Severin

Anotace: Je to moje knížka, není doladěná, vylepšená, ale je napínavá... Sama bych se od ní neodtrhla!

Zákaz

Za kopcem se letmo ukázalo několik jasných, jistě i teplých slunečních paprsků. Na obloze kolem nich se ihned utvořily ranní červánky. Nebe kolem slunce se obarvilo do ruda. Někteří lidé tvrdí, že je to zlé znamení. Ať je to s pověrami jak chce, souhra barev byla přímo pastvou pro oči. Sluneční světlo však prozatím nedokázalo osvětlit celý kraj, který se tedy stále halil do černé, až černošedé tmy. Severin otevřela oči. Otevřela své jasně pronikavé modré oči. Ležela na měkkých polštářích vycpaných peřím. V posteli dnes spala na zádech, ačkoli obvykle na bobích. Dívala se tedy přímo na kamenný strop. Ten byl nad její hlavou nakloněný na šikmo a posázený dřevěnými palubkami. Spouštěl se z něj stříbrný řetízek, který na pohled vypadal jemější a křehčí než ve skutečnosti byl.

Na řetízku se houpal zavěšený krystal. Nádherně tvarovaný, světle modrý krystal, který jako by žil svým vlastním životem.Vyzařovala z něj jemná, blankytná, téže modrá záře. Po tom, co se Severin probudila, záře ještě zesílila. Severin se při pohledu na něj nepatrně zablýsklo v očích. Beze zbytku únavy se posadila, až se bosíma nohama dotkla studené parketové podlahy. Okamžitě vztáhla ruku po řetízku s krystlem, a přetáhla si ho přez hlavu kolem krku. Hned nato z postele vstala a v delší noční košili zamířila k velkému proklenému oknu na opačné straně místnosti.Vyhlédla z něj ven. Její pokoj se nacházel v nejvyšším patře severní věže, proto mohla nádherně vidět měsíc, který se stále houpal vysoko. Ale nějspíš už jen na pár chvil. Mohla poděkovat svým vnitřním hodinám. Neváhala a sáhla pro zápisník v imitaci červené kůže ležící na stolku opodál. Krom pracovního stolu byla součástí jejího pokeje ještě skříň na oblečení a staromódní polička. Uprostřed pokoje ležel na zemi červeně prothaný, starý, ale stále pěkně zdobený koberec s klikatými vzory. Severin už z něj v minulosti vycítila jakousi schopnost vyprovodit z pokoje nezvané hosty. Několikrát přemýšlela jakým způsobem by to koberec provedl, ale nakonec o to ztratila zájem.

Hluboce se zahleděla na měsíc. Nakonec přiloženou tužkou vyškrtala potřebná políčka, a přepočítala čísla. ,,Čtyři dny", pronesla Severin do ticha. Už jen čtyři dny, a bude jí třináct let. Chvíli zaraženě stála, a chlad si zpola nechala nohama vniknout do těla. Měsíc Severin před očima pomalu vyblednul. Stala se nepřímým svědkem jasného úsvitu, kdy temno a chlad uvolili letnímu slunci vyjít na oblohu. I Severinin malý pokojík byl rázem plný zlatavých paprsků, které jí zasvítili do očí, až si je moucela zaclonit rukou. ,,Jen čtyři dny", zopakovala znovu Severin. Bylo normální určovat lunární kalendář přímo podle měsíce. Poslední dobou si totiž, jak se Severin zdálo putoval po obloze dle svého zalíbení. Ozvalo se lemé zaklepání na dveře. ,,Má paní, jste již vzhůru? Váš Aurelní krystal už získal mnoho světla. Proto tak usuzuji." Severin pohodila svými dlouhými načechranými vlasy, které měla čistě bonďaté, aby se mohla otočit ke dveřím. ,,Můžeš vejít Nervene", pokynula Severin vztřícně. Za dveřmi stál v šedém obleku oděný sluha středního věku. Kolem krku mu téže visel krystal, jen jinak zbarvený a tvarovaný. ,,Neříkej mi má paní!", okřikla ho Severin. ,,Jak si přejete má paní." ,,Nervene vzpamatuj se! Jmenuji se Severin Neiro. Se - ve - rin!" Sluha poslušně přikývl a pravil. ,,Jen jsem vám přiše říci, že vaši rodiče s většinou ostatních známých dnes budou snídat ve Střední jídelně." ,,Ano, hned tam běžím!" Zvolala Severin , a Nerven zavřel dveře. ,,Mám na vás počkat?" Otázal se ještě. ,,Ne, nemusíš." Odtušila Severin a šmátravě hledala ve skříni něaké oblečení.

Pod nečekanou haldou spousty ostatních věcí které se vyvalili ze skříně se zdálo, že konečně našla to co hledala. ,,Ách", oddychla si Severin úlevně, po tom, co nad sebe do výšky vydzdvihla nádhernou, podlouhlou orientální tuniku. Mimo stejně orientálních kalhot to byl její nejmilejší kus oblečení. Tunika vlastnila i mírný výstřih, ve kterém se modrý Aurelní krystal nádherně vyjímal. To však pro Severin nebylo důležité. ,,Hlavně aby jsem se v tom cítila dobře", bylo její moto právě při vybírání oblečení. Ostatní dívky ze Severininy učební skupiny si daly na oblékání záležet více než ona. Severin se oblékala sportově, občas by někdo řekl že i jako kluk. Nedokázala ale odolat poslednímu pohledu z klenutého okna. Hlavně teď, když už bylo ráno. Neslyšně se vrátila k oknu, ze kterého se skýtá přenádherný pohled na oblohu, a sluncem zalitou krajinu.Tyhle úkazy jsou vzácné, velice vzácné. Tedy aspoň pro ni. Severin něco takového moc často nevidí. Vždy, když vyhlédne z okna kdekoli jinde, spatří pouze starobylé město Sharamon, které je navíc hlavním městem Tisíciletého království, a na jehož okraji panství Neiro stojí. Nemohla by říci, že se jí to nelíbí, také to má své jisté kouzlo, ale...

