Melien Edhel - XXVII. kapitola - část 1/2

Anotace: A jak to tedy bylo dál...

Sbírka: Melien Edhel

XXVII. KAPITOLA
Legolas zhrozeně zíral na Lidiannu. V jejím křiku bylo tolik bolesti a zoufalství, že ho to nejprve zcela ochromilo. Jen sledoval, jak se její tělo otřásá záchvaty pláče a jak jí po tvářích stékají slzy a smáčí jí vlasy. Nemohl uvěřit tomu, co se událo. Všechno se to seběhlo tak rychle…
Raději se přinutil myslet na něco jiného. Nechtělo se mu vzpomínat na svou smrt, bylo to příliš děsivé.
„Lidianno.“
Ke svému údivu zjistil, že se mu chvěje hlas. Zavřel oči a snažil se uklidnit.
„Lidianno.“
Tentokrát už to znělo pevněji. Ale Lidianna ho nevnímala, jen dál žalostně naříkala. Posadil se proto vedle ní, uchopil ji za ramena a důkladně s ní zacloumal.
„Lidianno!“
Konečně na něho upřela své pláčem oteklé oči a jakmile zjistila, kdo ji drží, v úžasu a hrůze se jí rozšířily. Nevěřícně vrtěla hlavou.
„To není možné…“
„Lidianno, upokoj se.“ Legolas pustil její ramena, objal ji a přitiskl k sobě. „Vše v pořádku jest.“
Znovu propukla v pláč. Ovinula své paže kolem jeho pasu a zabořila svou tvář do jeho tuniky. Konejšivě ji hladil po zádech, dokud její vzlyky neustaly. Pak se mu vytrhla. Vstala a nejistě se rozhlížela kolem sebe.
Ke svému překvapení nebyla už u jezera, nýbrž v místnosti, do které ji Legolas prve donesl. A nikdy odsud ani neodešla, po celou tu dobu spala na pohovce!
Jakmile si uvědomila, že to vše byl opět pouze sen, rozplakala se nanovo.
„Už ne… už to nevydržím…“ zamumlala takřka nesrozumitelně. Proč ji ta noční můra tak vytrvale pronásleduje? Copak nemá také nárok na štěstí?
Neochotně zvedla své zarudlé oči k Legolasovi, jenž se na ni ustaraně díval. Určitě se bude ptát, co se děje, a co mu má na to říct? Nešťastně svěsila hlavu a očekávala nevyhnutelné.
Ale Legolase ani nenapadlo, aby ji svým vyptáváním ještě více rozrušoval. Pochopil, že to není poprvé, co se jí tenhle sen zdál. A ani pro něho nebyl neznámý. O tomhle snil, když ležel v horečkách v Imladris, ačkoli netušil, že s ním Lidianna tuto vizi sdílí. Ale proč ten strašlivý konec? Jak mohlo k něčemu takovému dojít? Jeho sen přece končil jejich milováním, tak jak se do něho dostala tahle příšerná část?! Mohlo to být zapříčiněno tím, že tehdy nestačil s Lidiannou přerušit spojení, a toto byl způsob, jak se její mysl vyrovnala s neznámým zásahem? Už se nedivil, že ji jeho slova tak vyvedla z míry. Muselo to pro ni být, jako když se její noční můra právě stává skutečností! A on místo toho, aby ji utěšil, jí znovu vyčetl její pomoc Erumaxovi a pak ji tam zanechal o samotě. Co si o něm teď musí myslet?

Poté, co ji opustil, se toulal po lese, až skončil u jedné z mnoha tůněk, kde se posadil na plochý kámen a rozjímal. Všude panovalo ticho, jen sníh padal téměř neslyšně na zem a přikrýval krajinu svým bělostným pláštěm.
Legolas chytil jednu sněhovou vločku do dlaně a dlouze se na ni díval. Neměl důvod ke spěchu, ruce Eldar nebyly natolik horké, aby v nich roztála. Když ji po chvíli pustil, snesla se zvolna k jeho nohám a lehce se zatřpytila, jako kdyby ho chtěla rozveselit. Ale on si toho snad ani nevšiml. V duchu byl stále u Lidianny. Nechápal, proč ho odmítla. Popírala sice, že by to bylo kvůli Erumaxovi, ale jaký jiný důvod mohla mít?
