Podzimní vánek - 20. Temnota

Anotace: Napsala jsem temnotu, snad se vám to bude líbit tak, jako mně... budu moc ráda za komentáře nebo tipy - těšte se na další díly, přijdou nové postavy, nové zápletky ;-)

Propadala jsem se níž a níž do hlubin svého podvědomí. Zprvu jsem ještě vnímala. Řeči o krvi a Neferit, ale pak jsem slyšela jen ohromný šum a tlukot svého vlastního srdce. Je to zvláštní, když se vznášíte v temnotě a posloucháte své vlastní hlasité údery.
„Sáro?“
Otočila jsem se za tím hlasem. Snažila jsem se poznat podobu člověka, který mluvil, ale byla tu ohromná tma. Šmátrala jsem před sebou rukama a čekala, že snad o něco nebo někoho zavadím, ale kdepak.
„Sáro.“ Slyšela jsem teď už hlasitěji kdesi před sebou.
„Kdo to je?“ – marný pokus, ale co kdyby náhodou.
„Sáro.. nebo snad raději Nesárah, vaše královská výsosti?“ Cože?
„Proč jsi to řekl?“
„Co máte namysli, královno?“
„Přesně tohle. CO to je za hru?“
„Hra? Já si to nevymyslel.“
„Kdo jsi? Co jsi zač?“
„To jsi na mě tak brzy zapomněla? Promiňte, měl bych vám asi vykat.“
„Jdi s tím do háje! Co jsi zač a proč mi říkáš královna.
„Neposlouchej ho.“
„Kdo jste? Vy jste tu dva?“
„Teď už ano, Nesárah. Je to blázen. Neposlouchej ho. Víš co jsem ti říkal kdysi. Vždyť spolu umíme mluvit v myšlenkách. On nás neslyší.“
„Copak? Máš snad slyšiny? Hmm, to ti asi zní v uších hlas tvého chlapečka, co? Nikdy bych do tebe neřekl, že si oblíbíš zrovna nějakého z těch temných, ale já bych do tebe neřekl spoustu dalších věcí, třeba to, že…“
„Šššš. Nevnímej ho. Soustřeď se jen na má slova, ano? Věř mi, on ti chce jen něco namluvit. Nestojí na tvé straně tak, jako já nebo Neferit.“
„Co jsi zač?“
„Jméno ti nic neřekne. Důležité je, že jsme se už jednou potkali, vzpomínáš?“
„Ten blonďák? Jak mě zachránil na té louce?“
„Zachránil tě Ikr, ale ano, to jsem já.“
„HEJ! Vnímáš mě?“
„Co? Tss. Proč bych asi měla? Ať mi říkáš cokoliv, nemůže to být nic milého podle tónu. Byla bych mnohem radši, kdybys mi řekl, jak mám odsud vypadnout někam, kde člověk vidí na své vlastní ruce a neslyší kromě tvých řečí jen své vlastní orgány.“
„Možná ti pomůžu, až si vyslechneš všechno, co mám na srdci.“
„Ignoruj ho, Nesárah. Je to ubožák.“
„Je mi povědomý.“
„Ještě aby ne. Je to Dalien.“
„Dalien? Tohle že je Dalien?“
„Samozřejmě.“
„Ale.. tohle… Jak je to… Jak to, že je takový?“
„Jak jsem už jednou řekl. On není na tvé straně. Kdysi možná, ale už dávno mu jde jen o pomstu.“
„Pomstu? A za co?“
„Copak ty máš nějaký důvod?“
„Já? Počkat. Já tu mluvím o něm.“
„Ano, já vím. Ale ty máš přece také ohromnou chuť pomstít se mocným. Jen důvod mi stále uniká.“
„Zavraždili přece mé rodiče!“
„Jak si tím můžeš být tak jistá?“
„Nesnášeli je.“
„Můžeš nesnášet mnoho lidí, ale to neznamená, že je zavraždíš. A kdyby tomu tak bylo, jak je teda možné, že ty jsi stále naživu?“
„Protože mě někdo chrání.“
„Ano.“ Pousmál se. „To je pravda. Někdo tě chrání, ale jestli právě před nimi…?“
„Tak za co se mi chce pomstít?“
„Někdo mu něco namluvil. Přesněji, Killid mu něco namluvil. Ten upír, který ho pronásledoval.“
„A co?“
„To ti neřeknu.“
„Proč ne?“
„…“
„Dobrá. Kde to vlastně jsem?“
„Nikde.“
„Přesněji by to nebylo?“
„Tohle je jedno z neutrálních míst mezi sférami. Bohužel jsi se zastavila zrovna v tom nejméně pohodlném. Temnota a vlhkost nepůsobí nikdy nijak dobře na psychiku člověka, který tu zůstane.“
„A jak jsem se sem dostala?“
„Jsi v bezvědomí. Bezvědomí je stav mezi životem a smrtí. A tohle je také místo mezi sférou života a sférou mrtvých.“
„Takže každý, kdo je v bezvědomí je tady? To tu pobíhá víc takových lidí?“
„Dost to zjednodušuješ. Ale ano. Je pravděpodobné, že tu je víc L’mäniän, kteří ztratili vědomí.“
„Víc? Ne všichni? Chudáci. Když si představím, že tu někdo je klidně i několik měsíců. Brr.“
„Ne jen tady. Mohou být i na mnohem příjemnějších místech. Ne jen na temných vlhkých a ledových. Někteří se octnou v místě podobnému tvému světu. Někteří v místě, které vypadá dost podobně představě ráje a nebo nebe. Záleží na tvé duši a okolnostech. To tě přiřadí k tomu či onomu přechodu.“
„Takže já jsem nějaká špatná nebo tak, že jsem zrovna tady? To mám jako za trest?“
„Ne. Myslím, že jsi tady, protože si to přál právě Dalien. Je to dobré útočiště. Může si s tebou promluvit aniž bys ho viděla a mohla se nějak bránit. Jedinou jeho nevýhodou je to, že on nemůže díky těmhle podmínkám útočit ale na nepříjemný rozhovor je to tu jak stvořené.“
„A jak se sem dostal?“
„Nejspíš podobně jako já, jen mu někdo pomohl. Určitě to není tím, že by také ztrácel krev po litrech. Ale teď už tě opustím. Nebude mě tu zapotřebí.“
„Počkej, proč tu vlastně jsi?“
„Aby ses nezatěžovala výmysly, které tu plácá ten upír. Chci ti jen pomoc.“