Usmála se. Opravdu je to kouzelné. Zvedne se vítr, načež se bříza tyčící se přímo před Severin rozpohybuje do rytmu dechu Matky Přírody. Tohle je jiné. Úplně jiné. Tak přirozené, ale přitom tak strašně neobyčejné. Neobyčejné, jako jedna z mála věcí, co se na tomhle světě vyskytuje. Povzdychla si.
Neobyčejné... Jak moc by si přála zažít něco neobyčejného... Něco nevšedního... Něco nového... Ušklíbla se. V tuto chvíli si připadala jako nějaké malé dítě. Jako malá holčička, která ve svých snách touží po krásném princi, jenž ji zachrání z vysoké věže, do které ji uvrhla její zlá nevlastní matka.
Ano, pravda. V něčem si stou holčičkou opravdu je podobná. Taky touží po krásném princi. Jenže v jejím příběhu, v Severinině pohádce by ji tento zdatný mladý muž nezachraňoval ze spárů macechy, nýbrž ze spárů všednosti. Je to tak únavné dělat každý den ty samé věci. Probudit se...snídat ...učit se...spát...probudit se... A neustále dokola a dokola jako porouchaný kolotoč života. Jak ona touží po vysvoboditeli, který jí ukáže něco nového, něco krásného, něco... pohádkového.Umlčí své snivé a naivní myšlenky a zaposlouchá se do ticha, jenž proplouvá celým pokojem.. Jediné, co ho přerušuje je tikot nástěnných hodin. Tik-ťak-tik-ťak... Naposledy pohlédla ven. Budu čekat navždy, můj princi...

Pohled v ní spolu s chodem myšlenek vyvolal i nečekanou otázku , která se jí z ničeho nic zrodila ve fantazírující hlavě. Už byla sice připravená na cestu do velké Střední jídelny, ale tam obvykle její rodiče nesnídávali. Jíst chodili především do velké Hlavní jídelny, a sem tam do velké Pravé jídelny, či velké Levé jídelny. Proč zrovna dnes do velké Střední jídelny? Chvíli tad tím dumala, a o to se Severin víc těšila. Poodstoupila ke dveřím, a nedočkavě je za sebou zabouchla. Tím způsobem se ocitla na chodbě. Ovanul ji průvanový poryv větru, který se tudy dnes z rána proháněl. Aby se k jídelnám vůbec dostala, musela znát i spleťitý systém chodeb a schodů, který se zde nacházel. A právě jedny schody spojovaly ohromné patro k němuž patřil i Severinin pokoj se zbytkem komplexu. Schody, jak už to většinou bývá, doplňovalo dřevěné tmavé mahagonové zábradlí. Bylo právě vyleštěné. Severin po zábradlí přejela jemě ruhou, skoro jako by hladila malé koťátko. Zarazila se. Ráda by pokračovala v chůzi, jenže...zábradlí bylo tak hladké, tak jemné, a ona v sobě už dlouho držela niterné emoce zamčené...přejela jeho hladký, hlaďoučký povrch. Měla v sobě tolik energie... tolik... Jednoduše se nedokázala udržet. I za předpokladu, že věděla, jak vysoko jsou schody posazeny. Už neváhala ani minutku. Jedním jediným skokem se vysadila se na hladké zábradlí. Efekt hladkého povrchu začal okamžitě účinkovat, a Severin svištěla s úsměvem ve tváři dolů. Nedá se ani popsat jaké to je porušovat tolik pravidel najednou jedním jediným činem. Protichůdný vítr Severin při jízdě dolů zacuchal vlasy, a zpola zastínil oči. Ale ona se i přezto bavila.

Označit se to dalo jenom jako štěstí. ,,Severin! " Jako by sama tušila že něco přijde. Ale posledních klouzavých metrů se nehodlala vzdát jen proto, že na ni někdo volá. ,,Severin!" Za rohem se ukázala jakási tlustá žena, která s rukama v bok spěchala přímo k ní. Za ní se držela druhá, a protože byla hubená a vypadala, tedy, pokaď si jí za Deretinými širokýmy zády nekdo všiml, i v celku podvyživeně. V patách jim šla asi desítka detí. Všechny mladší než Severin. Vesele se spolu bavili, a měli z drama, které ze Severinina zkutku obě dozorkyně udělali legraci. Ta už pomalu před zraky všech doklouzávala dolů. Jedna z žen, již zmíněná Deret ji nepříliš jemě popadla za rameno. Pevně ho sevřela, a strhla Severin ze zábradlí směrem na schody. Severin neudržela rovnováku, a na schodech upadla. Stačila však před sebe včas napřáhnout ruce. Nestalo se jí nic víc, krom jejich mírného odření. Minutku neviděla nic jiného, než barevné kousky mramorové podlahy. V mžiku však byla zase na nohou. Měla v tu chvíli vztek a zlost. Docela výbušná kombinace, jenže s Deret nesvedla nic. Ta na Severin promluvila přísným hlasem. Měla potíž se kontrolovat, aby na ni přímo nekřičela. Severin napadlo, že se sama za své hrubé chování neomluvila. A byla by vznesla tuto kritiku nahlas, jenže rázná Deret byla rychlejší. ,,Co tě to napadlo holka bláznivá! Jak si to vlastně vůbec dovoluješ!" Severin se Deret podívala do očí. Právě Deret s hubenou Vilanelou byli opatrovnice mladých. Nebo spíš policejní kontrola, pomyslila si Severin. Obě dvě přišli spolu. Měli na sobě oblečené bíločervené stejnokroje. Deret nosila krátké kudrnaté vlasy, zatímco na hlavě Vilanely se skvěly tmavé podlouhlé vlasy. Nechtěla ztratit zbytek své cti. Nasucho polkla. Jen pokusit se protlačit ztuhlými ústy pár slov. Nadechla se. ,,Není to moje vina!",,A čí jiná!" Zazněla pohotová odpověď ,,Nemůžu za to že jste tak přísné!" ,,Jak to myslíš?" ,,Tak jak to říkám. Jste nejpřísnější opatrovnice které znám." Deret svraštila obočí. Vypadalo to, že je rozhněvaná, a jistě tomu tak bylo.

