ilian - 11. kapitola

Anotace: Den před krvavým ránem...

Sbírka: ilian

Už časně ráno jsou bojovníci vzhůru a připraveni, proto se na nic nečeká a začali se shromažďovat k portálu. K bráně už přišel i Cedrik a Lorn a taky několik jezdců na hipogryfech. Jedno zvíře je nachystané i pro elfku. Na něco všichni čekají.
„Kde je Avera.“? zeptala se Chloe dvojčat.
„Venku.“ promluvil Lajla, „Upravuje průchod tak, aby jím mohli projít pěší a nemuseli jsme se zdržovat s hipogryfy. Tedy, aby byl ve svislé poloze, a taky aby jím prošlo co nejvíce bojovníků najednou. Zároveň jej přesouvá na místo, kde nebude nápadný a bude těžko objevitelný.“ vysvětlil Lajla.
Ještě chvíli se nic nedělo, ale po chvíli se portál opravdu zvětšil na trojnásobnou velikost.
„Teď můžeme.“ řekl Cedrik odhodlaně, otočil se na dav, „Bojovníci bez strachu, mějte čistou mysl a silnou ránu!“ prošel bránou. Chloe ztěžka nasedla na hipogryfa a spolu s dvojčaty se zapojila do průvodu válečníků. Vystoupili v rozlehlé, ale nehluboké jeskyni. Když ji opustili, ohlédla se Chloe za sebe a podívala se nahoru na skálu. Jeskyně v tomto masivu není zdaleka jediná, ale všechny jsou schované buďto v záhybech nebo pod převisem, jako zrovna tato. Nepřítel jistě žádnou z nich neuvidí za letu, z výšky. Musel by přistát dole na úpatí hory a všechny po jedné je prozkoumat. Dlouhá kolona se vydala rovnou k hradu.
Zvolili tu nejkratší a nejsnadnější cestu přes údolí mezi kopci. Pro pěší nebude pochod tak náročný. Jakmile opustili skalnaté pohoří, přidali se k nim první spolubojovníci – lesní lidé. Ještě není úplně světlo. Za několik hodin se k nim připojila obrovská masa elfů ze Zaraelu, přesně jak slíbil tmavovlasý elf a s nimi taky elfové z pobřeží, Meneanalonu, z Jezerního města a menších lesních hájů. Zrovna, když vojsko mělo krátkou přestávku, dohnali je skřítkové a později i lidé ze vzdálenějších vesnic a krajů. Bojujících je už na deset tisíc a stále jich přibývá. Zpráva o bitvě se zemí roznesla a všichni, kdo měli sílu bojovat se k armádě přidávají. Taky to ale znamená, že se zpráva nepochybně dostala i k uším krále, takže na ně už asi čeká.
„Tolik válečníků tu snad nebylo ani v temné bitvě.“ svěřil se Cedrik, „Předtím totiž některé národy nedorazily, protože spoustu ras má v povaze nemíchat se do cizích věcí a žít si pouze svůj pokojný život. Všichni ale poznali následky na vlastní kůži. Proto tato bitva bude jiná. Bude masivnější a tvrdší. Bude to konečně bitva za domovy všech a za svobodu. Bitva spojených válečníků proti Černému králi. A my jej dostaneme, uvidíte.“ rozohnil se bílý muž.
Je na něm vidět, že i on se dostal do bojové nálady a s radostí se nechal strhnout. Vrátil se na své původní místo. Jde po boku Avery a celou dobu si téměř neslyšitelně něco povídají.
V podvečer vystoupali na vyvýšenou planinu, odkud se naskytl nevídaný pohled. Pod nimi se otevírá rozložitá rovina, která je uzavřená v podkovovém tvaru této náhorní planiny. V jejím středu vyrůstá skalnatý pahorek, na němž se nebe dotýká hrad. Okolo skály jsou vybudovány hradby, asi do třetiny plochy celé roviny. Nikde žádná zeleň, pusto, suchá ztvrdlá popraskaná hlína a nad tím vším černá mračna točící se nad hradními věžemi.