„Scheti? Jak je jí?“
„Neferit je v pořádku. Postarali jsme se o ní. Teď mi řekni, jak je na tom Nesárah.“
„Já.. Já to nevím.“
„Nevíš?“ povytáhl obočí.
„Už nekrvácí, ale nevím, co s ní je.“
„Ikre. Co se děje? Jak je možné, že nevíš, jestli se lepší nebo ne.“ Přistoupil k němu a položil mu chlácholivě ruku na rameno.
„Nemám ponětí. Prostě ji vůbec necítím. Jakoby byla mrtvá, ale přitom dýchá a už nekrvácí.“
„Nevím, co se děje.“
„Zkus to znovu. Soustřeď se.“
„Nejde to. Opravdu ji necítím.“
„Je mi jasné, že ji miluješ a …“ Hrklo v něm a trochu nadskočil. „… to tě může trochu ovlivňovat, ale v tomhle případě by to mělo být naopak. Měl bys jí cítit ještě víc, než kdysi. Tak já si jdu odpočinout a ty zatím přemýšlej, proč je tomu tak. T’mére Ikralex.“
„T’mére Scheti.“
Zívl a posadil se zpět do křesla u její postele.

To se mu řekne. Vždyť já přemýšlím, ale jak to mám zjistit. Co se stalo? Co se děje v ní? Ach, Nesárah, proč tě necítím? Vždyť nemůžeš být mrtvá. Jen se mi hlavně probuď. Prosím. Nemůžeš odejít. Jednak ještě nenastala ta správná chvíle. Ještě máš celý svůj legendární život před sebou. Musíš se mi probudit. Hlavně kvůli mně. Vždyť si toho máme ještě tolik co říct. Tolik nezodpovězených otázek. Ani se pořádně neznáme za ty tři měsíce. Tři měsíce? Vždyť co je to za dobu? Naším osudem nejsou pouhé tři měsíce. To ne.
Pohladil jsem ji po tváři a obrátil svůj zrak k oknu. Nemohl jsem snést pohled na její zkrvavené oblečení, roztrhané nohy a orosený obličej potem. Jaký je to kontrast. Ještě před několika hodinami byla Nesárah nepochybně nejkrásnější na světě. Nemohla by s ní žádná jiná soupeřit. A teď? Nebýt mě mohlo jít vše podle plánu. Sešly bychom se se Rhézem a dalšími Myrtliny. Ale tohle já dělám. Všechno obrátím vzhůru nohama. Kdybych se víc kontroloval… Ale má temná stránka prostě zvítězila. Probudila se ve mně touha po její energii. A to že není malá. Ten její vztek. To v ní probudilo tolik energie, že jsem prostě nemohl odolat.. ale ne, samozřejmě, že jsem, mohl odolat. Avšak já to nedokázal. Když si představím, že bych ji vysál. Jak bych pak byl mocný. Mocnější …. Probuď se kruci! Vždyť se stačí na ni jen podívat. Nic čistějšího a milejšího po světě nechodilo.
Co to řekl Scheti? Já že jí miluju? Jak mohu někoho milovat a zároveň toužit po jeho smrti? Ale je to mág. Ten to pozná. Jak může nějaký mág poznat něco, o čem já zatím nevím? U všech mocných! Je jí šestnáct A mě? Prober se! Nemůžeš milovat dítě!
„Nes?“ Zdálo se mi to nebo něco řekla? Hned jsem vyskočil z křesla a chytil jí za ruku v domnění, že snad něco ucítím, ale nic, kromě mé bolesti z jejího utrpení, nepřišlo.
„Co?“
„Nes? Jsem tady. Na co se ptáš?“
„Ať řikaš ckolf, nemže to byt nic milho podl tnu.“
Nes… Chudinka. Setřel jsem jí pot z čela a pevně sevřel ruku. Snad to cítí.
Ubíjelo mě, že jsem netušil, co vidí. Blouznila a tohle bylo poprvé, co jsem neviděl, co se odehrává v jejím momentálním světě. Poprvé, co jsem neměl ani ponětí, co se s ní děje.