Měli na svět každá jiné názory, a Severin měla tu smůlu, že jí byla podřízená. ,,Tss " Zlostně zasyčela Deret. Severin se cítila ukřivděná. Mlčela. Tohle snad není pravda. Kdokoli jiný jenž by se klouzal po tomhle zábradlí by jistě nebyl potrestán. Denně se po něm klouže asi osm lidí. Severin to věděla. Viděla je. ,,Porušuješ přísná pravidla etikety" pokračovala Deret. ,,To mladé dámy nedělají. Nebo by jsi snad chtěla být přeřazena do skupiny dětí?" Severin zamrazilo. Skupinu dětí vedla právě Deret. Byla tak ráda že je již ve skupině svých vstevníků. Vzpoměla si na utrpení minulých let. Členové a členkyně sboru ochránkyň a ochránců na ni čekali i před toaletami. Vždy se snažila zdržet se v těchto místech po co nejdelší dobu. Jen tam mohla být sama bez dozoru. Občas dokonce přemýšlela nad únikem malým okénkem osvětlujícím záchody. Ale to už bylo opravdu dávno. To byla ještě malá. Bezmyšlenkovitě přejela rukou po svém Aurelním krystalu na krku, a pevně ho stiskla. Deret si toho samozřejmě všimla. Nadávala však na jevo žádné výrazy, a nenuceně pokračovala. ,,Že porušuješ pravidla etikety je jedna věc. Ale zamysli se. Víš to stejně dobře tak jako já." Ach né. Posteskla si Severin. Snad to Deret pochopí a nebude mi to připomínat tady před těmi malími dětmi. ,,Severin, v tomto rodinném sídle žije od pradávna rod Neiro. Všichni. Od sluhů až po elegantně oblečené pány. Všichni mají své Aurelní krystaly. To je znak našeho rodu." ,,Říká něco docela jiného než jsem si myslela. Možná se přeci jenom dozvím něco zajímavého." Napadlo Severin. ,,Tento komplex nebyl nikdy změřen, jak je obrovský. Žijí zde lidé dospělí, staří, i mládež a děti. Spousty komnat a ukrytých cest jsi nikdy neviděla a já přirozeně také ne. "

To byla pravda. Severin zde neviděla například jediného starce. ,,Naše sídlo skrývá mnohá tajemství. Je jako samostatné město za stěnami. Jenže už pradávno se lidé, kterým v žilách koluje krev Neiro začali dělit. Žili a žili. Vznikaly odlehlé větve tohoto rodu. Oněh větví je celkem sto patnáct." Severin obdivně vzdychla. Jen se bála čím bude ve vysvětlování pokračovat. ,,A na každé z větví je lidí jako listů. V tomto sídle žije přez dva tisíce Neiro. Ale ty má zlatá Severin. Ty jsi vyjímka. Některé z těhto větví jsou zkoro bezvýznamné. Nejsi stejná jako ostatní. Ty pocházíš z krve svého otce a své matky. Ty jsi potomkem hlavní větve rodu Neiro. Stojíš na špičce vývoje." Satlo se čeho se Severin obávala. V houfu dětí za Deret to obdivně zahučelo. ,,Občas si říkám, že by se na tvé místo hodilo jakékoli jiné z dětí. Všechny jsou klidnější než ty. Ale je to tak jak to je. Jen na tvém životě závisí víc než na životech ostatních. Bez tebe..... Nebude mít hlavní větev následníka. Nebude mít sídlo...... něco jako královnu. Severin se rozhlédla po dětech. Viděli ji jinak než předtím. Dívali se na ni s úctou a určitým respektem. Ale po tom Severin netoužila. Chtěla užívat života bez kontroly. Musela přemoci své druhé já. ,,Pochopila jsem." Byla nucena vyslovit ta slova nahlas. Ale ona přeci nemohla za to v jaké rodině se narodila. Houf kolem Severin se konečně začal pomalu rozpouštět. Zanedlouho stála na schodech docela sama. Naměla vůbec chuť snídat. Naměla chuť kamkoli jít a cokoli tam dělat. Do očí se jí prodralo pár slz které rychlím mrknutím vysušila.

Nebudu kvůli tomu brečet. Rozhodla se. Já ne. Uvědomila si, že za toto ráno se jí stala snad polovila zajímavých věcí, které prožila za celý svůj život. To musí být něaké znamení, napadlo ji. V tom Severin dlouze zakručelo v břiše. S tou snídaní si to možná ještě rozmyslím. Řekla si . Zamířila rychlým krokem k jídelně. Dveře do velké Střední jídelny byli otevřené dokořán. Obě jejich části tvořili dohromady bránu z masivního dřeva, a nejspíše i kovu zárověň. Když jimi Severin procházela, dívala se především dovnitř. Sálem se totiž táhlo spousty stolů obsazených lidmi. U stolů v největší dálce seděli titěrné postavy, které nemohly být nikým jiným než lidmi středního a staršího věku. Až dozadu neměla Severin, či kdokoli ze zdejších mladých důvod chodit. Možná také proto Severin ve svém rodinném sídle nepřišla se staršími do styku. Někde uprostřed místnosti se nacházela trojice stolů obsazená dospělími. Při pohledu na některé z nich se Severin zašklebila. Bylo mezi nimi i pár Girat. Girat je speciální název pro Neiro učitele v tomto panství. Slovo Girat se pronášelo se stopu úcty. Pohled na ně Severin připoměl dnešní hodinu studia Aurelních krystalů. Právě těch se všudypřítomné vyučování týkalo. Nejblíže bráně snídaly právě děti a mládež. Své rodiče na jejich místech neviděla. Než se mezi mladé Severin posadila, rozhodla je pohledem vyhledat. Ovykle se s nimi setkávala a mluvila pouze v jídelnách či na veřejných setkáních. Že se ji vlastní rodiče rozhodli brát jako kterékoli jiné dítě byla Severinina nejhorší rána na srdci. Snažila se na to tolik nemyslet, a ránu nejitřit, ale každý pohled na šťastnou rodinu v panství Neiro to zapříčinil, a jí píchlo u srdce. Nechápala proč to udělali. Nikdy se o tom nikdo ani nezmínil. A pak oba spatřila. Za normálních okolností seděli vždy včas u stolu nacházejícím se u pravé zdi. Jejich stůl, jakožto stůl nejvýznamějších osob byl vyzdvižený asi dva metry výše než stoly ostatní. A právě tam je Severin uviděla.