Bezmyšlenkovitě si sňal čelenku a položil ji vedle sebe. Měl pocit, jako kdyby se mu propalovala do kůže, jen prázdný symbol nenaplněných slibů. Smaragd na ní zářil zeleně jako její oči a připadal mu i stejně nedotknutelný jako ona.
Cožpak všechno, co spolu prožili, byla jenom lež? Cožpak to pro ni vůbec nic neznamenalo? Měl snad otec pravdu, když tvrdil, že se Edain nedá věřit?
Marně se snažil přijít na to, kde se stala chyba. Čím déle o tom přemýšlel, tím bezradnější byl. A tím víc se mu po Lidianně stýskalo. To ho šokovalo. Jak po ní může stále toužit, po tom všem, co provedla? Ale pravda byla, že chápal její pohnutky, jen se mu nelíbilo, čeho je pro Erumaxa schopná. Nebyl si vůbec jistý, zda by se takto zachovala, kdyby na jeho místě byl on. Pomohla by mu a nebo by se k němu obrátila zády? Když za ní přijel do Imladris, zdálo se, že ho ráda vidí. Předstírala to snad? Ale proč by to dělala? Zabořil hlavu do dlaní. Bylo to všechno příliš zmatené. Pochyboval, že kdy dokáže Lidiannu pochopit a přitom měl tak málo času, aby se o to aspoň pokusil. Musel si přiznat, že od něho bylo dětinské jen tak odkráčet a nechat ji tam samotnou, když navíc ani nemá tušení, kde se vlastně nachází. Nemůže už utíkat od problémů jako dřív, měl by jim čelit. Vzpomněl si na Glorfindela, jenž bránil královskou rodinu před ohnivým Balrogem, ten nikdy před ničím necouvl. A jeho otec by se také tak snadno nevzdal. A on? Při prvním náznaku potíží zklame. Věděl, že by se měl hned vrátit, ale nebyl zatím připravený na další konfrontaci s Lidiannou. Alespoň ne tváří v tvář… Soustředěně přimhouřil oči a upnul se svou myslí na Lidiannu. Možná, když jí nebude čelit osobně, dokáže lépe vyřešit tuto nepříjemnou situaci. Bylo to sice poněkud zbabělé, avšak v tuto chvíli neměl na nic jiného síly.
Když se mu nepodařilo získat s Lidiannou spojení hned napoprvé, příliš ho to nepřekvapilo. Bylo již dost pozdě a ona byla jistě vyčerpaná po tak náročném dni. Nejspíš byla chyba, že nezůstali v Eryn Lasgalen, třeba ani netoužila po tom být s ním zcela sama. Je možné, že se ho bojí? Jen to pomyšlení ho zabolelo. Vždyť se ji přece snažil vždy chránit, i když byl kvůli tomu občas nucen jí ublížit. Ale přece snad ví, že mu to nečinilo vůbec žádné potěšení!
Znovu se zkusil dotknout Lidianniny mysli a tentokrát byl úspěšnější, i když pouto nebylo příliš silné. Zřejmě skutečně spala. Chtěl hned zase přerušit kontakt, avšak cosi ho zarazilo. Zachytil proud Lidianniných emocí a bezpečně mezi nimi rozpoznal rostoucí obavy. Ponořil se proto hlouběji do její mysli, aby zjistil, co ji vystrašilo. Neušlo mu, že ji občas trápí noční můry, a její nešťastný pláč mu téměř rval uši, doufal však, že to po čase ustane. Vždyť nemá důvod se cítit ohrožená, on je přece vždy nablízku, aby ji chránil. Jeho vnitřní hlas mu okamžitě připomněl, že zrovna teď příliš blízko není.
Avšak nyní jí ničeho nehrozí, ospravedlňoval se.
A kterak toho věděti můžeš? Vždyť ani nevíš, co ji trápí!
Však toho zjistím!
Legolas se ještě víc soustředil, aby mohl vidět, co se Lidianně zdá, i když ho toto úsilí stálo nemálo sil. Prohlížel si obrazy z jejího snu a s úžasem si uvědomil, že je na nich on. Stál nahý u jezírka a pomalu se nořil do vody. Ihned ten výjev poznal. O tom snil, když byl v Imladris!
Udiveně sledoval, jak si lehá na skálu, Lidianna k němu připlouvá a hovoří spolu. Přesně jako v jeho snu!