Scheti vešel odpočinutý do chatky a zkontroloval nejdřív Ikra a pak Nesárah, protože ačkoliv si Ikr nic nepřipouštěl, Scheti se o něj bál ze všech nejvíce. Znal ho odmalička – a že je to už nějaký ten pátek – Byl mu v tomhle světě jakoby za kmotra, ačkoliv ta oslava nemá nic společného s naším běžným křestem a vírou v boha. Tady se nově narozeným dětem přiřazují jeden či dva jedinci, kteří mají za úkol ho ochraňovat a to hlavně duševně. Poskytnout jim kdykoliv útočiště a promluvit s nimi, když vědí, že na tom nejsou dobře.
Už jednou se stalo, že jeden ze tří sourozenců neovládl svojí přirozenou touhu a ochutnal energie Ikrova svěřence. Byla to Kirili. To rudé světlo, které má za úkol ochránit L’mäniän při transportu mezi sférami má zároveň vedlejší účinky a často nijak dobré. Jak jsem vám už říkala, utlumuje to některé schopnosti, jako v případě Nesárah, levitaci. Také ale jeho působením sílí některé, dávno překryté rodičovskou výchovou, pudy. Abyste to pochopily lépe, Myrtlini a mágové jsou až moc důvěřiví a chtějí díky světlu každému pomoci, což je činí snadnou kořistí. Wampiros a Tannessis to naopak nutí získávat svou hlavní potravu (vedlejší je ta lidská – to znamená: maso, zelenina, ovoce…), a to krev nebo energii. Co se děje s Lionex ještě nikdo neví, protože ti se dokáží pohybovat mezi sférami sami, ale domníváme se, že by toto světlo mělo vést k touze po ničení a to přesněji k touze k pyromanství.
No, ale přestanu mluvit jako odborná knížka a vrátím se k tématu. Kirili se tedy se sourozenci měla přenést z jedné sféry do druhé a, podobně, jak tomu bylo u Nesárah, záhadným způsobem vzrostla svěřencova energie, kterou okamžitě všichni zaznamenali, jenomže Kirili se nemohla udržet a, abych to řekla mile, trochu si té energie ukradla pro vlastní potřeby – nehodlám tu popisovat, jak to vypadalo. Naštěstí, tomu chudákovi se víceméně nic nestalo, jen ztratil svou veškerou moc. Kdyby ji nezastavili včas, ztratil by i život.
Tehdy přišel Ikr celý zničený a jako malé dítě se tu rozbrečel. U Schetiho v jeho, jen tak mimochodem velkém, dřevěném a útulném, domku na konci řady těchto šmoulích, vzlykal a stěžoval si. Naříkal a nadával sám na sebe, že tomu mohl zabránit. Každý ví, že se tomu prostě zabránit nedalo, ale Ikr si vždy nakládal na svá bedra více zodpovědnosti, než bylo jeho úkolem. Každou chvíli se z něčeho obviňuje a vyčítá si to, jakoby za všechno špatného, co se v jeho okolí stalo, mohl on.
Schetimu trvalo celé dva týdny, než Ikra zase postavil na nohy přesvědčil ho, že se to muselo stát, že to byl osud – vadilo mu, že musí říkat takové hlouposti, ale ikr na něj, díkybohu pro něj, věří a tak to bylo jednodušší.