Po třech schodech stoupali na svá místa. Sice později než ostatní, ale stoupali. Severin si všimla podinvého zachmuřeného výrazu ve tváři své matky, která se asi na druhém schodě zastavila. Severinin otec jenž už stál nahoře jí podal pomocnou ruku. Usadili se na svá místa a počkali, až všechen ruch v jídelně utichne. Postavila se Severinina matka Losenit. Kolem hlavy jí plály blonďaté vlasy stejné, jako měla její dcera. Byla oblečena do bílého, nejspíše sametového roucha, které se nosí kdesi ve vzálených zemích. Severinin hnědovlasý otec s vráskami kolem očí ji zaujatě sledoval. ,,Děkuji že jste sem přišli snídat", pronesla klidně. ,,Mám pro vás totiž důležitou zprávu." Obecenstvo vypadalo zmateně. Nyní povstal i Inredon, její manžel. Pokračoval v již načaté řeči svým hrubším rozhodným hlasem. Ten hlas po něm Severin místy zdědila. ,,Ode dneška se bude jíst stejně jako vždy podle libosti zkoro ve všech jídelnách." Tak, a teď to přijde. Severin věděla, že něco přijde. ,,Započato dnešním dnem je vstup do velké Hlavní jídelny přísně zakázán!" Lidé slabší povahy vykřikli údivem, a ti ostatní vypoulili oči. ,,Neptejte se proč", dodala Losenit. ,,Jen jedno věste", ukončoval řeč znovu Inredon. ,,Toho, koho v místech velké Hlavní jídelny oběvíme stihne krutý trest." Severin se zatajeným dechem vzdychla.
,,Trest smrti."

Srdce

Krok dva tři čtyři, krok dva tři čtyři...... Severin došlo že se pohybuje. Pohybuje se bezmyšlenkovitě po chodbách a společenských místnostech panství Neiro. Bloumala sem tam jako bílá paní. Když se po třetí, což bylo právě teď, za tento den z duševní ztrnulosti probrala, bylo právě třičtvrtě na jedenáct dopoledne. Chvíli jí trvalo, než se zorientovala a zjistila kde se právě nachází. Na chodbě ve které nyní přebývala byly jako kdekoli jinde velké klenuté kamenné stropy, malby a fresky na stěnách v motivech a znacích Neiro rodu. Plus obrazy Aurelních krystalů, a sem tam něaká socha slavného Neiro. Přezto chodby nebyly moc příjemné. Spíš studené a ponuré. Severin si znovu vzpoměla na to proč je vlastně tady. Ano, už to tak bylo. Od té včerejší záhadné snídaně nemohla myslet na nic jiného. Velká hlavní jídelna...trest... proč...co... Už se jí myšlenky zkracovaly. Začaly se hemžit do sebe. Zbavovaly se smyslu a... Severin si náhle představovala velkého zeleného dračího ještěra z knížek pro malé děti jak sedí uprastřed velké Hlavní jídelny.

Ale né. Snažila se komickou myšlenku vypudit. ,,Ale velká Hlavní jídelna je přeci velká dost, drak by tam být klidně mohl." ,,Emči nech toho. Jsi s tím už trochu moc otravnej." ,,Jasně, já to tak nemyslel." Severin se chtě nechtě dala do řeči s chlapcem, který bystrými očky těkal ze strany na stranu. Jeho Aurelní krystal byl veselých barev. Převládaly na něm oranžové a červené fleky. Nesnažil se ho vůbec ukrývat. Volně mu visel z kapsy u kalhot. ,,Jo a neříkej mi Emči. Jsem Tof." Severin se jeho poznámce usmála. Emči mu říkali všichni. Rád pracoval na schopnost svého Aurelního krystalu číst myšlenky. Hned poznal na co ten či onen myslí. Kdyby se nyní Severin dotkla jeho Aurelního krystalu, byl by teplý. Možná dokonce i horký. To byl jeden z úkazů práce s ním. Emč byl jednoduše takový mysli čtenář. Z toho se také odvodila písmenka Em, a č se jen hladce přiklouzlo. ,,Co se děje Emči? Co tu děláš?" ,,Hej hej. Klid Severin. Chodit po chodbě ještě zakázáno nebylo. To spíš na tebe se koukaj divně." ,,Kde? Kdo se na mě kouká divně?" ,,To máš fuk." ,,Ale podívej se na hodiny. Vždyť už bude jedenáct. Severin zaměřila zrak na kamenný, asi metr vysoký sloupek na opačné straně místnosti. Vypadal starodávně.

Severin k němu nemusela chodit aby viděla jak pracuje. Byla to obdoba slunečních hodin. Jenže místo slunce ukazoval čas střípek Aurelního krystalu skrytý v jeho středu. Na horní desce byl tedy přikován pouze ciferník, který se pohyboval nepřetržitě sám od sebe. Vytvořil ho mezi svými četnýmy výtvory jeden známý Neiro, o kterém slyšela už v útlém dětství. Dokázal vytvořit bez skutečného kamene či železa, pouze svou mocí tento sloup i s ciferníkem. Hodinová ručička se sama pohybovala. Stal se moc salvným tvořitelem hodin. Odešel z Neiro panství, aby vytvořil hodiny všem potřebným z hlavního města Sharamonu na jehož okraji panství Neiro stojí. Ale on šel dál. Obyčejní lidé bez schopností, nebo lidé s jinými schpnostmi než je tvoření Neiro, to nikdo neví, se spikli. Báli se ho a proto ho nechali zavraždit. Myslili si, že dokáže vedle hodin vytvořit všechno. Bloumala nad smutným osudem jiného člověka než sjela pohledem k ciferníku a napadlo, jí, že už opravdu bude jedenáct. A Emč to samozřejmě věděl také. ,,Jak se chceš tý Girat mrše co máme na Aurelní omlouvat, že jsi přišla pozdě? Paní Aurel-girat omluvte mě prosím já jsem zkoumala jestli se vejde do velké Hlavní jídelny drak." Severin se tomu musela pousmát, jak se to vždy Emčimu povedlo.

Neměl valné mínění o Girat. Nebo alespoň o Aurel-girat, profesorce Aurelních krystalů. Přišla mu moc přísná a upjatá. Severin na ni měla poněkud jiný názor. Jen chtěla aby se mladí Neiro žáci v jejích hodinách něco naučili. Na jevo však nedávala nic kromě pobaveného úsměvu. I své myšlenky držela zkrátka, takže je nemohl Emč prohlédnout. ,,Na co tedy čekáme? Jdeme!" Dodala Severin konečný povel, a oba se ve spěchu rozeběhli po chodbě do jednoho ze sálů který byl určen pro další hodinu. Cestou Severin potkalo pár přihlouplých sluhů, kteří k ní cítili jakousi podřazenost, a Severin se jim to už nesnažila vymluvit. Sál se nedal v nejmenším přehlédnout. Aurel-girat stála přede dveřmi a čekala na další žáky. Byla hubená, a její útlý pas nádherně vynikal. Protáhlé oči a sněhobílé, na krátho střižené vlasy, se k její povaze hodily. Když se oběvila poslední dvojice na kterou se čekalo, Aurel-girat zavřala další z masivních dveří plných reliéfů a drahých kamenů. V každém případě se podobaly dveřím do jídelen. Severin se v krátkém čase uvnitř odpojila od Emče, a přemístila se co nejblíže do středu kuruhu který kolem Aurel-girat žáci utvořili. Mladší charizmatická a energická žena zahájila dnešní výuku. ,,Doufám že si žádný z vás nezapoměl na hodinu Aurelních krystalů svůj Aurelní krystal." Obecenstvo zakroutilo hlavou jako že ne. ,,Tak tedy začněme. Dnes nebudeme probírat teorii jako obvykle. Severin nastražila uši, aby jí nic neuniklo. Dnes budou někteří z vás poprvé cestovat. ,,Cestovat?" Severin tato hlasitá poznámka nevolky unikla. ,,Ano, cestovat do srdce vašeho Aurelního krystalu." Většina ze skupiny příchozích vypadala jako by to opravdu ještě nikdy neslyšela.

