Návštěvnost
Fantasy world
Fantasy world
Kapitola I.
Elanor vyděšeně nahlížela pootevřenými dveřmi do ložnice rodičů, kam vtrhlo šest vojáků. Měli na sobě zelené uniformy a ona si s hrůzou uvědomila, že to nejsou Gondorští! Matka jim vyšla vstříc a oslovila je elfsky. Elanor zalitovala, že při hodinách tohoto jazyka nedávala větší pozor, protože z toho, co jim říkala, nerozuměla ani slovo. Její poslední věta je však musela pobavit, protože se dali do hurónského smíchu. Jeden z nich k ní přistoupil a znenadání ji udeřil do tváře. Elanor zaťala ruku v pěst. Tohle přece nesmějí! I ze svého místa viděla, jak jí stéká po bradě krev z rozbitého rtu. Čekala, že se rozpláče, ale ona místo toho hrdě zvedla hlavu a opět něco pronesla. Elanor se nemohla ubránit tomu, aby ji neobdivovala. Tentýž voják ji popadl za paži a odvlekl ji Elanor z dohledu. Ke svému zděšení zaslechla praskot trhané látky a za pár okamžiků i bolestivé sténání. Bezmyšlenkovitě rozrazila dveře. „Nechte ji ...“ Další slova jí uvázla v hrdle. Její milovaná maminka ležela na posteli a onen voják na ní! Kalhoty měl spuštěné a divoce pohyboval boky ... „Ne ...“ vykřikla hlasitě a než jí v tom kdokoliv stačil zabránit, tak se k němu vrhla a bušila mu pěstmi do zad. Nijak si jí nevšímal ... Ucítila, jak ji někdo hrubě popadl za rameno a mrštil s ní na podlahu. „Tato divočejší mnohem zdá se! A mne jako prvnímu patřiti bude!“ Bez okolků jí vyhrnul sukni a obkročmo si sedl na její boky. Elanor se pod ním zuřivě zmítala, aby se osvobodila, ale marně. Voják se k ní sklonil a drsně ji začal líbat. Bez váhání ho kousla do rtu. Sykl bolestí. „Tohoto litovati budeš!“ Pevně sevřel obě její zápěstí. Vrazil jí koleno mezi stehna a násilím je rozevřel. Volnou rukou si rozvazoval šněrování kalhot …
Elanor na něho hleděla vytřeštěnýma očima a zoufale vrtěla hlavou. Teprve teď jí došlo, co s ní hodlá udělat. „Ne! Nedělej to! NE!“ Mlhavě vnímala, že matčin nářek utichl. „Nech mě být!“ zašeptala prosebně, ale on se jen pohrdavě usmál. „Vděčna bys mi měla býti, že konec tvůj tak příjemným učiním!" Vzal se do ruky a přiblížil své přirození k jejímu klínu ...
„Čehož tu děje se?!“ přísný hlas se rozlehl pokojem. Voják, který se ji pokoušel znásilnit, okamžitě vstal, upravil se a sklonil hlavu v uctivém pozdravu. „Heruamin (Pane můj) ….“ Elanor toho využila a hbitě se odplazila do kouta, kde se opřela zády o stěnu a třesoucíma rukama si stáhla sukni. Po tvářích jí tekly slzy ...
Legolas rozkopl dveře do královské ložnice a pohledem přelétl pokoj. Čtyři vojáci prohledávali skříně a zásuvky, zatímco pátý stál u manželského lože a připínal si pouzdro s mečem, zatímco ten poslední se na zemi věnoval nějaké služce. Na posteli spočívala bezvládně Arwen. To ho rozzuřilo. Několika rychlými kroky překonal vzdálenost, která ho dělila od stojícího vojáka, a bodl ho do prsou. „Nařídil jsem, že královně se ničehož státi nesmí!“ zařval vztekle. Ostatní na něho překvapeně koukali, ale nedovolili si protestovat. „Ihned na nádvoří odeberte se a k odjezdu připravte se! Se skupinou první navrátíte se!“ Vojáci bez námitek uposlechli a zmizeli na chodbu. Legolasovu pozornost upoutala dívka schoulená u zdi. "Mani naa essa en lle (Kterak jmenuješ se)?" otázal se příkře. Vylekaně k němu zvedla hlavu a on si uvědomil, že mu někoho připomíná.
Elanor sebou trhla, když ji někdo oslovil. Podívala se vzhůru a zatajila dech. Nad ní stál vysoký plavovlasý Elf v pozlacené mithrilové zbroji na hrudi zdobené vytepanými složitě se proplétanými lístky. Fascinovaně hleděla do jeho modrých očí. Měla dojem, že se v nich co nevidět ztratí! Jen matně zaregistrovala, že se jí ptá na něco ptá. Ze svých hodin elfštiny si vybavila, že chce znát její jméno. „Elanor …“ zašeptala, aby neporušila kouzlo tohoto okamžiku. „Elanor? Dcera Aragornova? Dovol, bych tobě vstáti pomohl!“ Natáhl k ní ruku, kterou vděčně přijala. „Diola lle (Děkuji vám) …“ statečně zápolila s výslovností, když jí padl pohled na lůžko. „Nanneth (Matko!)!“ vytrhla se mu a rozběhla se k ní. Šokovaně na ni hleděla. Byla takřka nahá, na kůži se už začínaly rýsovat modřiny, přikrývka pod ní byla rudá krví! Elanor si klekla vedle postele. Vzala její dlaň do své a přitiskla si ji na tvář. „Podívej se na mě ... Prosím!“ Ale matčiny oči zůstávaly zavřené …
Legolas mlčky sledoval dojemnou scénu před sebou. Tohle se nemělo stát! Však chyba Aragornova toto jest! Kdyby jen slovo své dodržel! Přistoupil k plačící dívce a něžně jí položil ruku na rameno. „Tohoto líto mi jest, Elanor! Však silná musíš být! Zde bezpečno není, proto tebe do Mirkwoodu poslati nechám! Obav neměj, neb pod ochranou mojí od chvíle této nacházíš se!“ ubezpečil ji s uklidňujícím úsměvem na rtech. Postarám se, by tebe nikdo nedotkl se! Tím jista si buď! Zvedla k němu pláčem zarudlé oči. „Nemůžu ji tu takhle nechat!“ Zvolna zavrtěl hlavou. „Matce své nyní nijak pomoci nemůžeš! Na sebe mysleti musíš!“ Ve dveřích se objevil černovlasý Elf, kterému se na okamžik mihl v očích záblesk nenávisti, když je uviděl spolu. „Ecthelione, dívku tuto do Mirkwoodu dopraviti nech a zařiď, by o ni náležitě postaráno bylo, než sám se jí věnovati budu moci!“ Ecthelion sklonil hlavu na znamení, že rozumí. „Se mnou pojď!“ nařídil Elanor chladně. „Ne! Chci zůstat tady!“ odmítla jeho příkaz rezolutně. Tmavovlasý jen zalapal po dechu. Ona o rozum zcela jistě přijíti musela! Legolase však potěšil její oheň. „Již řekl jsem, že zde v bezpečí nejsi!“ něžně jí prsty přejel po tváři. „Rozumna buď!“ Ecthelion využil jejího váhání, uchopil ji za předloktí a odvedl z místnosti.
Legolas ohleduplně přikryl Arwen pláštěm, který našel na podlaze. Pak přešel ke stolu a zadíval se na Aragornovu podobiznu, jež stála na jeho rohu. Kterak cítil by ses nyní, když město tvé padlo? Muž na obrázku neodpovídal. Vztekle smetl rámeček na zem. „Legolasi ...“ rychle se vrátil k posteli a usedl na její okraj. Arwen se na něho dívala pohasínajícíma očima. „Proč … tohoto … jsi učinil?“ mluvila namáhavě a její hlas zněl prázdně. „Neb manžel tvůj mne zradil!“ „Pak tedy na souboj jsi ho vyzvati měl ... Však příliš ses ho obával, Legolasi z Lesní říše.“ Její obvinění ho rozlítilo. Zasáhl ji hřbetem ruky do tváře. „Tohoto již nikdy neříkej!“ rozkřikl se na ni. Vstal a přešel k oknu. Díval se na hořící Minath Tirith. „Co s Elanor učinil jsi? Vojákům svým též napospas ji nechal jsi?“ Otočil se k ní čelem. „O osud její obávati nemusíš se! Ona pouze mne náležeti bude! Velmi mne těšiti bude, pýchu její zlomiti!“ Arwen se s bolestivou grimasou posadila. „Legolasi, Elanor vinu žádnou na sporu otce svého s tebou nemá! Ušetři ji, vždyť ještě dítětem jest!“ „Však za zradu Aragornovu mi zaplatí! Pokud mne vyhovovati bude, tak ochoten jsem matku dětí svých z ní učiniti, místo by mužům mým jako děvka sloužila!“ Nebohá královna při jeho krutých slovech ztratila vědomí a padla zpět na lůžko. Legolas ji chvíli pozoroval, než vytáhl dýku a jediným pohybem zápěstí jí prořízl hrdlo.
Elanor byla k smrti unavená. Pravda, vyjížděla občas s rodiči z města ven, ale to se s touhle jízdou vůbec nedalo srovnat. Jeli už několik dní takřka bez přestávky. Stavěli, když slunce zapadalo a na cestu se vydávali s jeho východem. Každý sval ji bolel a strašně si chtěla lehnout do své měkoučké postele a spát aspoň dva dny. Ecthelion na ni během cesty dohlížel. Přivázal jejího koně ke svému a dokonce i noci musela trávit u jeho boku, což jí nebylo příjemné. Když mu to řekla, tak jí sdělil, že buď bude spát u něj nebo ji vždy nechá svázat. Zkusila to jen jednou a už další večer ho s tváří rudou studem žádala, zda si může lehnout k němu. K její úlevě to nijak nekomentoval.
Bylo už pozdě večer, když konečně dorazili do paláce. Zastavili na nádvoří, kde se kolem nich začali sbíhat Elfové, aby se o ně postarali. Ecthelion ladně seskočil a Elanor se neubránila závistivému pohledu. Pak opatrně slezla z koně. Nejistě se rozhlížela kolem. Všechno tu bylo tak cizí a nezvyklé! Muži i ženy si ji zvědavě prohlíželi. Její průvodce k sobě gestem přivolal nějakou Elfku, něco jí přikázal a ona mlčky přikývla, přistoupila k ní, vzala ji za ruku a vedla do paláce.
Elanor se zvědavě dívala kolem sebe. Z hlavního sálu vystoupaly po schodech do prvního patra. Elfka se dala chodbou doleva a dovedla ji až k těžkým dubovým dveřím, opatřeným kovovým zámkem. Odemkla ho a vybídla ji, aby vstoupila. Elanor váhala. Nechtělo se jí do té zšeřelé a studené místnosti. „Ničehož neobávej se! Za okamžik malý někdo přijde, by oheň v krbu rozdělal a jídlo tobě přinesl!“ Světlovláska jí povzbudivě stiskla loket, ale důrazně ji postrčila kupředu. Elanor se neubránila zachvění, když zaslechla, jak za sebou zamkla. Zvědavě se rozhlédla se kolem sebe a zklamaně si povzdechla. Doma by takový pokojík byl dobrý tak akorát pro služku! Naproti ní v rohu byla široká postel s malým nočním stolkem, kousek od něj bylo okno a vedle něho skládací paraván. Za ním se skrývala malinká šatna s umyvadlem a toaletním stolkem, na kterém našla několik hřebenů a kartáčů. Vlevo ode dveří byl krb a u něho kulatý stolek a dvě křesla. Kousek od nich stála komoda se třemi zásuvkami a stejná byla i u nohou lůžka. V zámku zarachotil klíč a Elanor bezděky ustoupila o krok. Vešla jiná Elfka nesoucí podnos s jídlem, jenž mlčky položila na stůl. Pak si klekla u krbu a podpálila v něm přichystané dřevo. Aniž by věnovala jediný pohled gondorské princezně, odešla pryč.
Elanor se hladově vrhla ke stolu a ztuhla. Na tácu byl krajíc chleba, kousek sýra a džbánek studené vody! Jak si mohla dovolit přinést mi tohle?! Protože ale měla hlad, tak všechno snědla a vypila do posledního drobečku a kapky. Ráda by se umyla a převlékla, ale nikdo jí nepřinesl ani vodu ani šaty, které by si mohla obléknout. Po chvíli váhání se nakonec svlékla, rozčesala si vlasy a lehla si do postele. Usnula v okamžiku, kdy se dotkla hlavou polštáře.
