se bez rozmyslu rozeběhla kupředu netrvalo a spatřila Sáru jak leží na zemi. Sklonila se k ní vzala jí do náruče po tvářích je tekli slzy. Sářiny oči byly prázdné nejevily známky života na hrudníku se jí objevovala červená skvrna. Julie plakala. Pohlédla o pár metrů dál a tam stál on Nagris vrah její setry. Julie ovládla neuvěřitelná zlost, nenávist, bolest. Její oči zaplály ohněm nenávisti. Nechtěla se ovládat chtěla ho jen zabít pomstít všechno co jí a její rodině udělal.
V tom okamžiku dorazili a Adam s matkou. Matka se sehnula k bezvládnému tělu své dcery. Její oči se naplnili slzami. Pohlédla na Julii. Nevěřila tomu co vidí. Juliiny oči nyní žhnuly jako nikdy předtím.
„Julie prosím nesmíš tomu podlehnout nechci přijít ještě o tebe stáhneme se,“ křičela na ní matka.
Julie jí však neslyšela její zrak se upíral na Nagrise. Postavila se. Odstoupila pár kroků od sestřina těla a s posledním pohledem na tělo sestry se vydala k Nagrisovy.
Do cesty se jí postavil Adam.
„Julie nesmíš tomu podlehnou prosím bojuj s tím,“ prosil jí Adam.
Ale Julie ho jen mávnutím ruky odhodila o pár metrů dál kde Adam po dopadu na zem omdlel.
Stála tam plná nenávisti, zloby, bolesti a touhy po pomstě. Její oči žhnuly plameny nicoty. Na jejích rukách se objevily obrovské ohnivé koule. Její zrak se nyní upínal na Nagrise ostatní pro ní přestaly existovat.
Nagris vyslal svoje vojáky aby zneškodnily Julii. Ona je však ohnivými koulemi a telekinezí odrážela jednoho za druhým jako by to byli jen loutky. Pomalu ale jistě se přibližovala k Nagrisovy. V jeho očích se začínal zračit strach.
„Mě neporazíš budeš mi sloužit,“ křičel na ní.
„Zemřeš,“ odpověděla mu Julie bez známky citu v hlase.
„Zabiješ mě svojí mocí na to nemáš,“ křičel Nagris.
Měl pravdu když Julie chtěla použít svoji moc proti němu něco v ní se vzpříčilo a ona nedokázala nic. Stála tam v očích si žnuly plameny nicoty a přesto nedokázala použít svou moc. Tak moc chtěla ale zlo v ní jí nedovolilo zabít jejího pána. Tak moc se bála, že ji nakonec ovládne a ona bude ničit. Pak si však vzpomněla na Sáru. Popadla meč který ji ležel u nohou a rozeběhla se k Nagrisovy. Ten také vytasil svůj meč. Jejich meče se střetli.
„Copak slečinka se snaží nikdy mě neporazíš sama to víš si ztělesněné zlo a patříš jen mě,“ vysmíval se jí Nagris.
Julie však udělala dva kroky zpět aby se mohla lépe připravit na další výpad. Tentokráte s otočkou kolem vlastní osy zkusila zaútočit z pravé strany. Nagris měl co dělat aby útok vykryl. Nyní si nebyl tak jistý tím co udělal. Možná by měl odejít stáhnout se a zachránit si holý život. Jenže jeho touha po moci mu to nedovolila.
Vypadalo to jako zápas Davida a Goliáše. Ona štíhlá dívka zníš sršelo mládí a on mohutný stařec s plnovousem. Jeho vrásčitý obličej plný nenávisti a touhy po moci. Byl to nerovný souboj bez pravidel.
Nagris útok vykryl a kopl Julii vší silou do břicha. Ta se prohnula a s bolestivým syknutím uskočila o pár kroků v zad aby se vyhnula případnému útoku. Nagris ale na nic nečekal a se slovy: „ Když tě nemohu mít já tak nikdo!“
Se rozeběhl k Julii a vší silou švihl mečem. Julie jen tak, tak stačila sklonit hlavu a kleknout si. Nad hlavou jí hvízdl meč. Závan větru jí hodil vlasy do obličeje. Nečekala na nic a z nastalé pozice nastavila meč a zasáhla Nagrise do břicha. Ten zaskučel a sesunul se na kolena. Nyní oba klečíc naproti sobě zírajíc si do očí. Julie stále ještě držela meč který nyní dřímal v Nagrisově břiše. Jeho košile se začínala zbarvovat krví. Po tváři mu stékala slza bolesti snad první kterou kdy uronil. Jeho ruka ochabla a jeho meč dopadl na prašnou cestu.
Julie stále ještě klečela až když Nagrisovo tělo dopadlo na zem a on byl mrtev vstala. Boje kolem najednou utichly. Nagrisovy vojáci ztratili velitele muže pro kterého dnes prolévali krev a umírali ve jménu zla. Odhodili své zbraně a vzdali se odboji. Byly poraženi.
