Až za hrob (9.)

Anotace: část devátá....je to pekelně dlouhý, tak doufám, že kvantita nezvítězí nad kvalitou. :) přeju příjemný počtení ;)

Sbírka: Až za hrob

Začínala jsem se třást jako osika. Studená zem moc příjemná nebyla, a tak jsem se překulila a narvala Gertovo tělo pod sebe. Trošku se pousmál a rafnul mě do rtu, abych nemohla odtáhnout obličej. Pohled do jeho očí mě na takovou blízkost přinutil zašilhat, což ho rozesmálo způsobem, kterej je v mnoha státech trestnej.
„Moc vtipný.“ řekla jsem mírně přidušeně, poněvadž mě pořád ještě hlodal. Protočila jsem oči a stulila jsem se mu na hrudníku, jakmile mě konečně pustil. Teplo jeho těla se mi přelejvalo v mozku a zaplňovalo ho naprosto iracionálníma větičkama typu šťastně-až-do-smrti…/samozřejmě do JEHO smrti/… nebo půjdu-pro-tebe-až-na-kraj-světa…/kde bych do něj s největší pravděpodobností s trochou afektovanýho smíchu strčila/.
Jak mi tak bezmyšlenkovitě kreslil rukou na zádech různý obrazce, začal si zase broukat tu samou melodii, jako před hodinkou. Tichounce jsem poslouchala, jak mu při tom brumlání duní snad v každým nervu a docela jsem se tim bavila, alespoň do chvíle, než promluvil.
„Mai?“ pronesl tázavě do hučení vody. Nejspíš si myslel, že spim, když jsem vydržela takovou dobu mlčet. Ani jsem neodpovídala, jen jsem zaklonila hlavu, což mě pobavilo ještě víc než broukání.
„Týjo…vidim ti do nosu.“ oznámila jsem jako u vytržení a nestihla jsem zareagovat, když mě popadnul a odkutálel se se mnou v náručí o pár metrů stranou. Zas jsem skončila přimáčklá pod ním s mikinou nacucanou vodou. Uličnicky se zařehtal, čímž si vysloužil poměrně nesportovní kopanec do míst, který zůstávaj většinou utajený, ale s nakopnutým kolenem nejspíš dokázal žít. Zadíval se na mě a najednou zvážněl.
„Je to jiný, než jsem čekal.“ poznamenal a trošku naklonil hlavu. Oči se mu zaleskly pod přívalem světla. Jen jsem němě přikývla. Měl pravdu.
„Čekal jsi, že to bude…“ hledala jsem správný slova, ale on se slovníkem prohrabal ve zběsilejším tempu. „těžší.“ pousmál se a zase bylo vidět, jak je urvanej. Měli bysme jít, ne se tu po sobě válet a vyprávět si veselý historky o vzájemným balení, ke kterým tenhle rozhovor celkem pevně směřoval. Rázně jsem se ho pokusila odkulit z mýho ryze soukromýho prostoru, což jsem dělat neměla. Takový pěkný zakřupání moje kůstky už dlouho nevyloudily. A co bylo horší, s Gertem jsem ani nehla.
Jak jsem se tak probírala tou spoustou alternativ, mimo jiné i notnou dávkou plastický trhaviny, nebo hysteráku Gertovy matky, došlo mu asi, o co jsem se pokoušela, vydrápal se na nohy a vytánul mě s sebou.

„Tak svlíkej, frajerko.“ Zamrkal a začal si rozepínat koženej pásek. Jen jsem tam tak postávala jako pako a čekala jsem, co se před mým zrakem dítěte ještě dneska zjeví, čehož si pan Vševěd samozřejmě všimnul.
„Mám ti snad pomoct?“ optal se jasným hlasem a dost dramatickým gestem si rozepnul poklopec. Sklopila jsem oči, abych dokázala udržet aspoň semknutý rty, ale k ničemu jsem se neměla. S povzdechem ke mně došel a zvednul mi hlavu…/studánky pitomý!/…Zase byl tak blízko, až jsem musela zamrkat. Jemně položil svojí tvář na mojí a objal mě. „Co se děje?“ zeptal se tichounce. Jak zahýbal čelistí, poškrábal mě strništěm, až to zašustilo. /První věc, co udělám bude, že ho oholim…Teda hned po tom, co mu ufiknu tu jeho ofinku./ „Nic se neděje.“ Odbyla jsem ho a odtáhla jsem se, jak jen mi ta vášnivka uvnitř dovolila. Aby toho nebylo málo, začínala jsem si uvědomovat další osobnost v mým těle. Jako by nestačila romantička, zvrhlík, co kouká na horory a moje normální já. Teď se ještě přidá nějaká taková krajně nezdrženlivá holka a půjde do kytek všechno. Tak to teda ne!

