Juliin deník - 35. díl

Juliin deník - 35. díl

Anotace: Tenhle díl je asi trochu o ničem, takže moc tipů nečekám, ale příště se vám to pokusím vynahradit :D Jinak příští týden jedu na lyžák, takže pokráčko nečekejte... ale až se vrátím, tak k tomu určitě zas sednu a sesmolím další díl :)

Sbírka: Juliin deník

29. června, středa

„Auuu!“ zavyla jsem bolestí a rychle si připlácla ruku na čelo. Když bolest trochu polevila, otevřela jsem oči a rozespale mžourala na tu neznámou věc, která mě udeřila. Jo, přeháním. Neznámá věc to nebyla, pouze obyčejný noční stolek, a že by mě sama od sebe udeřila, to už vůbec ne – zřejmě jsem se o ní sama ve spánku praštila. Ale kde to sakra jsem?
Rozhlédla jsem se po místnosti. Nacházela jsem se v malinkém podkrovním pokojíku. Chvíli mi trvalo, než jsem se v šeru rozkoukala – jediný zdroj světla tu totiž bylo mrňavé střešní okno, které bylo tak špinavé, že přes něj bylo sotva vidět. Postel, na níž jsem ležela dosud oblečená, zabírala téměř celý prostor místnosti. U jejích nohou na mě ze zdi civěly dveře a vedle nich byla na stěně připevněná polička. Na ní stálo několik zaprášených knih. Jinak v pokoji nebyl kromě postele žádný nábytek, pouze onen noční stolek s malou lampičkou, o které Nick tvrdil, že je rozbitá.
Pomalu jsem se začala rozvzpomínat, jak jsem se tady ocitla. Vybavovaly se mi postupně všechny včerejší události. Dopis. Zájezd do Francie. Taxikář. Zmeškané letadlo. Pustina. Chalupa. Trest... Jo, jsem tu za trest. To jsem zvědavá, co tady budu dělat. Nevypadá to, že bych měla moc možností na výběr.
Neměla jsem ponětí, kolik může být hodin, ze střešního okna jsem ale viděla alespoň malý kousek oblohy – určitě se už dávno rozednilo. Zívla jsem a zvedla se z postele. Teprve teď jsem si všimla malého zrcadla na stěně. Pohled do něj mě však zrovna dvakrát nepotěšil. Proboha, blesklo mi hlavou, jakmile jsem nechtěně zahlédla svůj odraz. Mohla jsem se sice uklidňovat tím, že sklo je špinavé a v místnosti není moc světla, jenže já jsem vypadala vážně příšerně. K mé smůle jsem ale všechny svoje věci nechala dole. Nemohla jsem se ani učesat, ani převléknout. Snažila jsem se upravit si vlasy alespoň rukama, k ničemu to ale nebylo. Jestli mě takhle uvidí Nick, stoprocentně dostane záchvat smíchu.
Vyšla jsem z pokoje a na okamžik se zaposlouchala. V celé chalupě vládlo absolutní ticho. Nick už jistě nespal, mohl však být dole v obýváku a třeba si neslyšně číst. Sešla jsem po schodech dolů, ale ať jsem se dívala, jak jsem chtěla, místnost byla naprosto opuštěná. Pouze na jídelním stole jsem si všimla jakéhosi papíru. „Šel jsem pro něco k jídlu. Chovej se tu jako doma. Nick,“ přečetla jsem narychlo naškrábaný vzkaz.
Něco k jídlu? Tak fajn, mám hlad jako vlk a tady rozhodně nic k zakousnutí nenajdu. Jenomže Nickovi bude určitě trvat celou věčnost, než něco sežene, protože tahle chalupa se nachází úplně mimo civilizovaný svět. Alespoň mně to tak připadalo. Nedá se tedy vyloučit, že pojdu hlady dřív, než ten zatracený areios – nebo jak si to říká – dorazí.
Všimla jsem si, že kousek od hlavních dveří zůstal stát můj kufr. Díkybohu. Otevřela jsem ho a div nevypadlo všechno oblečení, naskládané navrchu. Naštěstí jsem byla tak chytrá, že hygienické potřeby jsem si nenechala někde vespod, takže jsem je našla skoro hned. Teď jenom doufat, že tu mají koupelnu. Porozhlédla jsem se po místnosti a můj pohled padl na nenápadné dveře těsně u schodů. Včera jsem je zřejmě přehlédla. K mé obrovské úlevě byla místnost za nimi skutečně koupelna – a vypadala celkem slušně.