Julie se otočila a odkráčela zpět k tělu své sestry. Byla jako ve snách hlas uvnitř jí říkal:
„Julie nesmíš propadnou nicotě nenech aby tě zloba a vztek pohltili zvítězila si už je konec.“
„Ale za jakou cenu proč to musela být Sára dala bych za ní život ani jsem jí nestačila říct jak moc ji mám ráda. Chtěla jsem mít zase rodinu a on mi ji vzal i když je mrtvý stejně mi vzal to nejcelejší. Zabil tím i část mě samé.“
„Julie musíš se vzdát plamene nicoty musíš sním bojovat jinak tě pohltí.“
„Možná ani nechci bude asi lepší když nic neucítím taková je přece nicota. Prázdnota, ticho, nic žádné city žádná bolest.“
„Není to tak jak si myslíš bolest a city jsou tvou součástí nikdy se jich nezbavíš nemůžeš se zbavit své části to nelze prosím bojuj s tím nechceš přece aby Sára položila svůj život nadarmo.“
„Ne nechci! Chci aby žila chci mít rodinu možná jsem sobec ale jednou v životě chci být šťastná.“

Julie stála nad tělem sestry pomalu se sehnula jako by se uvnitř ní odehrával obrovský boj. Nereagovala ani na Adama ani na matku kteří na ní mluvili a prosili jí ať se vrátí zpět do reality. Nyní se soustředila jen na hlas který ji zněl v nitru který jí prosil a žádal a ona by ho tak ráda poslechla ale už se stalo moc.
Poklekla s Sáře uchopila ji do rukou. Její oči stále ještě plály plamenem nicoty který nyní ovládal a stravoval její duši. Duši tak citlivou nyní krvácející a raněnou.
Nastalo ticho. Všichni stáli a hleděli na vyvolenou která v náručí držela tělo své sestry ani se nepohnula ani náznak citu přesto každý věděl jaký žal musí cítit. Radost z vítězství byla ta tam všude obraz zkázy a mrtvá těla. Tam daleko v předu ležel i on Nagris. Nad ním nikdo netruchlil, neplakal.
Julii se v mysli rojily divné prastaré znaky. Kdosi v pozadí mumlal prastarou řečí. Ze začátku jí nerozuměla ale jak hlas sílil začínala rozumět. To oheň nicoty nyní bojoval s mocí vyvolené která se vší silou bránila.
„Vzdala bych se všeho jen kdyby zase žila,“ volala Julie.
Ale nikdo jí neslyšel byla uvěznění ve vlastním těle neschopna pohybu.
Ucítila jak jí celým tělem začíná proudit obrovská energie. Její tělo se vzepjalo. Znak na její ruce zářil jasněji než kdy předtím. Její kůže začínala zářit také jako by bylo vidět pulzující energii světla.
Najednou někdo z davu přihlížejících zvolal.
„Podívejte září i znak strážce, co se to děje?“
Lidé kolem oněměli úžasem. Vypadalo to jako by energie vyvolené pulzující jí po celém těle procházela do strážce. Sářino tělo začalo pomalu zářit. Nyní už jí Julie nedržela v náručí Sára se vznášela asi ve výšce deseti centimetrů nad zemí. Julie klečíc u jejího levitující těla se jí upřeně dívala do skelných očí. Jakoby si Julie brala energii z nicoty jakoby nepohlcovala nicota jí ale dávala jí sílu. Naučila se využívat její sílu. Nyní jí ovládala.
Nebe se zatáhlo nyní bylo temně modré. Vítr šeptal prastarým jazykem slova která neměla být nikdy vyřčena. Posvátná slova vyvolených.
Julie nyní obětovala svou moc a část své duše aby zachránila sestru. Nevěděla jestli to dokáže jen tichounký hlas tak známí ten který jí vždy dobře radil. Ženský hlas tak hřejivý. Tušila komu patří avšak nedokázala to jméno vyslovit. Ona žena jí kdysi zachránila život a tak obětovala vše co měla i svůj život.
Nastalo ticho energie pohasla. Všichni jen užasle zírali na obě sestry. Z nenadání se Julie vzepjala a z jejího hrudníku vystřelil sloup zářivé energie k nebesům. Stejně tak i ze Sáry. Vytryskl prou energie. Oba sloupy se v obrovské záři spojili v jeden. Došlo k uvolnění obrovské energie která srazila přihlížející k zemi. Světla pohaslo.
Julie ležela na zemi vedle Sáry. Ta se pomalu sbírala ze země. Nikdo nevěřil tomu co viděl.
„Sára žije,“ ozývali se radostné výkřiky z davu který se pomalu sbíral ze země.
Matka Sára objala. Sára si připadala trochu malátná moc si toho nepamatovala.
„Mami vždyť mě rozdrtíš,“ řekla Sára. „Co se stalo kde je Julie,“ ptala se.
„Nevím co se stalo Julie….,“ nedořekla matka a shýbla se k Julie.
„Ona je ..,“ koktala Sára.
„Já nevím.“
Matka už chtěla vzít Julii do náruče ale ta se probrala.
„Ty žiješ,“ zvolala matka radostně a Julii objala.
„A Sára,“ ptala se Julie.
„Já jsem tady,“ mávala jí Sára rukama nad hlavou.
Julie se prudce posadila a Sáru objala.
„Mám Vás moc ráda,“ šeptala plačící Julie.
„Co se tu vlastně stalo,“ ptala se matka.
„Julie se vzdala své moci a části sebe samé jen aby zachránila sestru. Je zázrak že obě žijí. Podívej ani jedna už není znak ani žádné schopnosti,“ řekl Adam.
„A co bude teď,“ ozvalo se z davu.
„Teď budeme muset vybudovat vše co bylo zničeno a začít žít životy jako svobodní lidé už nebude vyvolená která by nás chránila budeme muset samy. Nyní jsou naše životy v našich rukách,“ řekl Adam.

Potrvá dlouhou než se celá země vzpamatuje z krutovlády Nagrise. Nyní jsou svobodní, zůstane-li to tak je jen a jen na nich………