„Ty hradby tu vybudoval Černý.“ pronesl Cedrik, „Musí mít asi strach, když více důvěřuje zdím než svému vojsku.“
„Je toto místo, kde zemřel Narvin?“ ujišťovala se elfka.
Cedrik přikývl.
Chloe pozoruje mračna nad nimi. Jakoby se v nich kupilo, hromadilo zlo. Odvrátila pohled.
„Přečkáme tady noc a ráno zaútočíme.“ pronesl bílý muž zvýšeným hlasem.
„Potřebuju někoho, kdo se tu vyzná a kdo zná hrad.“ řekla pro změnu Chloe tak, aby byla slyšet a ať se ta zpráva roznese.
Z davu se ozval jeden lidský vůdce: „V mém pluku jsou lidé, kteří sloužili na hradě u Narvina, po příchodu Černého ale prchli. Seženu je a pošlu k tobě.“ muž s kudrnatými vlasy se otočil a odešel.
„Děkuju.“ řekla Chloe spíše pro sebe, „Avero,“ otočila se najednou na věštkyni, „půjdeš tam zítra se mnou?“
„Na to se mně ani nemusíš ptát, budu tě následovat, Chloe Zelenooká.“
„A vy dva,“ pohlédla na dvojčata, „Nechci vás do ničeho nutit a nejste se mnou svázaní žádným slibem.“
„Chloe, řekli jsme ti přece, že stojíme při tobě a Danaelovi a budeme vás následovat.“ připomněl ji Lajla.
„Příště už se nebudu ptát.“ ujistila jej s úsměvem elfka.
„Mohla bys prosím vyřídit Sairelovi, že bych s ním chtěla mluvit?“ pohlédla s prosbou na Averu.
Věštkyně přikývla a vydala se určitým směrem. Téměř v tu samou chvíli k nim došel zpátky ten kudrnatý muž ještě s jedním po boku.
„To je Zeron, paní Chloe, Zeron z Atesy. Je to vesnice nedaleko odsud. Myslím, že tě bude zajímat to, co ví.“ promluvil muž.
Elfce zajiskřily oči.
„Jak se jmenuješ ty, lidský vůdče?“
„Jsem Kohan od Bílého jezera, paní Chloe.
„Tak tedy, Kohane od Bílého jezera, děkuji ti, budu si tě pamatovat.“
Vypadal, jakoby se v mysli dětsky zaradoval a odešel.
„Neprojdeme se, Zerone?“ oslovila druhého muže.
Zeron je asi čtyřicetiletý vysoký muž. Má krátké zrzavé vlasy a na tváři mu vyrůstá krátké strniště nedávno oholených vousů. Podle chůze a postoje je zřejmé, že se stal sedlákem, když odešel z hradu. Má ledabylý pohled, je ale upřímný a velice mluvný. V přítomnosti mladé elfky se ale chová obezřetně a zároveň ochotně.
„Lajlo, Melan,“ oslovila dvojčata, „Pojďte s námi. Myslím, že byste to měli slyšet taky.“
Vydali se skrz tábořiště a pak ven z něj. Cestou se k nim přidala ještě Avera, která se zničehonic objevila mezi jednoduchými přístřešky.
„Všechno vyřízeno. Máš je plně k dispozici.“ pronesla jen a dál šla mlčky.
Věštkyně už vyřídila to, co po Sairelovi Chloe sama chtěla. A to jsou elfští bojovníci z Meneanalonu s jejich iliany. Ví, že učitel je dobrý vůdce a mnoho jich toho stačil ještě naučit. Navíc ví, jak se má k elfům a jejich spojencům chovat a co po nich může chtít. Přikývla tedy Aveře na srozuměnou.
Zeron spustil: „Ještě za vlády milostivého krále Narvina jsem byl služebníkem, podkoním, na jeho hradě. Byl jsem tehdy docela mladý a rád vzpomínám na ty časy. I na ubohou královnu Tereilu, kterou si uvázal kouzlem a drží ji uvnitř. Ani nevím, jestli je ještě na živu. S válkou a s příchodem Černého se to vše rozplynulo do našich vzpomínek, které nám zbyly. Černý zloduch vtrhl do hradu a korunoval se. Jen pár lidí ví, že měla královna čerstvě narozeného syna. Kdo ví, kde je jemu konec.“
Chloe se ještě více rozesmutněla. Stačí jí, když teď stojí tak blízko hradu. A ještě teď když slyší Zeronovo vyprávění…
„Krátce po jeho příchodu,“ pokračuje, „nás královna všechny svolala do její komnaty a poslala pryč. Chtěla nás zachránit, když je sama vězněna.“
„Jak to, že si toho nikdo nevšiml?“ zapřemýšlel Lajla.