Aredhel tiše vstoupila do Elanořina pokoje. Došla k lůžku, kde se zastavila a pozorně si prohlížela dívčinu tvář. Manžel jí neřekl její jméno, jen ji upozornil, že sám král má na ní zájem. Dokázala si představit jaký asi. „Proč Valar raději během boje život tvůj skončiti nenechali?“ Soucitně svraštila obočí. Věděla dobře, jaké je, když se někdo neptá a bere si, co chce. Naštěstí Ecthelion nenacházel potěšení v jejím ponižování, takže to vždy měla rychle za sebou. Ale něco jí našeptávalo, že Legolas bude jiný. Potřásla hlavou, aby tyto myšlenky zahnala a dala se do práce. Opatrně stáhla přikrývku ze spící dívky. Nejprve očima přelétla její tělo. Nebylo na něm ani známky po nějakém zranění. To ji uklidnilo. Pak po něm zručně přejela dlaněmi a oddechla si úplně. Opravdu byla nezraněná. Opět ji přikryla. Vypadala velmi unaveně a ona se tomu ani nedivila. Měla za sebou dlouhou a namáhavou cestu. Opustila místnost stejně bezhlučně, jako se v ní objevila.
Ecthelion vylezl z vany, osušil se, oblékl si čisté kalhoty a volnou halenu se šněrováním u krku. Neobtěžoval se s zaplétáním vlasů, prostě je nechal rozpuštěné, jen si je pročísl zlatým hřebenem, a vrátil se do předpokoje jejich komnat, kde na něho čekala prostřená večeře. Potěšeně se pousmál. Jeho žena se o něho opravdu vzorně starala. Nikdy nelitoval svého tehdejšího impulsivního rozhodnutí. Nedělal si ovšem iluze, že by se tak chovala z lásky k němu. Bylo mu jasné, že tím pravým důvodem byl strach, který z něho měla. Nikdy na ni nevztáhl ruku, ale ona ho také vždy poslouchala. Nebo aspoň svůj vzdor nedávala najevo tak okatě, aby ji musel ztrestat. Sedl si ke stolu a dal se do jídla. Právě odkládal příbor, když vešla Aredhel. „Kterak dívce té daří se?“ Otřel si ústa ubrouskem. „Zraněna není, pouze unavena velmi jest! Ohledů žádných během cesty na ni bráno nebylo!“ neodpustila si jeho žena ostřejší poznámku. Ecthelion se napil vína, aby zakryl svůj pobavený úsměv. Vzápětí na ni vrhl přísný pohled. Aredhel pokorně sklonila hlavu a posadila se naproti němu. „Dobře o ni starej se, neb král vbrzku navrátí se a ona sil všech svých potřebovati bude!“ Prosebně se na něho zadívala. „Nemohl bys, ona ještě takřka dítětem jest, říci, že ... že cestou utekla?“ ztěžka polkla. Věděla, že se pohybuje po velmi nebezpečné půdě. Jestli se teď její manžel zvedne a zbije ji, tak na to bude mít, dle mirkwoodských zákonů, plné právo. A to ještě bude velké štěstí, pokud to neohlásí králi ...
Ecthelion se pohodlně opřel v křesle a založil si ruce na hrudi. „Oba dozajista víme, čehož nyní bych učiniti měl! Osudu jejího změniti nemůžeš, pouze následků jeho zmírniti v silách tvých jest! Více již o záležitosti této hovořiti nebudeme a hleď by jen mezi námi zůstala!“ varovně si ji přeměřil. „Lehnouti si jdi, neb dnes tebe potřebovati nebudu!“
Elanor se zvolna probouzela. Nemohla uvěřit tomu, že opět leží v posteli a slastně se protáhla. Snad ještě nikdy v životě se jí tak krásně nespalo! Zůstala ležet a vychutnávala ten nádherný pocit ... Zaslechla na chodbě kroky, které se zastavily u jejích dveří. Za okamžik se otevřely a na prahu stála ta Elfka ze včerejška. Přes ruku měla přehozené zelené šaty a také nesla tác se snídaní. Otočila se, zručně za sebou zamkla a pak se obrátila k ležící dívce. Elanor si stydlivě přitáhla pokrývku až k bradě. „Quel amrun (Dobrého rána)!“ Nebyla si tak docela jistá, co jí ta světlovláska říká. Ta zřejmě její nejistotu vycítila, protože pak pokračovala v jazyku lidí. „Šatu čistého tobě přinesla jsem, však na místě tvém s oblékáním vyčkala bych, než se koupelí osvěžiti moci budeš.“ Postavila podnos na stolek a šaty přehodila přes křeslo. „Kdo jsi?“ zeptala se Elanor zvědavě. „Aredhel. A kterak tebe nazývati mám?“ „Elanor ...“
Dcera Elassarova?! Aredhel se překvapením rozšířily oči. Toť zlé velmi jest! Legolasova nenávist k Aragornovi a jeho rodu byla v Mirkwoodu všeobecně známá. Jen nikdo nevěděl, co způsobilo, že se jeho přátelství s Chodcem tak razantně změnilo. „O samotě tebe nyní nechám, bys v klidu najísti se mohla! Někoho, by lázeň tobě připravil, sem pošlu!“ Zamířila ke dveřím. „Počkej!“ Aredhel se tázavě podívala na Elanor. „Ten, co mě zachránil, kdy ho uvidím?“ Och, kterak naivní jsi! „Dříve, než naděješ se!“ přinutila se odpovědět. A přáti budeš si, by do života tvého nikdy nevstoupil! Rychle vyšla ven z pokoje, aby si Elanor nevšimla slz, které se jí objevily v očích.
Elanor byla v Mirkwoodu už dva týdny a stále nespatřila svého modrookého zachránce, což ji rozčilovalo. Byla zvědavá, jaké zprávy bude mít o jejích rodičích! Ani na okamžik nevěřila, že by zemřeli, i když si musela přiznat, že matka nevypadala dobře, ale určitě se z toho dostala! A otec už shromažďuje armádu, aby si pro ni přišel! Tím si byla naprosto jistá! Aredhel za ní chodila skoro každý den a ona zjistila, že se s ní krásně povídá. Jen nechápala, proč je občas tak smutná, a proč se na ni dívá takovým zvláštním pohledem. Mluvily o všem možném. O knihách, vyšívání, tanci, květinách ... Elanor jí za to byla vděčná, protože si, díky ní, už nepřipadala tak sama.
Jednoho dne se otevřely dveře a k Elanořinu překvapení v nich stál nějaký voják. „Se mnou pojď!“ přikázal jí stroze. S bušícím srdce ho poslechla. Kráčela vedle něho dlouhou chodbou do druhého křídla paláce. Zavedl ji do velké pracovny, která byla zařízena s vybraným vkusem. „Zde počkej!“ odešel, aniž by jí řekl cokoliv dalšího. Nejistě se rozhlížela kolem sebe. Váhavě přešla na balkón a vyhlédla ven. Zatajila dech nad tou nádherou.
Před ní se rozprostíral hustý les, jehož staleté stromy se lehce vlnily v jarním vánku, který si pohrával i s jejími vlasy. Přivřela oči a zhluboka vdechovala opojnou vůni, jež v ní vzbuzovala touhu vyběhnout ven, pod bosýma nohama cítit hebký mech a dotknout se těch hrubých kmenů ... Přinutila se zadívat do dálky a ke svému nadšení tam zahlédla neznámé hory, jejichž vrcholky halila šedivá mlha. Tato scenérie ji naprosto uchvátila. Jako očarovaná stála u zábradlí a úplně ztratila pojem o čase ...
Legolas vešel do své pracovny a zachmuřil se. Poslal pro Elanor, a přesto, že mu strážný hlásil, že ji přivedl, ji tu nikde neviděl. Všiml si otevřených dveří na balkón a potichu na něj vyšel. Stála kousek od něj, ale nevnímala ho. Využil toho, aby si ji prohlédl. Byla drobnější, než si pamatoval z jejich letmého setkání v Minath Tirith, sahala mu sotva k ramenům. Zaujaly ho její nezvykle zbarvené vlasy. Byly rudé jako zapadající slunce. Nechala je, dle lidského zvyku, rozpuštěné a splývaly jí v bohatých vlnách po zádech. Měla pružnou postavu a útlý pas, který ho přímo vybízel k tomu, aby ho sevřel ve svých dlaní ... Přes rty mu přelétl úsměv, který ale rychle potlačil. „Elanor?“ oslovil ji tiše, protože ji nechtěl vyděsit. Na to bude ještě dost času.
Elanor se ostře nadechla, když za sebou uslyšela něčí hlas. Prudce se otočila a oči se jí rozzářily. Byl to on! Její zachránce! Vypadal dokonale. Vysoký, štíhlý, stříbřitě plavé vlasy složitě spletené, mu dodávaly nádech autority. A ty oči! Modré jako vodní hladina. Měla dojem, že se v nich brzy utopí ...
Legolas si vychutnával její očividné okouzlení svou osobou. „Kterak Mirkwood tobě líbí se?“ připojil se k ní u zábradlí. „Ani nevím. Celou tu dobu jsem byla zavřená v pokoji!“ postěžovala si škádlivě. Pousmál se. „Toho mne mrzí, však pro bezpečí tvoje toto nutným bylo!“ Pohladil ji zlehka po tváři. Přimhouřila oči a bezděčně se přitiskla k jeho dlani. Její reakce ho potěšila. „Dovnitř pojď, neb s tebou musím hovořiti!“ Nabídl jí rámě a ona se do něho bez váhání zavěsila. Usadil ji do křesla a sám si sedl za stůl. „Elanor, s politováním velkým tobě sděliti musím, že rodiče tvoji mrtvi jsou a Gondor vypleněn byl …“ s uspokojením sledoval, jak se jí při jeho řeči vytratila barva z tváří a do očí se jí vehnaly slzy. „To není pravda! Proč mi lžeš?“ vykřikla zoufale. Zamračil se. „Ač chápu, že žalem zlomena jsi, tohoto již nikdy více neříkej, sic bití ode mne dostaneš!“ Šokovaně na něho hleděla. „To nemyslíš vážně!“ Upřel na ni chladný pohled. „Mám tobě toho snad dokázati?! S řečmi svými ihned přestaň, neb nevoli mou jimi probouzíš!“ Zírala na něho bez dechu. „Jméno mé Legolas jest a vládcem říše této jsem! Vojska má Gondor se zemí zcela srovnala a otce tvého rukou vlastní zabil jsem! Též život matky tvé jsem ukončil!“ Při každém jeho slově sebou trhla, jako by ji šlehl bičem. „Ty mne nyní náležíš a noc dnešní v loži mém strávíš!“ Elanor vyskočila na nohy. „To neudělám! Jsem princezna, ne nějaká děvka!“ Legolas pomalu povstal a postavil se před ní. „Elanor, ty méně než to budeš, pokud to přáním mým bude!“ „Na to nemáš právo!“ Mirkwoodskému králi došla trpělivost a jedinou ranou ji srazil na podlahu. Zvedla k němu hlavu, opatrně se dotkla rozbitého rtu a nevěřícně si prohlížela krev na svých prstech. „Od chvíle této bez toho, aniž bych se tebe na něco otázal, hovořiti nebudeš! Přání má ihned vyplníš a na slovo mne poslouchati budeš! Budeš -li pravidla tato dodržovati, poznáš, že milosrdným dokáži býti, avšak neposlušnost či vzpurnost tvoji tolerovati nehodlám a každý projev jejich tvrdě ztrestám!“ „Polib Orka!“
Legolas jen zalapal po dechu nad její drzostí. Ihned se však vzpamatoval. Beze slova ji popadl za vlasy a vytáhl na nohy. Několikrát ji udeřil do obličeje a vyvlekl na chodbu. „Stráže! Trest dvaceti ran bičem jí udělil jsem! O vykonání jeho veřejné postarejte se!“ Mrštil vyděšenou Elanor směrem k vojákům, kteří ji odtáhli na nádvoří, kde ji připoutali za vysoko zdvižené paže ke stromu.
Elanor cítila, že jí strhli šaty ze zad. Chladný vítr ji zastudil na kůži. S námahou otočila hlavu a s hrůzou sledovala, jak se k ní jeden z vojáků blíží s bičem v ruce. „Ne ...“ stačila vykřiknout, než dopadla první rána. Kousla se do rtu, aby nekřičela, ale po pěti ranách se už nedokázala udržet ...
Mirkwoodský král stál na chodbě u otevřeného okna a s potěšením naslouchal svištění biče a jejímu nářku. Oči se mu horečnatě leskly, když sledoval, jak se zoufale snaží uhýbat. Na okamžik zatoužil sejít dolů a zmocnit se jí přede všemi, ale nakonec se rozhodl jinak. Jejich první milování proběhne v soukromí jeho ložnice! Bylo mu však jasné, že bude muset chvíli počkat. O to víc se na jejich společnou noc těšil ...
