Melien Edhel - XVIII. kapitola

Anotace: Lidianna je nucena jet sama s Thranduilem na projížďku... Jako kdyby toho nebylo dost, tak ji pak ještě vyzve k partii šachů... Kdo vyhraje? Glorfindel jí dává dárek, ovšem Elrond z toho moc radosti nemá. Hezké čtení! Komentáře potěší a motivují :-)

Sbírka: Melien Edhel

XVIII. KAPITOLA
Lidianna otevřela oči. Venku už svítalo, což ovšem znamenalo, že má značné zpoždění. Už si ani nepamatovala, kdy naposledy spala takhle dlouho. Rychle se učesala, avšak se stavem svých šatů, které byly ještě zmačkanější než předtím, nemohla dělat nic. Když vstoupila do předpokoje, zalila ji vlna vděčnosti vůči Glorfindelovi.
Na pohovce ležely bleděmodré sametové šaty se zlatými aplikacemi, spodní šaty a dlouhé rozevláté rukávy byly ušity z namodralé průsvitné látky. Na zemi byl dokonce k nim ladící pár bot. Lidianna se převlékla a ihned se cítila mnohem lépe. Ne, že by byla tak marnivá, ale mezi vždy dokonale vypadajícími Eldar si bolestně uvědomovala každý svůj nedostatek.
Krátce pojedla z jídla připraveného na stolku a váhavě se vydala do síně. Našla tam Glorfindela ve společnosti Elronda zahloubané do nějakých listin.
„Quel amrun, Lidianna (Dobré ráno, Lidianno),“ uvítal ji srdečně Glorfindel, zatímco druhý lord jí jen chladně pokynul. „Doufám, že jsem tebe dne předešlého dotazy svými příliš nerozrušil. Pokud ano, potom se omlouvám.“
Lidianna se přinutila k úsměvu. „Není třeba.“ Nerozhodně přešlápla na místě.
Elrond se na ni díval, jako kdyby čekal, až je zase zanechá o samotě, aby mohli pokračovat ve své diskuzi. Lidianna však nevěděla, kam by měla jít. Glorfindel to vycítil.
„Knihovny rozsáhlé tu jest s mnoha tituly ve Westronu. Či pokud raději venku bys býti chtěla, na Rochelle si vyjeti můžeš či v zahradách se projíti,“ řekl jí vlídně. Ani náznakem jí nedával najevo, že by ho její přítomnost nějak rušila.
„Rozhodně do knihovny by se odebrati měla!“ ozval se Elrond. „Na procházku dosti chladno pro Edain jest, ještě by se rozstonati mohla a schopnosti její jezdecké značně pochybnými jsou. Jen ať se připovzdělává, jist si jsem, že se ještě mnohému co učiti má!“
Elrondův přísný hlas nedával příliš na vybranou. Ale Glorfindel ho naprosto ignoroval a dál tázavě hleděl na Lidiannu.
„Asi do té knihovny...“ odvětila. „Už dlouho jsem neměla příležitost si přečíst nějakou knížku,“ dodala, aby dala najevo, že se tak nerozhodla jen kvůli Elrondovi.
„V paláci Thranduilově mne toho ani nepřekvapuje! On na knihy příliš nedá!“ prohodil tmavovlasý lord uštěpačně.
„Toto hodno tebe nebylo, Elronde,“ poznamenal Glorfindel, než šel doprovodit Lidiannu ke knihovně.
Když vstupovala dovnitř, uvědomila si, ne bez ironie, že pokaždé skončí v nějaké knihovně, bez ohledu na to, u koho se zrovna nachází. Tato místnost ji však překvapila svou rozlehlostí. Na stěnách mezi okny a na stropu byly malby znázorňující různé události, podlahu pokrýval koberec tlumených barev, uprostřed místnosti se nacházel mohutný kulatý stůl s osmi židlemi rozestavěnými kolem a všude podél zdí se až ke stropu tyčily vysoké regály zaplněné beze zbytku knihami různých barev a velikostí.
