Druhá říše - 8. kapitola: V říši elfů

Anotace: Ygrenen utekla s Atryanem do elfí říše

Do říše elfů dojeli už za tmy. Stále se to tam ale hemžilo elfy a elfkami, kteří v malých hloučcích postávali na každém rohu a vzrušeně o něčem debatovali. Na projíždějícího Atryana vrhali zaražené pohledy, Ygrenen si však prohlíželi s neskrývaným zájmem a někteří si na ni dokonce ukazovali prstem. Víla byla po namáhavé cestě unavená, takže si jich ani nevšímala a princ jim věnoval jen pramálo pozornosti. Nahodil svůj arogantní výraz a téměř znechuceně se díval na elfy, kteří se mu klaněli.
K panovnickému sídlu se jelo do strmého kopce po úzké pěšině lemované nízkými stromy. Ygrenen byla okouzlena krajinou, jakou dosud neviděla. Žila vždy jen v okolí skal, v přítmí stromů a chládku, zatímco tady vše příjemně ozařovalo slunce, všude bylo plno zeleně a zajímavých stromů, keřů a rostlin. Sem tam se v porostu mihlo i nějaké zvíře, ve snaze ukrýt se. Tohle bylo pro vílu také nové, protože v říši víl pobíhala a poletovala zvířata kolem a nevítaní příchozí je nikdy nevyrušili. Ygrenen si často hrála s králíky, kteří zavítali ke skalám z lesa.
„Proč před námi všechna zvířata prchají?,“ zeptala se proto prince, kterého tím vytrhla ze zamyšlení.
„Protože my je na rozdíl od vás lovíme a jíme.“
Ygrenen se zalekla. „Tyto nevinné tvory? Co vám udělali? Není vám zatěžko zabíjet ty, kteří s vámi sdílejí tato místa?“
„Je to tak zvykem a nezdá se nám na tom nic divného. Brzy jim také přijdeš na chuť.“
„Já? Ne, to nikdy. Jsem zvyklá žít v souladu s přírodou.“
„Dobrá tedy. Ihned jak dojedeme, vyšlu sluhy, aby pro tebe otrhali maliny, ostružiny a tak dále.“
Ygrenen se zasmála a chtěla mu něco odpovědět, ale už to nestihla. Před nimi se najednou zjevila brána toho obrovského sídla a elfové, kteří u ní byli na stráži, se před princem uklonili a pustili jej i s Ygrenen dovnitř. V podchodu je tam čekal štolba, který odvedl jejich jednorožce. Už pěšky tedy postupovali dále a víle se naskytl další nevídaný pohled. Ta krása, lesk a třpyt všude kolem ji naprosto ochromily. Nic však nebylo přehnané. Síň byla vybavena s vytříbeným vkusem pohodlnými židlemi po stranách a překrásnou fontánou s květinami uprostřed. Nejvíce ji však zaujala velká klec s ptákem, kterého již mnohokrát viděla na obrazech, ale nikdy takhle zblízka. Byl to fénix. Pták si vílu prohlížel moudrým pohledem a hrdelně trylkoval. Atryan otevřel dvířka klece, aby si jej Ygrenen mohla pohladit. Fénix naklonil hlavu na stranu a slastně přivřel oči, když mu víla začala jemně přejíždět prsty po hladkém peří.
„Moje chlouba,“ pronesl Atryan a k ptákovi dodal: „Můžeš se proletět. Určitě tě nepustili ven po celou tu dobu, kdy jsem byl pryč.“
Fénix si protáhnul křídla a ladným letem vzlétnul ke stropu. Tam se usadil na lustr a čechral si peří. Atryan vedl Ygrenen dál. Vyšli po schodišti s ozdobným zábradlím a ocitli se v prvním patře, kde se rozprostírala kruhovitá chodba se spoustou dveří. Princ Ygrenen vysvětlil, že zde bydlí hodnostáři elfí říše, kteří mu pomáhají s vládou a oni že budou muset vyjít ještě jedno schodiště, aby se dostali ke komnatám patřícím těm nejvýše postaveným. Když do těch míst došli, Ygrenen se ani nestačila pořádně rozhlédnout, a po červeném koberci k nim váhavě kráčela menší elfka. Měla dlouhé černé vlasy a oblečená byla do jednoduchých černomodrých šatů. Vypadala nervózně a plaše se dívala na Ygrenen.
„Ygrenen, tohle je má sestra Pientere,“ začal Atryan s představováním. „Pientere, tohle je Ygrenen.“
Elfka se pokusila o něco jako úsměv, byla ale očividně natolik zmatená, že ze sebe nedokázala vypravit ani slovo.
