Melien Edhel - XL. kapitola - část 2/2

Anotace: Jak dopadne setkání Thranduila a Gildora ve stájích? Podaří se Finrodovi sblížit se s Erestorem? To a ještě malé překvapení na závěr se dočtete v této části ;-)

Sbírka: Melien Edhel

„Toť záležitostí tvou není!“ odbyl ho Thranduil úsečně. Potřeboval se ho rychle zbavit, aby mohl pokračovat v rozmluvě s Nimloth. Na zlomek okamžiku totiž zahlédl v jejích očích cosi, co mu ještě dávalo naději...
Ale k jeho nelibosti se Gildor nenechal tak snadno zahnat. Místo toho k němu popošel blíž, jeho prsty svírající jílec meče nechávaly jen málo prostoru pochybnostem o vážnosti jeho předchozí žádosti. "Vskutku? Nuže vězte, že i kdyby tomu tak bylo, ni tehdy bych Vám nedovolil, byste lady Nimloth takto nepatřičně obtěžoval. Však vzhledem ke skutečnosti, že ruka její mi přislíbena byla, já Vás znovu a naposledy důrazně vyzývám, byste ji již déle nezdržoval!“
„Sňatek s tebou?!“ Thranduil ta slova vyprskl s pohrdáním. „Glorfindel vskutku odhodlán býti musí ji za kohokoliv provdati, když ji dokonce i tobě nabídl!“
Gildor se nenechal touto chabě maskovanou urážkou vyprovokovat. „Komukoliv jistě ne...“ prohodil s mírným úsměvem, jenž by se dal klidně označit jako samolibý. Přinejmenším Thranduilovi to tak připadalo. Výhružně přimhouřil oči, ruka mu skoro mimoděk sklouzla k jílci meče. A tehdy si poprvé uvědomil, že ho při tom všem spěchu zapomněl ve svých komnatách. Gildorovi však tento pohyb neušel.
„Postrádáte snad něčeho, heruamin?“ otázal se ho, koutky jeho úst se posunuly ještě o trochu výš.
„Dost!“ Nimloth si povšimla, že Thranduil nevědomky povolil sevření své druhé ruky na její uzdě, a popohnala Losarrnu kupředu, aby se dostala z jeho dosahu. Tentokrát neudělal nic, aby jí v tom zabránil, možná i proto, že mu Gildor ihned rázně zastoupil cestu.
„Přestaňte o mně hovořiti, jako kdybych zde ani nebyla!“ zvolala rozhořčeně přes rameno na ty dva. „Já majetkem ničím nejsem!“
Pak se zadívala na Thranduila a najednou jí došlo, že je to pravděpodobně naposledy, co se spolu vidí. Zmocnil se jí podivný pocit, jakási kombinace lítosti a úlevy zároveň. Její smutek pramenil z toho, že po tom, co o něm po tolik yénů marně snila, by ho nyní mohla konečně mít, jenže od té doby se toho příliš změnilo a ani oni dva už nebyli stejní jako tehdy. Na druhou stranu si oddychla, neboť to znamenalo, že je konečně volná, a nic jí nebrání v tom, aby začala nový a snad radostnější život po Gildorově boku. Pravda, v porovnání s Thranduilem mu cosi chybělo, ale naštěstí postrádal i královu nevypočitatelnost a citovou nevyrovnanost. Hořce se pousmála.
„Ty ses i tentokráte mýlil... Neb ruku svou jsem mu já sama přislíbila!“ informovala ho téměř se zadostiučiněním a aniž by čekala na jeho reakci, opustila stáje a připojila se ke Glorfindelovi, jenž čekal spolu s ostatními před palácem. Co se jí týkalo, tady už docela skončila!