Avšak neví, co se v něm asi může odehrávat teď. Jistě je to horší, než dříve, jenomže to tak nevypadá a toho se právě Scheti bojí. Možná proto necítí nesárah. Vina, která ho tíží uvnitř, utlačuje jeho přirozené schopnosti. Je to jen jedna z mnoha hypotéz, na které už přišel, ale když tu tak viděl ty dva pohromadě... Malou blouznící holku a rozumného Ikralexe, který se převaluje podobně jako ona… Oba dva neměli klidný spánek. Ale stále tu zůstává poslední otevřená možnost. Ikr konečně dospěl a umí už brát věci tak, jak jsou. Je přece zbytečné obviňovat se z něčeho, co už nejspíš nejde změnit a zůstat tak nepozorný po několik následujících dní.
Jak se ti dva mohou milovat? Ikralex ještě nikdy nikoho nemiloval. Miloval svou práci nade vše. Byl moc rád, že může dělat Kré. Osobního rádce a učitele zároveň pro mladé a nezkušené L’mäniän a pokud je ona doopravdy tou, kterou si myslí, že je, pak musí být na sebe Ikr náležitě hrdý. Vždyť nic lepšího se už stát nemohlo. Důležitější osobu byste nenašli a podle vyprávění umíněnější a drzejší také ne.
Ale stále zůstáváme u té první otázky, kterou Scheti prostě nedokázal pochopit. Jak se ti dva mohou milovat? Vždyť jen ten věkový rozdíl činí kolem 40ti let. To je celých 40 let života, 40 let vědomostí navíc, 40 let dalších zážitků. Jak se o ně chce podělit s malou drzou arogantní holkou? Věděl, že Ikr si svou lásku ještě nepřipouští, ale znal ho po jeho celý život a moc dobře věděl, že mu nikdy na nikom nezáleželo víc – a není to způsobeno její důležitostí. Na nikoho se Ikr nedíval měkčeji, mileji, sladčeji….

„Počkj, plč t vlstně si?“ Scheti se ohlédl a zkontroloval znovu Nesárah. Víčka se jí začala hýbat kvůli rychlému pohybu jejích panenek z jedné strany na druhou. Lámal si hlavu, co se s ní může dít a nebyl sám, protože se Ikr právě probudil. Sklonil se nad ní a šeptal jí konejšivá slůvka v domnění, že by je snad mohla slyšet.

Víc už jsme si říct nestihli. Hlava se mi zamotala jako na pouti a začala jsem se rychle točit. Točila jsem se rychleji a rychleji a přitom vstoupala výše a výše. Bylo mi z toho neskutečně špatně, ale pak jsem se konečně zastavila ve vlhké posteli – jakoby té vlhkosti nebylo už dost. Opatrně jsem otevřela oči a zase je pod náporem ostrého světla zavřela. Veskutečnosti byla v místnosti víceméně tma, ale já ji vnímala oproti té temnotě jinak.
„Nes!“ Usmívala se nade mnou Ikrova tvář, když jsem se zase opovážila na vteřinu otevřít oči. „Už je dobře. Jak je ti?“
„Co je s Neferit?“ Dostala jsem ze sebe nečekaně jednoduše.
„Je v pořádku. Už je na tom mnohem lépe. A jak je tobě?“
„Motá se mi hlava.“
„To nic není, to bude tou krví. Tak já vás tu nechám, jdu zkontrolovat další pacienty. T’mére.“