Vášnivka byla prozatímně zavražděna v temným koutě mojí mysli, a tak mi poodstoupení zas až takovou práci nedalo. Gert na mě juknul mírně vyčítavě, ale však on to přežije. Copak nic nechápal?! Tak jo, asi potřeboval popostrčit, na což bylo momentálně, v nacucaných hadrech uprostřed lesů, dost času.
„Nešlo by to nějak obejít?“ zakňourala jsem a udělala jsem psí oči, i když mi bylo jasný, že ta moje spleskanina všech barev nejspíš správnej dojem nevyvolá.
„Obejít?“ optal se a celkem zbytečně si začal čistit uši, aby se přesvědčil, že slyší dobře.
„No…třeba jen kousek.“ Navrhla jsem. Takhle jsem naposled škemrala, když mi v pěti spadnul do záchodu hopík a táta mi ho odmítal vylovit.
„Obejít.“ Zopakoval a věcně pokejval hlavou, za což bych ho nejradši vykostila. „Máš strach z vody?“ zeptal se.
Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak se bojíš tý havěti, co ve vodě žije.“ Hádal.
Zase vrtivá záporka.
„Tak v čem je problém?“ rozhodil rukama celkem bezradně. Moc možností teda nevyčerpal. Bože, proč zrovna já?! Trošku jsem se otřásla, jak se mi sevřel žaludek a dost hlasitě mi připomněl, že na mindráčky není čas. Tak fajn, svlíknu se před Gertem. Není problém, naprosto normální, až na tu figuru kreslený hrošice. Kůrňa… Tak tohle bude asi trochu prekérka. Jak mu jen šetrně říct, aby přestal civět, otočil se a neotvíral oči, dokud mu neřeknu?!
Taky jsem nemusela bejt celej rok tak líná a měla jsem jít se ségrou do fitka, když mě tak vytrvale lákala, ale ne, přece jsem takhle spokojená…Teda..až do teď…. Třeba mi to hladovění přece jen bude k něčemu dobrý.
Zatímco jsem se věnovala rozboru situace z hlediska neideálních proporcí mých zadních partií, Gert se zvládnul vysoukat z kalhot a svázat svoje věci do perfektního uzlíku pomocí tkaniček od bot. Teď stál v príma kostkovaných trenkách v nějakým sajrajtu a nahlížel přes strmej břeh do vln týhle Amazonky. Byla řada na mě. Bez dalších okolků jsem zahnala touhu prásknout do bot a pomalu jsem se zbavovala ošacení. Zkřehlýma prstama to šlo celkem těžko, a fakt, že je všechno nacucaný vodou mi taky zrovna nepřidal.
„Gerte!“ vypískla jsem, když jsem se polonahá dostávala ke knoflíku kalhot. „No jo, já vim.“ Zaskuhral. „Hlavně, že tys měla představení celý.“ Poznamenal a neodpustil si ještě jeden poslední pohled, než se odvrátil.
Rychle jsem vypletla tkaničku z glády a všechny hadry jsem po Gertově příkladu svázala do malýho uzlíčku. Na kůži mi dopadaly kapky, který mě snad po tisící během dneška roztřásly.
„M-můžem.“ Zakoktala jsem, načež Gert bez poznámek přikývnul a mrsknul svým oblečením i pohorkama na druhou stranu.
„Fíha… to bylo děsivý.“ Poznamenala jsem a šla jsem k němu trošku blíž. „Myslíš, že bys tam zvládnul hodit i moje věci?“ optala jsem se a vlepila jsem mu pusu na rameno, tak vysoko, jak jen jsem dosáhla. „Jistě vílo,“ odvětil a bez ohlídnutí mi vzal z rukou šaty. Jediným rychlým pohybem je dopravil na druhej břeh a otočil se ke mně. „Páni.“ Vykulil oči, „tohle je teda pořádně hříšný.“ Kejvnul hlavou kamsi k mýmu hrudníku. Prstem přejel po ramínku podprsenky a dalším z jeho bleskurychlých pohybů mi ho sesunul z ramene.