„Vše v pořádku jest, ai´seler´amin?“
Dalo se předpokládat, že její bratr neponechá její zdržení bez povšimnutí, a proto jen mírně přikývla. „Ovšem.“
Ani vlastně nevěděla, proč se k němu stále chová tak odtažitě. Vždyť se ukázalo, že měl ohledně Thranduila ve všem pravdu. Sice se jí snažil otevřít oči dost nevybíravým způsobem, ale zřejmě mu nedávala příliš na vybranou. A pokud je jeho jediné provinění to, že ji chtěl za každou cenu ochránit, jak by mu mohla něco takového zazlívat? Vděčně se na něj pousmála. Jeho výraz byl nečitelný, avšak ona přesto poznala, že je napjatý, jako kdyby očekával nějakou nepříjemnost. Zřejmě i on už chtěl být co nejdřív odtud.
„Tedy vyraziti můžeme,“ oznámil téměř nepřítomně. Vyhoupl se na Iskasula, letmo se rozhlédl kolem sebe a dal pokyn k odjezdu.
„Počkej přec, lord Gildor ještě chybí!“ upozornila ho Nimloth a pohledem zalétla ke stájím. Copak jsou ti dva ještě uvnitř? O čem jen mohou hovořit? A nebo už dávno přešli k jinému způsobu komunikace? Na okamžik zvažovala, že by se tam raději zašla podívat, ale vzápětí ten nápad zavrhla. Pokud se spolu chtějí opět poprat, tak by jim v tom stejně nedokázala zabránit. Vlastně si ani nebyla jistá, o kterého z nich se bojí.
„Ten se o sebe postarati dokáže!“ odvětil Glorfindel bez zájmu. „A rovněž tak o tebe!“ dodal vzápětí a netrpělivě ji vybídl, aby už déle neotálela.
Uposlechla a spolu s bratrem a lordem Elrondem v čele skupiny opustili nádvoří paláce a zamířili k hustému lesu. Nicméně poděkování, které se mu chystala vyjádřit, se jí zadrhlo v hrdle. Copak se k ní musí stále chovat tak neomaleně? Vždyť se ani nestihla rozloučit s Lidiannou, i když po pravdě řečeno si na tu dívku vzpomněla až teď. Snad k tomu bude mít ještě příležitost, než odplují do Valinoru... Trochu jí bylo úzko z toho, že má opustit svůj domov, ale uklidňovala se tím, že nebude tak docela mezi cizími. Její bratr tam jistě zůstane aspoň na čas s ní, pak je tu lord Elrond a samozřejmě především Gildor. Mimoděk se otočila, i když si byla dobře vědoma toho, že nyní už bude výhled ke stájím zcela zakryt hustými stromy, mezi nimiž projížděli. Ke svému překvapení zjistila, že Gildor se k nim již připojil, jeho statný ryzák se nacházel přímo za jejím Losarrnou. Pátravě si svého nastávajícího prohlédla, ale žádné stopy po boji na něm nenašla, což poněkud zmírnilo její znepokojení.
Její zevrubná prohlídka však neunikla jeho pozornosti a on s potutelným úsměvem popojel vedle ní. „Mohu toto jako znamení bráti, že jsem Vám chyběl, má drahá Nimloth?“
Tón jeho hlasu způsobil, že proti své vůli lehce zčervenala. Před nutností odpovědět ji naštěstí zachránil Glorfindel, který se na Elrondova kapitána tvrdě zahleděl a nesmlouvavě mu nařídil, aby zpomalil, že si s ním potřebuje neprodleně promluvit o samotě. Gildor tento rozkaz přijal s humorem.
„Očividně nejste jediná, kdo společnosti mé postrádal. Však Vy důvodu k žárlivosti nemáte, paní má, neb ujišťuji Vás, že bratr Váš mne vůbec nepřitahuje.“
Toto prohlášení doprovázené spikleneckým mrknutím Nimloth rozesmálo. Raději se odvrátila a předstírala, že si prohlíží okolní krajinu, dokud se oba ellyn nevzdálili, aby Glorfindela opět nepopudila. Potěšilo ji, že ačkoliv má Gildor jako velitel dost práce a ještě více zodpovědnosti, přesto dokáže vtipkovat a to dokonce na svůj účet. Vyhlídka na soužití s ním se jí zdála čím dál tím lákavější. Už jen ta jeho pozornost, se kterou jí ráno vlastnoručně přinesl snídani, a příjemná nenucená konverzace, již s ní během jejich jídla zapředl... Ani jedinkrát se nepokusil využít její současné zranitelnosti, až ji to skoro začalo mrzet. Myšlenka na to, že by ji konečně políbil, nebyla vůbec nepříjemná. Vlastně si již párkrát představovala, jaké by to asi bylo... A doufala, že nezůstane dlouho pouze u představ...