Příští dva dny Elanor strávila ve svém pokoji vleže na lůžku. Přestože jí Aredhel namazala záda hojivou mastí, tak cítila každý pohyb. Stále se nemohla vzpamatovat ze šoku, že ji nechal zbičovat! Ji, princeznu a ještě k tomu jedinou dědičku gondorského trůnu! Vzpomněla si, co jí řekl Legolas. Je opravdu možné, aby zabil rodiče a zničil celý Gondor? Nemohla tomu prostě uvěřit! Ale na druhou stranu, proč by jí lhal? Bezděky se otřásla, když si vybavila, jak reagoval na její obvinění ze lži. S obavami sledovala pomalu se otevírající dveře, jimiž vstoupila černovlasá služka, která jí přinesla nové šaty. „Král přeje si, bys večer tento s ním strávila! Strážný tebe při slunce západu vyzvedne!" Při odchodu za sebou nezapomněla zamknout. Elanor se skoro zastavilo srdce. Neměla nejmenší ponětí, co má dělat. Nejdříve ji napadlo, že bude Legolase prostě ignorovat, ale pak jí došlo, že by to nebylo právě nejchytřejší. Jen bozi vědí, co by s ní udělal! S přemáháním vstala, aby se oblékla. Bez zájmu pohlédla na šaty ležící na křesle. Byly smetanově bílé se šněrováním vepředu, rozevlátými rukávy a širokou sukní. Lemy byly zdobeny zelenou výšivkou v podobě lístků, o kterých jí Aredhel řekla, že jsou symbolem Mirkwoodu. S bolestivým sykáním si je přetáhla přes hlavu a neobratně si zašněrovala živůtek. Doma měla služebnou, která ji strojila a jinou, která ji česala. Aredhel jí sice ukázala, jak se co dělá a občas jí i pomohla, ale většinou si musela poradit sama. Zkoumavě si prohlížela svůj odraz v zrcadle. Vzala do ruky kartáč a bezmyšlenkovitě si rozčesala vlasy. Chvíli váhala, než je na temeni sepnula ozdobnou sponou ve tvaru draka, kterou jí dala Aredhel. Uvědomila si, co pro ni tato Elfka znamená. Byla nejbližší bytostí, kterou tu měla. Vlastně nejbližší, kterou kdy měla. Tedy kromě maminky, tatínka a staré chůvy. Najednou se rozplakala. Plakala pro své milované i pro sebe. Zaslechla rachocení klíče v zámku a jako zázrakem se uklidnila. Opláchla si obličej studenou vodou a s hlavou hrdě vztyčenou vyšla zpoza paravánu, aby se setkala s vojákem, který ji odvede za Legolasem.
Legolas na ni čekal ve své soukromé jídelně, která byla dveřmi propojena s ložnicí. Pro tento večer zvolil černé nohavice a tuniku stejné barvy ozdobenou stříbrně vyšitými lístky. Vlasy si zapletl jen po stranách, zbytek nechal volně splývat po ramenou. Seděl u prostřeného stolu. Chtěl, aby vše bylo dokonalé. Mohl sice Elanor nechat přivést rovnou do své ložnice a až by s ní byl hotov, tak by ji zase mohl poslat pryč jako obyčejnou děvku, ale měl s ní jiné plány. Přece jen byla z urozeného rodu, což by se, pokud by s ní zplodil syna, dalo využít. O dceři ani neuvažoval. Ta by byla vhodná jen jako prostředek k získání nových území. Jejich potomek by byl legitimním dědicem Gondoru a byl by spřízněn s Imladris a, což by bylo ještě lepší, dokonce i s Lórienem ... Ze svých myšlenek byl vyrušen Elanořiným příchodem. Voják, který ji doprovázel se mu uctivě poklonil a tiše zmizel.
Elanor zůstala stát poblíž dveří a nejistě hleděla na Legolase. Usmál se na ni a to jí na klidu nepřidalo. „Milé jest, žes pozvání mého ku večeři přijala!“ gestem ji vyzval, ať se posadí. Mlčky došla na své místo a usedla. Služebná, jež se tiše objevila v místnosti, je obsloužila a rychle odešla. Elanor se dala do jídla, přičemž se pečlivě vyhýbala pohledu na svého společníka. Byla zmatená jeho nečekanou proměnou. Nedávno ji nechal zbít a teď s ní večeří, jakoby se nic nestalo!
„Doufám, žes lekci svoji pochopila, Elanor!“ prohodil Legolas konverzačním tónem. „Čím dříve uvědomíš si, že situace tvá změnila se a ty ničím jiným, než majetkem mým nejsi, tím lépe pro tebe bude! Vzhledem k původu tvému milenkou svojí tebe učiním, a pokud syna mi dáš, dokonce o tobě jako o choti své uvažovati ochoten budu! Vím, žes poroučeti zvyklá, však na způsoby tyto panovačné rychle zapomeň, neb o sobě již více nerozhoduješ! Můžeš se vzdorovati pokusiti, avšak nakonec stejně vůli mé podvolíš se! Jen na tobě záleží, kterak soužití naše a život tvůj zde vypadati budou!" odložil příbor, pohodlně se opřel, upíjel víno ze zlatého poháru a upřeně se na ni zadíval.
Elanor na něho hleděla a nevěděla, co říct. Ani na okamžik nepochybovala o tom, že to myslí vážně! Z jeho tónu čišela naprostá jistota a ona začínala pomalu chápat, že nemá na vybranou. Měla by udělat, co po ní chce ... Ne! To nikdy! Dívala se mu pevně do očí. „Jestli si myslíš, že udělám, co chceš, tak se hluboce mýlíš! Zab mě, ale nebudu tě poslouchat! Nikdy!“ založila si ruce na prsou a měřila si ho vzteklým pohledem. K jejímu úžasu se hlasitě rozesmál. Z toho zvuku jí přeběhl mráz po zádech. „Koně divokého připomínáš, jenž bujným jest a pánovi svému poslušnost odmítá! Velmi mne těšiti bude, tebe krotiti!“ Rázně položil číši na stůl a postavil se. „Však zanechme hovoru tohoto, noc již pokročila a ty mne nyní v loži mém potěšení poskytneš!“ Elanor vyskočila na nohy. „Neopovažuj se mě dotknout!“ Legolas k ní bleskurychle přiskočil a popadl ji vlasy. Vyjekla bolestí a zaryla mu nehty do předloktí. Sykl, ale nepustil ji. Naopak. Obě její zápěstí sevřel ve své dlani, otočil ji zády k sobě a přitiskl si ji k tělu. „Zdá se, že výprask jeden tobě nestačil! Tedy dalšího se tobě dostane!“ Bez dalšího otálení ji před sebou tlačil ke dveřím do ložnice. Dovlekl ji k posteli, kam ji hrubě mrštil obličejem dolů. Vzápětí si sedl obkročmo na její boky a přivázal jí paže k ozdobným sloupkům po stranách.
Elanor se ze všech sil pokoušela ho shodit, ale marně. Jednu ruku po druhé jí připoutal tenkým, ale pevným provazem, který se jí zařízl hluboko do masa. Otočila hlavu, aby se přes rameno podívala, co dělá. S očima vytřeštěnýma hrůzou pozorovala, jak vytáhl dýku z boty. Vzápětí ucítila její ostří na krku, kde jí nařízl lem jejích šatů. Pak ji zabodl do čela postele, vstal a roztrhl jí živůtek i sukni.
Legolas si pozorně prohlížel její nahé tělo. Měla alabastrovou pokožku, která na zádech ještě stále nesla stopy bičování, dlouhé štíhlé nohy a pěkný pevný zadeček. Neodolal, aby po něm nepřejel dlaní. Líbilo se mu, jak sebou pod jeho dotykem trhla. Pomalu odstoupil od lůžka a odepnul si opasek. Několikrát jím zkusmo švihl vzduchem a ten zvuk způsobil, že pocítil příjemné mravenčení v podbřišku. „Ne ...“ vypravila ze sebe přiškrceným hlasem, ale on toho nedbal. První rána dopadla na její hýždě. Elanor pevně stiskla zuby, protože mu nechtěla dopřát to potěšení, aby ji slyšel křičet bolestí. Legolas se pousmál a přitlačil. Její nářek se zanedlouho rozlehl pokojem ... Přestal teprve, když prosila o slitování. Odhodil pásek na noční stolek, z jehož zásuvky vytáhl další dva provazy, kterými přivázal její kotníky ke sloupkům v nohách postele. Uvelebil se v křesle, odkud se kochal svým dílem.
Pohled na ni ho vzrušoval snad ještě více než její bití. Její doširoka roztažené nohy ho přímo vybízely, aby si ji vzal ... Počkal, až se její pláč utišil, vrátil se k ní a jemně pohladil po vlasech. Pokusila se uhnout, ale pouta jí v tom zabránila. „Pověz, Elanor, tebe již muž nějaký dotkl se?“
Elanor vzpurně mlčela. „Vzdor tvůj zcela zbytečným jest! Jen trest další vysloužíš si!“ Natáhl se pro řemen. „Ne ...“ vyhrkla rychle. „Nikdy jsem s mužem nebyla … stačí?!“ Z neznámého důvodu jí to přiznání připadalo víc ponižující než to, že tu před ním leží úplně nahá. „Tedy dnes poprvé slasti milování okusíš!“ Prosebně vrtěla hlavou. „Ne ... Já nechci ... Ne ...“ Legolas se na ni sladce usmál. „Kterak jinak syna mého počíti chtěla bys?“ otázal se jí laskavě. Jako uhranutá sledovala, jak se pomalu svlékal. Nejprve si přetáhl přes hlavu tuniku, pak skopl boty a s očima upřenýma do její tváře si rozvazoval šněrování u kalhot. „Pohleď, čehož pro tebe mám!“ Odvrátila zrak, ale on ji popadl za vlasy a škubl jimi. „Pořádně mne prohlédni si!“ Proti své vůli sklouzla pohledem na jeho přirození. Připadalo jí obrovské! Pobledla při představě, že by ho měla mít v sobě. Legolas se před ní pohladil a klekl si mezi její stehna. Položil jednu ruku na její bok a ona ucítila, jak se o ni otřel svým tvrdým mužstvím. „Ne ... Prosím!“ Legolas si olízl rty a jediným prudkým pohybem do ní vnikl. Vykřikla bolestí a vzepjala se v poutech.
Legolas se několik vteřin nehýbal, aby si to plně vychutnal. Pak ji uchopil oběma rukama za boky a začal nemilosrdně přirážet. Elanor sténala a prosila, aby přestal. Její prosby ho povzbuzovaly k ještě rychlejšímu tempu. Byla tak úzká, že stačila chvilka, aby dosáhl vrcholu. Zhroutil se na ni a těžce oddychoval. Za několik minut se jeho dech uklidnil. Přitiskl svá ústa na její krk a sál jemnou kůži, až se jí vytvořila velká modřina. „Lle naa amin (Mojí jsi)! Ten´oio (Naněky), Elanor!“ zašeptal jí do ucha, ale ona se jen třásla a vzlykala. „Dina (Zticha buď!)!“ přikázal jí a zahýbal boky. „Sic nechceš, bych pokračoval!“ Všiml si, jak se zakousla do polštáře, aby ji neslyšel. Pobavilo ho to. Vytrhl svoji dýku z pelesti a přeřízl pouta na jejích rukou. Vytáhl z ní své ochablé přirození, skulil se vedle ní na bok a přeťal i provazy na jejích nohách. Dýku vrhl přes celý pokoj, kde se zabodla do dřevěného obložení u krbu. Elanor si přitáhl k sobě a upadl do reverie.
Elanor ležela s otevřenýma očima. Z dolní poloviny těla jí vystřelovala bolest, jež se snažila nevnímat. Neodvažovala se pohnout, protože se bála, že by ho mohla probudit a celé by to začalo znova. Zavřela oči a po tvářích jí stékaly slzy ...
Vzbudil ji až zvuk otevíraných dveří. Vnímala, jak se někdo přibližuje k posteli. Ačkoliv se snažila ze všech sil ovládnout, tak se roztřásla. Kroky se zastavily a na rameni ucítila něčí ruku. „Ne ... už ne ... prosím!“ zašeptala prosebně. „Ššš, neublížím tobě ...! Okamžitě ji poznala. Aredhel! Bez ohledu na bolest se rychle otočila, pevně ji objala kolem pasu a hořce se rozplakala.