Lidianna se pomalu vydala podél jedné stěny a očima letmo prohlížela tituly, až ji zaujal jeden s názvem Pán Prstenů, který vytáhla a usadila se s ním do rohu do pohodlného křesla. Krátce nato vstoupila se zaklepáním služebná, aby se jí optala, zda si přeje něco k jídlu či pití, a zatopila v krbu. Lidianna si řekla o horký čaj, ovšem pak se tak ponořila do čtení, že ani nezpozorovala, že jí byl přinesen. Dychtivě hltala napínavý příběh stránku za stránkou a teprve Glorfindelův příchod ji vrátil zpátky do reality.
„Tedy vyprávění Hobbitovo tě zaujalo,“ pousmál se lord její volbě. „Nerad tebe vyrušuji, však již čas oběda jest.“
Lidianna přikývla a konečně se napila čaje, jenž mezitím zcela vychladl.
„Je to velice zajímavá kniha. Četl jsi ji?“ zeptala se a k jejímu překvapení se Glorfindel rozesmál.
„Ne, nečetl,“ odvětil, aniž by jí prozradil důvod svého veselí.

Během oběda se nic mimořádného nedělo, pouze Glorfindel hovořil s Elrondem o nějakém krystalu a Thranduil si s tmavovlasým lordem opět vyměnil několik nelichotivých poznámek.
Po obědě zašla Lidianna do stájí a přinesla s sebou několik kostek cukru. Nejprve nabídla Rochelle a pak váhavě i Celebrovi, jenž ji opět přivítal tlumených zařehtáním. Pohladila ho po plecích a pocítila záchvěv radosti, když jí jemně strčil čenichem do ramene.
„Kdybys jen věděl, jak je mi smutno...“ promluvila k němu. Potřebovala se někomu svěřit se svým trápením a nezdálo se jí, že je to něco, o čem by mohla hovořit s Glorfindelem. Určitě by si pomyslel, že je to jen nějaká malicherná ženská obava.
„Co když už mě nebude chtít nikdy vidět?“ zašeptala zlomeně a znovu přejela dlaní po Celebrově hebké srsti. Jeho pach jí připomínala Legolase, voněl lesem, deštěm a trávou. Zabořila obličej do jeho hřívy a cítila, jak se jí oči zalévají slzami.
„Umíš se s koňmi jen mazliti či snad na nich i jezditi dokážeš?“ ozval se náhle velice blízko lehce posměšný hlas.
Okamžitě poznala Thranduila. Srdce se jí prudce rozbušilo a udělalo se jí nevolno. Bázlivě se k němu otočila.
„Nuže?“ dožadoval se král odpovědi.
„Sama jsem jela zatím jen jednou...“ hlesla nejistě.
Thranduil rozhodným krokem zamířil ke stání Morelena. „Dobrá! Dnes toho tedy podruhé bude!“
Lidianna ztěžka polkla. Přece snad neočekává, že s ním někam pojede!
„Hodláš mne snad čekati nechati?!“
Thranduil k ní opět přistoupil a Morelen ho poslušně následoval. V králově společnosti vyhlížel skoro krotce. Lidianna by nejraději utekla zpátky do domu, do bezpečí knihovny a Glorfindela. Avšak cosi ve Thranduilových očích jí nedávalo na výběr. Nervózně si olízla suché rty a váhavě se vydala k Rochelle. K její úlevě se kobylka nechala vyvést bez obtíží a když se jí podařilo na ni i nasednout, trochu se upokojila. Thranduil se lehce vyhoupl na Morelena a pobídl ho do klusu. Rochelle vyrazila za ním, ale bylo patrné, že ji velký hřebec zneklidňuje.
Thranduila to očividně pobavilo. „Myslím, že se k sobě výborně hodíte! Ona se Morelena bojí, stejně jako ty ze mne strachu máš!“
Lidianna to nepopírala. Zahanbeně sklonila hlavu.