„Gerte…“ zadívala jsem se na něj trochu trpitelsky. „Neber si to osobně, ale momentálně bych tě bez okolků vyměnila za kus žvance.“
Jen se trošku ucuclil. „Tak si kousni.“ Nabídnul mi pravou ruku a druhou si mě přitáhnul na holou kůži. Tentokrát se v úsměvu vyhladily pro změnu moje rty. „Fajn.“ Špitla jsem, odstrčila jsem jeho pařátek a zakousla jsem se mu do krku, co to šlo. Zaječel jako hysterka a odskočil ode mě tak rychle, až zavrávoral a žbluňknul do řeky nejmíň metr od břehu.
Než jsem se stihla přestat smát, udělal pár temp a začal se drásat z vody na druhý straně. Pomalu jsem vydejchávala Gertovo skokanský umění a snažila jsem se ignorovat dloubání pod žebrem. Když si přestal vyklepávat vodu z uší, schoval promodralý ruce za zády a zavolal: „Tak pojď, Mai, je teplá jako kafe.“ Na důkaz mu pekelně zajektaly zuby. No fajn, tak ze sebe ještě udělám rampouch v krajkovým prádýlku, proč ne? Třeba je Gert ujetej na nanuky.
„Tak chytej.“ Křikla jsem a hodila jsem mu postupě obě moje botky, přičemž jsem vedla celkem přesnou ránu na jeho hrudník. Zásah! Když si přestal ublíženě masírovat hrudní koš, zadíval se na mě dost vyčítavě. „Kdybys byla holka, nosila bys normální NEOKOVANÝ boty.“ Zamumlal dost hlasitě na to, abych ho přes hukot vody slyšela. Jen jsem si odfrkla. „Kdybys byl holka, nefňukal bys kvůli každý prkotině.“ Zpražila jsem ho a pomalu jsem se přiloudala ke břehu.
Sedla jsem si do bahna, protože jsem na předvádění mých skokanských kvalit zrovinka neměla náladu a spustila jsem chodidla na hladinu. Bylo to, jako bych dupla oběma nohama na záda rodince ježků. Nemělo smysl, snažit si zvykat, tohle musela bejt jednorázová akce. Zhluboka jsem se nadechla a sklouzla jsem do ledový vody. Řeka byla hlubší, než bych čekala. Byla jsem u břehu, ale na dno jsem nohama nedosáhla. Mírně křečovitě jsem se rozhodla zkusit se neuškrobit v tom bordelu, kterej plaval kolem a pokusila jsem se o pár podivných pohybů, jen těžko připomínajících nějakou známou plavčící techniku. Nebylo to tak hrozný. Proud mě trochu strhával, ale pořád ještě jsem byla pánem situace já. Doplavala jsem na druhou stranu a popadla jsem nějakej zabahněnej trs trávy, jen abych už byla venku. Začala jsem se vehementně dobejvat na souš, ale nějak mi ten vysokej břeh nepřál. Gert tam jen tak postával a snažil se ze sebe setřást co nejvíc vody. Aby mi podal pomocnou ruku, to ho asi ani nenapadlo. Jak jsem se tak začínala pomalu vztekat, spadla mi přes oči zase stará známá černá clona a přinesla s sebou i hlas, kterej zněl jako cosi, co produkujou hlasivky metalovýho zpěváka. Tentokrát jsem nezmatkovala. Svět kolem mě neexistoval. Nezbylo z něj nic, než jednolitá temnota a hlas, kterej jsem chtěla slyšet, abych zjistila víc. Soustředila jsem se na slova.

„Tvé znovuzrození je dokončeno.“ Oznamoval ten neviditelnej pán s určitou obřadností. „Všechno dopadlo jak mělo. Pokud vyjdeš ven, mezi lidmi se ztratíš, aniž by pojali podezření. Budeš skoro jako oni, pokud neukážeš naplno svou sílu a svou tvář. Lidé jsou slepý k takovým, jako jsem já, nebo teď ty.“ Referoval hlas a já jsem mírně soptila. Znělo to, jako by ´člověk´ znamenalo to samý co ´lůza.´ Ale hlásek nebral na moje rozhořčení ohled a bez okolků pokračoval.