Aredhel k sobě něžně přivinula plačící dívku. Zhrozeně se dívala na krev na prostěradle a nevěřícně potřásla hlavou. Proč jen tak krutým k ní byl?! Čím se provinila, že osudu takového ji potkalo?! „Král mne poslal, bych tebe do pokoje tvého odvedla.“ Jemně se vyprostila z jejího objetí. „Do pláště tohoto zahal se, přec nechceš v šatu svém potrhaném jíti?“ Přehodila jí ho přes ramena a pomohla jí vstát. Elanor se o ni vděčně opřela. Pomalu ji vedla chodbami. Cestou potkaly několik elfských lordů, kteří si neodpustili urážlivé komentáře. Kdybych mužem byla, poznámky tyto zpět do chřtánu vašeho nacpala bych! Nejraději by jim řekla, jak jsou nechutní, ale místo toho k sobě Elanor pevněji přitiskla a nepatrně zrychlila krok. Nechtěla, aby slyšela, jak ji nazývali, i když pochybovala, že by jim rozuměla. Konečně došly k Elanor do pokoje. Posadila ji na postel a šla zkontrolovat, jestli je lázeň připravena. Přidala do vody ještě směs léčivých bylin a vrátila se zpět ke stále plačící dívce. „Pojď, koupel tobě jistě dobře udělá!“ Svlékla ji, doprovodila za paraván a pomohla do vany. Elanor už neplakala a Aredhel se zdálo, že ani neví, co se s ní děje. Opatrně ji umývala a celou tu dobu na ni mluvila. Pak ji odvedla do ložnice, položila na břicho na postel a začala jemně vtírat hojivou mast do její zraněné kůže. Pod každým jejím dotykem sebou trhla, jakoby se jí dotkla žhavým železem. „Elanor, ty zcela jistě i zranění vnitřních máš, mast tuto třeba i tam nanésti jest, na záda otoč se, bych toho učiniti mohla!“ To Elanor probralo z její otupělosti. „Ne! Nech mě! Nesahej na mě!“ Vytrhla se jí a přitiskla se zády ke stěně, jak nejblíže mohla. „Elanor, pomoci tobě chci! Bolest tvá snesitelnější bude ...“ Ale ona jen prudce potřásla hlavou. „Nechci, aby ses mě tam dotýkala!“ Elanořina tvář byla rudá rozpaky. „Já léčitelkou jsem, stud tvůj na místě není, Elanor!“ Roztřesená dívka uhnula pohledem. „Aredhel, prosím tě, ne ...“ zašeptala plačtivě. Aredhel se jí zželelo. „Dobrá tedy! Pokud dotyk můj tobě nepříjemným byl by, sama mast tuto nanes!“ Podávala jí skleněnou dózičku. „Jak ...“ Aredhel zřejmě vycítila její váhání, protože ji mlčky vzala za ruku a namočila jí ukazovák do obsahu lahvičky. „Do sebe hluboko ho zaveď!“
Elanor na ni šokovaně hleděla. To nemůže myslet vážně?! Ale očividně ano. „Nemohla bys odejít?“ „Kde zdraví dotčeno jest, cudnost stranou jíti musí!“ Elanor nezbylo nic jiného, než poslechnout. Podle Aredheliných instrukcí pohybovala prstem sem a tam ...
Aredhel soucitně sledovala Elanor a z celého srdce si přála, aby jí mohla pomoct i nějak jinak. Když usoudila, že se už dost léčivého balzámu dostalo na své místo, tak přinesla Elanor misku s vodou, aby si opláchla ruce. Pak jí oblékla režnou noční košili a uložila ji. Zatímco si balila své věci, na sobě cítila Elanořin upřený pohled. „Usnouti zkus!“ „Nenechávej mě tady samotnou ... Prosím!“ Dívala se na očima, ze kterých čišel strach. Aredhel zaváhala. Ecthelion jí ráno sdělil, že dnes přijde dříve než obvykle a očekává, že se mu bude věnovat. Nechtěla vzbudit jeho nelibost, ale ani zklamat Elanor. Koneckonců, ještě není ani poledne a snad se nic nestane, když tu s ní ještě chvilku pobude. Sedla si na okraj postele a Elanor ji ihned chytla za ruku. Aredhel se na ni usmála a jemně ji pohladila po tváři. „Diola lle (Děkuji) ...“ Elanor se oči zalily slzami. „Ššš ...“ Plavovláska ji hladila a šeptala k ní konejšivá slova, až mladá princezna usnula.
Ozvalo se nesmělé zaklepání a Legolas zvedl hlavu od rozečteného svitku. „Tula e´ (Vstupte!)!“ vyzval neznámého návštěvníka netrpělivě. Se zájmem si prohlédl Elfku, která vešla. Nedalo se říct, že si k němu do pracovny dovolilo vejít mnoho žen! Kromě služebných ovšem, ale tato rozhodně nevypadala na obyčejnou služku. Byla vysoká a štíhlá, měla světle modré oči a zdobily ji stříbřitě plavé vlasy, které si zapletla v jednoduchý cop. Uctivě se mu poklonila a s očima upřenýma na podlahu čekala, až ji osloví. „Mluv!“ vybídl ji příkře. „Heruamin, na rozkaz váš Elanor jsem do pokoje jejího odvedla.“ Legolas si konečně vzpomněl, kdo to je. Aredhel. Ecthelion mu ohlásil hned po příjezdu, že dal Elanor na starost své manželce. „Pokračuj!“ vyštěkl na ni, když se nejistě odmlčela. „Obávám se, že stav její nedovoluje, by vám večer tento společnost dělala, heruamin!“ Aredhel chtěla pro Elanor získat aspoň chvíli klidu. Mirkwoodský král na ni upřel mrazivý pohled. „Stav její zcela nepodstatným jest! Ona noc tuto v loži mém stráví! Pokud snad ty ji nahraditi nechceš?“ otázal se jí sarkasticky. Aredhel zbledla jako stěna. Ať řekne cokoliv, bude to špatně. Bude-li souhlasit, ztrestá ji Ecthelion, a pokud odmítne ... Legolas se usmál nad její nepohodlnou situací, ale za chvíli ho to přestalo bavit a gestem ji propustil.
Elanor bušilo srdce až v krku. Před hodinou k ní přišla služebná, která jí řekla, že král si s ní přeje povečeřet. Se slzami na krajíčku se oblékla do tmavě modrých šatů, které jí tam ta služka zanechala. Zoufale se chtěla opětovnému setkání s Legolasem vyhnout, ale bylo jí jasné, že se jí to nepodaří. Strážný, který ji vyzvedl, ji mlčky doprovodil před dveře do Legolasových komnat, kde počkal, až zaklepala a vstoupila. Plavovlasý král seděl v křesle a gestem ji pozval dál. Po pár krocích se zastavila a hleděla na něho očima rozšířenýma strachem. „Blíže přistup, Elanor! Přec u dveří jako prosebník státi nebudeš!“ Ani na okamžik ji jeho laskavost nezmátla. „Nebudeš mě už bít?“zeptala se ho. „Pokud příkazů mých dbáti budeš, tak k tomu důvodu míti nebudu!“ Nevěřila mu, ale neměla na výběr. Věděla, že ji může donutit, aby udělala všechno, co chce. Na druhou stranu si nedokázala představit nic horšího, než jeho bití, a tak přistoupila o dva kroky blíž. „Sem!“ ukázal před sebe. S očima upřenýma na podlahu došla až k němu. „Milé jest, že poslušna také dovedeš býti!“ sarkasticky se usmál. „Helta lle (Svlékni se)!“ Okamžitě po něm bleskla pohledem. „Ne!“ Legolasovy rysy ztvrdly. „Varuji tebe, Elanor, trpělivost moji již více nepokoušej! Šat svůj svlékni, sic znovu výprasku zakusíš!“ Prudce se nadechla. „Řekl jsi, že mě nebudeš bít ...“ „Pokud poslouchati budeš!“ přerušil ji ostře. Elanor pobledla. „Svléknout! Opakovati tohoto nebudu!“ S narůstající hrůzou sledovala, jak si začíná rozepínat ozdobnou přezku na opasku. Sklonila hlavu a třesoucíma rukama si rozšněrovala tkanici na živůtku. Prosebně se zadívala na Legolase, ale ten jen netrpělivě pohodil hlavou. „Amin feithien (Čekám!)!“ Tak docela mu nerozuměla, ale bylo jí jasné, co po ní chce. Vzlykla, shrnula si šaty z ramen a nechala je spadnout na zem.
Legolas ji pozorně sledoval. Konečně před ním stála úplně nahá. Vstal, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Měla malá, ale pevná prsa a ploché bříško. Natáhl ruku a přejel prsty po houštince chloupků v jejím klíně. „Ne ... Prosím!“ hlesla plačtivě. „Dina (Ticho)!“ okřikl ji chraplavě. „Uuma bela (Ni nehni se)!“ pohrozil jí a přešel za ni. Všiml si, že má na hýždích zbytky nějaké masti. Polohlasně se zasmál. Obratnými prsty jí vyndal z vlasů sponku, kterou odhodil za sebe. Sklonil se k jejímu uchu. „Potěšen jsem, že o zdraví své takto dbáš! Pověz, i uvnitř mast nanesla jsi?“ Mlčela. Plácl ji přes zadek. „Nuže?!“ S tváří zrudlou hanbou přikývla. „Toť dobře jest, neb brzy opět s tebou milovati se chci!“ Elanor po tváři sklouzla slza. Odstoupil od ní a svlékl si nohavice. „Otoč se a na kolena!“ Pomalu udělala, co jí nařídil. Vyhýbala se pohledu na něj. Cítila, jak ji vzal za vlasy a přiměl tak zvednout hlavu. „Do úst mne vezmi!“
Elanor nechápavě vytřeštila oči. Volnou rukou ji popadl za bradu a násilím jí otevřel ústa. To nemůže ... Bez otálení jí do nich vrazil své ztvrdlé přirození ... Chytla ho za ruku a snažila se mu vyškubnout ale marně. Její boj ho ještě více vzrušoval ... Najednou se ta věc v jejích ústech pohnula! Ne! To přece neudělá! S tlumeným výkřikem jí vyvrcholil do krku. Elanor, která byla nucen polykat, se zvedal žaludek. Ještě několikrát zahýbal boky, než ji pustil. Klesla mu k nohám a dlaní se snažila očistit si rty.
Legolas ji pobaveně sledoval. „Kde nyní hrdost svoji máš? Co otec tvůj by na správání tvé řekl?“ otázal se jí ironicky. „Na toto rychle zvyknouti by sis měla, neb k ničemu jinému mi nejsi!“ Natáhl si nohavice, usedl k prostřenému stolu a dal se do jídla, při kterém se bavil pohledem na pokořenou dceru svého bývalého nejlepšího přítele, která se choulila na podlaze. Samozřejmě mu neušly její tlumené vzlyky, ani nenávistné pohledy, které na něho vrhala, když si myslela, že jí nevěnuje pozornost. „Obléknouti se smíš a do pokoje svého jdi!“ Rychle na sebe navlékla oblečení a vydala se ke dveřím. „Jako odměnu za služby své ode dne dnešního volně po paláci se pohybovati dovoleno máš, však tebe varuji! Pokud o cokoliv pokusíš se, pak věz, že vojáci moji půvabů tvých jistě ocení! Večera každého tebe v komnatách svých očekávám. Jasně vyjádřil jsem se?!“
Elanořin život se od základů změnil. Z princezny, které se plnila všechna přání, se stala Legolasovou otrokyní. Měla hrůzu z každého dalšího setkání s ním. Zpočátku zkoušela vzdorovat, ale zanedlouho pochopila, že je to nejen zbytečné, ale i nemoudré. Když mu neodporovala, tak s ní byl rychle hotov a ona se mohla vrátit do relativního bezpečí svého pokoje, kam za ní nikdy nechodil. Pokud se ale protivila jeho vůli, tak byl schopen týrat ji třeba celou noc a následující den ji nechal potupně vést chodbami paláce.
Za ty tři měsíce, co byla v Mirkwoodu, se stala apatickou ke všemu a všem, kromě Aredhel. Už vlastně ani neplakala, měla pocit, že už nemá co. Legolas ji občas vzal na večeři s ostatními elfskými lordy, kteří se vyžívali v jejím slovním ponižováním, neboť brzy přišli na to, že to jejich krále těší. A tak se předháněli v tom, kdo vymyslí lepší a důmyslnější urážku. Elanor se je naučila nevnímat. Tedy alespoň jim se to tak zdálo. Ve skutečnosti ji ale každé jejich slovo bolelo víc, než kdyby ji znovu zbičovali. Nikdo z těch, kteří ji znali z Gondoru, by ji teď nejspíše nepoznal. Chodívala, či spíše se plížila podél zdí, s hlavou hluboce skloněnou a skoro vůbec nemluvila. Legolas si ji naprosto podrobil. Dělala všechno, co jí nařídil ... Jen v jediné věci se mu vzepřela, ale on o tom naštěstí nevěděl. Požádala totiž Aredhel o nějaké bylinky proti početí. Děsila ji představa, že by s ním měla mít dítě! Elfka jí vyhověla a hned druhý den jí donesla speciální směs bylin s tím, že si ji má každý den přidat do čaje, nechat minimálně půl hodiny louhovat, a pak naráz vypít. A také jí dala mast, kterou si měla nanést dovnitř po každém jejich milování. Nezapomněla ji ovšem upozornit, že musí být velmi opatrná, protože kdyby to Legolas zjistil, tak by je obě krutě ztrestal. Elanor nepochybovala o tom, že Aredhel má pravdu.
