Melien Edhel - XXIX. kapitola - část 1/2

Anotace: Jak zareaguje Nimloth na Gildorovu nabídku? A co slíbí svému bratrovi? A jak dopadne Lidiannin trénink lukostřelby? Hezké počtení!

Sbírka: Melien Edhel

XXIX. KAPITOLA
Nimloth užasle zírala na tmavovlasého lorda před sebou. Její první myšlenkou bylo, že si z ní dělá legraci, a tak se nuceně usmála.
„Netušila jsem, že šprýmařem jste, lorde.“
„Toto žertem není, Nimloth,“ ubezpečil ji Gildor. „Já chci, by ses ty chotí mou stala.“
Její úsměv zmizel stejně rychle jako se objevil. Nejistě zalétla pohledem k pootevřeným dveřím do Thranduilovy pracovny. Naštěstí se zdálo, že uvnitř nikdo není.
„Žádost Vaše mne velice zaskočila, lorde…“ pokoušela se Nimloth získat čas, aby si promyslela, co říct, ale on ji nenechal domluvit.
„Pročpak to, Nimloth? Nebylo snad z činů mých zřejmé, že zájmu o tebe mám?“
Opět měla nepříjemný pocit, že si s ní hraje jako kočka s myší. Zalitovala, že přijímala jeho pozornost.
„Neočekávala jsem však, že zájem Váš natolik vážný jest…“ bránila se chabě.
„Vskutku?“ Jeho výraz byl skeptický. „Tedy zvyklá jsi, že muži tobě se dvoří, avšak o ruku tvou nežádají?“ podotkl lehce. Z jeho úst to vyznělo skoro jako urážka.
„Nemohu za to, že žádný z nich se bratra mého požádati neodvážil,“ odvětila s jemným nádechem ironie. Doufala, že Gildor nyní odejde, aby jí dokázal, že on mezi takové nepatří, a ona bude mít příležitost mu uniknout.
Jako kdyby znal její úmysly, pomalu zavrtěl hlavou. „Já již s bratrem tvým jsem hovořil…“ naznačil tajuplně.
Tedy o tomto spolu v soukromí promlouvali? Na okamžik znervózněla, než si řekla, že je to Glorfindel, o kom je tu řeč. A ten by nikdy za jejími zády nerozhodoval o její budoucnosti. Tím si byla zcela jistá.
„Ano?“ Tázavě pozvedla obočí a snažila se vypadat mírně znuděně.
Na Gildorových rtech se opět objevil náznak úsměvu, jako kdyby snad udělala něco, co ho pobavilo. „Nezajímá tebe, kterak rozmluva naše dopadla?“
Jeho tykání ji popouzelo, což bylo určitě jeho záměrem, navozovalo nepříjemně intimní atmosféru, které se snažila bránit.
„Nepochybuji o tom, že mi toho laskavě sdělíte.“ Její tón byl přehnaně sladký stejně jako její pousmání.
„Bezpochyby.“
Ještě chvíli ji nechal tápat. „Tedy věz, že on souhlasil,“ oznámil jí nakonec.
„Cože?!“ vykřikla rozrušeně. Veškerý její předstíraný klid vzal za své.
„Očekávala jsi snad, že proti mně námitek míti bude?“ dobíral si ji. „Však ni toho nezbránilo by mi v tom se o tebe ucházeti,“ dodal tvrdě.
„Cožpak on názoru mého též v potaz nebral?“ vypravila ze sebe Nimloth šokovaně.
Neodpověděl hned. „On souhlasu svého dal, však sdělil mi, že ty v záležitosti této slova posledního míti budeš,“ prozradil jí posléze.
Viditelně se jí ulevilo. Vzápětí se zastyděla, že mohla, byť jen na okamžik, o Glorfindelovi pochybovat.
„Zároveň však ujistil mne, že zde nikoho jiného není.“
Gildor se podíval směrem k nedovřeným dveřím a tázavě zvedl obočí. „Či snad jest? Možná sděliti bych mu měl, že mýlil se.“
Nechápala, jak jí s tak nevinným výrazem může vyhrožovat. Nejhorší bylo, že se proti tomu nemohla nijak bránit.
„Samozřejmě, že nemýlil se,“ ubezpečila ho s přemáháním. Jak ráda by mu vmetla do tváře, že se o ni Thranduil uchází, ale cítila, že nemá právo něco takového tvrdit. Sice o ni projevil zájem, ale nikdy nebyla řeč o nějakých závazcích. Ne, že by je požadovala, jenom si přála být s ním…
„Kterak odpověď tvá tedy zní?“ naléhal Gildor, když stále mlčela.