Po důkladné očistě jsem zase z koupelny vylezla a znovu jsem se začala přehrabovat ve svém zavazadle. Shodila jsem ze sebe džíny a místo nich navlékla pohodlné tepláky a volné triko. Přece jen jsem v chalupě a nejspíš se odsud ještě nějakou tu chvíli nehnu.
Posadila jsem se na pohovku. Co tady teď mám u všech svatých dělat?? Civět do prázdna a čekat, až se Nick vrátí, mi jako nějaká úžasná zábava zrovna nepřipadalo. Chovej se tu jako doma... Hmm, kdyby tu alespoň byla televize nebo tak něco. No jo, já vím, chtěla bych toho už příliš. Kdybych byla doma, vlezla bych si do svého pokoje a třeba si četla. Tady sice vlastní pokoj mám, ovšem je v něm tolik špíny a prachu, že bych to tam asi nevydržela. Nejradši bych popadla koště, hadr nebo cokoliv jiného a vysmýčila pokoj tak, aby se v něm dalo normálně pobývat.
A víte co? To vlastně není vůbec špatný nápad. Beztak nic lepšího na práci nemám a alespoň budu jednou dělat něco užitečného. Navíc mám pocit, že jsem předtím v koupelně zahlédla kýbl s nějakým kusem hadru.
Zamířila jsem tedy zpět do malé místnosti pod schody a vida – nemýlila jsem se. V rohu se krčil nejen kbelík a jakási stará utěrka, ale dokonce smeták a jako vrchol všeho i jeden univerzální čistící prostředek a gumové rukavice. Napustila jsem do kýble vodu, všechno to popadla a vyšla z koupelny. Konečně jsem se vyškrábala po schodech a otevřela dveře „svého“ pokoje. Světla tam stále moc nebylo, takže jsem rozsvítila světlo na chodbě a dveře nechala dokořán.
Proboha, jak jsem v tomhle mohla spát? Je pravda, že jsem byla večer tak unavená, že jsem padla na postel a bylo mi totálně jedno, kde usínám. Jenže teď vidím, že v pokoji je stonásobně víc prachu než v celém domě dohromady – no, celý dům jsem zatím neviděla, ovšem v dolním patře to čistotou jen září. Asi bych měla problém tady znovu usnout, kdybych pokoj alespoň trochu nezkulturnila. Nemyslete si ale, že jsem bůhvíjak čistotná, ten pokojík byl totiž vážně příšerně zanedbaný. Určitě tam léta nikdo nebydlel a aby se v něm uklízelo, to už vůbec ne.
A co je vlastně tohle za chalupu? Komu patří? Že by byla Nickova, to si nemyslím. Zato bych se vsadila, že bude mít něco společného s patrony. Nevěřím tomu, že by to byla pouze obyčejná rekreační chata. Slouží snad k tomu, aby sem „za trest“ posílali začínající patrony jako jsem já? Ne, to zní dost hloupě. Doufám, že se od Nicka dozvím co nejdřív, co tu vlastně dělám. To, že jsme s Romanem „překročili hranice“, zdaleka nebude jediný důvod, proč jsem tady.
Pustila jsem se do úklidu. Nejprve jsem zametla smetí, kterého bylo po celé podlaze plno. Později jsem zjistila, že to nebyl úplně ten nejšťastnější nápad; prach se totiž rozvířil a bylo ho ve vzduchu mnohem víc než předtím – což bylo taky příčinou toho, že jsem se rozkýchala a nemohla jsem přestat. Raději jsem tedy vzala kýbl a hadrem jsem vytřela nejen podlahu, ale i noční stolek, lampičku, zrcadlo a rám postele. Možná bych měla vyklepat peřinu, neboť v té se to prachem rovněž jen hemžilo. Kdybych se v ní během spánku pořádně zavrtěla, mohla bych