Melien Edhel - XXXII. kapitola - část 1/2

Anotace: Jaká je reakce Thranduila na nový přírůstek do rodiny? A co se všechno přihodí během lukostřeleckého turnaje? Hezké počtení a díky všem za komentáře, podporu a tipy. Druhá část této kapitoly bude ve čtvrtek.

Sbírka: Melien Edhel

XXXII. KAPITOLA
Thranduil nevěřícně sledoval, jak Legolas pokládá na zem podivné šedé klubíčko, a oči se mu podezíravě zúžily. Lidianna nejistě těkala pohledem mezi ním a tím zvířetem, očividně s obavami očekávající jeho reakci. A oprávněně.
„Legolas, mani naa ta (Legolasi, čehož toto jest)?“ zeptal se ostře, aniž by se vůbec pokoušel ovládnout svou zlost. Jeho nálada byla hluboko pod bodem mrazu, za což mohla především Nimloth. Nejdřív zaslechl její důvěrný rozhovor s Gildorem v knihovně a později na ně ještě narazil na cvičišti! Stáli tam zcela sami v těsném objetí a Nimloth držela v ruce luk… Gildorův luk! Thranduil viděl tohoto ellona již několikrát bojovat, aby věděl, jaké jsou barvy jeho rodu… Jak jen mu mohla něco takového udělat?! Vždyť o něho projevovala zájem! A pak si přijede oděná v šatech v barvách Gondolinu, věnuje téměř veškerou svou pozornost tomu nadutému hejskovi od Elronda a jeho zcela okázale ignoruje! A Glorfindel chodí kolem a tváří se nadmíru spokojeně. Spikli se ti tři snad proti němu? Rozhodli se, že si s ním zahrají a udělají z něho hlupáka?
Thranduil pevně stiskl zuby a zamračil se na svého syna. Uvědomoval si, že je jeho chování přehnané a že Legolasovi křivdí, ale nemohl si pomoct. Potřeboval si na někom vybít svou frustraci a on byl ke své smůle zrovna po ruce.
„Nu?! Cožpak ses minule ničeho nenaučil?! Stále se tvorů bezbranných ochrániti snažíš?!“ Thranduil vrhl nevraživý pohled na Lidiannu, a tak si Legolas nebyl zcela jistý, jestli jeho otec naráží na onu událost s kolouchem a nebo na tu s Lidiannou.
„Odpusťte, Adar (otče)…,“ promluvil Legolas zdánlivě klidně. „Toť Astalder, chráněnec Lidiannin jest. Prosím Vás, by on s námi zůstati mohl, dokud se zranění jeho zcela nezhojí.“
Bodavé Thranduilovy oči se nyní přesunuly na Lidiannu a ta nervózně polkla. Polévalo ji horko a zároveň měla pocit, jako kdyby ji zachvátila zimnice. Jen doufala, že navenek není nic z toho poznat.
„Tedy chráněnec tvůj?“ Thranduilův hlas zněl skoro výhružně.
Lidianna si nedůvěřovala natolik, aby promluvila, a tak jen mlčky přikývla.
„Vskutku…“ Zdálo se, že to Thranduila pobavilo. Jeho oči ale zůstávaly chladné, skoro jako oči nějakého hada. A Lidianna si připadala jako kdyby ona byla tím bezbranným zajíčkem. Prostě tam jen bez hnutí čekala, až na ni zaútočí. A nemusela čekat dlouho…
„Dobrá tedy! Pokud on chráněncem tvým jest, ty bys dokázati měla, že schopna jsi jej ochrániti! Kterak vyrozuměl jsem, ty turnaje lučištnického se účastniti budeš… Tam tedy příležitosti míti budeš způsobilosti své prokázati! Pokud ty turnaje tohoto vyhraješ, zvíře toto zde zůstati smí! Jinak okamžitě zmizí!“
Lidianna pobledla a se zoufalým výrazem se zadívala na Legolase. Věděla již, že on je šampiónem všech lukostřeleckých soutěží a jen pomyšlení na to, že by ho měla porazit, byla zcela absurdní!
Legolas jí hned přispěchal na pomoc.
„Adar, prosím Vás, byste rozhodnutí tohoto znovu zvážil. Vždyť vědom jste si toho, že Lidianna doposud mnoho času k tréninku neměla. Navíc rukou svých si poranila a dosud ve stavu není, by znovu luku napnula,“ snažil se ho Legolas přesvědčit, aby změnil názor. Bohužel jako vždy marně.
„O to to tedy zajímavější bude! Rozhodnutí mé neměnné jest!“ oznámil jim Thranduil stroze a odkráčel.
Legolas se omluvně obrátil k Lidianně.