„Pokud se vhodně správati budeš, ničeho tobě ode mne nehrozí! Z mně neznámého důvodu se k tobě Legolas krví svou připoutal a já život syna svého jediného ohrožovati nehodlám! Však hleď, bys ho již nikdy nezranila, sic se mnou pak co do činění míti budeš!“ Jeho tón skrýval jasnou hrozbu.
„Já ho nikdy zranit nechtěla!“ bránila se chabě.
„Však stalo se!“ Thranduil se odmlčel a když znovu promluvil, znělo to o něco mírněji. „Glorfindel sdělil mi, žes život Legolasův zachránila a za to tobě vděčen jsem. S volbou Legolasovou a s činy jeho nesouhlasím, však nezbývá mi, než se s nimi smířiti. Doufám, že ty útěkům dalším nápomocna nebudeš!“
Lidianna mlčky zavrtěla hlavou.
„Dobrá! My spolu dohody uzavřeme! Pokud se více zákonům a obyčejům našim protiviti nebudeš a syna mého šťastným učiníš, já ochoten jsem, tebe do rodiny své přijmouti a titulu princezny tobě přisouditi!“
Lidianna se nevěřícně podívala na Thranduila, avšak ten vypadal, že tuto nabídku myslí zcela upřímně. Chápala, jak hodně jí tím nabízí, ale v tuto chvíli to pro ni nic neznamenalo.
„Legolas mě přece nechce vidět...“ zamumlala sklesle. Ani nevěděla, proč mu to vlastně říká. Od něho rozhodně soucit nebo pochopení očekávat nemohla. Jeho následující slova ji proto zarazila.
„Vím, však hněv jeho trvání dlouhého míti nebude,“ ujistil ji. „Jednak se nikdy dlouho zlobiti nedokázal a pak mi stačí výrazu v očích jeho spatřiti, jenž se tam objeví pokaždé, když na tebe pohlédne či o tobě hovoří, bych poznal, že mu na tobě velice záleží.“
Zarmouceně potřásla hlavou. „Možná záleželo! Teď už je to ale všechno pryč!“ zavzlykala.
Shovívavě se usmál. „Když Elda miluje, pak citu jeho tak rychle neodezní. Dopřej mu času, by se s činem tvým vyrovnal. Však tobě bych neradil, důvěry jeho vícekráte zklamati, sic by tobě příště odpustiti již ochoten býti nemusel!“
Lidiannu to trochu povzbudilo. I když věděla, že vztah Thranduila a Legolase není nijak důvěrný, přesto jí připadalo, že jako otec ho musí znát nejlépe.
Ponořeni do nečekaně přátelského rozhovoru se vraceli do Imladris. Thranduil jí vyprávěl několik příběhů z historie Eldar a Lidianna zjistila, že dokáže být překvapivě příjemným společníkem, když zapomene na své arogantní způsoby.
Když dojeli na nádvoří a zastavili, Lidianna uvolnila své prsty z Rochelliny hřívy. V ten moment Morelen ostře zařehtal a ohnal se po Rochelle, která před ním polekaně uskočila. Lidianna se už nestačila ničeho zachytit a s poděšeným výkřikem sklouzla z jejího hřbetu na zem. Naštěstí skončila na hromadě sněhu, takže, když se nepočítalo její pošramocené sebevědomí, neutrpěla žádné zranění. Thranduil sjel bleskurychle z Morelena a sklonil se nad ní.
„Tys v pořádku?“ zjišťoval ustaraně.
Opatrně jí pomohl na nohy a Lidianna s tvářemi zrudlými rozpaky přisvědčila.
„Uznati musím, že s koně téměř stejně rychle jako Eldar sesedáš,“ poznamenal pobaveně, ale neznělo to nijak zlomyslně a Lidianna se tomu sama pousmála.
„Nicméně si myslím, že bys více času na koni tráviti měla, nikoliv vysedáváním v knihovně.“
„A proč to?“ Glorfindel se znenadání objevil u nich.
Zdálo se, že i Thranduil byl zaskočen jeho nenápadným příchodem. Trhl sebou a poodstoupil od Lidianny. Glorfindel si ji zkoumavě přeměřil a pak se přísně zadíval na svého přítele.