Chloe se správně dovtípila: „Tajný vchod.“
„Ano, paní Chloe. Do hradu vede tajný vchod. Ale nemyslím si, že je stále tajný.“
„To brzy zjistíme.“
Během rozhovoru se jejich kroky stočily na západ. Tábořiště mají několik desítek metrů za sebou a před nimi, někde za mlžnou oponou, nejspíš zapadá slunce.
„Zerone z Atesy, dnes už více neříkej. Ani mě, ani nikomu jinému. Běž a dobře se vyspi. Chci, abys nás zítra doprovodil k tomu vchodu. Vyrážíme brzo.“ pravila Chloe.
„Moc rád vás doprovodím, paní Chloe. Věřím, že vy nás vysvobodíte z toho zla. Mám tušení, že se vám to podaří a není to jen proto, že si to úpěnlivě přeju. Ráno budu připravený.“ rozloučil se a zrychlil krok, za krátkou chvíli se ztratil mezi jednoduchými stany.
Zanedlouho došli zpátky k původnímu stanovišti v čele tábořiště.
„Cedriku, potřebuju s tebou mluvit.“ oslovila mladá elfka muže stojícího a prohlížejícího si prostranství před sebou.
„Jen mluv.“ otočil na ni svůj dobromyslný pohled.
„Zítra nepůjdu s vámi. Musím se dostat do hradu jinudy a najít Danaela. Vede tam ještě jedna cesta, tajná chodba. Vy mi ale musíte pomoct, jinak to nezvládnu, potřebuju získat čas. Musíte udělat vše proto, abyste vylákali Černého krále ven z hradu a co nejdéle jej tam zdrželi.“ pohlédla na něj ustaranýma očima.
„Neboj dítě,“ chlácholí ji vlídným hlasem, „udělám pro to vše, co je v mých silách. Všechno dobře dopadne, uvidíš,“ pousmál se na ni, „Zítra tě čeká nesnadný úkol, běž už taky spát.“ a pohladil ji po tváři, jako otec dceru.
Chloe před očima probleskla vidina. Díky Maevininu daru a Cedrikově doteku vidí budoucnost:
Vidí to jakoby zpomaleně, Cedrik padá. S krvácející ránou.
Dívka jej objala, chce vidět víc. Cedrik si samozřejmě myslí, že potřebuje ukonejšit, tak ji objetí opětuje. Chloe se v mysli odvíjí celý děj:
Všichni bojují, vidí bojovat bílého muže. Je zpocený, jak odráží rány nepřátel a své zasazuje na správná místa. Za ním se objeví stín. Černý král.
Rozmyslela se, víc vidět nechce.
„Děkuju.“ zašeptala se uslzenýma očima a dala se na odchod.
Zdálky uviděla Melan a Lajlu, jak se spolu něčemu smějí. Jak krásná je nevědomost, nevědět, co nás čeká. Spatřila i Averu, jak stojí na kraji pahorkatiny, dívá se směrem k šedému hradu. Šaty jí vlají, i když je vítr sotva znatelný. Přistupuje k ní Cedrik a skoro bázlivě, ale toužebně ji pohladí po několika jejích nezbedných pramenech. Elfka zavírá oči a nechává jej, ať si hraje s jejími vlasy. Pousmála se.
„Avero.“ pomyslela Chloe.
„Já vím.“ odpověděla ji v mysli věštkyně, na chvíli se ji usměv vytratil z tváře, ale pak zase zavřela oči a nechává se unášet přítomností.
Cedrik k ní přistupuje ještě blíže a zezadu ji objal. Políbil ji na vlasy. Chloe odešla spát. Toto jsou jejich poslední chvíle a jsou jen pro ně. Stáli tam pak ještě dlouho.