„Nikdy nesmíš zmařit moje dílo. Vzhledem k tomu, že jsi mým dílem ty, nebude tohle pravidlo představovat problém. Jsi prakticky nezničitelný. Skoro nikdo, ti nemůže tělesně ublížit. Dokonce ani ty sám.“
Tak tohle začínalo bejt mírně děsivý. Pokud jsem to správně pochopila, tak si tenhle milej chlápek stvořil nějakýho perfektního terminátora, kterej vypadá jako člověk a hodlá si poletovat kdo ví kde, jen tak mezi lidma. Z nějakýho ošemetnýho důvodu se mi ta představa vůbec nelíbila, ale jak to tak vypadalo, já asi nebudu ten, kdo do toho bude moct nějak kecat.
Začínala jsem si zase uvědomovat svoje tělo, ale bylo to moc brzy. Musela jsem vědět víc. Soustředila jsem se na tón hlasu, na intonaci, na podivnej přízvuk a přinutila jsem svojí mysl zůstat tam, kde zrovna byla. Někde v nejmrňavějším koutku hlavy mi vytrvale rotoval jedinej výkřik: „Sakra, Maio!!!“ Neměla jsem tušení, kdo mě volá, ale ještě chvilku snad počká. Tělo zase přestávalo mít pevnou linii a rozplynulo se do černoty kolem.
„Platí tu jediné pravidlo.“ Ozval se znovu hlas a já jsem pocítila značnou úlevu. „Nikdy nesmíš nikoho zasvětit. Nikdy nesmíš prozradit svoje tajemství. Před lidmi jsi člověk. Každý, kdo by zjistil pravdu, je tvůj cíl. Nikomu neubližuj, přiveď ho sem. Pokud někoho zabiješ, následky poneseme oba. Nejdřív přemýšlej, potom jednej.“ Hlas se na chvíli odmlčel, ale já jsem pořád ještě naslouchala. S kým si to tam asi tak pěkně povídá? Proč by si trénoval takovej monolog jen tak? Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Ozval se hlubokém nádech, jako by si ho někdo nehorázně vychutnával a tichý: „Ano pane.“ Doprovozený nějakým zašustěním, který jsem tipovala na úklonu. Zase jsem si pevně uvědomovala svoje končetiny i nějakou podivnou bolest v prsou. Nabírajíc na tempu, koloval mi mozkem zase ten zasunutej výkřik a já jsem si konečně uvědomila, že mě volá Gert. Musel bejt vyděšenej. Už jsem pomalu rozeznávala i jednotlivý prsty, když se mi úplně tichounce ozvalo: „Teď jdi a zkus svoje schopnosti. Aby ses naučil ovládat, musíš vědět, kde tvoje síla začíná, a kde končí.“ S posledním slovem jsem otevřela oči a křečovitě jsem se rozkašlala. Nějaký hbitý ruce mě jediným trhnutím překulily na bok.
Prskala jsem kolem sebe vodu, aniž bych měla ponětí, jak se mi objevila v plicích. Kupodivu mě to momentálně zas až tak netrápilo. Záhady musí počkat, když už jednou chrchláte brajgl na kolena kluka, kterej má ty nejhezčí oči na světě.

„Díky Bohu!“ ozvalo se mi někde nad hlavou a Gertovy prsty mi odhrnovaly mokrý vlasy z obličeje a krku. „Co se stalo?“ dožadoval se vysvětlení dost necitlivě na to, že jsem nebyla schopná pořádně dejchat, natož mluvit. Jen jsem zamručela, což vyvolalo další chrchlání. /Kde se ta voda, sakra bere!/ Když jsem se konečně trochu zmátořila. Strčila jsem pod sebe loket a mírně jsem se nadzvedla. Gert mě vzápětí čapnul do náruče a objal mě, div mi nerozmačkal žebra na kaši.
