Forsaken - 20. díl

Anotace: Izabela vyslechne velice podivný rozhovor.

Sbírka: Forsaken

Když jsem se probrala podruhé, bylo mi ještě hůř než předtím. Připadalo mi, že se mi hlava co nevidět rozskočí, v krku mě škrábalo jako kdybych se tam drbala vidlema a navíc jsem měla přímo úděsnou žízeň. Vymotala jsem se z peřiny, do které mě někdo pečlivě zabalil, a zaregistrovala, že mám úplně propocené pyžamo. Očividně ta nemoc, o které táta mluvil, ještě úplně nepolevila.
Bosa jsem se vypravila do koupelny, abych se napila. Naštěstí jsou v tátově baráku dvě koupelny – jedna v přízemí a druhá v prvním patře, kde jsem se nacházela já, a tudíž jsem nemusela jít daleko. Odtočila jsem studenou vodu a nejdřív si důkladně vypláchla pusu. K mému překvapení tekutina, kterou jsem prskla do umyvadla, byla světle červená.
Co to sakra? Zuřivě jsem si před zrcadlem prozkoumala ústní dutinu s důkladností, kterou by mi záviděl i leckterý stomatolog, ale nic mimořádného jsem neodhalila. Pak mě napadlo, že to bude asi nějaký zbytek sirupu proti kašli, a už jsem se tím nezabývala. Několikrát jsem se důkladně napila, opláchla si obličej a pak zamířila ke schodům vedoucím dolů. Potřebovala jsem mluvit s tátou a taky jsem měla strašný hlad. Jenže jakmile jsem sestoupila do přízemí a zachytila svoje jméno, na oboje jsem okamžitě zapomněla.
Pokradmu jsem se připlížila blíž, abych lépe rozuměla, a nenápadně nahlédla do místnosti, která byla zařízená jako pracovna. Tátu jsem spatřila ihned. Přecházel sem a tam, skoro jako panter zavřený v kleci, něco ho zřejmě dost rozčílilo. Jeho společník stál u okna zády ke mně a podle jeho nápadných vlasů jsem ho okamžitě poznala. Hádáte správně, byl to ten neznámý chlápek. Ani tentokrát jsem mu neviděla do obličeje, což mě bůhví proč zamrzelo.
„Co když se z toho nedostane?“ strachoval se můj otec.
„Nebyla jiná možnost,“ odvětil ten druhý klidně. „Takhle má aspoň nějakou šanci.“
„Tomu bych rád věřil... Jenže víš, jak je tahle naše hra nebezpečná... Kdyby na to přišli...“
„Nemáme na výběr. A ona ostatně taky ne.“
Otec zas chvíli pochodoval, než se zastavil přímo u toho neznámého. „Slib mi něco...“
„Jo?“
„Kdyby se něco pokazilo... postaráš se o Izabelu...“
„Alexi...“ zaprotestoval ten druhý.
„Slib mi to! Kdyby nebylo jiné východisko... radši ji odrovnej ty. Lepší než kdyby skončila v jejich rukách.“
„Zabít malou holku?“ Nevole v jeho hlase byla patrná.
A já se zamračila. Kdo je u něho malá holka?! Pravda, můj metr pětašedesát není zrovna úctyhodná výška, ale to neznamená, že jsem nějaké dítě! Vzápětí jsem se probrala. Krucinál! Já tu řeším, že mě nezval malou holkou, a on mě chce přitom zamordovat! A můj vlastní táta ho o to požádal! Na okamžik jsem zadoufala, že mám třeba jen halucinace z vysoké teploty, jenže když jsem si sáhla na čelo, bylo úplně chladné.
„Myslíš si snad, že je by tohle trápilo? Ty aspoň odvedeš čistou práci.“ Můj otec byl neoblomný. Jo, pak po kom mám tu tvrdohlavost!
Napjatě jsem očekávala odpověď. Modlila jsem se, aby ho ten druhý poslal k čertu a řekl mu, že se docela zbláznil, protože jinak by to znamenalo, že už jsem se nejspíš dočista zbláznila já. Ale dneska zřejmě nebyl můj šťastný den.
„Dobře.“
Debile! ocenila jsem jeho ochotu v duchu.
Otec přikývl. „Vím, že od tebe žádám hodně, a že tě to může dostat do problémů –“
„To je v pořádku, Alexi. Udělám to.“
„Ani nevíš, jak se mi ulevilo.“
Ten neznámý k němu otočil hlavu. „Stejně nechápu, jak se ti to podařilo tak dlouho utajit.“
Otec se hořce ušklíbl. „Poměr s Annou není právě něco, čím by se jeden chlubil...“
Zaťala jsem ruce v pěst. Anna byla moje máma, krásná a talentovaná malířka. A on, že se stydí za jejich vztah?! Usoudila jsem, že už jsem slyšela víc než dost. Rozhodně by nebylo moudré, tu zůstávat ani o minutu déle. Musím odsud co nejdřív zmizet. Jenže jsem stále byla jen v pyžamu. A bosa. Zvažovala jsem, jestli mám dost času vydat se znovu nahoru a pokusit se najít nějaké vhodnější oblečení, ale vzápětí jsem to zavrhla, když jsem si vzpomněla, jak to dopadlo minule u Petra. Raději jsem se po špičkách vypravila do předsíně. Na věšácích tam visely kabáty, popadla jsem hned ten první na kraji, skoro jsem se v něm ztrácela, utáhla jsem pevně pásek, abych ho udržela na místě, vklouzla do prostorných pánských bot a padala odtamtud.