„Mrzí mě toho, Lidianno. Vskutku. Však pokud chceš, do péče Glorfindela a Nimloth ho svěřiti můžeš. Věřím, že v rukou jejich se mu dobře povede.“
Lidianna přisvědčila. „Já vím… děkuju… ale…“
S hlubokým nádechem odhrnula plášť, jenž si v Lórienu přehodila přes sedlo, a odhalila tak truhlici se svým lukem, kterou tam prve připásala.
„Jakkoli je to šílené, ráda bych se o to aspoň pokusila. Vím, že nemám sebemenší šanci… ale nechci se jen tak vzdát bez boje. Dlužím mu to.“ Láskyplně pohladila Astaldera po hlavě.
Legolas se letmo podíval na tu truhlici a nevěděl, jestli se na Lidiannu zlobit a nebo ji obejmout. Nakonec s pohledem upřeným do jejích očí a náznakem úsměvu přikývl.
„Hodně štěstí tedy, Lidianno.“
Odepnula truhlici a povzdechla si. „No, budu ho potřebovat. Škoda, že nevěřím na ty vaše Valar, jejich pomoc by se mi teď moc hodila…“
Pokrčil rameny. „Nezáleží na tom, zda na ně věříš či nikoliv, důležité jest, zda oni v tebe věří. A zda si věříš ty sama.“
Nevesele se usmála. „Jak bych mohla… Bude to katastrofa…“ postěžovala si. Mrzelo ji, že se Legolasovi nepodařilo Thranduila přesvědčit, ale na druhou stranu chápala, že toho nemohl moc udělat. Thranduil prostě nenechával prostor pro nějaké diskuze.
„Pojďme nyní… my se na slavnost převléci musíme,“ vybídl ji Legolas jemně a ona ho poslušně následovala. Astalder tlumeně zakňučel a rozeběhl se za nimi.
Lidianna nejprve bez rozmýšlení vešla do svých pokojů, jen aby odhalila, že její věci byly již přesunuty do Legolasových komnat. Nesměle proto zaklepala na jeho dveře a po vybídnutí vstoupila. Tváře jí ihned zčervenaly rozpaky, když zjistila, že se právě převléká. Stál zády k ní a právě si natahoval temně zelené nohavice.
„Já… omlouvám se… ale…“ vypravila ze sebe nesouvisle.
Legolas se neubránil zasmání. Byl na ni komický pohled, jak tam tak stála a nevěděla, kam se dívat.
„Lidianno… jeden by pomyslel, žes mne ještě nahého nespatřila!“ podotkl pobaveně.
„Nechtěla jsem tě rušit…“ zamumlala omluvně.
Astalder, který jí seděl u nohou, neviděl důvod pro nějaké otálení. Vběhl dovnitř a uvelebil se na jednom z křesel.
„Astaldere!“ napomenula ho Lidianna, ale Legolas nad tím jen mávl rukou. Ani v nejmenším mu nevadilo, že si tam Astalder udělal pohodlí. Navíc měl teď zcela jiné starosti. Ten nešťastný lučištnický turnaj…
Legolas si přetáhl přes hlavu šedou halenu a zastrčil si ji do kalhot.
Poprvé za celou tu dobu byl rád, že slíbil Lórienovi, že prohraje. Alespoň nemusí porazit Lidiannu a ublížit jí tak… a poražena bude nakonec určitě. Vždyť jak by mohla vyhrát? V Eryn Lasgalen se na rozdíl od jiných říší nebral při lukostřelbě ohled na pohlaví účastníků. Jak by drobná Lidianna mohla uspět proti elfskému válečníkovi? Když pro ni nechal zhotovit luk, nařídil, aby byl menší než běžné typy, pochyboval totiž, že by takový dokázala napnout. Ale mělo to i svou nevýhodu a to, že nikdy nedostřelí tak daleko jako někdo s lukem obvyklých rozměrů. Co jen to jeho otce popadlo, že si vymyslel něco takového?
Oblékl si zelenou tuniku a pozapínal zlaté přezky. Během této činnosti se podíval na Lidiannu, aby zjistil, co dělá. Kupodivu se zatím neoblékala. Klečela u Astaldera a něžně ho drbala za uchem. Cosi mu šeptala, ale natolik tiše, že nezachytil co.
„Lidianno… Ustrojiti by ses měla, ať nemeškáme,“ napomenul ji lehce.
Otevřel jednu ze skříní a vyndal temně zelené šaty zdobené zlatými výšivkami a k nim ladící boty a podal jí je. Neochotně si je vzala a ještě méně nadšeně se začala svlékat. S každým centimetrem odhalené kůže se jeho dech zrychloval. Litoval, že nemají dostatek času, aby jí mohl věnovat více pozornosti. Takhle se raději odvrátil a sehnul se, aby si natáhl boty. Nikdo z nich si proto nevšiml osoby, která se znenadání objevila v místnosti. Pouze Astalder zvedl hlavu a otevřel tlamu, takže to vypadalo, jako že se usmívá, ale ani nehlesl. Jen zvědavě sledoval její počínání a když za okamžik stejně nenápadně zmizela, opět si položil hlavu na tlapy.