Elanor vyděšeně nahlížela pootevřenými dveřmi do ložnice rodičů, kam vtrhlo šest vojáků. Měli na sobě zelené uniformy a ona si s hrůzou uvědomila, že to nejsou Gondorští! Matka jim vyšla vstříc a oslovila je elfsky. Elanor zalitovala, že při hodinách tohoto jazyka nedávala větší pozor, protože z toho, co jim říkala, nerozuměla ani slovo. Její poslední věta je však musela pobavit, protože se dali do hurónského smíchu. Jeden z nich k ní přistoupil a znenadání ji udeřil do tváře. Elanor zaťala ruku v pěst. Tohle přece nesmějí! I ze svého místa viděla, jak jí stéká po bradě krev z rozbitého rtu. Čekala, že se rozpláče, ale ona místo toho hrdě zvedla hlavu a opět něco pronesla. Elanor se nemohla ubránit tomu, aby ji neobdivovala. Tentýž voják ji popadl za paži a odvlekl ji Elanor z dohledu. Ke svému zděšení zaslechla praskot trhané látky a za pár okamžiků i bolestivé sténání. Bezmyšlenkovitě rozrazila dveře. „Nechte ji ...“ Další slova jí uvázla v hrdle. Její milovaná maminka ležela na posteli a onen voják na ní! Kalhoty měl spuštěné a divoce pohyboval boky ... „Ne ...“ vykřikla hlasitě a než jí v tom kdokoliv stačil zabránit, tak se k němu vrhla a bušila mu pěstmi do zad. Nijak si jí nevšímal ... Ucítila, jak ji někdo hrubě popadl za rameno a mrštil s ní na podlahu. „Tato divočejší mnohem zdá se! A mne jako prvnímu patřiti bude!“ Bez okolků jí vyhrnul sukni a obkročmo si sedl na její boky. Elanor se pod ním zuřivě zmítala, aby se osvobodila, ale marně. Voják se k ní sklonil a drsně ji začal líbat. Bez váhání ho kousla do rtu. Sykl bolestí. „Tohoto litovati budeš!“ Pevně sevřel obě její zápěstí. Vrazil jí koleno mezi stehna a násilím je rozevřel. Volnou rukou si rozvazoval šněrování kalhot …
Elanor na něho hleděla vytřeštěnýma očima a zoufale vrtěla hlavou. Teprve teď jí došlo, co s ní hodlá udělat. „Ne! Nedělej to! NE!“ Mlhavě vnímala, že matčin nářek utichl. „Nech mě být!“ zašeptala prosebně, ale on se jen pohrdavě usmál. „Vděčna bys mi měla býti, že konec tvůj tak příjemným učiním!" Vzal se do ruky a přiblížil své přirození k jejímu klínu ...
„Čehož tu děje se?!“ přísný hlas se rozlehl pokojem. Voják, který se ji pokoušel znásilnit, okamžitě vstal, upravil se a sklonil hlavu v uctivém pozdravu. „Heruamin (Pane můj) ….“ Elanor toho využila a hbitě se odplazila do kouta, kde se opřela zády o stěnu a třesoucíma rukama si stáhla sukni. Po tvářích jí tekly slzy ...
Legolas rozkopl dveře do královské ložnice a pohledem přelétl pokoj. Čtyři vojáci prohledávali skříně a zásuvky, zatímco pátý stál u manželského lože a připínal si pouzdro s mečem, zatímco ten poslední se na zemi věnoval nějaké služce. Na posteli spočívala bezvládně Arwen. To ho rozzuřilo. Několika rychlými kroky překonal vzdálenost, která ho dělila od stojícího vojáka, a bodl ho do prsou. „Nařídil jsem, že královně se ničehož státi nesmí!“ zařval vztekle. Ostatní na něho překvapeně koukali, ale nedovolili si protestovat. „Ihned na nádvoří odeberte se a k odjezdu připravte se! Se skupinou první navrátíte se!“ Vojáci bez námitek uposlechli a zmizeli na chodbu. Legolasovu pozornost upoutala dívka schoulená u zdi. "Mani naa essa en lle (Kterak jmenuješ se)?" otázal se příkře. Vylekaně k němu zvedla hlavu a on si uvědomil, že mu někoho připomíná.
Elanor sebou trhla, když ji někdo oslovil. Podívala se vzhůru a zatajila dech. Nad ní stál vysoký plavovlasý Elf v pozlacené mithrilové zbroji na hrudi zdobené vytepanými složitě se proplétanými lístky. Fascinovaně hleděla do jeho modrých očí. Měla dojem, že se v nich co nevidět ztratí! Jen matně zaregistrovala, že se jí ptá na něco ptá. Ze svých hodin elfštiny si vybavila, že chce znát její jméno. „Elanor …“ zašeptala, aby neporušila kouzlo tohoto okamžiku. „Elanor? Dcera Aragornova? Dovol, bych tobě vstáti pomohl!“ Natáhl k ní ruku, kterou vděčně přijala. „Diola lle (Děkuji vám) …“ statečně zápolila s výslovností, když jí padl pohled na lůžko. „Nanneth (Matko!)!“ vytrhla se mu a rozběhla se k ní. Šokovaně na ni hleděla. Byla takřka nahá, na kůži se už začínaly rýsovat modřiny, přikrývka pod ní byla rudá krví! Elanor si klekla vedle postele. Vzala její dlaň do své a přitiskla si ji na tvář. „Podívej se na mě ... Prosím!“ Ale matčiny oči zůstávaly zavřené …
Legolas mlčky sledoval dojemnou scénu před sebou. Tohle se nemělo stát! Však chyba Aragornova toto jest! Kdyby jen slovo své dodržel! Přistoupil k plačící dívce a něžně jí položil ruku na rameno. „Tohoto líto mi jest, Elanor! Však silná musíš být! Zde bezpečno není, proto tebe do Mirkwoodu poslati nechám! Obav neměj, neb pod ochranou mojí od chvíle této nacházíš se!“ ubezpečil ji s uklidňujícím úsměvem na rtech. Postarám se, by tebe nikdo nedotkl se! Tím jista si buď! Zvedla k němu pláčem zarudlé oči. „Nemůžu ji tu takhle nechat!“ Zvolna zavrtěl hlavou. „Matce své nyní nijak pomoci nemůžeš! Na sebe mysleti musíš!“ Ve dveřích se objevil černovlasý Elf, kterému se na okamžik mihl v očích záblesk nenávisti, když je uviděl spolu. „Ecthelione, dívku tuto do Mirkwoodu dopraviti nech a zařiď, by o ni náležitě postaráno bylo, než sám se jí věnovati budu moci!“ Ecthelion sklonil hlavu na znamení, že rozumí. „Se mnou pojď!“ nařídil Elanor chladně. „Ne! Chci zůstat tady!“ odmítla jeho příkaz rezolutně. Tmavovlasý jen zalapal po dechu. Ona o rozum zcela jistě přijíti musela! Legolase však potěšil její oheň. „Již řekl jsem, že zde v bezpečí nejsi!“ něžně jí prsty přejel po tváři. „Rozumna buď!“ Ecthelion využil jejího váhání, uchopil ji za předloktí a odvedl z místnosti.
Legolas ohleduplně přikryl Arwen pláštěm, který našel na podlaze. Pak přešel ke stolu a zadíval se na Aragornovu podobiznu, jež stála na jeho rohu. Kterak cítil by ses nyní, když město tvé padlo? Muž na obrázku neodpovídal. Vztekle smetl rámeček na zem. „Legolasi ...“ rychle se vrátil k posteli a usedl na její okraj. Arwen se na něho dívala pohasínajícíma očima. „Proč … tohoto … jsi učinil?“ mluvila namáhavě a její hlas zněl prázdně. „Neb manžel tvůj mne zradil!“ „Pak tedy na souboj jsi ho vyzvati měl ... Však příliš ses ho obával, Legolasi z Lesní říše.“ Její obvinění ho rozlítilo. Zasáhl ji hřbetem ruky do tváře. „Tohoto již nikdy neříkej!“ rozkřikl se na ni. Vstal a přešel k oknu. Díval se na hořící Minath Tirith. „Co s Elanor učinil jsi? Vojákům svým též napospas ji nechal jsi?“ Otočil se k ní čelem. „O osud její obávati nemusíš se! Ona pouze mne náležeti bude! Velmi mne těšiti bude, pýchu její zlomiti!“ Arwen se s bolestivou grimasou posadila. „Legolasi, Elanor vinu žádnou na sporu otce svého s tebou nemá! Ušetři ji, vždyť ještě dítětem jest!“ „Však za zradu Aragornovu mi zaplatí! Pokud mne vyhovovati bude, tak ochoten jsem matku dětí svých z ní učiniti, místo by mužům mým jako děvka sloužila!“ Nebohá královna při jeho krutých slovech ztratila vědomí a padla zpět na lůžko. Legolas ji chvíli pozoroval, než vytáhl dýku a jediným pohybem zápěstí jí prořízl hrdlo.
Elanor byla k smrti unavená. Pravda, vyjížděla občas s rodiči z města ven, ale to se s touhle jízdou vůbec nedalo srovnat. Jeli už několik dní takřka bez přestávky. Stavěli, když slunce zapadalo a na cestu se vydávali s jeho východem. Každý sval ji bolel a strašně si chtěla lehnout do své měkoučké postele a spát aspoň dva dny. Ecthelion na ni během cesty dohlížel. Přivázal jejího koně ke svému a dokonce i noci musela trávit u jeho boku, což jí nebylo příjemné. Když mu to řekla, tak jí sdělil, že buď bude spát u něj nebo ji vždy nechá svázat. Zkusila to jen jednou a už další večer ho s tváří rudou studem žádala, zda si může lehnout k němu. K její úlevě to nijak nekomentoval.
Bylo už pozdě večer, když konečně dorazili do paláce. Zastavili na nádvoří, kde se kolem nich začali sbíhat Elfové, aby se o ně postarali. Ecthelion ladně seskočil a Elanor se neubránila závistivému pohledu. Pak opatrně slezla z koně. Nejistě se rozhlížela kolem. Všechno tu bylo tak cizí a nezvyklé! Muži i ženy si ji zvědavě prohlíželi. Její průvodce k sobě gestem přivolal nějakou Elfku, něco jí přikázal a ona mlčky přikývla, přistoupila k ní, vzala ji za ruku a vedla do paláce.
Elanor se zvědavě dívala kolem sebe. Z hlavního sálu vystoupaly po schodech do prvního patra. Elfka se dala chodbou doleva a dovedla ji až k těžkým dubovým dveřím, opatřeným kovovým zámkem. Odemkla ho a vybídla ji, aby vstoupila. Elanor váhala. Nechtělo se jí do té zšeřelé a studené místnosti. „Ničehož neobávej se! Za okamžik malý někdo přijde, by oheň v krbu rozdělal a jídlo tobě přinesl!“ Světlovláska jí povzbudivě stiskla loket, ale důrazně ji postrčila kupředu. Elanor se neubránila zachvění, když zaslechla, jak za sebou zamkla. Zvědavě se rozhlédla se kolem sebe a zklamaně si povzdechla. Doma by takový pokojík byl dobrý tak akorát pro služku! Naproti ní v rohu byla široká postel s malým nočním stolkem, kousek od něj bylo okno a vedle něho skládací paraván. Za ním se skrývala malinká šatna s umyvadlem a toaletním stolkem, na kterém našla několik hřebenů a kartáčů. Vlevo ode dveří byl krb a u něho kulatý stolek a dvě křesla. Kousek od nich stála komoda se třemi zásuvkami a stejná byla i u nohou lůžka. V zámku zarachotil klíč a Elanor bezděky ustoupila o krok. Vešla jiná Elfka nesoucí podnos s jídlem, jenž mlčky položila na stůl. Pak si klekla u krbu a podpálila v něm přichystané dřevo. Aniž by věnovala jediný pohled gondorské princezně, odešla pryč.
Elanor se hladově vrhla ke stolu a ztuhla. Na tácu byl krajíc chleba, kousek sýra a džbánek studené vody! Jak si mohla dovolit přinést mi tohle?! Protože ale měla hlad, tak všechno snědla a vypila do posledního drobečku a kapky. Ráda by se umyla a převlékla, ale nikdo jí nepřinesl ani vodu ani šaty, které by si mohla obléknout. Po chvíli váhání se nakonec svlékla, rozčesala si vlasy a lehla si do postele. Usnula v okamžiku, kdy se dotkla hlavou polštáře.
Aredhel tiše vstoupila do Elanořina pokoje. Došla k lůžku, kde se zastavila a pozorně si prohlížela dívčinu tvář. Manžel jí neřekl její jméno, jen ji upozornil, že sám král má na ní zájem. Dokázala si představit jaký asi. „Proč Valar raději během boje život tvůj skončiti nenechali?“ Soucitně svraštila obočí. Věděla dobře, jaké je, když se někdo neptá a bere si, co chce. Naštěstí Ecthelion nenacházel potěšení v jejím ponižování, takže to vždy měla rychle za sebou. Ale něco jí našeptávalo, že Legolas bude jiný. Potřásla hlavou, aby tyto myšlenky zahnala a dala se do práce. Opatrně stáhla přikrývku ze spící dívky. Nejprve očima přelétla její tělo. Nebylo na něm ani známky po nějakém zranění. To ji uklidnilo. Pak po něm zručně přejela dlaněmi a oddechla si úplně. Opravdu byla nezraněná. Opět ji přikryla. Vypadala velmi unaveně a ona se tomu ani nedivila. Měla za sebou dlouhou a namáhavou cestu. Opustila místnost stejně bezhlučně, jako se v ní objevila.