Ani nevěděla, proč ho hned neodmítla. Čišely z něj vnitřní síla a sebejistota, které jí imponovaly, a i když ji jeho lehce arogantní vystupování provokovalo, nedivila se mu. U někoho jeho postavení to nebyl tak ojedinělý jev.
„Nabídka Vaše mi vskutku lichotí, lorde…“
Uchopil ji za ruku. „Zdvořilostí zanechme, Nimloth. Ty nepřipadáš mi jako někdo, kdo etiketou se vždy řídí. Ne, že bych toho chybou shledával,“ dodal dřív, než se stačila ohradit. „Již unaven jsem ellith, které pouze toho, čeho se patří a čeho se od nich očekává, říkají. Netoužím po tom míti po boku svém loutku bez života …“
Naklonil se k ní a jeho horký dech ji polechtal na uchu. „…bez vášně.“
Ztěžka polkla. Přes své sebezapření nemohla popřít, že ji jeho slova a blízkost rozechvěly. Připadala si tak slabá. Věděla, že by se od něj měla dostat co nejrychleji pryč, ale najednou nebyla schopná se hnout z místa.
„Nimloth…“
Jeho šepot v ní proti její vůli vzbuzoval podivné představy. Přivřela oči a nechala se unášet tím konejšivým zvukem. Nicméně, když jeho prsty začaly jemně laskat špičku jejího ucha, uhnula před jeho dotykem.
„Proč se tomu bráníš, Nimloth? Vždyť víš, že mou býti chceš…“
Odmítavě zavrtěla hlavou. Z jeho dosahu ale neustoupila. Konečkem prstu přejel po jejím spodním rtu.
„Ústa tato pro líbání stvořena byla…“ Zlehka se otřel svými rty o její. „Již jich někdo líbal, Nimloth?“
Rozevřela oči dokořán a zamračila se. „Otázka Vaše zcela nevhodnou jest, lorde, stejně jako chování Vaše!“
Položil jí ukazováček na rty. „Ššš, Nimloth. Žádných zdvořilostí, žádného předstírání. Čehož se tak obáváš?“
Zkoumavě si ji prohlížel. „Že by tebe Glorfindel natolik střežil, že by se žádný tebe políbiti neodvážil?“
Zčervenala. „Prosím…“
Potěšeně se usmál. „Jak rád bych toto jako prosbu o políbení bral. Však já trpělivým býti dokáži, Nimloth. Věřím, že ty za mnou přijdeš… a nabídky mé přijmeš.“
Trhla sebou jako kdyby ji uhodil. „Víra Vaše vskutku zarážející jest, lorde! Jediné, čeho Vám slíbiti mohu, jest, že nabídky Vaší zvážím.“
„Více od Vás ve chvíli tuto ani nežádám…“ vysmíval se jí tou zdvořilou frází. A zároveň bylo z jeho slov zřejmé, že příště bude chtít mnohem víc. „Dovolte mi nyní, bych Vás k lordu Glorfindelovi zpět doprovodil, jistě si již starostí o Vás činí. Tedy pokud důvodů zde déle setrvávati nemáte.“
Jeho šedé oči ji vyzývaly, aby mu zkusila vysvětlit, proč by se tu ještě chtěla zdržet.
„Nikoliv, lorde.“ Nimloth se přinutila k úsměvu. „Ohleduplnost Vaše obdivuhodnou jest.“ Náznak sarkasmu zbarvil její slova.
Gildor jí nabídl rámě a ona se do něj zavěsila. Beze spěchu ji odváděl pryč. Mezi dveřmi se na ni pousmál.
„Já ohleduplný natolik budu, že před lordem Glorfindelem pomlčím o tom, kde tebe nalezl jsem. Mně přehnaně podezřívavým se zdá a pocitu mám, že sdělení toto pramálo by ho potěšilo. Jeden by se lecčehos domýšleti mohl…“
Nimloth se nelíbilo, jak s ní manipuluje. Pokud ví o ní a Thranduilovi, tak proč má o ni ještě zájem? Jak si pak může myslet, že má u ní naději?