„Na cos sakra myslel, Gildore?! Vždyť jsi všeho zcela zničiti mohl!“ vyjel na něho Glorfindel, jakmile byli z doslechu ostatních.
Gildor přijal jeho výtku s klidem. „Lorde Glorfindele, já obav Vašich plně chápu, však ocenil bych, kdybyste se mnou příště jako s jedním z vojáků Vašich nejednal. Už jen proto, že ellyn pod velením mým by se tomu podivovati mohli.“
Glorfindel se zamračil, nicméně posléze zamumlal něco v tom smyslu, že už se to nebude opakovat. „Však nediv se, když chování tvé na nádvoří zcela neomluvitelné bylo!“ ospravedlňoval se vzápětí.
„Tak? A proč si toho myslíte?“
„Neb všeho jsi v okamžik ten jediný ohrozil! V bitvě by cos takého nepřijatelného bylo!“ trval Glorfindel na svém.
Gildor se skoro pobaveně zasmál. „Lorde, kdybyste tam byl, tak byste toho zcela jinak viděl... Řekněme, že já pouze utrpení jemu zkrátil...“ prohodil lehce.
Glorfindel strnul. „Já doufám, že tohoto vážně bráti nemusím!“ Znepokojeně se zadíval do ocelových očí svého společníka a z toho chladu v nich ho zamrazilo. Najednou si tím nebyl vůbec jistý.
„Gildore! Ihned sděl mi, čeho se tam přihodilo!“ dožadoval se naléhavě.
Gildorův úsměv se vytratil, zůstal jen ten chlad. „A Vy jist si jste, že toho vskutku zvěděti chcete?“

Finrod téměř neslyšně přistoupil k nízké pohovce a poklekl u ní. Ellon, jenž na ní ležel, byl tak hluboko v reverie, že se ani nepohnul, když mu opatrně odhrnul neposlušný pramen vlasů z obličeje. Soustrastně si prohlížel jeho bledou, zaschlými slzami zbrázděnou tvář a pláčem opuchlé oči, které na něho nevidomě zíraly. Jeho přítel se ani nenamáhal, aby se vysvlékl ze své dlouhé tmavé róby, a ta teď vypadala skoro stejně bídně jako on. Byl na něho smutný pohled.
Kapitán se zamračil, měl na sebe vztek. Ublížit Erestorovi bylo to poslední, co by chtěl, a přesto se mu to nedopatřením podařilo. Litoval, že se nechal ve sklepích tak unést, ale kdo by odolal Erestorovým sladkým rtům? Má jeho přítel vůbec ponětí, co s ním to jediné nevinné povzdechnutí udělalo? Po jeho spěšném ústupu musel ještě nějakou dobu setrvat tam dole, aby se trochu uklidnil, než byl schopen odejít. Tiše si povzdechl. Připadalo mu, že Erestorovi nebyl jejich polibek odporný, spíše naopak... Přesto od něho utekl, jako kdyby byl samotným Sauronem, a pak se zamkl ve svých komnatách, což nikdy předtím neučinil. Znamená to, že ho nechce už vidět a má z něho obavy? A nebo se tolik bojí jen sám sebe a svých vlastních citů? Pokud Erestor potřebuje více času, aby si přivykl na myšlenku, že budou více než přátelé, on na něho rozhodně nemíní spěchat. Ale nejdřív si potřebuje být jistý, že má u něho opravdu naději.
Tiše se vytratil z jeho komnat a rázným krokem si to namířil do kuchyně, kde nechal připravit Erestorův oblíbený bylinkový čaj a tác se slaným i sladkým pečivem. Takto obtěžkán proklouzl opět přes královu ložnici ke svému příteli. Byl rád, že se Thranduil ještě nevrátil, a on se proto nemusel boucháním domáhat vstupu, přesto ho to poněkud znepokojilo, zvlášť, když si povšimnul králova meče opřeného vedle postele. Nu což, šel si přece jen promluvit s lady Nimloth, nikoliv pobíjet Orky, se kterými se tu ostatně nikdo nesetkal už po mnoho yénů. A i kdyby se přece jen ocitl v nebezpečí, bylo všude dosti vojáků připravených za něho položit svůj život. Nemohlo se zhola nic stát...