Ecthelion vylezl z vany, osušil se, oblékl si čisté kalhoty a volnou halenu se šněrováním u krku. Neobtěžoval se s zaplétáním vlasů, prostě je nechal rozpuštěné, jen si je pročísl zlatým hřebenem, a vrátil se do předpokoje jejich komnat, kde na něho čekala prostřená večeře. Potěšeně se pousmál. Jeho žena se o něho opravdu vzorně starala. Nikdy nelitoval svého tehdejšího impulsivního rozhodnutí. Nedělal si ovšem iluze, že by se tak chovala z lásky k němu. Bylo mu jasné, že tím pravým důvodem byl strach, který z něho měla. Nikdy na ni nevztáhl ruku, ale ona ho také vždy poslouchala. Nebo aspoň svůj vzdor nedávala najevo tak okatě, aby ji musel ztrestat. Sedl si ke stolu a dal se do jídla. Právě odkládal příbor, když vešla Aredhel. „Kterak dívce té daří se?“ Otřel si ústa ubrouskem. „Zraněna není, pouze unavena velmi jest! Ohledů žádných během cesty na ni bráno nebylo!“ neodpustila si jeho žena ostřejší poznámku. Ecthelion se napil vína, aby zakryl svůj pobavený úsměv. Vzápětí na ni vrhl přísný pohled. Aredhel pokorně sklonila hlavu a posadila se naproti němu. „Dobře o ni starej se, neb král vbrzku navrátí se a ona sil všech svých potřebovati bude!“ Prosebně se na něho zadívala. „Nemohl bys, ona ještě takřka dítětem jest, říci, že ... že cestou utekla?“ ztěžka polkla. Věděla, že se pohybuje po velmi nebezpečné půdě. Jestli se teď její manžel zvedne a zbije ji, tak na to bude mít, dle mirkwoodských zákonů, plné právo. A to ještě bude velké štěstí, pokud to neohlásí králi ...
Ecthelion se pohodlně opřel v křesle a založil si ruce na hrudi. „Oba dozajista víme, čehož nyní bych učiniti měl! Osudu jejího změniti nemůžeš, pouze následků jeho zmírniti v silách tvých jest! Více již o záležitosti této hovořiti nebudeme a hleď by jen mezi námi zůstala!“ varovně si ji přeměřil. „Lehnouti si jdi, neb dnes tebe potřebovati nebudu!“
Elanor se zvolna probouzela. Nemohla uvěřit tomu, že opět leží v posteli a slastně se protáhla. Snad ještě nikdy v životě se jí tak krásně nespalo! Zůstala ležet a vychutnávala ten nádherný pocit ... Zaslechla na chodbě kroky, které se zastavily u jejích dveří. Za okamžik se otevřely a na prahu stála ta Elfka ze včerejška. Přes ruku měla přehozené zelené šaty a také nesla tác se snídaní. Otočila se, zručně za sebou zamkla a pak se obrátila k ležící dívce. Elanor si stydlivě přitáhla pokrývku až k bradě. „Quel amrun (Dobrého rána)!“ Nebyla si tak docela jistá, co jí ta světlovláska říká. Ta zřejmě její nejistotu vycítila, protože pak pokračovala v jazyku lidí. „Šatu čistého tobě přinesla jsem, však na místě tvém s oblékáním vyčkala bych, než se koupelí osvěžiti moci budeš.“ Postavila podnos na stolek a šaty přehodila přes křeslo. „Kdo jsi?“ zeptala se Elanor zvědavě. „Aredhel. A kterak tebe nazývati mám?“ „Elanor ...“
Dcera Elassarova?! Aredhel se překvapením rozšířily oči. Toť zlé velmi jest! Legolasova nenávist k Aragornovi a jeho rodu byla v Mirkwoodu všeobecně známá. Jen nikdo nevěděl, co způsobilo, že se jeho přátelství s Chodcem tak razantně změnilo. „O samotě tebe nyní nechám, bys v klidu najísti se mohla! Někoho, by lázeň tobě připravil, sem pošlu!“ Zamířila ke dveřím. „Počkej!“ Aredhel se tázavě podívala na Elanor. „Ten, co mě zachránil, kdy ho uvidím?“ Och, kterak naivní jsi! „Dříve, než naděješ se!“ přinutila se odpovědět. A přáti budeš si, by do života tvého nikdy nevstoupil! Rychle vyšla ven z pokoje, aby si Elanor nevšimla slz, které se jí objevily v očích.
Elanor byla v Mirkwoodu už dva týdny a stále nespatřila svého modrookého zachránce, což ji rozčilovalo. Byla zvědavá, jaké zprávy bude mít o jejích rodičích! Ani na okamžik nevěřila, že by zemřeli, i když si musela přiznat, že matka nevypadala dobře, ale určitě se z toho dostala! A otec už shromažďuje armádu, aby si pro ni přišel! Tím si byla naprosto jistá! Aredhel za ní chodila skoro každý den a ona zjistila, že se s ní krásně povídá. Jen nechápala, proč je občas tak smutná, a proč se na ni dívá takovým zvláštním pohledem. Mluvily o všem možném. O knihách, vyšívání, tanci, květinách ... Elanor jí za to byla vděčná, protože si, díky ní, už nepřipadala tak sama.
Jednoho dne se otevřely dveře a k Elanořinu překvapení v nich stál nějaký voják. „Se mnou pojď!“ přikázal jí stroze. S bušícím srdce ho poslechla. Kráčela vedle něho dlouhou chodbou do druhého křídla paláce. Zavedl ji do velké pracovny, která byla zařízena s vybraným vkusem. „Zde počkej!“ odešel, aniž by jí řekl cokoliv dalšího. Nejistě se rozhlížela kolem sebe. Váhavě přešla na balkón a vyhlédla ven. Zatajila dech nad tou nádherou.
Před ní se rozprostíral hustý les, jehož staleté stromy se lehce vlnily v jarním vánku, který si pohrával i s jejími vlasy. Přivřela oči a zhluboka vdechovala opojnou vůni, jež v ní vzbuzovala touhu vyběhnout ven, pod bosýma nohama cítit hebký mech a dotknout se těch hrubých kmenů ... Přinutila se zadívat do dálky a ke svému nadšení tam zahlédla neznámé hory, jejichž vrcholky halila šedivá mlha. Tato scenérie ji naprosto uchvátila. Jako očarovaná stála u zábradlí a úplně ztratila pojem o čase ...
Legolas vešel do své pracovny a zachmuřil se. Poslal pro Elanor, a přesto, že mu strážný hlásil, že ji přivedl, ji tu nikde neviděl. Všiml si otevřených dveří na balkón a potichu na něj vyšel. Stála kousek od něj, ale nevnímala ho. Využil toho, aby si ji prohlédl. Byla drobnější, než si pamatoval z jejich letmého setkání v Minath Tirith, sahala mu sotva k ramenům. Zaujaly ho její nezvykle zbarvené vlasy. Byly rudé jako zapadající slunce. Nechala je, dle lidského zvyku, rozpuštěné a splývaly jí v bohatých vlnách po zádech. Měla pružnou postavu a útlý pas, který ho přímo vybízel k tomu, aby ho sevřel ve svých dlaní ... Přes rty mu přelétl úsměv, který ale rychle potlačil. „Elanor?“ oslovil ji tiše, protože ji nechtěl vyděsit. Na to bude ještě dost času.
Elanor se ostře nadechla, když za sebou uslyšela něčí hlas. Prudce se otočila a oči se jí rozzářily. Byl to on! Její zachránce! Vypadal dokonale. Vysoký, štíhlý, stříbřitě plavé vlasy složitě spletené, mu dodávaly nádech autority. A ty oči! Modré jako vodní hladina. Měla dojem, že se v nich brzy utopí ...
Legolas si vychutnával její očividné okouzlení svou osobou. „Kterak Mirkwood tobě líbí se?“ připojil se k ní u zábradlí. „Ani nevím. Celou tu dobu jsem byla zavřená v pokoji!“ postěžovala si škádlivě. Pousmál se. „Toho mne mrzí, však pro bezpečí tvoje toto nutným bylo!“ Pohladil ji zlehka po tváři. Přimhouřila oči a bezděčně se přitiskla k jeho dlani. Její reakce ho potěšila. „Dovnitř pojď, neb s tebou musím hovořiti!“ Nabídl jí rámě a ona se do něho bez váhání zavěsila. Usadil ji do křesla a sám si sedl za stůl. „Elanor, s politováním velkým tobě sděliti musím, že rodiče tvoji mrtvi jsou a Gondor vypleněn byl …“ s uspokojením sledoval, jak se jí při jeho řeči vytratila barva z tváří a do očí se jí vehnaly slzy. „To není pravda! Proč mi lžeš?“ vykřikla zoufale. Zamračil se. „Ač chápu, že žalem zlomena jsi, tohoto již nikdy více neříkej, sic bití ode mne dostaneš!“ Šokovaně na něho hleděla. „To nemyslíš vážně!“ Upřel na ni chladný pohled. „Mám tobě toho snad dokázati?! S řečmi svými ihned přestaň, neb nevoli mou jimi probouzíš!“ Zírala na něho bez dechu. „Jméno mé Legolas jest a vládcem říše této jsem! Vojska má Gondor se zemí zcela srovnala a otce tvého rukou vlastní zabil jsem! Též život matky tvé jsem ukončil!“ Při každém jeho slově sebou trhla, jako by ji šlehl bičem. „Ty mne nyní náležíš a noc dnešní v loži mém strávíš!“ Elanor vyskočila na nohy. „To neudělám! Jsem princezna, ne nějaká děvka!“ Legolas pomalu povstal a postavil se před ní. „Elanor, ty méně než to budeš, pokud to přáním mým bude!“ „Na to nemáš právo!“ Mirkwoodskému králi došla trpělivost a jedinou ranou ji srazil na podlahu. Zvedla k němu hlavu, opatrně se dotkla rozbitého rtu a nevěřícně si prohlížela krev na svých prstech. „Od chvíle této bez toho, aniž bych se tebe na něco otázal, hovořiti nebudeš! Přání má ihned vyplníš a na slovo mne poslouchati budeš! Budeš -li pravidla tato dodržovati, poznáš, že milosrdným dokáži býti, avšak neposlušnost či vzpurnost tvoji tolerovati nehodlám a každý projev jejich tvrdě ztrestám!“ „Polib Orka!“
Legolas jen zalapal po dechu nad její drzostí. Ihned se však vzpamatoval. Beze slova ji popadl za vlasy a vytáhl na nohy. Několikrát ji udeřil do obličeje a vyvlekl na chodbu. „Stráže! Trest dvaceti ran bičem jí udělil jsem! O vykonání jeho veřejné postarejte se!“ Mrštil vyděšenou Elanor směrem k vojákům, kteří ji odtáhli na nádvoří, kde ji připoutali za vysoko zdvižené paže ke stromu.
Elanor cítila, že jí strhli šaty ze zad. Chladný vítr ji zastudil na kůži. S námahou otočila hlavu a s hrůzou sledovala, jak se k ní jeden z vojáků blíží s bičem v ruce. „Ne ...“ stačila vykřiknout, než dopadla první rána. Kousla se do rtu, aby nekřičela, ale po pěti ranách se už nedokázala udržet ...
Mirkwoodský král stál na chodbě u otevřeného okna a s potěšením naslouchal svištění biče a jejímu nářku. Oči se mu horečnatě leskly, když sledoval, jak se zoufale snaží uhýbat. Na okamžik zatoužil sejít dolů a zmocnit se jí přede všemi, ale nakonec se rozhodl jinak. Jejich první milování proběhne v soukromí jeho ložnice! Bylo mu však jasné, že bude muset chvíli počkat. O to víc se na jejich společnou noc těšil ...
