Pirátská povídka (3.část)

Anotace: Pirátské kartely se sjednotily pod vedením jediného muže a nyní jsou přímou hrozbou i pro samotné království. Málokdo ale ví, co je skutečným motivem chystaného masivního útoku kartelů. Modrý kartel je konečně na moři.

Táhlý zvuk pevnostního rohu dal povel. Kolem padesátky lodí vyplouvalo z přístavu. Většinou šlo o středně velké k boji upravené karavely, ale byla tu i desítka válečných kog a pak samozřejmě naše galeona - Dravá saň, největší a nejrychlejší loď ve flotile.
Jasné polední slunce se lesklo na hladině moře a oslňovalo posádky, které se již nemohly dočkat cizích krajů a samozřejmě i bohaté kořisti, kterou s sebou válka přináší.

Koráby pomalu opouštěly zátoku a nořily se do vln Průtočného moře, kterému se dříve říkalo Dračí. Podle pověsti tu kdysi dávno žili draci. Dokládají to prý monumentální jeskyně na ostrovech. Ti co takovou jeskyni navštívili tvrdí, že se tam kromě toho, že se tam válejí hromady obrovských kostí a páchne síra, dají nalézt roztodivné poklady.
Panují domněnky, že draci ještě žijí na Vyprahlé pevnině, obrovském nepřístupném ostrovu ležícím na druhé straně Průtočného moře. Mezi piráty doteď přetrvává strach z draků a mnozí na ně věří. Několik lidí tvrdí, že vidělo na večerní obloze tmavou šmouhu podobající se obřímu ještěrovi, jak přelétává nad mořem. Samozřejmě se najdou i takoví, kteří na tyhle historky nevěří a tak se téma často stává motivem k hospodským rvačkám.
K večeru celá flotila zakotvila v širokém průplavu mezi ostrovem Gnor a Pirátskou zemí. Dál jsme se za tmy neodvažovali, protože před námi ležely skalisté ostrůvky, domovina lodních vraků.
Ostrov Gnor byl poměrně velký, na délku mohl mít dvacet kilometrů, na šířku byl asi dvakrát menší. Tvořila jej zvětralá skála vystouplá z moře. Na pobřeží byl porostlý suchomilnými keři a travami, ve vnitrozemí se nacházela jen skalnatá poušť.
Zajímavé však bylo to, že byl pokryt ruinami starobylých staveb o jejichž účelech se dalo pochybovat. Kamenné kruhy, vysoké stély tyčící se nad pobřežím a uprosřed ostrova údajně stojí velká mramorově bílá věž, zcela nepoškozená, kam nemůže vkročit lidská noha.
Jediný člověk, který tuto pustinu obývá je starý podivínský děda. Bydlí v troskách prastaré pevnosti na severním konci ostrova. Spolupracuje už od nepaměti s piráty. Pokaždé, když se na moři objeví královské loďstvo posílá holuba se vzkazem do Kel-Aru. Za tuto službu dostává zásoby a piráti jej nechávají na pokoji. Povídá se, že jako mladý zkoumal tajemné ruiny ostrova a přišel na to, kdo byli jeho dávní obyvatelé. Avšak své znalosti za žádnou cenu nechce nikomu prozradit, protože by z nich prý lidé nezískali nic dobrého.
Za úsvitu jsme se vydali na cestu. Propluli jsme kolem Poustevníkovy pevnosti (tak se totiž rozvalinám v nichž stařec žil říkalo) a zamířili na východ.
Na obzoru se pomalu začínalo rýsovat pobřeží Pusté pevniny. Její čedičové útesy se tyčily do nebeské výšky až jsme si připadali jako mravenci. Občas se vysoko v útesu objevil široký otvor, který si pověrčivý námořníci vysvětlovali jako vstup do dračí jeskyně. Tyto útesy se nedaly slést a tak nikdo nevěděl, co se za nimi vlastně skrývá. Samozřejmě, že nebyly kolem celého pobřeží, existovala místa kudy se do vnitrozemí dalo dostat, ale časté pukliny a různá jedovatá havěť bránila vstopit hlouběji. Podle legendy tam někde ležel vstup do podsvětí.