Severin samozřejmě věděla o co jde. Je to neznala pod pojmem cestovat. Pokaždé když se o to pokusila cítila stejné napětí a pocity překvapení jako by cestovala poprvé. Aurel-girat vysvětlovala dál potřebné informace, o kterých však Severin nepochybovala že jsou známé všem dětem. ,,Když proniknete do srdce vašeho Aurelního krystalu, můžete vytvořit cokoli. Nemyslete si ale, jak je to snadné. Říká se, a já tomu věřím, srdce Aurelního krystalu žije vlastním životem. Vaše duše a vnitřní já musí mít neskonatelnou vůli. Tedy, pokud chcete vytvořit něco složitějšího. Většina lidí mívá nadání vytvořit či uskutečnit pořádně jen jednu jedinou určitou věc, pocit nebo činnost." Severin svýma modrýma očima těkala tam a zpátky. Hledala pohledem zrzavého chlapce Emče. ,,Menší Aurelní schopnosti by však měli zvládat všichni bez vyjímky. Tím myslí například otevření dveří." Při těhto slovech na dveře Aurel-girat zkoro neznatelně pohlédla. Říkala to především pro mladší Neiro, ale Severin si to ráda znovu poslechla. Co zatím věděla a zkusila a věděla, dokázala se dokonale přemístit do svého Aurelního krystalu. A už to je úspěch ne? Ale nic těžšího než tohle ještě neskoušela. Právě narozdíl od Emče. Nebo od Riky která dokázala srdci svého Aurelního krystau poslat z duše instinktně přání.

Při chůzi poté mohla využívat i vzduchu. Všude kam šlápla, oběvovaly se jakoby neviditelné schody po kterých mohla libovolně kráčet kam se jí zachtělo. V ostatních vzbuzovala úžas, a Severin nebyla vyjímkou. Ráda ocenila dobrý talent. ,,Jestli je však mezi vámi někdo, kdo opravdu jistě ví, že se necítí ani na jednoduchý akt", pokračvala trochu klidněji Aurel-girat, ,,samozřejmě ho do toho nenutím. Za následky nechci zodpovídat." Severin se cítila, jako by ji někdo udeřil gumovou palicí do hlavy. Byla velice překvapená. ,,Následky? Jaké následky?" Urputně vykřikla na Aurel-girat, a žáci na ni na schvíli zaměřili svou pozornost. ,,Žádné následky přeci neexistují!" Aurel-girat se tvářila přívětivě, ale téže tajemě. Severin ve stejné chvíli věděla, že jí nic neřekne. ,,Na to by sis musela přijít sama děvenko. A myslím, že kdyby si na to přišla, už by si to nemohla nikomu zdělit." Severin na malou chvíli pocítila sotva znatelný chlad, ale zmizel jen co se otřepala. Stále však byla nesvá. Pochopila totiž, co tím Aurel-girat chtěla říci. Ono vysvětlení v ní budilo hrůzu. Pokusila se na ně zapomenout, a soustředila se na pokračující výklad jejich lektorky. ,,Takže, jak jsem řekla. Nikdo si nebude troufat na víc, než jeho schopnosti dovolují." Teď se Severin mnohé objasnilo. Alespoň částečně. Aurel-girat odněkud vytáhla stříbrnou šňůrku na sejímž konci se houpal kříšťálově bílý Aurelní krystal. Dvakrát si šňůrku obtočila kolem zápěstí a udělala na ní uzel. Aurelní krystal na provázku se zavlnil jako had, a na zbylém kousku šňůry se otočil spodním špišatým hrotem Aurel-girat k obličeji. ,,Udělejte to stejné co já" Zvolala Aurel-girat na žáky. Severin si poslušně sundala svůj pronikavě modrý Aurelní krystal z krku, a dvakrát si ho podle Giratina vzoru obvázala kolem zápěstí. Účinek se dostavil téměř okamžitě. Krystal se jako živý postavil. Otočil se na Severin. Té se zdálo, že se podobá tváři která se jí dívá přímo - do očí. Ano, její Aurelní krystal se jí díval do očí. Stejně jako se Aurel-girat díval ten její. ,,Tak a teď se nechte unést", slyšela Giratin hlas jakoby z dálky, protože proces už začal. Aniž by si to uvědomovala, ztrácela Severin vědomí. Ale jinak. Ztrácela vědomí, a zároveň ho nabývala. Viděla, jak se v jejím Aurelním krystalu převalují tuny modré. Tuny a tuny podobající se vlnám moře. Mocným, ale zárověň jemným jako namodro obarvená peříčka do polštářů.

Tmavě modrá a světle modrá. Nádherný a kouzelný svět. Peříčka měnila konzistenci, a Severin náhle cítila, jak ji krystal táhne. Táhne donvitř. Vábí ji tam. A ona se vábení nebránila.Vše se natolik přiblížilo, až se to stalo skutečným. Severin vyděla tmavou a světle modrou mlhu všude kolem sebe. Obláčky modré na kterých dokonce i stála se s ladem linuly kolem ní. V té modré mlze se Severin cítila o mnohem menší, ale i volnější než ve skutečnosti byla. Ale i tak se v ní podle předchozích zkušeností začala brodit. Na tomhle modrém místě už byla nejméně tisíckrát. Nefoukal zde žádný vítr. Nebyl chlad ani teplo. Zkoro jako by v něm Severin neexistovala. Ale přezto to místo místo bylo. Věčný klid kolem vás by dokázal lehko zlákat k odpočinku. Na takovém místě by si nikdo ani nepovšiml, že zvuky zpěvu ptáků, šumění stromů či zručení vody tu chybí. Bylo přirozeně tiché. Jiné by ani být nemohlo. A to věděl každý už v té chvíli by se sem dostal. Severin tisíckrát proplouvala závojem mlhy, a tisíckrát se bezůspěšně jen pomocí své vroucí myšlenky na návrat vracela zpátky. Nikdy nenašla to co zde hledala. Pracně odvalovala závěj jedné modré za druhou a opět jí jednou napadlo, proč zrovna modrá. Její oblébená barva byla přeci..... rudá. Ano! Rudá, červená, krvavě i světle a jemně červená. Rudá... Ale náhle se Severin uprostřed odhrnování dvojité dávky modré zastavila.