Příští dva dny Elanor strávila ve svém pokoji vleže na lůžku. Přestože jí Aredhel namazala záda hojivou mastí, tak cítila každý pohyb. Stále se nemohla vzpamatovat ze šoku, že ji nechal zbičovat! Ji, princeznu a ještě k tomu jedinou dědičku gondorského trůnu! Vzpomněla si, co jí řekl Legolas. Je opravdu možné, aby zabil rodiče a zničil celý Gondor? Nemohla tomu prostě uvěřit! Ale na druhou stranu, proč by jí lhal? Bezděky se otřásla, když si vybavila, jak reagoval na její obvinění ze lži. S obavami sledovala pomalu se otevírající dveře, jimiž vstoupila černovlasá služka, která jí přinesla nové šaty. „Král přeje si, bys večer tento s ním strávila! Strážný tebe při slunce západu vyzvedne!" Při odchodu za sebou nezapomněla zamknout. Elanor se skoro zastavilo srdce. Neměla nejmenší ponětí, co má dělat. Nejdříve ji napadlo, že bude Legolase prostě ignorovat, ale pak jí došlo, že by to nebylo právě nejchytřejší. Jen bozi vědí, co by s ní udělal! S přemáháním vstala, aby se oblékla. Bez zájmu pohlédla na šaty ležící na křesle. Byly smetanově bílé se šněrováním vepředu, rozevlátými rukávy a širokou sukní. Lemy byly zdobeny zelenou výšivkou v podobě lístků, o kterých jí Aredhel řekla, že jsou symbolem Mirkwoodu. S bolestivým sykáním si je přetáhla přes hlavu a neobratně si zašněrovala živůtek. Doma měla služebnou, která ji strojila a jinou, která ji česala. Aredhel jí sice ukázala, jak se co dělá a občas jí i pomohla, ale většinou si musela poradit sama. Zkoumavě si prohlížela svůj odraz v zrcadle. Vzala do ruky kartáč a bezmyšlenkovitě si rozčesala vlasy. Chvíli váhala, než je na temeni sepnula ozdobnou sponou ve tvaru draka, kterou jí dala Aredhel. Uvědomila si, co pro ni tato Elfka znamená. Byla nejbližší bytostí, kterou tu měla. Vlastně nejbližší, kterou kdy měla. Tedy kromě maminky, tatínka a staré chůvy. Najednou se rozplakala. Plakala pro své milované i pro sebe. Zaslechla rachocení klíče v zámku a jako zázrakem se uklidnila. Opláchla si obličej studenou vodou a s hlavou hrdě vztyčenou vyšla zpoza paravánu, aby se setkala s vojákem, který ji odvede za Legolasem.
Legolas na ni čekal ve své soukromé jídelně, která byla dveřmi propojena s ložnicí. Pro tento večer zvolil černé nohavice a tuniku stejné barvy ozdobenou stříbrně vyšitými lístky. Vlasy si zapletl jen po stranách, zbytek nechal volně splývat po ramenou. Seděl u prostřeného stolu. Chtěl, aby vše bylo dokonalé. Mohl sice Elanor nechat přivést rovnou do své ložnice a až by s ní byl hotov, tak by ji zase mohl poslat pryč jako obyčejnou děvku, ale měl s ní jiné plány. Přece jen byla z urozeného rodu, což by se, pokud by s ní zplodil syna, dalo využít. O dceři ani neuvažoval. Ta by byla vhodná jen jako prostředek k získání nových území. Jejich potomek by byl legitimním dědicem Gondoru a byl by spřízněn s Imladris a, což by bylo ještě lepší, dokonce i s Lórienem ... Ze svých myšlenek byl vyrušen Elanořiným příchodem. Voják, který ji doprovázel se mu uctivě poklonil a tiše zmizel.
Elanor zůstala stát poblíž dveří a nejistě hleděla na Legolase. Usmál se na ni a to jí na klidu nepřidalo. „Milé jest, žes pozvání mého ku večeři přijala!“ gestem ji vyzval, ať se posadí. Mlčky došla na své místo a usedla. Služebná, jež se tiše objevila v místnosti, je obsloužila a rychle odešla. Elanor se dala do jídla, přičemž se pečlivě vyhýbala pohledu na svého společníka. Byla zmatená jeho nečekanou proměnou. Nedávno ji nechal zbít a teď s ní večeří, jakoby se nic nestalo!
„Doufám, žes lekci svoji pochopila, Elanor!“ prohodil Legolas konverzačním tónem. „Čím dříve uvědomíš si, že situace tvá změnila se a ty ničím jiným, než majetkem mým nejsi, tím lépe pro tebe bude! Vzhledem k původu tvému milenkou svojí tebe učiním, a pokud syna mi dáš, dokonce o tobě jako o choti své uvažovati ochoten budu! Vím, žes poroučeti zvyklá, však na způsoby tyto panovačné rychle zapomeň, neb o sobě již více nerozhoduješ! Můžeš se vzdorovati pokusiti, avšak nakonec stejně vůli mé podvolíš se! Jen na tobě záleží, kterak soužití naše a život tvůj zde vypadati budou!" odložil příbor, pohodlně se opřel, upíjel víno ze zlatého poháru a upřeně se na ni zadíval.
Elanor na něho hleděla a nevěděla, co říct. Ani na okamžik nepochybovala o tom, že to myslí vážně! Z jeho tónu čišela naprostá jistota a ona začínala pomalu chápat, že nemá na vybranou. Měla by udělat, co po ní chce ... Ne! To nikdy! Dívala se mu pevně do očí. „Jestli si myslíš, že udělám, co chceš, tak se hluboce mýlíš! Zab mě, ale nebudu tě poslouchat! Nikdy!“ založila si ruce na prsou a měřila si ho vzteklým pohledem. K jejímu úžasu se hlasitě rozesmál. Z toho zvuku jí přeběhl mráz po zádech. „Koně divokého připomínáš, jenž bujným jest a pánovi svému poslušnost odmítá! Velmi mne těšiti bude, tebe krotiti!“ Rázně položil číši na stůl a postavil se. „Však zanechme hovoru tohoto, noc již pokročila a ty mne nyní v loži mém potěšení poskytneš!“ Elanor vyskočila na nohy. „Neopovažuj se mě dotknout!“ Legolas k ní bleskurychle přiskočil a popadl ji vlasy. Vyjekla bolestí a zaryla mu nehty do předloktí. Sykl, ale nepustil ji. Naopak. Obě její zápěstí sevřel ve své dlani, otočil ji zády k sobě a přitiskl si ji k tělu. „Zdá se, že výprask jeden tobě nestačil! Tedy dalšího se tobě dostane!“ Bez dalšího otálení ji před sebou tlačil ke dveřím do ložnice. Dovlekl ji k posteli, kam ji hrubě mrštil obličejem dolů. Vzápětí si sedl obkročmo na její boky a přivázal jí paže k ozdobným sloupkům po stranách.
Elanor se ze všech sil pokoušela ho shodit, ale marně. Jednu ruku po druhé jí připoutal tenkým, ale pevným provazem, který se jí zařízl hluboko do masa. Otočila hlavu, aby se přes rameno podívala, co dělá. S očima vytřeštěnýma hrůzou pozorovala, jak vytáhl dýku z boty. Vzápětí ucítila její ostří na krku, kde jí nařízl lem jejích šatů. Pak ji zabodl do čela postele, vstal a roztrhl jí živůtek i sukni.
Legolas si pozorně prohlížel její nahé tělo. Měla alabastrovou pokožku, která na zádech ještě stále nesla stopy bičování, dlouhé štíhlé nohy a pěkný pevný zadeček. Neodolal, aby po něm nepřejel dlaní. Líbilo se mu, jak sebou pod jeho dotykem trhla. Pomalu odstoupil od lůžka a odepnul si opasek. Několikrát jím zkusmo švihl vzduchem a ten zvuk způsobil, že pocítil příjemné mravenčení v podbřišku. „Ne ...“ vypravila ze sebe přiškrceným hlasem, ale on toho nedbal. První rána dopadla na její hýždě. Elanor pevně stiskla zuby, protože mu nechtěla dopřát to potěšení, aby ji slyšel křičet bolestí. Legolas se pousmál a přitlačil. Její nářek se zanedlouho rozlehl pokojem ... Přestal teprve, když prosila o slitování. Odhodil pásek na noční stolek, z jehož zásuvky vytáhl další dva provazy, kterými přivázal její kotníky ke sloupkům v nohách postele. Uvelebil se v křesle, odkud se kochal svým dílem.
Pohled na ni ho vzrušoval snad ještě více než její bití. Její doširoka roztažené nohy ho přímo vybízely, aby si ji vzal ... Počkal, až se její pláč utišil, vrátil se k ní a jemně pohladil po vlasech. Pokusila se uhnout, ale pouta jí v tom zabránila. „Pověz, Elanor, tebe již muž nějaký dotkl se?“
Elanor vzpurně mlčela. „Vzdor tvůj zcela zbytečným jest! Jen trest další vysloužíš si!“ Natáhl se pro řemen. „Ne ...“ vyhrkla rychle. „Nikdy jsem s mužem nebyla … stačí?!“ Z neznámého důvodu jí to přiznání připadalo víc ponižující než to, že tu před ním leží úplně nahá. „Tedy dnes poprvé slasti milování okusíš!“ Prosebně vrtěla hlavou. „Ne ... Já nechci ... Ne ...“ Legolas se na ni sladce usmál. „Kterak jinak syna mého počíti chtěla bys?“ otázal se jí laskavě. Jako uhranutá sledovala, jak se pomalu svlékal. Nejprve si přetáhl přes hlavu tuniku, pak skopl boty a s očima upřenýma do její tváře si rozvazoval šněrování u kalhot. „Pohleď, čehož pro tebe mám!“ Odvrátila zrak, ale on ji popadl za vlasy a škubl jimi. „Pořádně mne prohlédni si!“ Proti své vůli sklouzla pohledem na jeho přirození. Připadalo jí obrovské! Pobledla při představě, že by ho měla mít v sobě. Legolas se před ní pohladil a klekl si mezi její stehna. Položil jednu ruku na její bok a ona ucítila, jak se o ni otřel svým tvrdým mužstvím. „Ne ... Prosím!“ Legolas si olízl rty a jediným prudkým pohybem do ní vnikl. Vykřikla bolestí a vzepjala se v poutech.
Legolas se několik vteřin nehýbal, aby si to plně vychutnal. Pak ji uchopil oběma rukama za boky a začal nemilosrdně přirážet. Elanor sténala a prosila, aby přestal. Její prosby ho povzbuzovaly k ještě rychlejšímu tempu. Byla tak úzká, že stačila chvilka, aby dosáhl vrcholu. Zhroutil se na ni a těžce oddychoval. Za několik minut se jeho dech uklidnil. Přitiskl svá ústa na její krk a sál jemnou kůži, až se jí vytvořila velká modřina. „Lle naa amin (Mojí jsi)! Ten´oio (Naněky), Elanor!“ zašeptal jí do ucha, ale ona se jen třásla a vzlykala. „Dina (Zticha buď!)!“ přikázal jí a zahýbal boky. „Sic nechceš, bych pokračoval!“ Všiml si, jak se zakousla do polštáře, aby ji neslyšel. Pobavilo ho to. Vytrhl svoji dýku z pelesti a přeřízl pouta na jejích rukou. Vytáhl z ní své ochablé přirození, skulil se vedle ní na bok a přeťal i provazy na jejích nohách. Dýku vrhl přes celý pokoj, kde se zabodla do dřevěného obložení u krbu. Elanor si přitáhl k sobě a upadl do reverie.
Elanor ležela s otevřenýma očima. Z dolní poloviny těla jí vystřelovala bolest, jež se snažila nevnímat. Neodvažovala se pohnout, protože se bála, že by ho mohla probudit a celé by to začalo znova. Zavřela oči a po tvářích jí stékaly slzy ...
Vzbudil ji až zvuk otevíraných dveří. Vnímala, jak se někdo přibližuje k posteli. Ačkoliv se snažila ze všech sil ovládnout, tak se roztřásla. Kroky se zastavily a na rameni ucítila něčí ruku. „Ne ... už ne ... prosím!“ zašeptala prosebně. „Ššš, neublížím tobě ...! Okamžitě ji poznala. Aredhel! Bez ohledu na bolest se rychle otočila, pevně ji objala kolem pasu a hořce se rozplakala.