Legolas se narovnal a trochu zmateně se rozhlédl kolem sebe. Měl podivný pocit, že je někdo pozoruje, ale nikoho nespatřil. A protože i Astalder vypadal zcela klidně, tak tu myšlenku rychle zaplašil. Opásal se zlatým páskem a po paměti si začal splétat vlasy na stranách do jemných copánků. Když byl hotov, usadil si na hlavu mithrilovou čelenku.
To Lidianna si se svým zevnějškem tolik práce nedala. Pouze si omyla obličej, spěšně se oblékla a párkrát si projela vlasy kartáčem. Tím veškeré její přípravy skončily. Kdyby chtěla, mohla si zavolat jednu ze služebných, aby ji učesala a jinak pomohla s přípravami, ale připadalo jí to zbytečné. Ztěžka usedla na pohovku a snažila se zahnat vlny nevolnosti, které ji zaplavily. Ruce se jí potily a lehce se chvěly, že pochybovala, že bude vůbec schopná napnout luk. Mlhavě vnímala, jak ji Legolas objal.
„Uuma dela, lirimaer (Starostí si nečiň, krásko). Vím, že učiníš, čeho v silách tvých jest…“
„Že je toho tolik!“ ušklíbla se posměšně.
„Tula (Pojď)…“
Legolas jí pomohl na nohy a otevřel skříňku, kterou odložila na stolek, aby jí nasadil toulec se šípy. Jeho překvapené nadechnutí upoutalo Lidianninu pozornost a poté, co se podívala, co ho tak zaujalo, se i ona nechápavě zamračila. Jak je něco takového možné?! Místo stříbřitých šípů z ebenového dřeva, které jí věnoval Legolas spolu s lukem, trčely nyní z toulce úplně jiné! Opatrně jeden z nich vytáhla. Jeho světlé dřevo ladilo se sněhobílým peřím a stříbrné vlákno, kterým byl jeho konec omotán, se třpytilo jako krůpěje rosy na pavučinách. Legolas se zlehka dotkl jednoho z jemných pírek.
„Labutí,“ zašeptal vzápětí.
„Co to znamená?“ zeptala se a stejně pečlivě zastrčila šíp zpátky. „Kdo je mohl vyměnit? Vždyť jsem tu skříňku měla skoro pořád u sebe!“
„Toť znamená, že Astalder možná přec jen u tebe zůstane,“ prohodil Legolas tajemně, ale i přes její naléhání jí odmítl cokoliv dalšího sdělit. „Jen vyčkej a uhlídáš,“ odbyl ji, zatímco jí pomáhal umístit toulec na záda. Poté, co si připásal i ten svůj, popadl luk a pokynul Lidianně, že už je čas vyrazit. Přisvědčila a rychle si odmotala obvazy z rukou. Její dlaně a prsty byly stále rozedřené do masa, ale její výraz byl přesto plný odhodlání, když sevřela luk v rukách a vyšla za Legolasem na chodbu.
„Vše v pořádku jest, Lidianno?“ otázal se jí starostlivě.
„Samozřejmě.“
Najednou ani nebyla tolik nervózní. Prostě tam půjde a udělá, co bude moci. Nějak už to dopadne…

Stejnou myšlenku měla v tu chvíli i Nimloth. Stála na místě vyhrazeném pro lukostřelecký turnaj a se smíšenými pocity hleděla na vzdálený terč. Gildor byl po jejím boku a jeho přítomnost ji poněkud uklidňovala. Glorfindel zatím nebyl nikde v dohledu, ale ona si byla jistá, že není daleko.
„Ahoj, Nimloth.“
Elleth se otočila k Lidianně, jež právě přicházela v doprovodu Legolase, a pousmála se. Lidianna už jí dříve vysvětlila, že toto slovo znamená pozdrav, avšak stejně jí připadalo směšné.
„Mae govannen, Lidianna (Pozdravena buď, Lidianno),“ odpověděla srdečně.
„Netušila jsem, že se taky účastníš,“ podivila se hned Lidianna a i ona upřela oči na terč.
„Já též ne,“ odvětila Nimloth suše. „Toť nápad bratra mého byl.“ Zastavila se pohledem na Lidiannině luku. „Krásná zbraň.“
Lidianna se potěšeně pousmála. „Díky. Dostala jsem ho od Legolase… Ale tvůj luk je taky pozoruhodný,“ oplatila jí kompliment.