S téměř zatajeným dechem čekal, co bude následovat. Když si Lidianna sedla vedle něho a začali se líbat, objevil se mu na rtech potěšený úsměv. Pohodlně se opřel a se zavřenýma očima si vychutnával jejich milování. Neubránil se sice lítosti nad tím, že to není skutečnost, ale povzbudilo ho, s jakou dychtivostí se mu Lidianna oddává. Nyní nebyl v jejích pocitech žádný strach, její touha přehlušila všechno ostatní.
Legolas se nedokázal ubránit vzrušení, když ji viděl slastně vzdychající pod sebou. Chvíli s tím marně bojoval, ale brzy to vzdal a zajel rukou do svých nohavic. Nejprve se jen zlehka hladil, potřeboval však víc. Téměř proti své vůli pevně obemknul prsty své ztvrdlé přirození a s tlumeným vzdychnutím začal pohybovat rukou nahoru a dolů. Ani si nemusel představovat, že se miluje s Lidiannou, v mysli mu stále probíhal její sen, ve kterém se jí vášnivě zmocňoval, v uších mu sladce znělo její sténání a to, že byl schopen vnímat její pocity, tento prožitek ještě umocňovalo. Jeho pohyby se bezděčně zrychlovaly, hlavu měl zakloněnou, odhalující tak bělost svého hrdla, ústa mírně pootevřená, vlasy měkce splývající po zádech, tělo napjaté jako strunu na svém luku… byl tak blízko…
Ve snu oba dosáhli orgasmu a potom mu Lidianna pokojně usnula v náručí. S neobvykle něžným výrazem si ji prohlížel. Když ji takto držel ve svých pažích, naplňovalo ho to pocitem úplnosti a spokojenosti…
Legolas teď vnímal tyto výjevy jen mlhavě. Krev mu tepala ve spáncích, končetiny měl ztěžklé touhou, celé jeho tělo volalo po vyvrcholení. Už ho dělilo jen pár okamžiků…
Prudce sebou trhl, když se mu v hlavě rozezněl Lidiannin křik. Poplašeně rozevřel oči, jeho ruka ustrnula na místě. Připadalo mu, jako kdyby byl přistižen při něčem nepřístojném, a i když jeho tělo proti tomu protestovalo, vytáhl ruku z nohavic a zvedl se z kamene. Nemohl myslet na své potěšení, když Lidiannu něco sužovalo. Upnul se znovu na ni, aby zjistil, co se přihodilo, a veškeré vzrušení z něho rázem vyprchalo.
Nevěřícně hleděl na své nehybné zakrvácené tělo, nad nímž Lidianna prolévala horké slzy. Zdálo se mu, že je dokonce cítí na kůži, palčivější než oheň Balrogův. Nějakou dobu stál bez hnutí, příliš otřesen, než aby dokázal vůbec na něco myslet. Jen si s jakousi bizarní fascinací prohlížel svou bledou tvář zakrytou lehkým popraškem sněhu jako závojem, temné kapky krve se rubínově leskly v paprscích slunce, jeho vlasy však už oživit nedovedly. Zlatavé záblesky, které se v nich dříve objevovaly, byly vyhaslé, stejně jako jeho modré oči.
Legolas se nekontrolovatelně roztřásl. Svezl se na kolena, ruce zaťaté v pěst podél boků.
Jak jen se dá vyrovnat se svou vlastní smrtí?
Měl nutkání vytáhnout své zbraně a s někým se utkat, jen aby si dokázal, že je stále naživu. Ale nebylo tu nikoho, kdo by mu mohl posloužit jako terč, a tak jen dál klečel na zasněžené zemi, jejíž chlad vlastně ani necítil. Pomalu napřáhl ruku před sebe, s námahou, jako kdyby setrvával v této nehybné pozici příliš dlouho a tělo měl ztuhlé. Sněhové vločky mu dovádivě tancovaly po dlani, dokud neotočil ruku a ony nesklouzly dolů. Poprvé mu přišlo divné, že při kontaktu s ním neroztají.