Ač to nebylo příliš výrazné záření, mezi modrou to nádherně vynikalo. Jeden úplně obyčejný modrý obláček zářil. Zářil, ale světlo přez jeho modrou modrou nebylo rozpoznatelné. Severin okamžitě zlákal. Dovznášela se k němu, a jemně jej odstrčila stranou. Její malinká postavička na pozadí nekonečné modré sebou škubla překvapením. Zahlédla, ale vlastně to zahlédnout musela, protože to co uviděla se nedalo přehlédnout. Čekala skoro všechno, protože na tomhle místě zkutečně všechno možné bylo, ale tohle rozhodně ne. Několik metrů od Severin zela ohromná zářící koule. Asi třikrát větší než byla ona sama. Severin nevěděla co si o tom má myslet, protože údiv jí zastínil chod myšlenek i způsob pohybu. A tak jen ohromeně stála. Němně zírajíc na kouli, která vynikala a ohromě působila v prostoru modré prázdnoty. Jestli by ji musela k něčemu přirovnat, jediným vhodným výrazem by byly plameny lačně olizující samotné slunce. Severin bleskla hlavou myšlenka. Nebo to byla spíše podvědomá otázka. Je tahle koule jejím srdcem Aurelního krystalu? Při pohledu na své možné srce ji ani nenapadlo, jak by mu mohla z duše poslat přání. To přece nešlo. Aby mohla ovlivnit něco tak velkého, tak samostatného, tak... Myšlenky něak prolomily bariéru údivu, a snesly se na Severin jako roj dravých včel. Severin konečně s plnou platností připustila to, že tohle asi skutečně bude srdce jejího Aurelního krystalu. Taky, co jiného by to mohlo být? V jejím Aurelním krystalu, uprostřed, (nebo si Severin alepoň myslela že je uprostřed) nekonečné modré husté mlhy? Ano, bylo to její Aurelní srdce. Severin se hned cítila lépe. Teď, když ho viděla jako srdce krystalu, jenž nosila kolem krku už celé věky. Přesně celé věky to nebylo. Pouhých 12 let a 363 dní. Což znamená, že třináct jí bude za pouhé dva dny.

,,Tak tohle mi rodiče dali?" Podivila se nahlas. Každý pár novopečených dospělý rodičů Neiro přidělí způsobem, který pro Severin zůstával záhadou malé semeno ze svého vlastního Aurelního srdce do kusu křišťálu z křišťálové hory na které bylo sídlo Neiro vystavěno. Křišťálová hora se nyní nachází pod ním. Schází se k ní pouze v případě narození nového člena Neiro, což nehrozí alespoň pro tento rok, než zestárnou ti, kteří se svým věkem blíží k dospělosti, a pouze za předpokladu budou - li si chtít najít partnery. Dva odlišné kusy Aurelních srdcí od obou rodičů se smíchají dohromady. Nikdy není jisté, jaké nové srdce z toho vznikne. Ale Severin to teď jistě věděla. Poprvé viděla své Aurelní srdce před sebou. Severin se z něj cítila celá nesvá. Bylo moc žhavé, moc spalující, moc....mocné. Děsilo ji stejně jako požár velikého Lesa. ,,Jak bych tomuhle mohla poslat přání?" Severin se snažila rozvzpomenout na větu Aurel-girat, která jí dodávala odvahu. ,,Každý by měl jednoduchou věc dokázat" ,,Tak to i já" Doplnila podvědomě Severin její větu. Zahleděla se na své vzpurné srdce. Při tom si snažila vybavit sál, kde se hodina Aurelních krystalů odehrávala. Už si představovala monumentální sloupy a vybílené zdi sálu. Rozeznávala i obrazy a reliéfy všemožných znaků na zdech. Pár barevných kontrastů na protilehlých zdech viděla zcela jasně. Nyní se však snažila zaměžit se na něco jiného. Snažila se vzpomenout si na ty tmavé dveře posázené drahými kameny kterými do sálu vešla. Ano, na tuto bránu. Jak si Severin pamatovala, byla zavřená dost pevně. Aby si každý všiml, že.... ji otevře! Severin se zhluboka nadechla. Až pocítila uvnitř sebe jemné šimraní. Nadechla se znovu. Nasála co nejvíc vzduchu pobrala. Nasála horký vzduch. Stejně jako by tomu opravdu bylo u slunce.

Vzduch byl horký a propletený mocí Aurelního srdce. Najednou, jí přišlo, že cítí kam až jí nabytá energie splívá. Žíly pod kůží jako by se jí naplnily silou. Nafukovaly se a zase vyfukovaly v pravidelném rytmu. Rozváděly energii zrozenou tak náhle Severin po celém těle. Vnímala z nich brnení a chvění. Čím více se snažila myslet na splnění úkolu jež si sama zadala, tím více síly se jí při nádechu usadilo v oblasti plic. Severin napadlo, že ji to dokonce oslabuje. Dýchání bylo těžké. Jako by byl i vzduch hustší a nestravitelnější. Měla pocit, že jí plíce i žíly v jedné chvíli prasknou, a to co se v ní zrodilo se vyvalí ven. Horká energie byla zase naopak lehká. Vypadalo to, že horký vzduch plný síly v ní mění konzistenci. Zjemňuje se, a při výdechu ji dělá tak lehkou že by byla schopná létat. Onu energickou sílu cítila všude v sobě. Byla jí prastoupená. Už nevnímala tvoření energie ve své osobě. Ona sama byla tou energií, která jí nyní sršela z očí, prstů, ale i z paží a trupu a nohou. Stala se zářivou zlatou a ohnivou postavu. Severin právě pochopila proč se krystalům říká Aurelní. Síla kolem ní byla její aurou. Severin předpažila jednu se svých zářivých rukou. Nevěřícně si ji prohlédla. Ruka mírně pálila. To proto, že se v ní nacházelo tolik síly najednou. Tohle všechno vytvořila pouze díky koncentraci. Díky tomu že se na své srdce zadívala. Díky tomu že dýchala. Bylo to naprosto neuvěřitelné ale přezto přirozené. Jenže Severin tušila že to nestačí. Energie z ní mohla stršet několik metrů do dálky.V očích jí sice svítily plameny z jejího Aurelního krystalu, ale to stále nestačilo.