„Jsi živá.“ Konstatoval a v hlase mu zazněl tak krásnej tón úlevy, že jsem měla co dělat, abych mu nezačala zběsile vyznávat spostu zaláskovaných naivních věcí. Stejně jsem pořád ještě mluvit nemohla. V krku mě pálilo, jako po domácí slivovici a plíce jely na zběsilej chod.
Jen jsem mu omotala ruce kolem krku a položila jsem si hlavu na jeho klíční kost. Uvnitř mu mlátilo podivný kladivo, který jen vzdáleně připomínalo normální srdce.
„Jsi vyděšenej.“ Zachraplala jsem jako celoživotní kuřák a alkoholik v jednom. Vidět mě napůl uškrobenou, to byl asi dost adrenalinovej zážitek.
Jen mírně zamručel. Znělo to, jako když ječí medvěd. Byl asi vážně celkem v háji. Třáslo se mu celý tělo a co chvíli mě roztěkaně políbil do vlasů. Jak je možný, že zachránce vypadal hůř, než zachráněnej?!
„Gerte.“ Řekla jsem tak hlasitě, jak jen mi krk dovolil. Ani se nehnul, i když mě musel slyšet. Podívala jsem se na něj a až teď jsem si uvědomila, že se celou dobu, se mnou v náručí, komíhá sem tam jako dítě s autismem. Dívala jsem se mu do tváře a nestačila jsem se divit. Byl bílej jako stěna, proti tomu, jak vypadal teď, to byl předtím slabej odvar. Z koutků očí mu přes tváře až k čelistem stejkaly slaný pramínky a odkapávaly mu na prsa. Oči měl vytřeštěný a zaměřený na nějakej bod, kterej mi unikal. Vzpomínala jsem na zdravotní výchovu, nebo co jsme to vlastně na základce měli. Tušila jsem, že takhle nějak asi vypadá šok, ale co s tím, to mi tenkrát asi uniklo. Přetočila jsem se tak, abych Gertovy seděla tváří v tvář. Nohy jsem mu překřížila za zádama a rukama jsem mu začala jemně přejíždět po obličeji. Ve spáncích mu prudce tepalo, ale to byla jediná znatelná známka života. Začala jsem broukat první melodii, která mě napadla, ale Beethoven moc zázraků neudělal. Natáhla jsem se stranou pro uzlíky našich šatů a oba jsem rozvázala. Jako figurínu jsem ho nasoukala do jeho trička a mojí mikiny, i když mu byla pekelně malá. Pořád jsem pobrukovala, ale teď to bylo spíš pro moje, než pro Gertovo uklidnění. Nic s nim nepohnulo a já jsem začínala bejt zoufalá. Zahodila jsem broukání a začala jsem mluvit. Mlela jsem pátý přes devátý, jazyk se mi motal, ale nehodlala jsem přestat. Popadla jsem ho oběma rukama za ramena, přitiskla jsem se k němu tak pevně, jak jen mi vlastní rozklepanost dovolila a snažila jsem se ho ze všech sil přinutit k nehybnosti. Nakonec se mi to podařilo. Oči se mu zaostřily, i když pořád mířily stejným směrem. Poslední možnost byla nahradit tenhle šok naprosto jiným šokem. Vzala jsem jeho ruce a navedla jsem je kamsi k mým zadním partiím. Začátek nevypadal špatně. Znova jsem se mu pověsila na krk a políbila jsem ho vášnivěji než francouzská kurtizána. Když mi konečně začal oplácet stejnou mincí,odtáhla jsem rty a vydechla jsem úlevou.
„V pořádku?“ zeptala jsem se opatrně.
„Mohla jsi umřít.“ Zašeptal nevěřícně
„Na to jsem se neptala.“ Poznamenala jsem.
„Ztratil bych tě.“
„Nikdy jsi mě neměl.“
„No právě.“ Zamumlal a konečně se na mě podíval.
Už jsem teda zažila hodně věcí, ale Gertovu naprosto vážnou vyznávácí chvilku…to tu ještě nebylo. Naklonila jsem hlavu na stranu, jako důkaz, že bedlivě poslouchám. Díval se na mě pozorně, v očekávání, zkoušel mojí trpělivost. Stačily jediný dvě slova, aby oběma došlo, že další debata ztrácí smysl. Zhluboka se nadechl a vyslovil: „Miluju tě.“