„Neb s koněm příliš zacházeti nedovede!“ odsekl Thranduil, jako kdyby byl v rozpacích z toho, v jaké situaci byl zastižen. Vyskočil na Morelena a s Rochelle v patách vyrazil ke stájím. Lidianna za ním zamyšleně hleděla.
„On tobě neublížil, či ano?“ vyptával se Glorfindel podezíravě.
„Samozřejmě že ne!“ vyhrkla podrážděně a oprašovala si sníh ze šatů. „Jenom jsme byli na projížďce. Omlouvám se, že jsem se tě nezeptala, jestli si můžu Rochelle půjčit, ale –“
Glorfindel ji přerušil netrpělivým mávnutím ruky. „Já přec jsem toho tobě sám nabídl. Já pouze se divím, žes s Thranduilem jela, po všem, co mezi vámi se přihodilo...“
Lidianna neodpověděla. Glorfindel měl samozřejmě pravdu, avšak právě teď jí jeho starostlivost připadala spíše jako dotěrnost. Jako kdyby vycítil, že jeho zájem není vítaný, ztichl. Lidianna ho beze slova následovala a obávala se, jestli právě nezničila jejich přátelství.
„Měla bys nyní do domu jíti a k večeři se převléci,“ prohodil po chvíli neutrálně a nabídl jí rámě.
„Nezlobíš se na mě nebo ano?“ ujišťovala se, než se do něj zavěsila.
„Ovšem, že ne. Jen jsem tímto poněkud překvapen byl.“ Glorfindel ji konejšivě poplácal po předloktí. „Starostí si nečiň, Lidianno. Náklonnost mou stále míti budeš, bez ohledu na poměry mezi tebou a Thranduilem.“
Vděčně se na něho usmála.

Večeře probíhala v překvapivě poklidném duchu. Lordové po jídle někam společně odešli a Lidianna zamířila do svých pokojů s úmyslem lehnout si do postele a ještě si chvíli číst. Byla už skoro tam, když si uvědomila, že nechala rozečtenou knihu v knihovně a vydala se pro ni. Bez zaklepání vešla a strnula.
Glorfindel s Elrondem seděli u stolu naproti sobě, oči upřené na desku stolu, kde byla rozložená obrovská šachovnice s nádhernými detailně vypracovanými figurkami. Thranduil byl usazen v křesle mezi nimi, dlouhé nohy měl natažené před sebou, v ruce zlatou číši. Před ním stála broušená karafa z poloviny plná červeného vína.
Glorfindel na okamžik vzhlédl a gestem ji pozval dál. Omluvně se pousmála a tiše si došla pro knihu, která stále ještě ležela v křesle v rohu. Když se vracela zpátky a míjela Thranduila, náhle vstal a zastoupil jí cestu.
„Kdo myslíš, že vítězem bude?“
Lidianna pohlédla na množství černých figurek mimo šachovnici u Elronda a pak na Glorfindelovu stranu. Nerozhodně pokrčila rameny.
„Tipovala bych, že lord Elrond, ale není vyloučeno, že se situace ještě změní.“
„Diplomatická odpověď,“ ocenil Thranduil a nabídl jí místo vedle sebe.
„Víno?“
Odmítavě zavrtěla hlavou. Víno nikdy neměla v oblibě a ačkoli Eldar víno popíjeli dost pravidelně, aniž by na ně mělo sebemenší účinek, ona si na něj zatím nedokázala zvyknout. To už raději dávala přednost těm hořkým bylinkovým čajům.
Napjatě sledovala hru a snažila se předvídat tahy hráčů. Elrond hrál zkušeně, zato Glorfindel ji překvapoval svými zdánlivě nelogickými tahy. Jeho úmysl pochopila jen o chvilku dříve, než to došlo i Elrondovi. Nemohl však udělat už nic, aby zabránil nevyhnutelné prohře.
„Toť velmi riskantním bylo!“ zamračil se Elrond.