„Lord Gildor mi jej opatřil,“ vysvětlila jí Nimloth a vděčně se usmála na ellona stojícího vedle ní.
„Arwen en amin (Paní má),“ poklonil se elfský lord Lidianně a ona ho pozdravila pokývnutím hlavy. V duchu se jí ulevilo, že si Nimloth konečně našla někoho… normálního…
Z jejích úvah ji vytrhl ellon, který se postavil před srocené účastníky a začal jim vysvětlovat pravidla soutěže. Bylo to poměrně prosté. Každý měl tři pokusy a podle jejich úspěšnosti dostal body, které se sčítaly. Ten, kdo jich získal nejvíce, vyhrál. Vzdálenost terče se s každým kolem zvyšovala, až dosáhla devadesáti metrů. Pořadí soutěžících určoval los. Postupně si všichni z koženého pytlíku vytáhli žeton s číslem a seřadili se u vyznačené čáry. Nimloth měla střílet jako první a hned po ní Lidianna. Legolas si vylosoval nejvyšší číslo a s povzbudivým pohlazením po vlasech ji tam zanechal a odebral se na konec řady. Neubránila se, aby se za ním trochu zoufale nezahleděla.
„Lidianno... kterak stříleti chceš?“
Lidianna se s polekaným trhnutím obrátila k Nimloth, jež si znepokojeně prohlížela její ruce.
„Možná bys účast svou odříci měla...“ navrhla jí mírně.
Lidianna potřásla hlavou. „Nic to není.“
Chtěla ještě něco dodat, ale ruch kolem náhle utichl, a ona se rozhlédla, aby zjistila, co je tomu důvodem. Nemusela pátrat dlouho. Král Thranduil zrovna přicházel s lordem Elrondem a Glorfindelem po boku a na jeho pokyn bylo klání zahájeno.
Nimloth se raději jejich směrem ani nepodívala. Místo toho s povzdechem napjala luk a poslala tichou prosbu Valar. Nelíbila se jí představa, že ze sebe přede všemi a hlavně před Thranduilem udělá hlupáka. A také nechtěla zklamat Gildora, který se jí tolik snažil pomoci. S napětím sledovala dráhu šípu a oddychla si, když se zabodl do vnitřního modrého pole. Další rána jí vyšla na rozhraní obou černých polí a ona se trochu uklidnila. Nebyly to vůbec špatné výsledky na to, že se lukostřelbě už hodně dlouho nevěnovala. Nasadila poslední šíp a soustředila se na terč.
„Luku si srovnej, Nimloth,“ zaslechla za sebou tichý Gildorův hlas.
Pousmála se. Bylo příjemné vědět, že ji v nouzi neopustil.
*Tahle pro tebe jest,* pomyslela si vděčně.
Pečlivě zacílila a vystřelila. Trefila vnitřní bílé pole a nadšeně vykřikla.
„Věděl jsem, že toho zvládneš,“ pogratuloval jí s úsměvem Gildor a Nimloth ho spontánně objala.
„Bez tebe bych toho nedokázala,“ přenechala mu veškeré zásluhy. Ulevilo se jí, že už to má za sebou a ustoupila, aby její místo mohla zaujmout Lidianna. Měla trochu obavy o její zdraví, ale právě teď pro ni nemohla nic udělat. Lidianna kupodivu nevypadala, že by jí její poraněné ruce působily nějaké nesnáze. Pevně sevřela luk a vyslala první šíp. Úpěnlivě přitom doufala, že Legolasův optimismus nebyl přehnaný. Počáteční kolo se odehrávalo ve vzdálenosti šedesáti metrů a ona měla už tak co dělat, aby terč vůbec zahlédla.
„Střed!“ oznámil ohlašovatel ne bez údivu a Lidianna jen stěží potlačila zasmání. Bylo zřejmé, že se stal zázrak, neboť neměla sebemenší šanci se trefit. Vlastně střílela zcela nazdařbůh. S větším sebevědomím vyslala další šíp a po obdržení výsledku se vítězoslavně usmála na Thranduila. Podařilo se jí rozčísnout předchozí šíp a tak získala opět čistý střed. Zbývala jí poslední rána. Téměř se zatajeným dechem čekala, až jí posunou terč do vzdálenosti devadesáti metrů, a tak se soustředila na dění před sebou, že ani nezaznamenala, že k ní někdo zezadu přistoupil. Aniž by si toho někdo všiml, vztáhl ruku a nenápadně vytrhl z šípu, který měla v toulci jedno bílé pírko.
*Toho litovati budeš!* přislíbil, když ho hrubě rozmačkal v dlani, a opět se vmísil do přihlížejícího davu.
Nic netušící Lidianna si vytáhla právě onen upravený šíp a sebejistě ho nasadila na tětivu.
*N´uma (Ne)!*