klidně celou noc prokýchat. Jenomže kde mám tady vyklepat peřinu?? Okno je tu pouze střešní a ještě ke všemu tak malé, že bych měla potíže nacpat tam vlastní hlavu, natož takovou obrovskou duchnu. Chvíli jsem přemýšlela a napadlo mě, že venku na verandě je určitě zábradlí. Popadla jsem tedy jak peřinu, tak obří polštář a vyšla ven. Zábradlí tam skutečně bylo. Jo, vážně tam bylo i potom, co jsem přes něj přehodila peřinu i polštář – ačkoliv už vůbec nebylo vidět. Došlo mi, že vlastně nemám plácačku. No, alespoň se to trochu vyvětrá, rozhodně už je to potřeba. A až přijde Nick, snad mi poradí, čím bych měla tu zatracenou duchnu vyklepat.
Vrátila jsem se zpátky do pokoje. K mé spokojenosti byl mnohem čistší a příjemnější než předtím. Ale málem bych zapomněla zbavit prachu i poličku s knihami. Sundala jsem tedy postupně všechny knihy, poskládala je prozatím na postel a setřela poličku. Chtěla jsem dát knihy zase zpátky, ale řekla jsem si, že by nebylo od věci je také utřít, neboť byly stejně špinavé jako všechno v tomhle pokoji (myslím předtím, teď už je tu relativně čisto).
A co je to vůbec za knihy? Třeba by mi pomohly přijít na to, komu patří tenhle dům a co tady budu dělat – podle toho, co říkal Nick, se tu asi nebudeme celé dny jen válet. Má za úkol mě nějak připravit na život patronky... Ale jak? Slouží snad k tomu ty knihy? Otevřela jsem první z nich. Musela být velmi stará. Písmo bylo téměř nečitelné a když se mi přece jen podařilo něco rozluštit, nerozuměla jsem tomu. Určitě to bylo psáno nějakým cizím jazykem, možná velmi starým. Jenom doufám, že to není písmo patronů a že se ho nebudu muset učit.
Zklamaně jsem knihu odložila a vzala do ruky jinou. Jakmile jsem jí otevřela, věděla jsem, že se nejedná o obyčejnou knihu. Bylo to album. Ale čí? Opravdu jsem nečekala, že tady najdu zrovna fotky. Možná to však bude jen památka po bývalých majitelích. Prohlížela jsem si pozorně každou fotografii. Byly černobílé, ale nevypadaly příliš zastarale. Zíralo z nich na mě spoustu tváří, ani jednu jsem samozřejmě neznala... Počkat! Zaujal mě jeden snímek, kde bylo víc lidí pohromadě. Úplně v popředí se na mě usmíval asi sedmiletý kluk s velkýma očima. Ty oči... Panebože! Byla jsem si jistá, že je to Roman! Co tady ale dělá?? Když jsem se vzpamatovala ze šoku, upřela jsem zrak na osobu, která ho držela za ruku. Byla to drobná starší paní, nejspíš jeho babička. Koho mi ta žena jen připomíná? Musela jsem jí už někdy vidět! Plácla jsem se do čela. Vždyť to je ta stařenka, kterou jsem předevčírem zachránila v parku! Zkoumavě jsem si jí prohlížela. Stoprocentně je to ona. Byla jsem naprosto ohromená. Co má zas tohle znamenat?
Autor M.i.š.k.a., 09.01.2008
Přečteno 264x
Tipy 22
Poslední tipující: pontypoo, ChrisTea, Darwin, Veronikass, Jasmin, Mišiii, jjaannee, Tkanička, Rikitan, sabrielvampire
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

no jasně tak proto ta stařenka věděla, že ji zachránil někdo z patronů a poděkovala do vzduchu... páni je tak propletený... jsem zvědavá, jak to všechno dopadne

09.11.2008 19:25:00 | Veronikass

Nudné části musí být a tahle náhodou docela jde.

10.01.2008 17:16:00 | Rikitan

aj také časti musia byť :) aj ja ich píšem plno :D

09.01.2008 21:51:00 | Procella

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter