Melien Edhel - XXXIV. kapitola - část 1/2

Anotace: Thranduil se nechává Gildorem vyprovokovat k souboji. Dokáže tohoto vzpupného ellona porazit? A jak se na to bude tvářit Nimloth, která tomu všemu přihlíží? Hezké počtení a díky za vaši podporu!

Sbírka: Melien Edhel

XXXIV. KAPITOLA
Dnes mi Valar vskutku nepřejí! pomyslel si Thranduil útrpně, když Gildor udeřil Finroda rukojetí meče do brady a poslal ho k zemi.
„Vítěz!“ oznámil ellon, který vyhlašoval výsledky, a obrátil se ke králi, aby mu dal najevo, že může přejít k předávání cen.
Thranduil si dával načas, ale věděl, že mu nic jiného nezbývá. Neochotně tedy povstal a pokynul Gildorovi, aby předstoupil. Neušel mu samolibý výraz tohoto tmavovlasého ellona, když ho představil jako letošního mistra v boji s mečem.
„Zdá se, že rodu Vašemu se dnes pramálo daří...“ utrousil zdánlivě ledabyle, zatímco mu Thranduil se sebezapřením navlékal prsten.
„Toho neřekl bych! Vždyť v lukostřelbě jsme titulu získali!“ odsekl Thranduil. Neměl nejmenší náladu na Gildorovy provokace. Byl si dobře vědom Legolasových neúspěchů a stejně tak mu bylo jasné, že na vině nebyl nedostatek zkušeností se zbraněmi.
„Jist si nejsem, zda vítězství Adana a navíc ženy pouhé jest něco, čím byste se pyšniti mohl…“ podotkl lehce posměšně.
„Ona však především chotí syna mého jest a jako takové se úcta, jež jemu náleží, i na ni vztahuje!“
Thranduil mu hrubě narazil prsten na prst a Gildor si ho zálibně prohlížel. Oba dva si nicméně byli vědomi, že to není pravý důvod jeho otálení.
„Nezdá se mi však, že by se ona přízni Vaší přílišné těšila… Možná jste si pro syna svého jediného kohos jiného představoval? Někoho jako Nimloth jest například?“ neodpustil si Gildor další kousavou poznámku.
Thranduil byl rád, že se Lidianna během turnaje omluvila a vydala se do paláce za Legolasem. Nepochyboval totiž o tom, že by ji tento rozhovor pramálo potěšil.
„Legolas si Lidianny vybral a já rozhodnutí jeho respektuji! A pokud ty pochybností o ní máš, my jich v aréně vyřešiti můžeme!“ sdělil mu výhružně.
To, že Lidiannu neměl zrovna v lásce, byla jeho věc, ale ostatní se k ní budou chovat tak, jak se patří na princeznu.
„Vyzýváte mne snad, králi Thranduile? Nezapomeňte, že v soubojích všech jsem dnes obstál! Možná byste toho ještě zvážiti měl…“ provokoval ho Gildor dál. „Přec jen to již jistě času delšího jest, kdy jste naposledy meče tasil…“
„I kdyby tomu tak bylo, na někoho jako tys, bych ještě stačil! Důvod jediný, proč tys dnes zvítězil, jest, že se mnou ses ještě nestřetl!“ pronesl Thranduil ledově, jeho oči se hněvivě blýskaly.
Glorfindel sledoval jejich slovní výměnu bez emocí. Očekával, že k něčemu podobnému dojde od chvíle, kdy si s Gildorem promluvil. Elrondův velitel byl ctižádostivý a věděl, co chce, a dokázal si za tím tvrdě jít. Když mu naznačil, že král Eryn Lasgalen si na jeho sestru myslí, přijal to kupodivu klidně. Neviděl to jako nějakou překážku, spíš výzvu. Vždyť nač by bylo snadné vítězství bez boje? Glorfindel si nicméně nebyl zas tak jistý, jestli má vůbec proti Thranduilovi v souboji šanci. Jeho přítel byl starší a zúčastnil se v minulosti mnoha bitev, kde mohl prověřit a zdokonalit své schopnosti. Byl také urostlejší, takže kdyby došlo na měření fyzických sil, nebyl by pro něj Gildor vážným soupeřem. Na druhou stranu byl Gildor obratnější a rychlejší. Kdyby se mu podařilo v aréně po nějakou dobu vydržet, měl by naději, že se Thranduil unaví, a kdyby mu navíc štěstí přálo, mohl by ten udělat nějakou chybu…
„Tedy napravme toho, králi!“ zvedl Gildor bez váhání hozenou rukavici.
Thranduil také nepotřeboval dvakrát povzbuzovat. Rázným krokem zamířil do arény s Gildorem těsně za sebou. Tmavovlasý lord zaujal své místo jako první a vyzývavě si svého soupeře přeměřoval. Thranduil odhodil těžký temně zelený sametový plášť, který měl oblečený přes černou tuniku a nohavice, aby mu nebránil v pohybu, a tvrdě opětoval Gildorův pohled. Ellon naproti němu se potutelně usmíval a on měl sto chutí po něm skočit a pěstí mu setřít ten škleb z jeho provokativně pohledné tváře. Avšak ovládl se. Nehodlal se nechat vyvést z míry a riskovat tak, že udělá nějakou chybu. Chtěl konečně toho namyšleného lorda pokořit! Gildorovy myšlenky se v tu chvíli ubíraly podobným směrem, když napjatě čekal na králův první výpad.
Ale Thranduil měl jiné úmysly.
„Proč nezačneš, Gildore? Zde v aréně titulů není, pouze zbraní a mužů, jež jimi vládnou! Ty klidně zaútočiti můžeš, pokud ovšem strach tebe zpátky nedrží!“ vybídl ho pohrdavě.
„Toho nebál bych se!“ ušklíbl se Gildor a tasil svůj meč.
Slunce se roztančilo po jeho čepeli a na okamžik Thranduila oslepilo. Pouze jeho sluch ho upozornil, že se Gildor přiblížil, a tak se i on bleskurychle chopil zbraně. S hlasitým zařinčením se spolu oba meče střetly. Svaly obou ellyn se napjaly, jak se snažili toho druhého přetlačit, jejich oči se setkaly v neméně lítém boji. Jak Glorfindel předpokládal, Thranduil měl větší sílu a bez zbytečných průtahů svého soupeře od sebe prudce odstrčil. Pouze jeho obratnost zachránila Gildora od nedůstojného pádu na zem. S obtížemi nabyl rovnováhu, avšak Thranduil mu nedopřál ani chvilky oddechu a vyrazil proti němu.

Elrond pomalu sundal ruce z Legolasova čela.
„On pouze k smrti vyčerpán jest, však nezraněn. Já mu energie své předal, by on rychleji se vzpamatoval. Spánek dostatečný pak o zbytek postarati by se měl.“
Nimloth přikývla a bylo patrné, že se jí ulevilo.
„Lorde Elronde, on bojovníkem zkušeným jest… co mohlo stav jeho zapříčiniti? Cos takého jsem nikdy předtím neviděla…“ dodala zamyšleně.
„Já ano…“
Elrond otřel Legolasovi tvář vlhkou žínkou. Princovy oči byly zavřené, jeho tep sotva hmatatelný.
„Já po bitvě se Sauronem několik vojáků ošetřoval… Oni příznaků podobných jako Legolas měli…“
Nimloth sebou polekaně trhla. „Říkáte, že… Temný lord… se znovu objevil?“
Její hlas byl tichý, ani po tolika yénech se neodvažovala vyslovit jeho jméno nahlas. Snad z pošetilé obavy, že by ho tak přivolala.
„Nikoliv Nimloth. Pouze to, že kdos z Valar v tomto prsty pravděpodobně měl…“
Elrond už pamatoval dost, než aby si o nich dělal nějaké iluze. Vždyť i oni byli pouze Ilúvatarovými dětmi a jako takoví nedokázali být zcela nestranní a nesobečtí. Jen zatím netušil, z jakého důvodu by chtěli ublížit Legolasovi. Že by jeho sňatek s lidskou ženou vzbudil jejich nevoli? Tak dlouho jim pomáhali setrvat v izolaci, odloučeně od Edain, a nakonec se přihodí něco takového. Někteří Valar by to mohli brát jako pokus o vzpouru, protivení se jejich vůli. Sice se to zdálo jako nicotná záminka, ale většina velkých konfliktů přece vždy začínala nějakou zdánlivě malichernou neshodou.
Elrond jenom doufal, že to tímto také skončí. Legolas mu byl velice drahý, miloval ho jako vlastního syna a nesnesl by, kdyby měl přijít i o něho.

Lidianna došla až do paláce bez nějakého zdržení a nerozhodně se zastavila před dveřmi do jejich komnat. Ani si nebyla jistá, jestli je Legolas vůbec uvnitř, přesto se zdráhala vstoupit. To poslední, po čem toužila, bylo další střetnutí s lordem Elrondem. Ačkoliv to nyní nedával ničím najevo, nepochybovala o tom, že k ní stále chová nepřátelství.
Když se dveře náhle otevřely dokořán a v nich stanul obávaný lord, Lidianna měl tak akorát dost sebekázně, aby se nedala na útěk.
„Lorde Elronde,“ uctivě sklonila hlavu, ale ani to, jak se zdálo, toho ellona neobměkčilo. Stejně jako na něho předtím neudělal žádný dojem její střelecký výkon. Zatímco Glorfindel jí trochu nepřítomně pogratuloval, Elrond jen chladně pokývnul a s poznámkou, že dnes jí vpravdě Valar přejí, ji pustil ze svých myšlenek.
„Mani naa lle umien sinome (Čehož tu činíš)?“ otázal se jí ostře, byla to vlastně spíš výtka než otázka. Jako kdyby snad nějakým způsobem nesla zodpovědnost za Legolasův současný stav.
„Omlouvám se… nechtěla jsem Vás rušit.“ Lidianna ani pořádně nevěděla, za co se vlastně omlouvá. Lord Elrond na ni prostě působil tak, že měla neustále pocit, že provedla něco nepřístojného.
Přeměřil si ji chladným pohledem, ze kterého čišel jasný nesouhlas, a pokývl hlavou, jako kdyby jí chtěl sdělit, že nic jiného od ní ani neočekával.
„Sut naa ro (Jak je mu)?“ zeptala se nesměle a napůl čekala, že jí vytkne, proč ho zdržuje svými zbytečnými dotazy.
Elrond, jenž už se otočil, aby pokračoval v cestě, se zastavil. Přinutil se podívat na tu drobnou dívku, v jejích očích byly patrné obavy. Ale pokud jí na Legolasovi opravdu záleží, proč si dala tak načas, než se za ním přišla podívat? Jaký k němu měla vztah? Záleželo jí na něm opravdu a nebo se jen bála, co by s ní bez něho bylo? Vzala si ho proto, že k němu něco cítí, a nebo jen z chladné vypočítavosti?
„Mankoi lle irma sint (Proč toho zvěděti chceš)?“
Znovu ten zkoumavý pohled, který jako kdyby chtěl proniknout až do její mysli.
„Je to můj manžel… Bojím se o něho…“ odvětila prostě, téměř v údivu, proč se na něco tak samozřejmého ptá. „Bude v pořádku, že ano?“
„Jistě,“ odbyl ji odměřeně a nechal ji tam stát bez dalšího slova.
Povzdechla si. Zřejmě neměla nejmenší šanci, že by spolu oni dva mohli někdy normálně vycházet. Ještě štěstí, že lord Elrond už zítra ráno odjíždí! Vzápětí se zarazila. To přece znamená, že s ním odjede i jeho družina! A co lord Gildor…?
Pak si vzpomněla, že se s ním dnes Nimloth setká, a trochu se jí ulevilo. To je jistě hlavní důvod, proč se s ním chce sejít o samotě. Určitě spolu něco vymyslí. Třeba by mohl Gildor zůstat v Eryn Lasgalen… Tuhle myšlenku rychle zavrhla. Pochybovala, že by se Thranduil někdy dokázal povznést nad skutečnost, že Nimloth dala přednost jinému. Lepší bude, když se usadí v Imladris. Glorfindel jim jistě nebude bránit, až se přesvědčí, jak výborně se k sobě hodí…
S těmito úvahami se Lidianna znovu přiblížila ke dveřím a protože už jí nehrozilo, že by narazila na Elronda, bez zaváhání vešla.
„Bude v pořádku, pouze spí,“ ubezpečila ji hned Nimloth, sotva se objevila v ložnici. Seděla na okraji lůžka a opatrně otírala Legolasovi obličej.
Na okamžik to v Lidianně vyvolalo vlnu žárlivosti. Na něco takového přece nemá právo! Ona je jeho manželkou a je na ní, aby o něho pečovala! Vzápětí se zastyděla, když se na ni elleth mile usmála a uvolnila jí místo. Pružným krokem přešla ke stolku, na němž se nacházelo umyvadlo, znovu navlhčila žínku a podala jí ji.
Lidianna jí očima poděkovala a začala Legolasovi omývat čelo. Přitom si důkladně prohlížela jeho tvář. Bylo úplně jedno, jak často spolu byli, pokaždé, když na něho pohlédla, jí připadalo, jako kdyby ho viděla poprvé. A pokaždé se jí srdce divoce rozbušilo v úžasu nad takovou dokonalostí. Stále pro ni bylo záhadou, jak v ní někdo jako on mohl nalézt zalíbení. Napadlo ji, že by se její známí dost divili, kdyby věděli, jakého si našla manžela. Muži o ni nikdy příliš zájem neprojevovali a teď… Usmála se. Nemohla popřít, že se jí stýskalo po všech těch důvěrně známých věcech, většinou naprostých maličkostech, ale o to jí dražších. Když by si však měla vybrat mezi nimi a Legolasem, neváhala by ani chvilku. Jeho přítomnost ji naplňovala klidem a pocitem úplnosti a co na tom záleželo, že se kvůli tomu musela vzdát některých vymožeností? Ne, když se nad tím zamyslela, tak kromě pár aspektů, či spíše Eldar, tu byla spokojená. Bylo zajímavé a vzrušující poznávat a učit se stále nové věci a ještě víc byly vzrušující Legolasovy dotyky a polibky. Už jen to pomyšlení způsobovalo, že se jí v podbřišku rozlilo příjemné teplo. Spontánně se nahnula a láskyplně políbila Legolase na rty. Tehdy si uvědomila, že je něco špatně. Se zamračením se obrátila k Nimloth.
„Proč má zavřené oči? Myslela jsem… že když Eldar spí…“
Bylo to poprvé, co jí nebyl dopřán pohled do modrých hlubin Legolasových očí a ji to znepokojilo. Ležel tam tak bezvládně a… bez života… Ne!
Nimloth si povšimla, že Lidianna zbledla jako stěna, a pospíšila si k ní.
„Lidianno, toť v pořádku jest! On ve spánku hlubokém se nachází… Tehdy se Eldar nejrychleji uzdravují. A lord Elrond mu část energie své předal. On mimo nebezpečí se nachází, věř mi.“
Lidianna zlehka pohladila Legolasovy hebké vlasy. Povšimla si, že mu již prve někdo sundal čelenku a i jeho tunika chyběla. Na obnažené kůži hrudníku se mu perlily krůpěje potu. Něžně je otřela a jen stěží ovládla silnou touhu ho obejmout.
Byl jako její slunce a když tu tak bezvládně ležel, zdálo se jí, jako kdyby se její malý svět náhle zatáhl temnými mračny.
„Legolasi, uzdrav se brzo, prosím. Potřebuju tě...“ zašeptala k němu žalostně. Neměla ponětí, jestli jí vůbec slyší. Stav, ve kterém se nacházel, jí připomínal víc kóma než nějaký spánek a moc ji bolelo ho takhle vidět.
Nimloth její očividná starost dojala. „Raději vás o samotě zanechám... Snad jen, kdybys něčeho potřebovala...?“ tázavě zvedla obočí a čekala na Lidianninu odpověď.
„Ne, děkuju,“ odvětila ta tiše. „Nebudu tu dlouho... musím si promluvit s Glorfindelem, pamatuješ?“ připomněla jí.
Nimloth potřásla hlavou. „Zapomeň na to, ty myšlenek jiných nyní máš. Vždyť toho ani důležitým nebylo.“
„Nimloth, to neříkej... Štěstí tvé je přece důležité! A pokud myslíš, že bys s ním mohla být šťastná, tak ti ráda pomůžu. A nejenom proto, že už jsem to slíbila.“
Stříbrnovlasou elleth to překvapilo. „Lidianno... já nevím, čeho tobě na to odpověděti...“
Lidianna se na ni pousmála. „Taky není nic potřeba. Přátelé si přece pomáhají, ne?“
Nimloth trochu posmutněla pokývala hlavou. „Ano. Asi ano, Lidianno.“
Nechtělo se jí zrovna teď svěřovat s tím, že během svého dlouhého života zrovna mnoho přátel neměla. Proto ani pořádně nevěděla, co vlastně může od Lidianny očekávat. Ale bylo jí jasné, že až ta zjistí, že byla oklamána, tak to bude znamenat konec jejich přátelství. Na okamžik zvažovala, jestli by nebylo lepší říct jí pravdu, avšak opatrnost, se kterou se kdysi dávno naučila jednat, ji od toho zradila. Byla si jistá, že by ji Lidianna nepochopila, a možná by ji dokonce ve jménu jejího dobra mohla i prozradit. Ne, to nemohla riskovat. Nejdříve zjistí, jestli má vůbec nějakou naději, a později se kdyžtak Lidianně omluví a vše jí vysvětlí...
Zatímco byla Nimloth zabraná do svých úvah, Lidianna ještě jednou omyla Legolasovi tvář a vtiskla mu drobný polibek na čelo. Pak přešla k Nimloth.
„Zdá se, že mě teď nepotřebuje... Snad jen kdyby tu u něj mohl někdo sedět... Pro případ, že se probere...“
Nimloth přikývla. „Postarám se o to,“ slíbila a vzdálila se z místnosti.
Jakmile osaměla, Lidianna znovu usedla na okraj postele a pevně sevřela Legolasovu chladnou ruku ve svých dlaních.
„Děkuju,“ špitla prostě. Nepochybovala o tom, že pokud je Legolas schopen ji vnímat, jistě už bude vědět, za co je mu vděčná. Z náhlého popudu si stáhla prsten od Thranduila a navlékla mu ho na prst. „Ty jsi jediný opravdový lučištník, patří tobě...“
Na chvíli si přitiskla jeho dlaň ke své tváři. „Vrátím se brzo, jen musím něco vyřídit...“
Legolas však k jejímu zklamání zůstával i nadále nehybný a Lidianna téměř s úlevou opouštěla jeho pokoj, když se Nimloth objevila s jedním z léčitelů, který na něho měl dohlížet. Mlčky se spolu vydaly zpátky k arénám, Lidianna sužována starostmi o Legolase a Nimloth nejistá z nadcházejícího rozhovoru se svým vyvoleným. Jejich myšlenky ale byly rychle zapomenuty, když se přiblížily natolik, že rozpoznaly dvojici, která v jedné z nich bojovala.
Nimloth je spatřila díky svému bystrému zraku jako první a s tlumeným výkřikem se k nim rozběhla. Lidianna ji následovala, i když o dost pomaleji. Nimloth se mezitím přitiskla k dřevěnému hrazení a s hrůzou sledovala probíhající souboj. Její bratr stál nedaleko a nespouštěl z ní oči, čehož si byla až příliš dobře vědoma. Proto když se vzápětí do sebe oba soupeři zaklesli a zápolili o převahu, vykřikla hlasitě Gildorovo jméno. Srdce se jí téměř zastavilo, když k ní Thranduil zalétl zraněným pohledem. Mohlo to trvat nanejvýš zlomek vteřiny, avšak i to stačilo, aby mu Gildor mocným úderem vyrazil meč z ruky a přitiskl mu hrot své zbraně na prsa.
„Zdá se, že prohrál jsi, Thranduile...“ odtušil Gildor posměšným tónem, který ovšem trochu pokazil tím, jak se snažil popadnout dech. Přesto si plně vychutnával svoji převahu.
Thranduil sklonil hlavu, aby skryl své ponížení nad tím, že byl přemožen někým v boji tak málo zkušeným, a hlavně proto, aby nikdo nespatřil, jak hluboce ho zasáhl Nimlothin čin. Nadarmo. Co Gildor postrádal v boji s mečem, zcela převyšoval svou znalostí psychologie, a tak se teď zálibně zahleděl na nešťastně se tvářící Nimloth a nahnul se k Thranduilovi, aby jeho slova zachytil jen on.
„Toť není vše, čeho prohrál jsi, Thranduile... Ty pouze příliš pyšným jsi, než bys tohoto sobě již přiznal...“
S pohrdavým zasmáním zasunul meč do pochvy a vyšel z arény zanechávajíce za sebou zdrceného Thranduila. Ten se nezmohl na jediné slůvko odporu. Stál tam na místě bez jakéhokoli pohybu a snažil se pochopit, jak se to celé mohlo přihodit. Kdy vlastně o vše přišel, tak znenadání a bez nějakých známek? A nebo byl jen příliš tvrdohlavý, než aby si je připustil? Legolas je na něho nazlobený kvůli jeho chování k Lidianně... Nimloth... Proč vlastně ta dala přednost jinému? Byl k ní moc chladný? A nebo naopak příliš vášnivý? A proč by se také měla zahazovat s takovým ztroskotancem jako je on! Ženy přece milují vítěze a on prohrál. A Glorfindel... Jeho věrný přítel, se kterým toho tolik prožil... Tolikrát stanuli bok po boku, aby společně vyrazili do bitvy... Kde jsou ty doby? Proč ho nikdy předtím nenapadlo, jak moc pro něho všichni tihle Eldar znamenají, dokud je neztratil? Nakonec zůstal sám... Králové prý většinou takto končívají...
Zvolna vztyčil hlavu. Ani přesně nevěděl, proč se jako první zadíval na Glorfindela. Očekával v jeho výrazu škodolibé potěšení, zadostiučinění, výsměch... cokoliv, byl proto zcela nepřipraven, když v jeho očích spatřil... lítost? Skoro nevěřícně ho sledoval, jak vkročil do arény, zvedl jeho meč ze země a nabídl mu ho rukojetí napřed. Možná to bylo přátelské gesto, možná jen soucit, na tom v tu chvíli nezáleželo. Thranduil mu prostým pokývnutím hlavy poděkoval a schoval meč do pouzdra. Hlavou mu vířila spousta myšlenek, když se poněkud strnule vydal do paláce. Nesl se hrdě a vzpřímeně a nedával na sobě ani náznakem znát, jak je uvnitř sužován. Přesto měl dojem, že všichni ví, jak zahanbeně se cítí. Měl neodolatelnou chuť utéct pryč od všech těch bedlivě ho pozorujících Eldar, kteří se mu jistě ve skrytu smějí a přejí mu jeho prohru. Chtěl zalézt někam do úkrytu, lízat si rány a vše si důkladně promyslet. Ale nic z toho neudělal. Byl přece král a jako takový musel i odejít, i když to bylo z prohraného boje. Kdysi někde slyšel, že síla charakteru se ukáže ne při vítězství, ale tehdy, když je třeba se ctí přijmout porážku. A pokud je toto jediné vítězství, které ještě může získat, udělá to. Bez dalšího přemítání zamířil ke Gildorovi. Našel ho ve společnosti Nimloth, což ho příliš v jeho snaze nepodpořilo. Ještě méně ho potěšila skutečnost, že jí zrovna něžně odhrnoval pramen vlasů z tváře a téměř bezděčně jí přitom polaskal špičku ucha.
„Quel dagora (Dobrý boj),“ pokynul mu Thranduil chladně, na Nimloth se přitom ani nepodíval.
„Yeah. Ta saesa amin sai (Ano. Velmi mne potěšil). Ar´il ere´tanya (A nejen on)...“
Thranduil jen stěží krotil svůj hněv. Pouhá představa, jak by mohl Gildorovi vylepšit tu jeho samolibě vyhlížející tvář, ho nesmírně lákala, avšak nehodlal klesnout tak hluboko. Tohle byly oslavy a jinde než v arénách nebyl boj povolen. Jistě, kdyby došlo k otevřené urážce, dalo by se toto pravidlo pominout, ale Gildorovy řeči, jakkoli provokující, byly pouze důmyslnými narážkami.
A tak mu jen s nuceným úsměvem pokývnul a pokračoval dál. Teprve když za ním zapadly dveře jeho pracovny, konečně vydechl a uvolnil křečovité držení těla. Nalil si štědrou dávku vína a ztěžka usedl do křesla. Naráz do sebe obrátil obsah poháru a hned ho zase doplnil. Věděl však, že je jedno, kolik vína vypije, nic mu nepomůže zapomenout. Navždy bude ve svých uších slyšet Nimlothin líbezný hlas volající jméno jiného...