„Toť bezpochyby mohl. Pozoruhodné jest, že Vy takto podezřívavým nejste, lorde.“
„Já ve zvyku mám, podezření svých si nejprve ověřiti, než na základě jejich jednati počnu. Však skutečnosti některé mysl mou netrápí, neb rázu trvalého nejsou.“
Jistota, s níž mluvil, ji znepokojila. Jako kdyby měl už ve všem jasno a naprosto bezpečně věděl, co podniknout, aby dosáhl svého. A nikdo, ani ona, mu v tom už nemohl zabránit…

Thranduil sledoval scénu před sebou a mimoděk sevřel ruce v pěst. Pohled na toho namyšleného lorda, jak mu přímo před očima svádí Nimloth, ho přiváděl k zuřivosti. Jediné, co mu bránilo v tom, aby se nevřítil dovnitř a nevyřídil si to s ním hned na místě, byl fakt, že měl Glorfindelův souhlas k tomu, aby se o ni ucházel. I když pochyboval, že by Glorfindela potěšilo, kdyby viděl, jak jeho sestru osahává. Jak si to Nimloth může nechat líbit?! Chová se, jako kdyby mezi nimi vůbec k ničemu nedošlo! Copak to pro ni nic neznamenalo? Zahrávala si s ním snad pouze?
Když ji spatřil v knihovně, myslel si, že přišla za ním, teď se mu spíš zdálo, že chtěla být o samotě s Gildorem. Odložila ho snad stejně jako odložila barvy Eryn Lasgalen? Znamenalo to, že se dnes oblékla do modré a stříbrné, že už s ním nechce mít nic společného?
Marně čekal, že se vrátí do Eryn Lasgalen, jak mu slíbila při odjezdu. Každý nový den však byl jen dalším zklamáním. Ona se neobjevila. Pokud jí Glorfindel bránil v odjezdu, proč mu nevzkázala? Co se událo? Co s ní Glorfindel provedl? Nimloth, kterou znal, byla plná vášně a odvahy, elleth, na niž hleděl teď, byla pouze jejím stínem. Co se stalo s ohněm, který v ní tak jasně hořel? Co se stalo s city, které myslel, že k němu chová?
Pozoroval, jak zavěšeni do sebe odchází, u dveří se ještě na chvíli zastavili a něco si důvěrně sdělovali. Nedokázal sice zachytit, o čem hovoří, ale náznak úsměvu na Gildorově tváři dával tušit, že je to příjemná konverzace. Zatnul zuby.
Jestli si ti dva myslí, že bude jen přihlížet tomu, jak z něho dělají hlupáka, tak se mýlí! On je tu přece králem a něco podobného si nenechá líbit!

Lidianna vytáhla šípy z provizorního terče pověšeného na větvi a zasunula je do toulce. Po několika hodinách lukostřelby přerušených jen krátkou přestávkou na oběd, kdy se neopomněla přesvědčit, že vlčeti nic neschází, ji paže a ruce neskutečně bolely. Na ukazováčku se jí udělal puchýř, ramena měla ztuhlá námahou, přesto nepolevovala. I když Legolas dvakrát navrhl, aby si odpočinula, že budou pokračovat druhý den, neustávala v tréninku. Posléze to vzdal a kromě občasných rad mlčel. Opíral se o strom a Lidianně chvílemi připadalo, že ji snad už ani nevnímá. Jen jeho připomínky svědčily o opaku.
Lidianna si vlastně nebyla jistá, proč se tu tak namáhá. Jedním z důvodů byla určitě její neochota vrátit se do talanu, obávala se, že Legolasova trpělivost s ní se již chýlí ke konci, a také si příliš nevěřila, že mu dokáže odolat. Kéž by mohla zapomenout! Ale pokaždé, když se s ní pokoušel sblížit, se jí v mysli vybavilo jeho zakrvavené bezvládné tělo. Možná kdyby se mu svěřila…
Zalétla k němu pohledem, v nastávajícím šeru jen s obtížemi rozeznala jeho nehybnou postavu. Během dne jí několikrát předváděl, jak správně držet luk, nasadit šíp, zamířit, avšak nikdy nestál za ní, aby ji vedl jako tehdy v Imladris. Držel se od ní dál, jako kdyby už o ni ztratil zájem. Copak ho zcela odradila? Jeho nynější lhostejnost by jí měla asi přinést úlevu, místo toho ji zraňovala. Ne, nemůže mu nic říct, stejně by jí nejspíš nevěřil. Možná by mu to bylo dokonce jedno.