„Někdy ti slabší obětováni býti musí, by vítězství dosaženo bylo.“
Lidianna se nevěřícně podívala na Glorfindela. Vždycky jí připadal jako někdo, kdo se stará o blaho každého jednotlivce, jeho nynější slova ale vypovídala o něčem docela jiném. Takový přístup by očekávala spíše od Thranduila!
„Pravda,“ pokývl Elrond. „Raději teď za Legolasem zajdu...“
„Chceš říci, že po odvetě netoužíš?“ zasmál se Glorfindel, avšak to již byl Elrond pryč.
„Vy dva spolu nebudete hrát?“ ozvala se Lidianna, když Glorfindel začal uklízet figurky do dřevěné krabice.
„Toť pouze ztráta času by byla, neb partie naše vždy nerozhodně končí. Zřejmě to díky poutu našemu jest, jenž umožňuje nám, úmyslů toho druhého odhadnouti.“
„Pokud po hře další toužíš, spolu si zahráti můžeme!“ navrhl jí Thranduil. „Pokud toho ovšem dovedeš!“
Lidianna zaváhala. Dříve hrávala šachy dost často, protože, když na ni neměl Ivan čas, zůstávala většinou sama doma a počítač jí byl jediným rozptýlením. Zprvu jí to vůbec nešlo, po čase se nicméně dopracovala dosti slušné úrovně. Nikdy předtím však nehrála naživo. A také si nebyla jistá, zda by její schopnosti stačily na Thranduila.
Glorfindel to víceméně rozhodl za ni, když mlčky začal rozmisťovat figurky zpátky na šachovnici.
„Bílých tobě přenechám, by hra naše hned neskončila,“ pronesl Thranduil samolibě.
Lidiannu to ještě více znepokojilo. Náhle ji napadlo, že pokud Thranduil s Glorfindelem končí vždy remízou, bude styl jejich hry velice podobný. Usadila se na opačnou stranu stolu a zamyšleně si prohlížela figurky před sebou. Na okamžik zalétla pohledem i k Thranduilovi, který si ji pobaveně přeměřoval. V tu chvíli se rozhodla, že musí vyhrát. Obrátila svou pozornost zpět k šachovnici a udělala první tah.

Legolas seděl na posteli a díval se z okna ke hvězdám. Cítil se už zcela v pořádku, ale ještě se mu nechtělo vstát a připojit se k ostatním. Nebyl ještě připravený na setkání s Lidiannou. A nebyl si ani pořádně jist svými city k ní. Jakpak by ji mohl dál milovat, po tom, co mu provedla? Jak by jí mohl znovu důvěřovat?
„Quel undome (Dobrý večer, Legolasi), Legolas.“
Legolas se ani nenamáhal otočit, jen lehce přikývl na pozdrav. Příchozího to však neodradilo.
„Zdá se, že těžkosti tvé již ustoupily,“ poznamenal Elrond a posadil se na okraj lůžka. „Proč tedy stále zde o samotě dlíš?“
„Neb po společnosti netoužím.“
„Ničí či jen Lidiannině? A trestáš odmítáním tímto sebe či ji?“
To přimělo Legolase, aby se prudce obrátil a upřel své oči na Elronda. „Čehož tímto míníte, lorde?“
Elrondovy rty se zvlnily v jemném úsměvu. „Jen toho, že lásky její si bezdůvodně odpíráš. Nemyslím si, že by to z pocitu viny kvůli Elanor bylo, neb vědom si jsem, že mezi vámi citů žádných nebylo a ty bys ji pouze z povinnosti za choť svou pojal.“
Legolas se hořce zasmál. „Ničeho jiného přec ode mne otec neočekával!“
„Legolasi, věř, že Thranduil chce, bys ty šťasten byl. Však spojením s Lidiannou chyby velké jsi učinil. Kterak tebe cos takého vůbec napadnouti mohlo? Vždyť jsi ji tím téměř o život připravil!“ pokáral ho přísně.
„Učinil jsem toho, neb jsem to za správné považoval!“odvětil stručně.
