Forsaken - 54. díl

Anotace: Nový den, nové zážitky, nová návštěva... a k tomu jedna snídaně. Co víc by si Izabela mohla přát? :-) Hezké počtení

Sbírka: Forsaken

„Budíček!“ ozvalo se Rielovo zavolání nepříjemně blízko mýho ucha a já se překulila na druhý bok, abych od toho protivnýho zvuku byla co nejdál.
Copak snad hoří? Měla jsem pocit, že jsem si šla lehnout tak před pěti minutama! Doufala jsem, že když ho budu ignorovat, tak mě nechá ještě spát, ale to jsem ho podcenila. Aniž by se zdržoval dalším halekáním, prostě ze mě bez jakýhokoli varování strhnul peřinu. Okamžitě jsem se po ní začala sápat, ale on byl rychlejší.
„Žádný lenošení, máme dneska moc práce!“ oznámil mi a hodil ji do kouta.
„Surovče!“
Nevrle jsem na něho zamžourala. „Vždyť je venku ještě tma!“ zaprotestovala jsem pohoršeně.
„Jestli ti to pomůže, tak klidně rozsvítím víc světel! A teď se koukej zvedat! Na stole máš snídani, ale čím dýl se tady válíš, tím míň na ni budeš mít času! Odcházíme...“ Riel mrknul na hodinky. „... přesně za patnáct minut. Tak sebou pohni.“
Vrhla jsem po něm další zlostný pohled a zkusila i psí oči, ale ani jedno z toho nemělo žádaný efekt.
„No jo...“ zabručela jsem posléze a pomalu se posadila. Připadalo mi, že mě někdo v noci snad zbil, všechny svaly mě bolely a hlava mě neskutečně třeštila. Bez zájmu jsem se podívala na stolek a s překvapením zjistila, že je tam sklenice džusu, hrnek dalšího výbornýho kafe, pak něco, co jsem identifikovala jako míchaný vajíčka se šunkou a k tomu několik plátků chleba. A navíc to dost lákavě vonělo.
„Netušila jsem, že jsi takovej kuchař...“ poznamenala jsem a hladově se do toho pustila. Teda až na tu kávu, tu jsem znovu riskovat nehodlala.
„Přece ti všechno neprozradím hned na začátku, to by pak nebyla taková zábava...“ prohodil Riel a něco krámoval ve skříni.
„Bylo to fakt moc dobrý, díky!“ řekla jsem mu o chvíli později, když jsem dojedla. Ačkoli těch vajíček byl plný talíř, spořádala jsem je všechny. Jenom jsem trochu postrádala kečup, ale na to jsem si stěžovat nehodlala, věděla jsem už ze svý zkušenosti, že to některý lidi rozčiluje. Jenže já si vždycky dávala kečup ke všemu možnýmu, nebyla to nějaká němá výtka kuchaři nebo tak.
Riel se vynořil zpoza dveří skříně a bylo vidět, že ho moje pochvala zaskočila. „Po pravdě řečeno jsem ani nečekal, že to sníš.“
„Proč ne? Měla jsem hlad a proti vajíčkám nic nemám.“
„No, některý holky by si je po ránu nedaly. A možná ani přes den.“
„Proto jsi mi je naservíroval? Doufal jsi, že radši budu hladovět?“
„Ne, dělal jsem je především sobě a přihodit jich tam pár navíc pro tebe už nebyl takovej problém.“
„Ať tak či onak bylo to od tebe milý,“ uzavřela jsem radši tohle téma, než mi stihne sdělit, že moje porce byla ta, která mu nedopatřením upadla na podlahu.
Spěšně jsem naskládala nádobí do dřezu a pak jsem se pátravě rozhlédla kolem sebe.
„Co hledáš? Zas batoh?“ dobíral si mě Riel, který si mezitím vyndal hrst těch vrhacích věciček a teď si je zastrkával do oček na opasku.
„Ne... záchod...“
„Je venku.“
Můj výraz musel být značně útrpný, protože se pobaveně zasmál. „Vzadu na chodbě. Nepřišlo mi jako dobrej nápad ho mít hned tady.“
„To chápu, ale...“ Mý oči zkoumavě přejely po okolních stěnách, abych se ještě jednou přesvědčila, že jsem opravdu nic nepřehlídla. „Nějak nemůžu najít dveře...“
„Protože tu taky žádný nejsou,“ odvětil Riel a tvářil se, jako kdyby to snad byla úplně běžná věc.
„Vážně vtipný. To tu mám jako začít oťukávat zdi? Nebylo by rychlejší, kdybys mi to prostě řekl?“ zeptala jsem se ho otráveně.
„S tebou je to těžký, Izabel. Proč to prostě nemůžeš vzít jako fakt?“
„Fajn. Tak jak se teda dostanu na chodbu?“ přistoupila jsem na jeho hru, ať už byla jakákoli.
„Normálně.“
A Riel otevřel tu vzdálenější skříň a nešetrně rozhrnul oblečení, který tam viselo na ramínkách. Zadní deska byla počmáraná nějakýma klikyhákama a on ji odsunul doleva do škvíry. Zřejmě ústila do tý druhý skříně, neboť bez sebemenšího zvuku zajela zcela dovnitř, a přede mnou se objevil velký výklenek zabarikádovaný další deskou, kterou odstranil podobným způsobem.
„Tak normálně, jo?“ zamumlala jsem, než jsem otevřela dveře tý venkovní skříně a konečně vyšla ven do zšeřelý chodby. Ovšem než jsem se stačila vůbec zorientovat, někdo mě popadl hrubě za rameno a smýknul se mnou zpátky.
„Dobré ráno ti přeju! Doufám, že ses dobře vyspala!“