„Ráda tě poznávám,“ pokusila se Ygrenen, Pientere však dál mlčela a skoro prosebně hleděla na Atryana. Ten usoudil, že by bylo nejlepší se prozatím rozejít a když procházel kolem své sestry, poklepal jí na rameno a tiše řekl: „Pak ti vše vysvětlím.“
Potom princ zavedl Ygrenen do své komnaty na samém konci chodby. Místnost vypadala útulně. Byla zde velká masivní postel, skříň na šaty, stůl se svícny po obou stranách a na stěnách visely dva luky a jedna kuše. Ygrenen unaveně sklesla do křesla u stolu a promnula si nohu, která ji stále ještě bolela. Víla zatím nepřestala kulhat a i Atryana občas škubalo a pálilo na místech, kde ho kousnul vlkodlak. Posadil se tedy také a chvilku mlčky seděli, než najednou energicky vyskočil a zazvonil na zvonek u nočního stolku. Okamžitě se objevila služebná elfka v šedých šatech a s kapucí na hlavě ze stejné látky. Uklonila se a v úklonu setrvala, i když jí princ vydával své rozkazy.
„Oznam služebnictvu, že jsem se vrátil a v kuchyni řekni, ať připraví večeři pro tři. Já bych si přál pořádný kus masa,“ pobaveně pohlédnul na zjevně znechucenou Ygrenen, „a tady má…,“zarazil se, „přítelkyně si bude přát jen něco lehkého. Žádné maso. Má sestra samozřejmě povečeří s námi.“
Ygrenen kývla na souhlas, a tak princ pokračoval: „Dále dej připravit ten pokoj vedle mého tak, aby se zde mému hostu líbilo.“
Když se služebná odporoučela, představil ji Ygrenen jako svou komornou a jal se převlékat z cestovního pláště do kabátce. Ygrenen si připadala dost nepatřičně, když viděla, jak jsou kolem ní všichni zahalení a ona je zde jen v lehkých průsvitných šatech.
Atryan se posadil na postel a zadíval se na Ygrenen. „Jsi moc unavená?“
„Docela ano, ale dnes stejně neusnu. Je to tu vše tak jiné.“
„Zvykneš si. Mě zase ubíjelo to ticho u vás.“ Zvednul se. „Pojď, půjdeme do společenského sálu na večeři.“
Když procházeli chodbou, Ygrenen si až teď povšimla obrazů na stěnách. Byli na nich vyobrazení elfové s luky, někteří s ulovenou zvěří v ruce a elfky se stejnými zbraněmi jako jejich mužské protějšky.
„To u vás loví i elfky?“
„Ty z vyšších kruhů se účastní lovů pro zábavu. Také tu však pořádáme turnaje ve střelbě na terč. Na neživý terč.“
„Ty chodíš také na lovy?“
„Ano, ale jestli nechceš-“
„To opravdu nechci,“ skočila mu Ygrenen do řeči. „Prosím, neúčastni se toho vyvražďování.“
„Jak si přeješ,“ kývnul a políbil ji do vlasů, Ygrenen to ale snad ani nezaregistrovala, protože si teď se zaujetím prohlížela obraz elfa, který byl až nápadně podobný Atryanovi. Vypadal jen vyspěleji. Vzdorovitý až pohrdavý výraz mu však patřil stejně jako elfím princi.
„Můj otec,“ řekl Atryan tiše, ale tak temně, že se Ygrenen až zalekla. Věděla, jaké city chová Atryan ke svému otci, proto ji to ale ani nepřekvapilo.
„Nejradši bych ten obraz spálil, abych ho nemusel několikrát denně vídat. Pientere by to však nedovolila.“
Na vedlejším obraze byla elfka s chladným prázdným pohledem. Atryanova matka. K té už princ neřekl nic. Blížili se ke dveřím do sálu. Ygrenen si všimla, že čím blíže jsou, tím mladší generace je na portrétech vyobrazena. Předposledním obrazem byl tedy portrét Pientere a posledním portrét Atryana. Ygrenen si představila, jak vedle něj visí podobizna Loryane a srdce se jí zalilo odporem.