Elronda jeho odpověď neuspokojila. „Přirozené není, by se Eldar k Edain poutali! Jakých citů k ní vlastně chováš?“
Legolas se odvrátil. „Toť pouze záležitostí mou jest!“
„Pravda, však ty by sis raději jist býti měl, když život svůj jsi s jejím svázal.“
„Já si jist jsem!“ téměř odsekl Legolas.
Elrond se zvedl k odchodu. „Opravdu? A proto raději zde setrváváš, než by ses s ní střetl?“ prohodil nenuceně.
Legolas se zamračil.

Lidianna vycítila svoji šanci. Thranduil hrál sebejistě, až příliš sebejistě a velice agresívním způsobem. Předhodila mu svou dámu a jak doufala, okamžitě ji sebral. Přehlédl přitom, že si odkryl krále a Lidianna na něj zaútočila koněm. Thranduil se zachmuřil a uhnul figurkou, avšak Lidianna mu dala střelcem znovu šach. Thranduil byl nucen znovu ustoupit, ale ona ho pronásledovala a on brzy skončil v koutě bez možnosti úniku. Trochu ironické bylo, že pro něj osudný Lidiannin tah byl zrovna veden koněm. Náznak úsměvu na Lidiannině tváři svědčil o tom, že si toho také všimla.
„Co soudíte o mé dovednosti s koňmi teď?“ neodpustila si drzou poznámku. Thranduil byl však příliš ohromený, než aby ji plně vnímal. Zato si velice dobře uvědomoval Glorfindelův dušený smích.
Lidianna se rozhodla, že bude moudřejší raději odejít, a tak popadla svou knihu, popřála oběma lordům dobrou noc a rychle opustila místnost. Jakmile za ní zapadly dveře, Glorfindel propukl ve veselý řehot.
„Dina (Zmlkni, Glorfindele), Glorfindel!“ zavrčel varovně Thranduil.
Stále nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Bylo zřejmé, že Lidiannu jako svého soupeře zcela podcenil a to zpečetilo jeho osud. Ale kdo mohl tušit, že dovede tak mistrně hrát šachy? Thranduil se natáhl pro svou číši a s nevěřícným zakroucením hlavy ji naráz vyprázdnil.

Lidianna se opírala lokty o stůl a bez zájmu se vidličkou rýpala ve své snídani. Veškerá chuť k jídlu ji opustila, když do jídelny vstoupil Legolas. Tiše pozdravil a, aniž by jí věnoval byť jediný pohled, usadil se naproti Thranduilovi. Ten se na něj tázavě zahleděl.
„Jsi již silným dosti, bychom ihned odjeti mohli?“
Lidianna k nim vzhlédla a lehce se zamračila, než opět sklonila hlavu. Legolas mlčky přikývl. Vzal si z mísy hrušku a pustil se do ní.
„Nač chvatu tohoto?“ zajímal se Glorfindel.
„Neb záležitostí neodkladných v Eryn Lasgalen mám,“ odvětil Thranduil vyhýbavě. „Navíc pohostinnosti tvé jsme již přespříliš zneužívali.“
Glorfindel jen stěží skryl svůj úsměv. Dobře znal pravý důvod Thranduilova spěchu. A tím rozhodně nebyly žádné povinnosti, nýbrž Elrondova přítomnost. Thranduil nemohl tohoto lorda ani vystát a Elrondův vztah k němu byl podobný. Při jejich posledním setkání musel Glorfindel zabránit blížícímu se souboji a rozhodně nehodlal připustit, aby se to opakovalo. To však neznamenalo, že si nemůže oba lordy dobírat.
„Zarmucujícím jest, že o společnost vaši příjemnou tak brzy přijdeme. Není-liž pravda, Elronde?“ pronesl s naprosto vážným výrazem.