Ke splnění úkolu bylo potřeba víc. K otevření dveří ta moc nestačila. Musela by se dotknout Aurelního srdce. Severin se zachvěla, jako by jí tělem projela elektrika. Upřela zrak na žhavé srdce. Váhala delší dobu, než dospěla k těžkému rozhodnutí. S přemožením sama sebe posunula silou vůle nohu velice nerozhodně o krok dopředu. Náhle se jí vybavil zbytek Giratiných slov. ,,Ale pokud si netroufá někdo ani na jednoduchý akt, samozřejmě ho k tomu nenutím. Za následky nechci zodpovídat." Zarazila se. Noha jí ani nešla zvednout. Nechala se ovládnout nejhorším možným živlem, a to strachem. A právě ten jí ochomil nohy, znemožnil chůzi a rozklepal ruce. Strach.... nedokázala se mu ubránit. Čené myšlenky na to co by se mohlo stát kdyby se dotkla svého Aurelního srdce jí zastínily rozumné uvažování. Malovala si jeden drastický scénář za druhým. Každý začínal odvážným přiblížením k Aurelnímu srdci a končil... ne. Severin ztratila zbytek své odvahy. Couvla zpět přesně o ten krok, který ji k Aurelnímu srdci přiblížil. Ale Severin se nezastavila. Couvala dál. Čím více se od Aurelního srdce vzdalovala, tím byla její aura slabší. Po chvíli vyděšeného couvání zjistila, že už kolem sebe žádnou nemá. Severin to však nijak nevyplašilo a zbaběle se vzdalovala dál jako zajíc opět couvajíc do své nory. V hlavě měla jen jedinou myšlenku. Zpět. Do velké síně. K žákům. K Aurel-girat. Pomalu se začala rozplívat a stávala se neviditelnou. Ztrácela vědomí o sobě. Ale tento stav netrval příliš dlouho.

Za malou chvíli si svou existenci začala uvědomovat. A le to už bylo někde jinde. Né v modrém světě poblíž Aurelního srdce, ale v učební místnosti. Vyděšená Severin měla pevně zavřené oči, a couvala. ,,Au"! Severin oči otevřela, a provinile si uvědomila že narazila do jedné ze svých spolužaček. Tím ji vytrhla ze světa v Aurelním krystalu, a i ona se probudila ze strnulosti do jaké bylo uvedené její tělo po dobu, kdy se v Aurelním krystalu nacházela její duše. ,,Promiň", vykoktala Severin. ,,Nevadí", odvětila dívka. ,,Dívej se." Řekla, a natáhla chvíli před tím nasliněný prst. Severin udělala to samé. Okamžitě ucítila to, co jí chtěla dívka ukázat. ,,To ty?" Zaptala se Severin vyjeveně. Dívka šťasně pokývala hlavou. To co obě cítili byl nově přivolaný vítr. Netrvalo moc dlouho, a ze strnulosti se probrali i ostatní Neiro- žáci. A v sále se začali dít prapodivné věci. Odněkud se rozehrála hudba, jedno z dětí se rozklepalo zimou. Skupinka kluků se bavila kouskem jednoho z nich, který zavázal tkaničky svému kamarádovi pevně k sobě, a on nyní legračně balamcoval. Do toho všichni pozorovali Riki, která si neodpustila svůj tradiční kousek s pochodováním ve vzduchu, a producírovala se ostatním nad hlavami. Aurel-girat před sebou zhmotnila malého psíka, jež se okamžitě dal do pronikavého stěkotu. Jinde opět bez příčiny spadla propiska, či se rozhoupal ocelový kruh připevněný pro okrasu na zdi. Několik dětí poulilo oči i na Emče, který bez problému uhádl na co právě myslí. Severin která to všechno pozorovala zaslechla lehké kroky jakéhosi malého dítěte za sebou. Otočila se. Spatřila asi pětiletou roztomilou holčičku s culíky svazanými pestrabarevnými gumičkami po obouch stranách hlavy. Byla to její sestřenice Inliš. Severin byla moc zaujatá děním kolem sebe, a tak si jí moc nevšímala do chvíle kdy jí Inliš zatahala za rukáv oblíbené tuniky. „Ahoj Severin! Severin podívej se!“ Volala na ni, a podle svého zvyku nezapoměla zmínit jméno. Ukázala pyšně na hnědého plyšového medvídka vznášejícího se volně ve vzduchu. „To je tvoje práce?“ Zeptala se Severin mírně zděšeně. „Ano Severin!“ Přisvědčila Inliš. „Co jsi udělala ty Severin! Ukaž Severin!“ Naléhala Inliš a zvědavě se rozhlížela kolem sebe i kolem sestřenice. Severin se v očích zazračil nepřítomný pohled. Otočila se k naléhající Inliš zády. To aby Inliš neviděla horké prameny slz které se jí vyvalily z očí. Nevyděla přez ně na cestu, a ani nezaslechla Inliš, která v tu chvíli smutně zvolala:
„Ty jsi ošklivá Sverin, že mi nic neukážeš!“, a nazlobeně odešla zpět do davu. Severin pochopila, že každému se práce s Aurelním krystalem povedla. Každému. Kromě ní. Styděla se za sebe. Zarděla se rozpaky za to co měla udělat a neudělala. Vadilo jí, jak zbaběle se zachovala. Cítila se prázdná. Prázdná a vinná. Špatná, né dost dobrá. Ona sama mohla za smutek který ji sžíral. Právě pochopila jak velkou chybu jí strach donutil udělat.