Někdy se útesy třásly a kusy skály řítily do moře, které se vzdouvalo a stávalo se pro plavbu nebezpečné. Za takových dnů pak bylo z vnitrozemí slýchat silné výbuchy a v noci vidět nad ostrovem ohnivou zář. To v některých jen potvrdilo víru v draky.
Já jsem nevěděl, co si z těch pověstí mám vybrat. Jestli tu o dracích nebo o vstupu do podsvětí či o tom, že tam leží přikován obří ohnivý titán, který se jednou za čas vzpouzí a třese okovy. Každopádně těch povídaček bylo dost, a jedna fantastičtější než druhá.
Takových jevů však bylo v Průtočném moři a pirátské zemi požehnaně. Třeba hory chrlící oheň nebo pukliny na jejichž dno nikdo nedohlédl se nacházely na spoustu místech. A proto bylo tohle obávané a pusté místo vhodné tako jako domov pirátů. Nikdo by nás v labyrintu skal a ostrůvků, kudy znali cestu jen naši lodivodi nenašel.
„Tak co Temure? Už jsi někdy viděl draka?“ zeptal jsem se žertem kormidelníka.
Temur jen vzhlédl od kormidla a zašklebil se. „Jó, já jich viděl. V krčmě na podlaze spousty.“
Jakmile to uslyšel Nefrin, jeden z oněch pirátů, kteří měli v zásobě hned několik “opravdových” historek, podíval se na nás jako na hlupáky a řekl: „Jen si z toho dělejte prdel, ale draci existujou. “
„Copak tys nějakého viděl?“ zeptal jsem se pochybovačně.
„To ne, ale kámoš jo.“
„Po láhvince rumu, ne?“ zachechtal se Temur.

Den uplynul v hádkách o to, jestli draci existují nebo ne. Postupně se přidávala celá posádka a diskuze byla stále bouřlivější. Urážky pršely z jedné strany na druhou a kdyby to kapitán nerozehnal tak by se určitě strhla nějaká ta bitka. Následně se ještě probírali trpaslíci a gnómové a někdo tvrdil, že viděl Krakena jak přelomil pomocí svých chapadel celou loď.
A cesta ubíhala... Za tři dny nás již mělo přivítat pobřeží ostrova Belyrd.

Z mnoha vyhořelých domů se ještě kouřilo. Zem byla nasáklá krví. Přístav Alwar se probouzel do dalšího krušného dne.
Sice bylo brzy ráno, ale všude se ozýval povyk a křik. To se piráti rvali o kořist. Na náměstí plála hranice, kde se pálila těla zabitých obyvatel města a padlých pirátů. Mnozí před krveprolitím stačili utéct do vnitrozemí rozlehlého ostrova Belyrdu, kde se skryli v pevnosti Stronghel. Ti co tak neudělali byli mrtví nebo vzati do otroctví.
Vše bylo vyrabováno a vypáleno. Krutost pirátů neznala hranic.
„Jsou to prašiví psi, zabijte je všechny!“ vynesl právě rozsudek nad městskou radou strašlivý kapitán Gora. Všichni piráti kolem se hromově zachechtali. Radní zbledli, ve tváři se jim značila hrůza.
Jen s hlavním konšelem to nehnulo. Podíval se na Gory a s odhodláním pravil: „Ty budeš brzo viset bestie!“ Vzápětí popravčí četa provedla rozkaz.
„Kapitáne, kapitáne!“ ozvalo se. Po palubě přibíhal mladý pirát s šátkem na hlavě. „Podívejte co došlo!“ řekl a podal Gorovi šedého velkého racka se vzkazem připevněným na nožce.
Kapitán mu racka vytrhl z rukou a rozbalil si pergamen. Pomačkaný racek rozvzteklený hrubým zacházením někam odhupsal.
Gora chvíli četl dopis, potom od něj odlepil zrak a zabručel: „Zdá se, že Flaundry se o den opozdí!“ Chvíli mlčel a pak dodal: „Jaká smůla, to asi budeme muset navštívit několik vesnic ve vnitrozemí, abychom se do té doby nenudili.“
Hrdlořezové okolo propukli v jásot.
„Ticho krysy! Radši se připravte, celý den máme volný! Cale, ty tu se svými muži zůstaneš a budeš držet Alwar dokud se nevrátíme. Dejte svolat všechny naše chlapy! Před polednem vyrážíme, ještě si trochu užijeme!“