Elrond cosi nesrozumitelného zamumlal, znělo to téměř jako zaklení. Thranduil se trochu křečovitě pousmál. „Vyhnutí není, meldir (příteli).“
Lidianně se sevřelo srdce. Nechtěla se ještě vrátit do Eryn Lasgalen! Líbilo se jí tady u Glorfindela, který se k ní choval tak mile. Panovala tu příjemná atmosféra, i přes neustálé spory mezi Elrondem a Thranduilem, a ona se tu cítila sebejistě a bezpečně. Pak ji napadlo, že v paláci bude mít snad konečně příležitost si s Legolasem o všem promluvit. Jen doufala, že ten bude ochoten ji vyslechnout...
„Pokud již pojedla jsi, Lidianno, do něčeho teplejšího převléci by ses měla, bys cestou nenastydla,“ vyrušil ji z úvah Glorfindelův laskavý hlas.
Poslušně se zvedla a opustila jídelnu. Netušila, že Legolasovy bystré oči ji provázely až ke dveřím. Na jeho tváři se nezračil ani náznak jakýchkoli emocí, avšak v jeho pohledu bylo tolik zmatku, bolesti a touhy, že z toho Thranduila až zamrazilo.
„Ona toho přec pouze z přátelství učinila. Tobě ublížiti v úmyslu neměla, neb velice na tobě jí záleží. V srdci svém o tomto pochybností nemáš, proč jen mu promluviti bráníš?“
Legolas nemohl uvěřit, že jeho otec pronesl něco takového. Asi by ho měl jeho zájem těšit, ale bylo tomu právě naopak. Ponižovalo ho, že otec byl opět svědkem jeho slabosti. S omluvou se raději odebral do svých komnat, aby se připravil na cestu.
„Konečně jako otec ses zachoval. Jen doufám, že pouze u pokusu tohoto nezůstane!“ okomentoval Thranduilovu snahu Glorfindel. Vysloužil si za to králův posmutnělý úsměv.
Po zbytek snídaně nepadlo už ani slovo a lordi se brzy vzdálili, aby se pak za necelou hodinu znovu sešli na nádvoří. Když se dostavila Lidianna ve svých kožešinou lemovaných šatech, Thranduil s Legolasem zrovna vyváděli své koně. Nerozhodně se zastavila. Strachovala se, s kým bude nucena jet tentokrát, ale její obavy se rozplynuly, když Glorfindel zapískal a ze stájí vyběhla Rochelle a zamířila si to rovnou k ní. Lidianna ji láskyplně pohladila, všimla si přitom, že má přes hlavu přetaženou lehkou provazovou uzdu. Glorfindelovi neušlo její překvapení.
„Toť proto, by se tobě na ní lépe jezdilo,“ vysvětloval. „Pokud ji tedy jako dar od přítele přijmeš.“
Lidianna se na něho s úžasem podívala. „To přece nejde...“ namítla chabě.
„Pročpak ne? Vždyť i Rochelle se již rozhodla. Na tobě nyní jest, bys jí dle zvyku našeho jména dala.“
„Nač kůň jí bude, když na něm jezditi nedovede?“ ušklíbl se Elrond.
Lidianna k němu na okamžik zalétla pohledem, než sklopila své oči k zemi. Jeho poznámka ji ranila a, ačkoliv se snažila přijít na nějakou pádnou odpověď, nic ji nenapadalo. Zcela nečekaně jí přišel na pomoc Thranduil.
„Jist si jsem, že ona vbrzku na koni lépe než ty jezditi bude, vždyť již nyní rychleji než ty sesedá!“ prohodil suše.
Glorfindel, který byl svědkem jejího posledního výkonu, potlačil pousmání. „Kterak jí tedy říkati budeš?“ otázal se.
Lidianna se zamyslela. Náhle se jí vybavily Erestorovy hodiny historie, kde probírali elfské rody. Konkrétně si připomněla jedno jméno...
„Elros,“ pronesla s nevinným výrazem. „Dokonale se to k ní hodí.“
Reakce ellyn na její volbu byly různé. Elrond střídavě rudl a bledl, několikrát otevřel ústa, aby promluvil, avšak nevypravil ze sebe ani slovo. Thranduil si dlouze odkašlal, koutky úst mu podezřele cukaly. Glorfindel se tentokrát nesnažil zakrýt své pobavení a vyprskl smíchy. Zato Legolas si Lidiannu jen zamračeně přeměřoval.