Šílená volba

Ten den večer nemohla Severin vůbec usnout. Vždy spala na boku. Jenže jen co se otočila na pravý bok, začala se velice potit. Bylo jí horko, a tak musela změnit polohu na levý bok. Jenže tam ji zase něco nepříjemě drásnilo kůži, až to spalovalo. Severin otevřela oči . Věnovala svůj pohled zdobenému meči v rohu místnosi. Byl tam pohozen teprve před pár hodinami. Válel se bez ladu a skladu, nezasunutý do pochvy, takže se jeho obnažená čepel leskla o světlo měsíce. Ano, přesně takhle zoufale ho odhodila dnes odpoledne, když se vracela z hodin boje a obrany následující po té Aurelní. Z blízka by si člověk mohl všimnout i nepatrných krůpějí Severinina potu na jeho jílci. Meč, neboli šavle, které se meč spíše svou zahnutostí podobal, byla jejím osobně zvoleným předmětem výuky boje a obrany . Dnes se v ní velice snažila. Vydala ze sebe maximum. Předvedla vrchol svého umění boje i obrany snad se všemi zbraněmi. V hodině jenž se konala na zahradě, které by se dalo říkat nádvoří střílela z luku, kuše, bojovala s mečem, šavlí, tyčí, sekyrou, ale i prakem, nebo naprosto beze zbraní holíma rukama. Bylo důležité aby se Neiro dokázali bránit, proto byl tělesný výcvik též důležitou složkou výuky. Severin se ho účastnila pouze z povinnosti. Pan B.O - Girat se jí stejně příliš nevěnoval. Ale dnes se snažila uspět. Uspět alespoň v něčem. Uvědomila si, že důvodem proč nemůže usnout není drásavý povlak, ani její pot. Byl to ten známý pocit vinny. Jistě, mnozí by řekli, že ze svůj strach zaplatila. Mohly to dakazovat čerstvé šrámy na těle, které v hodině boje a obrany Severin utržila. Žádné sice nebyly hlubší než půl centimetru, ale ty na rukou měla obvázané obzvláště silnou vrstvou obvazu. Severin také na chíli propadla klidu, že se svého strachu zbavila, a příště dokáže bez něj spojit své přání s mocí krystalu. Tak aby to osatní viděli. Tak aby byla spokojená ona sama. A hlavně aby dokázala tak přirozenou věc, a mohla světu předvést svou novou schopnost zrozenou z její vlastní aury. Nebo dokonce moc svého Aurelního srdce využít spolu se zbraní. ,,Ale ne. Své zbabělé povahy se nedokážeš zbavit pár škrábanci." Namítla druhá část Severininy mysli, a ta jí musela dát za pravdu. Ne. To opravdu nejde. Je normální bát se. Bát se něčeho strašného, hrazivého děsivého, nebo mít fobii. Ale ne bát se něčeho co dokáží všichni. Tak přirozeného pro klan Neiro. To by si nezasloužila do něj patřit, a v žádném případě by si nezasloužila narodit se jako potomek hlavní větve. Severin si to sice neuvědomovala, ale její podvědomí už předem vědělo, že to do jaké větve klanu Neiro patří má něakou váhu, a proto kvůli tomu má i povinnosti. Jednou z nich je - nebát se. Severin už věděla v čem je problém. Už jí ani nenapadlo slovo spánek. V hodině paní Aurel - girat je šance devadesát ku deseti na klidný návrat zpět. zbylých deset procent ze sta říká, že si troufnete na víc než můžete zvládnout. Ač je to pouhých 10 procent, pořád jde o riskování vlastního života. A právě v tom je u Severin zakopaný pes. U pouhých 10ti procent je skoro nadmíru jasné, že právě jí se nic nestane. Ale ten risk.... ,,Celou dobu se schovávám za přetvářku", zašeptala Severin z postele. ,,Jako ta, která se nebezpečí směje. Ale stačí pat pouhých deset procent nebezpečí a... " Severin nad sebou opět pěnila vzteky. Bylo jí jasné, ale opravdu jasné, že pro překonání svého strachu potřebuje víc nebezpečí. A také věděla, že by byla neusla kdyby tento problém nedořešila. Nestačilo jí jen poslat z duše přání srdci svého Aurelního krystalu. Potřebovala přesvědčit sama sebe. Kdyby se to neodvážila udělat, nikdy by si to neodpustila. Zakabonilo se jí čelo. ,,Něco při čem bych mohla ryskovat život." Jasná volba. Ale ve skutečnosti ještě natolik jasná nebyla. Muselo to dojít až do takových krajností? Severin nevěděla. Nepřerušované tikání nástěných hodin jí paralyzovalo. I ony byly vyrobeny pomocí aurelní moci. Teď už věděla, že ač se rozhodne tak či onak, její rozhodnutí bude správné. ,,Ryskovat život.." Ale jak...Jak tohle šílené rozhodnutí uskutečnit? Co je tak nebezpečné, aby mohla ukázat svou odvahu sama sobě? Na tvář se jí vrátil výraz hlubokého zamyšlení. Náhle, a čistě jako blesk z nebes se jí v nočním tichu vybavila slova jejího otce : ,,Jen jedno věste" ,,Toho, koho v místech velké Hlavní jídelny oběvíme stihne krutý trest." ,,Trest smrti." Už to věděla. Pochybnosti se vypařili jako voda v horké poušti. Tolik toužila provokovat své rodiče, kteří se k ní chovali tak bezohledně. Velká hlavní jídelna. I tak jí ty dveře a jejich tajemství nesmírně lákaly. A proto se s tímto šíleným nápadem stotožnila, jako by to byla jasná věc. Severininy myšlenky se ale ubíraly i jiným směrem. ,,Lepší než se klouzat po zábradlí v nejvyšším poschodí." Ani nevěděla proč, ale klouzání se po zábradlí výš než je její pokoj jí připadalo daleko nebezpečnější než porušení zákazu. To by se totiž musela dostat do míst hvězdárny a observatoře. A navíc jí nechytí. To se jednoduše nemůže stát. Na to měla Severin, i ve vzteku na sebe samou rozumu dost. Chtěla zůstat naživu. A proto ji nesmí vidět. Vždyť jenom nahléhne a zmizí. Věřila tomu. A bylo rozhodnuto. Severin se tiše potmešile zařehtala při pomyšlení na Deret a ostatní. Ješě jednou se podívala po potemělém pokoji, jako by se svým rozhodnutím seznamovala všechny, jí tak důvěrně známé věci. A s výtězným úsěvem zmizela pod peřinou.
Chvíli na to se za oknem mihl noční tvor, který se zaobíral honbou za potravou a vysoká jedle se naklonila blíž k jejímu oknu. Vše se halilo do závoje mlhy, který však Severin po něaké chvíli přestala vnímat, protože usnula.