Princ teď otevřel jedny ze dvou dveří a jí se naskytl pohled do obrovské místnosti s velkým stolem pro nejméně dvacet osob. U jedné stěny byly starožitné příborníky a vitríny s nablýskanými číšemi, v té druhé bylo zasazené velké okno a vedle něj vchod na terasu, v rohu místnosti bylo malé podium, které zpola zakrýval závěs, Ygrenen však rozpoznala, že se za ním skrývají hudební nástroje. Takový přepych jí byl naprosto cizí, a proto zůstala nějakou dobu stát a nechala se prostoupit tím kouzlem, které z místnosti vyzařovalo. Atryan ji musel pobídnout, aby si vůbec sedla. Sám si sednul do čela stolu, po jeho pravici seděla Ygrenen, po jeho levici bylo prostřeno pro Pientere. Víla za sebou uslyšela zapraskání ohně a otočila se. Ani si nevšimla kamenného krbu hned vedle dveří. A těmi dveřmi právě vstupovala Atryanova sestra. Její dlouhé vlasy byly ukryty v síťce, a tak si mohla Ygrenen pozorněji prohlédnout její tvář. Atryanovi nebyla vůbec podobná, až na oči. Oba je měli hluboké a temné. Oči Pientere kontrastovaly s její alabastrovou pletí, kterou zřejmě zdědila po matce. Zračily se jí v nich smíšené pocity. Elfka zřejmě pociťovala zmatek, nervozitu, obavy i stud. Ačkoli usedla naproti Ygrenen, ani se na ni nepodívala a klopila oči do svého talíře.
„Odehrálo se zde v době mé nepřítomnosti něco zvláštního?,“ promluvil na ni Atryan. Pientere konečně zvedla oči a pohlédla na svého bratra, pak na Ygrenen a zase zpět na něj. Snad uvažovala, na koho promluvil.
„Ne,“ špitla a probodla Atryana pohledem, který jako by říkal ‚tak už mi pověz, co je zač‘.
Atryan si to také tak vyložil. Když jim služebnictvo položilo na stůl mísy s večeří, netrpělivě na ně kývnul, aby se vzdálili a pak se naklonil k Pientere.
„Ygrenen je skalní víla,“ pronesl. „Vybral jsem si ji namísto Loryane.“
Jeho sestra na něj zůstala hledět, rty se jí zděšením zachvěly a v očích se jí zračil šok. Ygrenen si napětím čekala, jestli elfka něco řekne. A dočkala se.
„To nemůžeš,“ zakroutila prudce hlavou. „Loryane se ti pomstí!“
„Mám to pod kontrolou,“ namítnul Atryan.
„Nic nemáš pod kontrolou!,“ vyhrkla Pientere, až sebou Atryan i Ygrenen překvapeně trhli. Už klidněji dodala: „Vystavuješ všechny nebezpečí. I ji,“ kývla směrem k Ygrenen.
Atryan jako by ji ani neposlouchal. Jen pozvednul obočí a nevzrušeně si na talíř naložil krůtí stehýnko, několik plátků nakrájeného vejce a krajíc chleba. „Předpokládám, že tohle je pro tebe, Ygrenen,“ ukázal na mísu s kousky ovoce. Víla pohlédla za zaraženou Pientere, pokrčila rameny a nuceně se na ni usmála. Elfka její úsměv ani v nejmenším neopětovala a zahleděla se do plápolajícího ohně za vílinými zády.
„Jez, než to vystydne,“ pobídnul ji Atryan a přistrčil k ní jednu z mís.
„Nemám chuť,“ odvětila, aniž vzhlédla od ohně.
Ygrenen došlo, že by teď měla nechat sourozence o samotě. Zvedla se ze židle. „Jsem unavená. Půjdu už do svého pokoje.“
„Sněz alespoň něco,“ snažil se ji zadržet Atryan.
„Vezmu si to s sebou.“ Vzala ze stolu misku s ovocem a vrhla na prince významný pohled. Pochopil, co tím míní a kývnul na souhlas.
Sotva se za ní zavřely dveře, Pientere na něj vyjela: „To nesmíš! Není to možné a ty to víš. Ta tvá
náhlá rozhodnutí nás přivedou do záhuby. Prostě si něco usmyslíš a musí být po tvém. Ale to ti říkám-Loryane se nenechá porazit. A nemusí pro to dělat vůbec nic, protože vůle našeho otce je dostatečně silná zbraň.“
„Vyřeším si to sám. Tebe se to nebude vůbec týkat, a proto se nemusíš ničeho bát.“
„Ale já se bojím o tebe!,“ vykřikla zoufale. „Jsi jediný, koho mám!“
Atryan se nevesele pousmál. „Něco podobného je to s Ygrenen. Nechci žít tak opuštěně jako dosud. Nebaví mě sledovat všechny kolem sebe, s jakou strojenou úctou se na mě dívají a za zády mě pak pomlouvají. Ti nečekají od života lásku. Já však ano.“
Na tváři Pientere se objevila němá výčitka. Atryan zjevně vycítil, co se jí honí hlavou. „Tak jsem to nemyslel, sestřičko. Víš, že tě mám nesmírně rád, ale tohle je něco jiného.“
„Já to chápu,“ položila mu ruku na tu jeho. „Chápu všechny tvé pocity, protože prožívám to samé. Věř, že bych také někdy ráda utekla od vší té přetvářky, ale…“
„Najdu způsob, jak se zbavit závazku s Loryane,“ řekl Atryan odhodlaně, „vezmu si Ygrenen a všichni budeme žít šťastně tak, jak to chceme a s kým chceme. Ne podle stanovených pravidel.“
„V tom případě hodně štěstí, bratře.“ Pientere očividně sváděla vnitřní boj. Atryanovy plány byly lákavé, ona se však nedokázala oprostit od své vrozené opatrnosti a nerozhodnosti. „Jdu do stájí,“ zvedla se. „Dobrou noc.“ A políbila bratra na tvář.