Uklidněn svými úvahami položil tác na zem vedle pohovky a jemně uchopil Erestora za rameno, aby s ním zatřásl. Reakce byla okamžitá, i když jiná, než by si přál. Erestorovy šedé oči se úlekem rozšířily a ihned se pokoušel dostat z jeho dosahu. Jen Finrodova ruka, jež pevně sevřela jeho paži, mu v tom zabránila.
„Klid, mellonamin. Já tobě přec neublížím. Pouze snídaně jsem tobě přinesl.“
Erestor sledoval Finrodův pohled k plnému tácu, než se zadíval znovu na něho. „Proč? Tys toho nikdy předtím neučinil.“
Jeho hlas byl vyrovnaný a odměřený jako jindy, jeho oči téměř lhostejné. Jen nepatrně se chvějící ruce, které se pokoušel schovat v záhybech své róby, ho prozrazovaly. A Finrod nebyl z těch, kteří by něco takového přehlédli.
„Toť pravdou jest. Však všeho jednou poprvé jest... A dle soudu mého jsem tohoto již dávno učiniti měl...“
Finrod rozhodně neměl v úmyslu prozradit, že ten nápad mu vnukl svým příkladem Gildor. Raději naplnil pohár ještě horkou tekutinou a podal ho svému příteli, jenž se pomalu posadil a s vděčným výrazem ho přijal.
„Diola lle (Děkuji ti). Netušil jsem, že ponětí máš, čeho po ránu obvykle piji...“ poznamenal, než se dychtivě napil.
Finrod se pobaveně pousmál. „Meldir, řekl bych, že toho více o tobě vím, než-li si vůbec představiti dokážeš.“
„Vskutku?“ Erestor ztěžka polkl. Ta slova vehnala barvu do jeho jinak bledých tváří. Co jen tím mínil? Co všechno o něm ví? A kdy se vlastně jejich vztah tak radikálně změnil? Dříve to byl vždy on, kdo byl sebejistý a rozhodný, byl přece Thranduilovým hlavním rádcem, a Finrod k němu občas chodil pro rady. A nyní? Nyní zde sedí rozechvělý z jedné jediné poznámky a Finrod se na něho dívá, jako kdyby snad uměl číst veškeré jeho myšlenky... Jako kdyby znal jeho nejniternější touhy... i obavy... Nebyl to snad vždy on, kdo dokázal svýma chladnýma očima dohlédnout až na dno něčí duše? A přece se teď dívá na Finroda a je zcela bezradný.
„Aha...“ zamumlal rozpačitě.
„Erestore... Vždyť přáteli jsme. Veškerá tajemství tvá u mne zcela v bezpečí jsou...“ zažertoval Finrod, aby poněkud odlehčil situaci, avšak jeho snaha měla přesně opačný účinek. Thranduilův rádce pobledl a jen málo stačilo, aby na sebe zvrhnul obsah poháru.
„Whoa!“ Tmavovlasý kapitán svou velkou rukou přikryl Erestorovu menší a ustálil ji, takže pouze jediná kapka vyšplíchla přes okraj. Zamyšleně se na něho zadíval a ten jeho pohled neochotně opětoval.
„Finrode.. Já... Velice mi líto jest, čeho se přihodilo... Jen... doufám, že na diskrétnost tvou se spolehnouti mohu...“ vypravil ze sebe obtížně, jeho obvyklá výřečnost opět poznamenána Finrodovou přílišnou blízkostí. Jeho ruka byla stále uvězněná a ten dotyk ačkoliv nijak důvěrný, ho vyváděl z míry. Nevěděl, jestli se má pokusit vytrhnout a nebo se tvářit, jako že naprosto o nic nejde. Nejraději by udělal to první, jenže stále ještě třímal ten zpropadený pohár a kdyby učinil nějaký prudší pohyb, jistě by se mu tentokrát podařilo se opravdu polít.
