Melien Edhel - XXXII. kapitola - část 2/2

Anotace: Jakpak dopadne Lidianna v lukostřelecké soutěži? A co chtějí Valar po Legolasovi? Pokud bude zproštěn svého slibu, nechá ji i tak vyhrát? Hezké počtení.

Sbírka: Melien Edhel

Lidianna zaslechla ve své mysli znepokojený ženský hlas, avšak bylo již příliš pozdě. Ruka se jí zachvěla a ona vypustila šíp z tětivy.
„Kruci,“ zamumlala lehce podrážděně.
Přesto si nemyslela, že by nedostatek jejího soustředění mohl něco ovlivnit.
„Vnitřní bílá, však již téměř na rozhraní,“ zaslechla verdikt a rezignovaně pokrčila rameny. I tak to byl neuvěřitelný výsledek.
„To jde, ne? Myslíš, že by to mohlo stačit na vítězství?“ Lidianna se přidružila k Nimloth a téměř prosebně na ni hleděla. Potřebovala se ujistit, že o Astaldera nepřijde.
„Vskutku jedinečná podívaná, Lidianno,“ usmála se na ni elleth hřejivě. „Gratuluji.“
„I já bych se ke gratulaci této připojiti chtěl,“ pronesl Gildor s uznalým pokývnutím hlavy.
„Děkuji vám oběma. Ale... myslíte, že mám naději na vítězství?“ naléhala.
„Jistě.“ Nimlothin výraz byl však spíše skeptický. „Nadějí vskutku velikých máš, Lidianno. Neb výsledků jako tvůj jest, žádný z lukostřelců těchto nedosahuje... Tedy... vyjma jednoho...“ Nimloth se odmlčela.
„Koho, Nimloth?“ Lidianna nešťastným pohledem zalétla na konec řady. „Legolas...“ Nemusela se vlastně ani ptát, odpověď na tuto otázku již beztak znala.
„Tak jest,“ přisvědčila elleth. „On jako jediný schopen jest potřikráte středu čistého zasáhnouti...“
Lidianna rezignovaně přikývla. „Jeho výhra sice bude mou prohrou, ale stejně mu ji přeji. Vím, jak moc mu na tom záleží...“
Ještě chvíli postávala opodál, ale sledování dalších účastníků ji pouze více znepokojovalo, ačkoliv žádný z nich zatím její pozici příliš neohrozil.
„Hned se vrátím,“ zamumlala omluvně k Nimloth a vydala se do svých a Legolasových komnat. Chtěla zkontrolovat, jak se daří Astalderovi, a také potřebovala být chvíli sama. Nemohla tudíž spatřit, jak k Legolasovi přistoupil vysoký do šedého pláště zahalený ellon. Vlasy měl černé jako půlnoční tma a oči ještě neproniknutelnější.
*Pozdraven buď, Legolasi Thranduilione,* oslovil ho v myšlenkách neznámý a ten, ačkoli se s ním nikdy předtím nepotkal, hned poznal, kdo to je. Taková již byla moc Valar, že i v jejich hmotné podobě z nich cosi majestátného a zároveň hrozivého vyzařovalo.
*Námo.* Legolas se mu chtěl uctivě poklonit, avšak Vala ho zadržel gestem ruky.
*Zanech tohoto nyní, Legolasi Thranduilione. Já služby od tebe vyžádati jsem přišel. Schopností tvých lučištnických si vědom jsem a o vítězství tvém tedy pochybností nemám. Však kdyby ruka tvá na tětivě snad zaváhati měla, já tobě jsem sděliti přišel, že odměny se tobě dostane, pokud ty prvenství svého uhájíš.*
Legolas nevěřícně nadzvedl obočí. Nedokázal si představit jediný důvod, proč by mělo někomu z Valar záležet na tomto lukostřeleckém turnaji, navíc zrovna Námovi, pánovi podsvětí.
*Toť vskutku velkorysé jest. Mohl bych zvěděti, co zájmu Vašeho o cos tak pro Vás nicotného vzbudilo?*
Legolas si byl téměř jistý, že šípy, které dostala Lidianna, nepocházely od Námy. A byl opravdu zvědav, co s nimi mají Valar za úmysly.
*Toho já tobě nesdělím, však věz, že věcí nicotných není, pouze myslí omezených, než aby za hranice stínu svého vlastního dohlédly!* Námův hlas v jeho hlavě nabýval na intenzitě.
*Dobrá tedy.* Legolasovi se tento hovor pranic nelíbil. *Však měl bych Vám sděliti, že já turnaj tento vyhráti nehodlám, neb slovo své jsem Lórienovi dal a úmluvu tuto porušiti nemohu.*
Legolasova odmítavá reakce způsobila, že se Námo zamračil. Nebyl zvyklý, aby se mu někdo protivil. Vždyť byl přece Vala smrti a kdo by před ním neměl respekt?
*Já o tomto vím! A pokud na tomto trváš, já bratra svého povolám, by slibu tohoto tebe zprostil! Záležitost tato příliš důležitou jest!*
*Netušil jsem toho, že osudy živých by Vás zajímati mohly,* podotkl Legolas suše, aby se vyhnul okamžité odpovědi.
*Ještě věcí mnohých netušíš, Legolasi Thranduilione!* odsekl Námo a v duchu se spojil s Irmem, mezi Eldar nazývaným Lórien, který zrovna odpočíval na ostrůvku ve své říši. Za několik málo okamžiků stál tento Vala před nimi.
*Čehož potřebuješ, Námo?* promluvil k němu. *Opět duše nějaká znelíbila se tobě, a proto ji do zahrad mých vyhostiti chceš?* zeptal se ho ne bez náznaku sarkasmu.
*Irmo, ty dobře důvodů pro čin ten znáš!* odvětil Námo břitce.
*Pravda. Však čehož ode mne nyní požaduješ?*
Místo odpovědi ukázal Námo na Legolase, jenž je oba podezíravě sledoval. Jejich pro něho němá rozmluva mu však zůstala utajena.
*Tys slibu si od něho vyžádal a já chci, bys ty slibu toho odvolal!*
Lórien si založil ruce na prsou a podrážděně si svého bratra přeměřoval. Tohle byl celý on, nikdy o nic nežádal, rovnou přikazoval. Bez ohledu na přání a úmysly ostatních.
*Taaak? A pročpak bys ty cos takého požadovati měl? On trestu zasluhuje a porážka v lukostřelbě trestem jeho bude!* Lórien neviděl jediný důvod, proč by měl své rozhodnutí měnit.
*Věř mi, že důvodů závažných pro toto mám! Nesmí se státi, by ta žena lidská nyní zvítězila, rozumíš?! A Legolas jediným jest, kdo ji poraziti může! Zprosti ho tedy slibu, jenž od něho sis vymohl, Irmo!*
Námo začínal být netrpělivý. Za chvíli už bude řada na Legolasovi a jeho tvrdohlavý bratr vše akorát zdržuje! Cožpak nechápe, co všechno je v sázce?!
Irmo se pousmál. *Tak je to tedy?* S potěšením se pásl na bratrově rozčilení. *A pročpak ty věříš, že on proti choti své by nastoupil, byť by slibu svého zbaven byl?* Schválně tyto myšlenky vyjevil i Legolasovi.
Námo si téměř pohrdavě odfrkl. *Vždyť on o uznání Thranduilovo již tak dlouho usiluje! Učiní cokoliv, jen aby ten na něho hrd býti mohl!* Ani on už své názory netajil před elfským princem.
Legolas, který až dosud mlčel, neboť byl z jejich mentální konverzace vynechán, se nyní vmísil do diskuze. *Lórien pravdy má, Námo. Já slova svého již jsem mu dal a i kdyby se tak nestalo, já k turnaji bych se nastoupiti zdráhal. Lidianně na tomto velice záleží a já nemyslím, že jedno vítězství více či méně cos v postoji otce mého ke mně změní.*
*N´uma (Ne)!* Námova tvář se zkřivila zlostí. *Toho neučiníš, Legolasi!*
Lórien se na mladého ellona přívětivě usmál. *Rozhodnutí tvoje tebe šlechtí, Legolasi Thranduilione. A volba tato jednou po zásluze odměněna bude.*
Pokynul mu na rozloučenou a rozplynul se ve vzduchu.
*N´uma! N´uma!!!* Námo nemohl uvěřit tomu, co se dělo. *Toho učiniti nemůžeš! Já toho tobě zakazuji!*
Legolas pomalu zavrtěl hlavou. *Rozhodnutí toto již dříve učiněno bylo. A já důvodu nevidím, proč bych jej měniti měl.*
*Mankoi (Proč)?!* opakoval Námo rozzuřeně. *Ten´amin naia ta (Neb toho tobě nařizuji)!*
Pohled na rozlíceného Valu by asi většinu Eldar vystrašil, avšak Legolas byl na něco takového příliš často konfrontován podobným způsobem svým otcem.
*Vskutku? Netušil jsem toho, že Valar takto do dění zasahovati smí! Prý vůli svobodné by zbraňovati neměli...*
Námo v duchu zaklel. Nečekal, že bude Legolas tak tvrdohlavý, spíše si myslel, že se rád vyhne porážce. Bylo zřejmé, že rozkazováním zde ničeho nedosáhne. Zkusil proto jiný přístup.
*Pokud ty vyhraješ, já slibuji tobě, že pokud by čas tvůj nadejíti měl, by ses do síní mých odebral, já tebe ihned k milovaným tvým navrátím. Toť přec velice velkorysý dar jest! A ty tolik vyhráti toužíš...*
Legolas se zamračil. *Já s Vámi obchodů uzavírati nehodlám. Až čas můj nadejde, já s klidem v srdci Ardu opustím a předků svých následovati budu.*
Námo znovu zanadával. Nebylo v jeho silách, aby pomohl někomu z lukostřelců porazit Lidiannu, Legolas byl jeho jediná šance. Šance, která se každým okamžikem zmenšovala...
*Ty přec uposlechnouti musíš!* Námův řev byl ohlušující. *Víš, čehož postihne ty, jež se vůli mé vzepříti pokouší?!*
Ale než stačil vykreslit některé z muk, které by ho v takovém případě očekávaly, rozezněl se Legolasovou myslí další hlas.
*Faarea en´sina (Dosti již toho)!*
Tento hlas nezněl nijak hněvivě a přesto v Legolasovi vzbuzoval větší respekt než Námův. Ihned poznal, aniž by ho kdykoliv předtím slyšel, komu patří. Manwëmu... Nejvyššímu z Valar, pánovi oblak a veškerých větrů...
*Manwë.* pokynul Námo postavě zahalené do dlouhé kápě, která se znenadání objevila vedle nich. Z jeho výrazu se vytratilo trochu bojovnosti. *Mani naa lle umien sinome (Čehož tu činíš)?*
*Amin (Já)?* opáčil Manwë zamračeně. *Mani naa amin umien sinome (Čehož já tu činím)? Já až nad vrcholky hor jsem ryk tvůj zaslechl, tedy přišel jsem, bych příčiny toho zjistil.*
*Lle sinta mani amin naa umien, Manwë (Ty víš, čeho tu činím, Manwë)!* Námo nyní vypadal spíš unaveně. Zřejmě to nebylo poprvé, co o tomto mluvili, ať už se jednalo o cokoli.
*Amin uma (Tak jest). Však ty práva nemáš do dění takto násilně zasahovati. Víš přec, že vše, čeho stane se, vůle Ilúvatarova jest....* Manwëho tón byl smířlivý. Podle jeho názoru to Námo přeháněl. Vždyť zatím neměl sebemenší příčinu k obavám! Podle toho, co mu bylo známo, a jemu máloco zůstávalo utajeno, tak se s ním zatím ani nepokusila osobně střetnout. A těch pár projevů přízně se přece nedá brát příliš vážně. Vždyť každý z nich má nějakého oblíbence mezi Eldar či dokonce Edain, na tom není nic nepatřičného.
*Toť šípů od tebe bylo, že?!* zeptal se Námo podezíravě. Tuto myšlenku směroval pouze k přítomnému Valovi.
Manwë neviděl důvod, proč to popírat. *Přišla za mnou... velice jí na tomto záleželo...*
*Však mně záleží na tom, by ona nevyhrála!* sdělil mu Námo popuzeně.
*Nu, o tom jste se však dříve domluviti měli,* nenechal se Manwë vyvést z míry. *I přes zásah tvůj se zdá, že ona vyhraje....*
Námo, neboť to byl on, kdo zničil Lidiannin šíp, nepřítomně upustil rozdrcené bílé pírko na zem.
„Toho nehrozilo by, kdyby ty ses do toho nevmísil! Ona by terče nikdy nezasáhla! Však dosud vše ztraceno není, pokud Legolas...“ pronesl nahlas Námo a obrátil svou pozornost zpět k princi Eryn Lasgalen. Ale ten se k jeho nelibosti pouze pousmál a beze slova zaujal své místo před terčem. Námo napětím téměř zatajil dech.
*Tys velmi naivní, Námo. Jemu na ní vskutku záleží. Cožpak ty bys pro družku svou, Vairë téhož neučinil?* promluvil k němu Manwë v myšlenkách.
Námo se zamračil. *Toť však totéž není! Vairë Vala tak jako já jest! Však toto míšení ras... cos takého by se připustiti nemělo!*
Manwë si uhladil svůj šedostříbrný plnovous a chvíli trvalo, než se znovu ujal slova.
*Odlišnosti národů ničemuž nebrání... Naopak tohož ku prospěchu býti může, když od sebe učiti se budou... Koneckonců všichni dětmi Ilúvatarovými jsme, tedy vyloučeno není, že cos takého záměrem jeho bylo.*
Laskavost a mírnost v jeho šedých očích Náma pouze popudily. *Kdyby tomu tak bylo, proč přál by si, bychom Eldar schopnosti Arkenstoneu vyjevili? Proč kázal by Äulemu, by stroje pro něj vyrobil, jenž by Eldar od Edain izolovati dokázal? On nechtěl, by národy veškeré pospolu žili! A já s číms takým též nesouhlasím!*
Manwë si byl dobře vědom toho, proč proti tomu Námo tak protestuje. *Možná. Však nezapomeň, že v závěru rozhodnutí toto pouze na ní bude.* Sklonil hlavu a šedá kápě zcela skryla jeho tvář. *Eldar se již déle skrývati nemohou... Buď se do Amanu odeberou a nebo budou nuceni opět s Edain žíti. Možná, že tentokráte se již z chyb svých poučili...*
*O čemž takém pochybností mám!* zareagoval Námo pohrdavě. *Já již v síních svých důkazů dosti o nesnášenlivosti mezi nimi jsem zřel! Proč Ilúvatar nyní by chtěl, by oni opět pospolu žili? Tys jemu nejbližší a vůle jeho tobě nejjasnější jest. Jakých záměrů on má?*
*Toho mi věru zatím odhaleno nebylo...*
Manwë s mírným úsměvem sledoval, jak Legolas postupně umístil své šípy do terče. Všechny skončily na bílém rozhraní a svým seskupením tvořily přesný trojúhelník. I když takovýto výkon neměl šanci na první místo, jistě byl i přesto mistrovský.
Námo se zachmuřil. *Ty přec stejně jako já víš, čeho se stane, Manwë... Proč zbrániti tomu bychom neměli? Pouze bolesti zbytečné bychom je ušetřili!*
*Neb lásky bez bolesti není... Jen skrze bolest my k pochopení dojíti můžeme.... k porozumění....*
Taková odpověď se Námovi vůbec nelíbila. *Já nechci, by ona bolest snášeti musela!*
Manwë se mu zahleděl přímo do očí. *Však víš, kterak se ona trápí... Bolest jí cizí není...*
*Snad. Však toto by bolest její vlastní byla... A ona trpěti bude, pokud se jeho vzdáti nedokáže. Cožpak tomu zbrániti možno není?*
Námo neodbytně následoval Manwëho pryč z Eryn Lasgalen až do hor Pelóri, kde na vrcholu Taniquetil měl tento Vala své sídlo. Tam usedl na svůj kamenný trůn a s pochopením hleděl na Náma.
*Já rozumím, že ty starostí o ni si činíš... Však to prozatím zcela zbytečné jest. Ona spíše vyhýbá se mu. A pokud cos přihoditi by se mělo, my tomu stejně zbrániti nedovedeme, neb osud její mi odkryt není. Vždyť jednou z Valar jest! A pouze Ilúvatar ví, čeho jí v budoucnu očekává.*
Námo tiše zaklel. *Kdybych věděl, že o něho zájmu má, nikdy bych ho nepropustil! V síních mých by dlel, až do skonání Ardy a teprve až hvězda poslední by pohasla, duši jeho bych propustil!* pohrozil Námo, ve kterém se mísily zlost s bezmocí.
*To aby opatrn byl, by u tebe opět neskončil!* dobíral si ho Manwë. Ihned však zase zvážněl. *Já slibuji, že pokud orlové mí nečeho shlédnou, já tebe hned zpravím. Vždyť víš, že osud její mi též lhostejný není.*
*Diola lle (Děkuji ti),* ocenil Námo jeho snahu, ale přesto se rozhodl, že na ni raději dohlédne sám. Byla mu příliš drahou, než aby ji přenechal někomu, kdo jí není vůbec hoden.