Atryan osaměl. Nalil si plný pohár vína, dlouze z něj upil, vytočil si židli směrem ke krbu a hleděl do mihotajících se plamenů. Ze zamyšlení ho vytrhly dvě služky, které po záporné odpovědi na otázku ‚Pán už nebude?‘ odnesly zbytky jídla.
Napadlo jej, jestli už Ygrenen spí. Zatoužil ji ještě před spaním vidět, proto dopil víno a vydal se k jejímu pokoji. Zaklepal na dveře.
„Kdo je?,“ ozval se jemu tak milý hlas, zaznamenal v něm však záchvěv strachu. Bez dlouhého rozmýšlení vešel do malé místnosti, spoře osvětlené dvěma svícny. „Nechtěl jsem tě vylekat.“
Když zaklepal, rozběhlo se Ygrenen srdce jako splašené, protože se bála, kdo v tuto pozdní hodinu přichází, ani teď se však nechtělo uklidnit. Atryan byl ve světle svící ještě krásnější než kdy dřív, zachmuřený výraz mu vyloženě slušel. Přišel blíž a usednul na okraj víliny postele s nebesy.
„Vysvětlil jsem jí to. Víš ona…,“ chvíli hledal vhodná slova. „…ona má ze všeho strach. Vše se jí jeví jako velká překážka, nechce se nikomu a ničemu postavit. Ale není zlá ani nepřejícná.“
„Já vím. Jen se narodila do nevhodných podmínek.“
„Přesně tak. Oba dva tím trpíme. Já protože toužím po svobodě, ona protože má strach před intrikami a nenávistí.“
Ygrenen přikývla a vyhlédla z okna. Právě se zpustil silný déšť a narážel do okenního skla, bubnoval do parapetu a v hustých provazcích stékal dolů. Ten hluk, který způsoboval, víle vadil. Pochybovala o tom, že dnes v noci usne. Byla zvyklá na jiné prostředí. Ve skalách byl vždy klid, přes hrubé stěny nepronikaly žádné zvuky zvenčí. Vzpomněla si na Saroniel, co asi teď právě dělá, vzpomněla si na svůj útulný pokoj s houpací sítí vyzdobený liliemi a duší jí proletěl ostrý šíp stesku. Už se nikdy nebude smět vrátit. Chtělo se jí plakat. Podívala se na Atryana a jejich pohledy se setkaly. I on měl ve tváři neveselý výraz a v očích jakoby se mu zaleskly slzy. Objal Ygrenen, které se z hrudi vydral hlasitý vzlyk.
„Stýská se ti, že? Byla bys radši tam mezi svými, ve světě, který nepoznal zlobu a nenávist,“ prohlásil trpce, nemyslel to však jako výčitku. „A já jsem tě odtamtud vyrval a přivedl jsem tě tady a ty teď…“
Svou větu nedokončil. Ygrenen ho políbila. „Svým odjezdem beze mě bys mi vyrval srdce. Utrápila bych se k smrti.“
Atryan jí byl za tato slova vděčný. Jak moc je teď potřeboval slyšet! Teď, když začínal ztrácet víru ve šťastný život.
„Děkuju,“ zašeptal vstávaje z postele. Vykročil ke dveřím, ale pak se zastavil, jako by si na něco vzpomněl. „Ygrenen…“
„Ano?“
Vrátil se zpět k její posteli a políbil ji tak vášnivě, až se jí nedostávalo dechu.
„Dobrou noc,“ pousmál se a odešel.
Ygrenen ještě dlouho nemohla usnout. O spánek ji však nepřipravoval jen hluk způsobený deštěm, ale i nesnadno zapomenutelný Atryanův polibek.