S tichým povzdechem vypustila další šíp a vzápětí se neubránila bolestnému syknutí. Ihned skryla poraněný prst v druhé ruce. Z prasklého puchýře jí tekla krev, postižené místo ji pálilo a cukalo v něm.
„Toto moudrým se ti zdá, Lidianno? Pro lučištníka krom luku ruce jeho nejcennější jsou. Kterak k užitku by tobě ty tvé nyní byly?“
Legolasova kritika pronesená neosobním tónem jí vehnala slzy do očí. Copak už pro ni nemá jediné vlídné slovo?
Vzpurně zvedla hlavu. „Moje ruce jsou v pořádku! Klidně můžu střílet dál!“ odvětila ostře.
Po jejích prudkých slovech se rozhostilo ticho. Lidianna netušila, jestli za to, že téměř necítí prsty, může zima nebo únava, byla však pevně odhodlaná to nevzdat.
Výrazně se ochladilo. Slunce pomalu zapadalo, jen občas se ještě nějaký mallornový list zatřpytil ve slábnoucích paprscích, tmavé stíny se rozprostíraly po zemi jako obrovské koberce.
„Proč tohoto činíš?“ Legolasův hlas byl nesouhlasný. „Komu tímto cos dokázati chceš?“
„Že to zvládnu!“ zareagovala bez zaváhání.
Kvůli šeru nemohla vidět, jak se Legolas odvrátil. Obával se, aby nespatřila bolest, jež se mu zračila ve tváři. Vzpomněl si na toho malého chlapce, který tak usiloval o otcovo uznání… Jako kdyby znovu cítil, jak se mu únavou třesou pořezané prsty… Překonal sám sebe jen aby zjistil, že ani to nestačí k získání otcovy přízně…
„Však kvůli komu, Lidianno?“
Mlčela a potvrdila tak jeho podezření. Odmítavě potřásl hlavou.
„Pokud ty nyní opět vystřelíš, pak ničeho jsi mi nedokázala, snad pouze to, že rozumu zdravého nemáš. A to bez ohledu na to, zda trefíš se či nikoliv,“ zdůraznil, když spatřil její umíněný výraz.
Zahanbeně svěsila hlavu k zemi. Bylo tomu skutečně tak? Dřela se tu celý den jen proto, aby udělala dojem na Legolase? Neochotně si musela přiznat, že ano. Daroval jí krásný luk a ona mu chtěla dokázat, že ho je opravdu hodna. Proč se vůbec namáhala? Akorát ze sebe udělala hlupáka… pomyslela si trpce.
„Lidianno…“
Jemně jí vzal luk z rukou a připevnil ho pásky k toulci na jejích zádech.
„My ránu svěřence tvého zkontrolovati bychom měli.“
Dával jí tímto možnost z této situace důstojně vycouvat a oba si toho byli vědomi. Mlčky přikývla. Pravděpodobně to byla jediná rozumná volba, ale stejně jí připadalo, jako kdyby selhala, když kráčela za Legolasem zpátky do talanu.

Glorfindel je přivítal s mírným úsměvem, který však Nimloth ani na okamžik neošálil. Její bratr byl rozzlobený. Měla dojem, že si toho Gildor také povšiml a že ho to pobavilo. Dvorně jí políbil ruku, než ji usadil vedle něho.
„Já děkuji Vám, že krás Eryn Lasgalen jste mi ukázala. Věřím, že vbrzku opět shledáme se.“
Načež se s mírnou úklonou hlavy vzdálil a zanechal ji jejímu osudu. Nevěděla, jestli má být ráda, že se ho konečně zbavila, a nebo být zklamaná, že ji opustil zrovna v takové chvíli. Každopádně Glorfindel neztrácel čas a jakmile byl Gildor z doslechu, spustil.
„Nesnažila ses, doufám, dohody naši porušiti?!“ dožadoval se ostře.
Nimloth byla nyní vděčná za Gildorovu poznámku o tom, že ho provedla po Eryn Lasgalen. O jeho slovu Glorfindel určitě pochybovat nebude.
„Já pouze s lordem Gildorem hovořila jsem,“ obhajovala se. Byla to vlastně pravda.
„Vskutku?“ Následoval zkoumavý pohled. Zřejmě ho přesvědčila, neboť hned pokračoval. „Předpokládám, že vyslovil se.“
Přisvědčila.