Cožpak v něm nehoří stejný oheň života jako v lidském pokolení? A přece Eldar obvykle necítí chlad ani teplo, jen zřídka pociťují únavu a i jejich zdraví je mnohem pevnější. Rány, které by pro Adana byly mnohdy smrtelné, se u nich většinou zahojí během několika dní. Nikdy předtím ho nenapadlo, jak je tohle všechno nepřirozené. Je vůbec pravda, že jsou Eldar více spjati s přírodou než Edain? Vždyť se tolik odlišují od všech ostatních tvorů! Kde je vlastně jejich místo? Jaký má vůbec smysl, že setrvávají zde v Edheldoru, nedlící mezi Edain ani Valar, s nimiž mají mnoho společného? Izolovaní a osamělí... Komu na nich záleží? Zná je ještě vůbec někdo? Znají ještě oni sami sebe? Tolik se toho změnilo od dob, kdy Eldar a Edain bojovali bok po boku za svou existenci. Avšak ty staré časy jsou nenávratně pryč, Edain je nepotřebují, nestarají se o jejich osud. I Valar s nimi přestali již dávno komunikovat. Zanevřeli snad na ně? Jejich poslední útočiště, na které se uchýlili, brzy pohltí lidský svět a zatím nikdo neví, jak tomu zabránit. Zbude po nich vůbec něco? Budou někomu scházet? A nebo budou zapomenuti stejně jako jiné rasy před nimi? Stanou se jen postavami z příběhů, které vypráví rodiče dětem před spaním, aniž by někdo z nich třeba jen tušil, že to kdysi byly skutečné bytosti, jež žily, milovaly, bojovaly a umíraly, jež znaly radost, bolest, utrpení i strach, jež měly své chyby a slabiny, avšak též čest a hrdost? Vzpomene si někdo někdy na jejich statečné činy? Kde bude pak jejich nesmrtelnost?
Mithrandir jednou poznamenal, že nesmrtelnost není dána, že tu si každý musí nejprve zasloužit. Legolas si tehdy povzdechl, že není zrovna lehké se zviditelnit mezi tolika udatnými a nebojácnými hrdiny. Na to Mithrandir odvětil, že žijí v době velkých skutků, která si žádá hrdinů, a nikdo se neptá, co si oni sami přejí. A pokud se mu podaří najít jednu jedinou osobu, pro kterou bude hrdinou i bez statečných činů, získá více než mnoho jiných, neboť z paměti sejít může, avšak ze srdce nikoliv. Tenkrát tomu nevěnoval příliš pozornost, toužil především po slávě, doufal totiž, že se mu tak konečně dostane otcova uznání. Ale ačkoli jeho jméno bylo spojováno s mnoha vítěznými bitvami, otcovu pozornost tím neupoutal. Přese všechno své úsilí zůstal osamocený a nespokojený. Když se nechal Aragornem zlákat a stal se lordem Jižního Ithilienu, očekával, že zvelebování této říše aspoň zčásti zaplní tu prázdnotu v něm, jež se neustále rozrůstala, až měl pocit, že ho celého pohltí. A i když tamní malebná příroda ho nepřestávala okouzlovat, zjistil, že mu to nestačí. Že potřebuje něčí zájem… lásku… Vědomí, že na něm někomu záleží kvůli němu samému a ne kvůli tomu, jaký z něho může mít prospěch. Byl si dobře vědom toho, že ani Aragornovy pohnutky nebyly zcela nesobecké. Je zde vůbec někdo, komu by skutečně chyběl?
Do jeho vědomí opět pronikl Lidiannin usedavý pláč. Je možné, že i přesto, že ho odmítla, chová k němu nějaké city? Ať tak či onak, nemohl ji nechat se takto trápit. Už zde beztak otálel příliš dlouho. Ve skutečnosti uplynulo jen několik málo minut od chvíle, kdy Lidiannin sen nabral tak strašlivý směr, avšak i to se mu zdálo neúnosně mnoho.
Mrštně se zvedl na nohy a rozeběhl se zpátky. Nebyl zas tak daleko, i když někomu, kdo to tu neznal, by cesta trvala mnohem déle. Spěšně vystoupil po točitém schodišti a vrazil do místnosti.
Uvnitř bylo šero, jen pár svíček ještě blikotavými plaménky slabě osvětlovalo nejbližší okolí. Vše tu bylo přesně tak, jak to tam zanechal, až na Lidiannu. Divoce sebou zmítala na pohovce, tvář zbrázděnou stopami slz, a křičela jako o život. Její žalostné úpění ho zcela ochromilo, tolik bolesti a zoufalství v něm bylo. Jen ji pozoroval a snažil se vzpamatovat z toho, čeho byl dnes svědkem. Vlastní smrti…
Konečně se vzchopil.
„Lidianno.“