„Toť urážkou rodu mého jest!“ vyrazil ze sebe nakonec Elrond.
Lidianna na něho pohlédla s hraným údivem. „Čím jsem Vás urazila, lorde Elronde?“
„Nepředstírej, že známo tobě není, že bratr můj se Elros jmenoval!“ pokračoval podezíravě.
Lidianna se zatvářila zkroušeně. „To jsem netušila, opravdu. Pokud si to přejete, vyberu jí jiné jméno.“ Tázavě se na něj zadívala.
Elrond ji chvíli upřeně sledoval, ale když vydržela jeho zkoumavý pohled, došel k závěru, že to byla opravdu jen náhoda a zastyděl se za svou přehnanou reakci.
„Toho netřeba, Elros vskutku jména krásného jest,“ přinutil se lord k úsměvu, který Lidianna opětovala.
Thranduil se mezitím vyhoupl na Morelena. „Nuže soudím, že odjezdu našemu již pranic nebrání!“
Legolas následoval jeho příkladu a pak se ohlédl, aby zjistil, zda Lidianna zvládne sama nasednout. O to se však už postaral Glorfindel, který ji na Elrosin hřbet vysadil. Na rozloučenou jí políbil ruku.
„Sbohem, Glorfindele,“ zašeptala se slzami na krajíčku. „A děkuji ti za všechno, cos pro mě udělal. Budeš mi chybět...“
Sevřel její chladnou dlaň ve svých. „Vždyť se zas jistě vbrzku setkáme,“ utěšoval ji. „A kdybys pomoci potřebovala či útočiště hledala, věz, že u mne vždy obojího nalezneš.“
Legolas pevně stiskl rty. Nevěděl, co mu vadí víc, zda Glorfindelovo blízké přátelství s Lidiannou nebo její očividná náklonnost k němu. Netrpělivě pobídl Celebra do trysku a ten se proti takovému nezvykle nevlídnému zacházení ohradil hlasitým zařehtáním.
Thranduil nechápavě hleděl za svým synem. Teprve když se otočil a spatřil Lidiannu s Glorfindelem zabrané do zjevně důvěrného rozhovoru, začalo mu svítat.
„Lidianno, již času nejvyššího k odjezdu jest!“ přerušil nezdvořile jejich loučení. Počkal, až se k němu Lidianna připojí, a pak sám vyrazil.
Než zcela zmizeli z dohledu, pozvedl ruku v němém pozdravu a vyslal ke Glorfindelovi stručnou výtku.
*Tys tomu tedy dal!*
Odpověď obdržel okamžitě.
*Mám snad syna tvého o svolení žádati, kdykoliv s Lidiannou hovořiti chci?! Ona se chotí jeho státi má, však to neznamená, že on život její vlastní a ona mu zcela na milost a nemilost vydána jest! A on by si toto raději rychle uvědomiti měl!*
*On přec chotěm jejím bude, což mu práva o ní rozhodovati dává!* namítl Thranduil.
*Znamená to, že ona práv žádných míti nebude?* opáčil Glorfindel ledově. *Opravdu podivné postavení ženy v království tvém mají! Upřímně doufám, že sestra má si tam chotě nenajde, neb dopustiti bych nemohl, by v podmínkách takovýchto žila, a i proti vůli její bych ji odtamtud odvézti musel!*
Po zmínce o Nimloth Thranduil raději co nejdříve ukončil spojení, aby Glorfindel nezahlédl obraz, který mu nevyhnutelně vyvstal v mysli...

... krásný obličej orámovaný dlouhými stříbrnými vlasy třpytícími se ve světle svíček, obrovské fialkové oči, které si ho okouzleně prohlížejí, a lehce pootevřená ústa jakoby žadonící o políbení...

Thranduil si byl naprosto jist, že tento obraz by jeho přítele ani v nejmenším nepotěšil.