Očekával, že řekne víc, a když se tak nestalo, zeptal se sám. „A kterak návrh jeho zamlouval se tobě?“
Nimloth si nalila číši vína a trochu se napila. „Zdá se, že tobě zamlouval se velice,“ poznamenala trpce.
Nepopřel to. „Já s Elrondem o něm hovořil jsem a ten jen chválu samou na něho pěl. On velitelem části vojsk jeho jest a ač prý občas tvrdý na ně bývá, stěžovati na něho si nemůže. Věru proti mysli by mi nebylo, kdybys ty nabídky jeho přijala. On protivným tobě není či ano?“
Zavrtěla hlavou. „Však já zatím na manželství nepomýšlela, toror´amin (bratře můj),“ zaprotestovala chabě.
„Tak? A na co čekáš?“ Zamračil se. „Či spíše na koho tázati bych se měl?“
Odvrátila se. Jak se má přít s bratrem, když neví, jestli ji Thranduil stále ještě chce? Kdyby s ním mohla mluvit… ale to teď nebylo možné.
Glorfindel jako obvykle poznal, na co myslí. Zachmuřil se.
„Nimloth, zapomeň na něho. Nenič šance své na štěstí, neb další by již přijíti nemusela. Já nerad bych, bys ty nakonec sama zůstala.“
„Tedy pevně odhodlán mne provdati jsi?“ ujišťovala se pobouřeně.
Bylo jí úzko. Veškeré veselí kolem ní se náhle změnilo na podivnou změť hlasů a hluku vytvářející nepřetržitý hřmot, ohlušující ji, nutící ji, aby se podvolila. Nejraději by si zakryla uši rukama a utekla pryč. Podívala se na svého bratra, prosila ho pohledem o pochopení, o záchranu.
„Tys již přespříliš dlouho sama byla, Nimloth. Vím, že tomu já částečně na vině jsem, neb jsem tebe jako ellona nikoliv elleth vychovával, však zájmů tvých nejlepších při tom na zřeteli jsem měl. Zdá se však, že přese úmysl můj dobrý, chybou to bylo. Nicméně, když Gildorovi tohoto jsem sdělil, neb správným se mi nezdálo skutečnosti této před ním tajiti, nikterak ho to nepohoršilo. Naopak slyšeti se nechal, že ellith, jež zbraněmi vládnouti dovedou, obdivuje…“
S narůstajícím zoufalstvím poslouchala jeho chválu na Gildora. Sepnula ruce v klíně, aby se jí nechvěly, pohled upřela kamsi do dáli.
„Ty již rozhodnut jsi, není-liž pravda?“
Její hlas vyjadřoval její pocity. Vždy, když potřebovala, nalezla u Glorfindela útočiště a oporu, byl jí ze všech lidí nejbližší a bezvýhradně mu důvěřovala, tak proč ji nyní zrazuje? Cožpak se nemůže dočkat, až se jí zbaví?
Glorfindel něžně sevřel obě její ruce ve své. Přívětivě se na ni pousmál.
„Já tebe přec do ničeho nenutím. Pouze zdálo se mi, že Gildor by chotěm vhodným pro tebe býti mohl. Já rád bych tebe šťastnou viděl, ai´seler´amin (sestřičko má). Pokud však pochybností o něm máš, odmítni ho. Jakkoli rozhodnutí tvé zníti bude, já za tebou státi budu. Však nedovol, by nadějí pošetilých rozhodování tvého ovlivnily. Nenech představ svých naivních by tobě život zkazily.“
„Diola lle, toror´amin (Děkuji tobě, bratře můj). Já rady tvé k srdci si vezmu, však více času na rozmyšlenou mi dopřej.“
Pokud měl Glorfindel nějaké podezření ohledně její motivace pro tento odklad, nedal to na sobě znát.
„Já přec nežádám tebe, bys ty rozhodnutí svého ihned učinila. Však na paměti měj, že Gildor po skončení oslav s družinou Elrondovou opět Edheldoru opouští.“
Nimloth na něho vyplašeně upřela své oči. Nejdřív chtěla protestovat, pak si ale řekla, že bude jen dobře, když se to všechno konečně vyřeší. Nerada by strávila celý svůj život sněním o něčem, co se nikdy nestane.
„Ty obav míti nemusíš, toror´amin, do doby té já tobě rozhodnutí svého oznámím,“ slíbila mu tiše.
Což jí nechávalo dva dny a několik málo hodin na rozmyšlenou.