Aredhel k sobě něžně přivinula plačící dívku. Zhrozeně se dívala na krev na prostěradle a nevěřícně potřásla hlavou. Proč jen tak krutým k ní byl?! Čím se provinila, že osudu takového ji potkalo?! „Král mne poslal, bych tebe do pokoje tvého odvedla.“ Jemně se vyprostila z jejího objetí. „Do pláště tohoto zahal se, přec nechceš v šatu svém potrhaném jíti?“ Přehodila jí ho přes ramena a pomohla jí vstát. Elanor se o ni vděčně opřela. Pomalu ji vedla chodbami. Cestou potkaly několik elfských lordů, kteří si neodpustili urážlivé komentáře. Kdybych mužem byla, poznámky tyto zpět do chřtánu vašeho nacpala bych! Nejraději by jim řekla, jak jsou nechutní, ale místo toho k sobě Elanor pevněji přitiskla a nepatrně zrychlila krok. Nechtěla, aby slyšela, jak ji nazývali, i když pochybovala, že by jim rozuměla. Konečně došly k Elanor do pokoje. Posadila ji na postel a šla zkontrolovat, jestli je lázeň připravena. Přidala do vody ještě směs léčivých bylin a vrátila se zpět ke stále plačící dívce. „Pojď, koupel tobě jistě dobře udělá!“ Svlékla ji, doprovodila za paraván a pomohla do vany. Elanor už neplakala a Aredhel se zdálo, že ani neví, co se s ní děje. Opatrně ji umývala a celou tu dobu na ni mluvila. Pak ji odvedla do ložnice, položila na břicho na postel a začala jemně vtírat hojivou mast do její zraněné kůže. Pod každým jejím dotykem sebou trhla, jakoby se jí dotkla žhavým železem. „Elanor, ty zcela jistě i zranění vnitřních máš, mast tuto třeba i tam nanésti jest, na záda otoč se, bych toho učiniti mohla!“ To Elanor probralo z její otupělosti. „Ne! Nech mě! Nesahej na mě!“ Vytrhla se jí a přitiskla se zády ke stěně, jak nejblíže mohla. „Elanor, pomoci tobě chci! Bolest tvá snesitelnější bude ...“ Ale ona jen prudce potřásla hlavou. „Nechci, aby ses mě tam dotýkala!“ Elanořina tvář byla rudá rozpaky. „Já léčitelkou jsem, stud tvůj na místě není, Elanor!“ Roztřesená dívka uhnula pohledem. „Aredhel, prosím tě, ne ...“ zašeptala plačtivě. Aredhel se jí zželelo. „Dobrá tedy! Pokud dotyk můj tobě nepříjemným byl by, sama mast tuto nanes!“ Podávala jí skleněnou dózičku. „Jak ...“ Aredhel zřejmě vycítila její váhání, protože ji mlčky vzala za ruku a namočila jí ukazovák do obsahu lahvičky. „Do sebe hluboko ho zaveď!“
Elanor na ni šokovaně hleděla. To nemůže myslet vážně?! Ale očividně ano. „Nemohla bys odejít?“ „Kde zdraví dotčeno jest, cudnost stranou jíti musí!“ Elanor nezbylo nic jiného, než poslechnout. Podle Aredheliných instrukcí pohybovala prstem sem a tam ...
Aredhel soucitně sledovala Elanor a z celého srdce si přála, aby jí mohla pomoct i nějak jinak. Když usoudila, že se už dost léčivého balzámu dostalo na své místo, tak přinesla Elanor misku s vodou, aby si opláchla ruce. Pak jí oblékla režnou noční košili a uložila ji. Zatímco si balila své věci, na sobě cítila Elanořin upřený pohled. „Usnouti zkus!“ „Nenechávej mě tady samotnou ... Prosím!“ Dívala se na očima, ze kterých čišel strach. Aredhel zaváhala. Ecthelion jí ráno sdělil, že dnes přijde dříve než obvykle a očekává, že se mu bude věnovat. Nechtěla vzbudit jeho nelibost, ale ani zklamat Elanor. Koneckonců, ještě není ani poledne a snad se nic nestane, když tu s ní ještě chvilku pobude. Sedla si na okraj postele a Elanor ji ihned chytla za ruku. Aredhel se na ni usmála a jemně ji pohladila po tváři. „Diola lle (Děkuji) ...“ Elanor se oči zalily slzami. „Ššš ...“ Plavovláska ji hladila a šeptala k ní konejšivá slova, až mladá princezna usnula.
Ozvalo se nesmělé zaklepání a Legolas zvedl hlavu od rozečteného svitku. „Tula e´ (Vstupte!)!“ vyzval neznámého návštěvníka netrpělivě. Se zájmem si prohlédl Elfku, která vešla. Nedalo se říct, že si k němu do pracovny dovolilo vejít mnoho žen! Kromě služebných ovšem, ale tato rozhodně nevypadala na obyčejnou služku. Byla vysoká a štíhlá, měla světle modré oči a zdobily ji stříbřitě plavé vlasy, které si zapletla v jednoduchý cop. Uctivě se mu poklonila a s očima upřenýma na podlahu čekala, až ji osloví. „Mluv!“ vybídl ji příkře. „Heruamin, na rozkaz váš Elanor jsem do pokoje jejího odvedla.“ Legolas si konečně vzpomněl, kdo to je. Aredhel. Ecthelion mu ohlásil hned po příjezdu, že dal Elanor na starost své manželce. „Pokračuj!“ vyštěkl na ni, když se nejistě odmlčela. „Obávám se, že stav její nedovoluje, by vám večer tento společnost dělala, heruamin!“ Aredhel chtěla pro Elanor získat aspoň chvíli klidu. Mirkwoodský král na ni upřel mrazivý pohled. „Stav její zcela nepodstatným jest! Ona noc tuto v loži mém stráví! Pokud snad ty ji nahraditi nechceš?“ otázal se jí sarkasticky. Aredhel zbledla jako stěna. Ať řekne cokoliv, bude to špatně. Bude-li souhlasit, ztrestá ji Ecthelion, a pokud odmítne ... Legolas se usmál nad její nepohodlnou situací, ale za chvíli ho to přestalo bavit a gestem ji propustil.
Elanor bušilo srdce až v krku. Před hodinou k ní přišla služebná, která jí řekla, že král si s ní přeje povečeřet. Se slzami na krajíčku se oblékla do tmavě modrých šatů, které jí tam ta služka zanechala. Zoufale se chtěla opětovnému setkání s Legolasem vyhnout, ale bylo jí jasné, že se jí to nepodaří. Strážný, který ji vyzvedl, ji mlčky doprovodil před dveře do Legolasových komnat, kde počkal, až zaklepala a vstoupila. Plavovlasý král seděl v křesle a gestem ji pozval dál. Po pár krocích se zastavila a hleděla na něho očima rozšířenýma strachem. „Blíže přistup, Elanor! Přec u dveří jako prosebník státi nebudeš!“ Ani na okamžik ji jeho laskavost nezmátla. „Nebudeš mě už bít?“zeptala se ho. „Pokud příkazů mých dbáti budeš, tak k tomu důvodu míti nebudu!“ Nevěřila mu, ale neměla na výběr. Věděla, že ji může donutit, aby udělala všechno, co chce. Na druhou stranu si nedokázala představit nic horšího, než jeho bití, a tak přistoupila o dva kroky blíž. „Sem!“ ukázal před sebe. S očima upřenýma na podlahu došla až k němu. „Milé jest, že poslušna také dovedeš býti!“ sarkasticky se usmál. „Helta lle (Svlékni se)!“ Okamžitě po něm bleskla pohledem. „Ne!“ Legolasovy rysy ztvrdly. „Varuji tebe, Elanor, trpělivost moji již více nepokoušej! Šat svůj svlékni, sic znovu výprasku zakusíš!“ Prudce se nadechla. „Řekl jsi, že mě nebudeš bít ...“ „Pokud poslouchati budeš!“ přerušil ji ostře. Elanor pobledla. „Svléknout! Opakovati tohoto nebudu!“ S narůstající hrůzou sledovala, jak si začíná rozepínat ozdobnou přezku na opasku. Sklonila hlavu a třesoucíma rukama si rozšněrovala tkanici na živůtku. Prosebně se zadívala na Legolase, ale ten jen netrpělivě pohodil hlavou. „Amin feithien (Čekám!)!“ Tak docela mu nerozuměla, ale bylo jí jasné, co po ní chce. Vzlykla, shrnula si šaty z ramen a nechala je spadnout na zem.
Legolas ji pozorně sledoval. Konečně před ním stála úplně nahá. Vstal, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Měla malá, ale pevná prsa a ploché bříško. Natáhl ruku a přejel prsty po houštince chloupků v jejím klíně. „Ne ... Prosím!“ hlesla plačtivě. „Dina (Ticho)!“ okřikl ji chraplavě. „Uuma bela (Ni nehni se)!“ pohrozil jí a přešel za ni. Všiml si, že má na hýždích zbytky nějaké masti. Polohlasně se zasmál. Obratnými prsty jí vyndal z vlasů sponku, kterou odhodil za sebe. Sklonil se k jejímu uchu. „Potěšen jsem, že o zdraví své takto dbáš! Pověz, i uvnitř mast nanesla jsi?“ Mlčela. Plácl ji přes zadek. „Nuže?!“ S tváří zrudlou hanbou přikývla. „Toť dobře jest, neb brzy opět s tebou milovati se chci!“ Elanor po tváři sklouzla slza. Odstoupil od ní a svlékl si nohavice. „Otoč se a na kolena!“ Pomalu udělala, co jí nařídil. Vyhýbala se pohledu na něj. Cítila, jak ji vzal za vlasy a přiměl tak zvednout hlavu. „Do úst mne vezmi!“
Elanor nechápavě vytřeštila oči. Volnou rukou ji popadl za bradu a násilím jí otevřel ústa. To nemůže ... Bez otálení jí do nich vrazil své ztvrdlé přirození ... Chytla ho za ruku a snažila se mu vyškubnout ale marně. Její boj ho ještě více vzrušoval ... Najednou se ta věc v jejích ústech pohnula! Ne! To přece neudělá! S tlumeným výkřikem jí vyvrcholil do krku. Elanor, která byla nucen polykat, se zvedal žaludek. Ještě několikrát zahýbal boky, než ji pustil. Klesla mu k nohám a dlaní se snažila očistit si rty.
Legolas ji pobaveně sledoval. „Kde nyní hrdost svoji máš? Co otec tvůj by na správání tvé řekl?“ otázal se jí ironicky. „Na toto rychle zvyknouti by sis měla, neb k ničemu jinému mi nejsi!“ Natáhl si nohavice, usedl k prostřenému stolu a dal se do jídla, při kterém se bavil pohledem na pokořenou dceru svého bývalého nejlepšího přítele, která se choulila na podlaze. Samozřejmě mu neušly její tlumené vzlyky, ani nenávistné pohledy, které na něho vrhala, když si myslela, že jí nevěnuje pozornost. „Obléknouti se smíš a do pokoje svého jdi!“ Rychle na sebe navlékla oblečení a vydala se ke dveřím. „Jako odměnu za služby své ode dne dnešního volně po paláci se pohybovati dovoleno máš, však tebe varuji! Pokud o cokoliv pokusíš se, pak věz, že vojáci moji půvabů tvých jistě ocení! Večera každého tebe v komnatách svých očekávám. Jasně vyjádřil jsem se?!“
Elanořin život se od základů změnil. Z princezny, které se plnila všechna přání, se stala Legolasovou otrokyní. Měla hrůzu z každého dalšího setkání s ním. Zpočátku zkoušela vzdorovat, ale zanedlouho pochopila, že je to nejen zbytečné, ale i nemoudré. Když mu neodporovala, tak s ní byl rychle hotov a ona se mohla vrátit do relativního bezpečí svého pokoje, kam za ní nikdy nechodil. Pokud se ale protivila jeho vůli, tak byl schopen týrat ji třeba celou noc a následující den ji nechal potupně vést chodbami paláce.
Za ty tři měsíce, co byla v Mirkwoodu, se stala apatickou ke všemu a všem, kromě Aredhel. Už vlastně ani neplakala, měla pocit, že už nemá co. Legolas ji občas vzal na večeři s ostatními elfskými lordy, kteří se vyžívali v jejím slovním ponižováním, neboť brzy přišli na to, že to jejich krále těší. A tak se předháněli v tom, kdo vymyslí lepší a důmyslnější urážku. Elanor se je naučila nevnímat. Tedy alespoň jim se to tak zdálo. Ve skutečnosti ji ale každé jejich slovo bolelo víc, než kdyby ji znovu zbičovali. Nikdo z těch, kteří ji znali z Gondoru, by ji teď nejspíše nepoznal. Chodívala, či spíše se plížila podél zdí, s hlavou hluboce skloněnou a skoro vůbec nemluvila. Legolas si ji naprosto podrobil. Dělala všechno, co jí nařídil ... Jen v jediné věci se mu vzepřela, ale on o tom naštěstí nevěděl. Požádala totiž Aredhel o nějaké bylinky proti početí. Děsila ji představa, že by s ním měla mít dítě! Elfka jí vyhověla a hned druhý den jí donesla speciální směs bylin s tím, že si ji má každý den přidat do čaje, nechat minimálně půl hodiny louhovat, a pak naráz vypít. A také jí dala mast, kterou si měla nanést dovnitř po každém jejich milování. Nezapomněla ji ovšem upozornit, že musí být velmi opatrná, protože kdyby to Legolas zjistil, tak by je obě krutě ztrestal. Elanor nepochybovala o tom, že Aredhel má pravdu.
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
TiskKomentáře
Jak jen lesní elfové mohli dobýt Minas Tirith? Jinak to je dílo vskutku povedené. Působivý vypravěčský styl.
02.11.2008 16:35:00 | Regroons
I to se někdy stává... Prsten měl velkou moc. Díky za komentář :-)!
02.11.2008 11:45:00 | Erestor
No tedy! Nerada to říkám, ale z Legolase je pěknej h***l! Chudák Elanor. Honem další díl :)
01.11.2008 14:17:00 | Gilraen Númenessë