„Diskrétnost?“ opáčil Finrod téměř nechápavě. „Považuješ mne snad za někoho, kdo o soukromí svém neustále s někým hovořiti potřebuje?“
Výraz, který se krátce mihl na Erestorově tváři, než byl opět nahrazen tou neosobní maskou, mu prozradil vše.
„Ty si vskutku myslíš, že bych se o tom před muži svými zmínil? Že bych se tím vychloubal?“
Erestor zahanbeně sklopil zrak. Teď ani on sám nechápal, jak ho mohlo něco takového napadnout. Finrod prostě takový nebyl a on to přece dobře věděl. Byl to vlastně on sám, o kom měl pochybnosti. Znovu se mu vybavila slova jeho otce a bratrů, všechny ty ústrky a posměšky... Stále to tolik bolelo... Jako hluboká rána, která se nikdy docela nezacelí...
Finrod chvíli čekal na nějakou reakci, ale žádná nepřišla. Erestorova tvář byla skryta závojem jeho tmavých vlasů, a tak ani z ní nemohl nic vyčíst. Zklamaně pustil jeho ruku. I mlčení byla dost jednoznačná odpověď.
„Věz, že já bych toho nikdy neučinil, Erestore. Věcí některých já pouze v srdci svém chovám a ty nikdy na jazyk můj nepřijdou. Myslel jsem, že důvěry nějaké mezi námi jest... Však ty zřejmě zhola nikomu důvěřovati schopen nejsi. Mrzí mne toho, především kvůli tobě. A pokud čin můj předchozí pochybností tvých ohledně mne způsobil, pak jist si býti můžeš, že se toho již opakovati nebude. Nicméně vzpomínku tu krásnou si v mysli uchovám, v tom mi zbrániti nemůžeš.“
A Finrod se zvedl ze země, kam se předtím usadil, a bez dalšího slova zamířil ke dveřím. Tak trochu čekal, že Erestor přece jen nakonec něco řekne a nebo na něj aspoň zavolá, požádá ho, aby neodcházel, jenže nic takového se nestalo. Bylo zřejmé, že nemá smysl tam déle otálet. Rezignovaně odemkl dveře do předpokoje a pak je za sebou tiše zavřel. Toliko k naplnění jeho až příliš naivního snu...
Kdyby se býval aspoň jedenkrát otočil, všechno by možná bylo úplně jinak. Neboť Erestor seděl bez hnutí na svém místě, v rukou stále svíral pohár s čajem jako kdyby na tom závisel jeho život, oči měl zalité novými slzami a rty pevně semknuté, aby skrz ně nemohlo proniknout jméno toho, koho v tu chvíli toužil nade vše zavolat. Však jediné volání, které mohl slyšet, byly zuřivé hlasy v jeho hlavě... Hlasy jeho blízkých, které mu posměšně a znechuceně sdělovaly, že je hanbou jejich rodu a že skončí navždy sám, neboť není hoden ničí pozornosti.
„Dina... Saes (Buďte zticha... Prosím)...“ zamumlal žalostně, ale dobře věděl, že se jich nikdy nezbaví. Pravda se přece nedá umlčet...

Legolas se opřel o zeď stájí a nepřítomně hleděl před sebe. Stále nemohl uvěřit tomu, co před chvilkou náhodou zaslechl.
Něco takového přece nemohla být pravda! Takový holý nesmysl! Přesto v něm hlodaly pochybnosti. Proč jeho otec neřekl zhola nic na svou obranu?! Proč ihned rezolutně nepopřel to směšné obvinění?!
Pohled mu mimoděk padl na krátký mithrilový meč, který držel v rukou. Do jeho jílce byl zasazen smaragd, čepel byla zdobená rytinami, avšak ani to nemohlo zakrýt smrtonosnou povahu této zbraně.
Lidianna... Pokud někdo zná pravdu, pak je to ona. A on už ji přinutí, aby mu ji řekla...
Nikým nepozorován se vypravil zpět do svých komnat.