Až za hrob (11.)

Anotace: část jedenáctá...tak trochu popisovka, ale snad to vydržíte. ;)

Sbírka: Až za hrob

„Čáu, Ignore!“ zajásal Vítek jakmile otevřel dveře a nahrnul se dovnitř. Jen jsem zvedla obočí a rozhlídla se po někom, koho by náš hoteliér tak pěkně zdravil. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Nahlídla jsem za roh a kousla jsem se do rtu. Na gauči se povaloval ohromnej chuchvalec černých chlupů a slintal na opěradlo.
„To je Ignor,“ prohlásil Vítek a se slovy: „uhni brácho,“ posunul tomu megapsovi packu a sesunul se na prázdný místo. „Těší mě.“ Poznamenala jsem a natáhla jsem ruku, abych čokla podrbala, ale ten zvednul hlavu a během okamžiku mi oslintal dlaň takovým způsobem, že jsem vypadala, jako bych jí strčila do pračky a zapla si nejvyšší otáčky. „No jo, jakej pán, takovej pes.“ Poznamenala jsem rezignovaně a sedla jsem si na koberec, co nejdál od Ignorovy tlamy. Gert pořád něco tvořil v předsíni a Vítek roztržitě drbal Igora za ušima, takže jsem měla celkem prostor pořádně skouknout, v čem že to Vítek žije. Byl to úplně mrňavej baráček už z venku, ale teď to vypadalo na klaustrofobický doupě rockový kapely. Na chundelatým kdysi-béžovým koberci se konala přehlídka zaschlejch fleků všech barev a velikostí. Občas jsem narazila i na drobek, nebo chuchvalec hafanových chlupů, ale nic zvláštního. Opatrně jsem zvedla oči ke stropu, ale až na pár rudých cákanců, který bych tipovala na kečup, byl dokonale bílej. Vlastně to byla jediná bílá věc v tomhle pokoji. Ostatní stěny byly natřený každá jinou barvou, včetně černý, což by asi vypadalo dost pohřebně, kdyby tam někdo nenačmáral spoustu mrňavých pestrých želviček. Na důvod jsem se radši neptala a přestala jsem to i plánovat, když jsem si všimla, že na další stěně, tentokrát křiklavě zelený, poletujou sem tam hejna modrých ptáčků s ďábelsky rudýma očima. Další zeď byla čistě žlutá, ale honosila se dokonalou sbírkou plakátů Janis Joplin, Johna Lennona, nebo Jimyho Hendrixe. Poslední stěna se z nějakýho ošemetného důvodu stala prostorem otisků dlaní s růžovým podkladem, a co hůř, místem pro obrovský zrcadlo. Vyšvihla jsem se na nohy, až se mi zamotala hlava. Chviličku jsem teda počkala, dokud se zase nepřidá k mýmu tělu a nejistě jsem udělala pár kroků k místům, kde mě nejspíš čeká obrázek zkázy. Opatrně jsem nahlídla přes barevnej rám a zhrozila jsem se. Co to sakra mělo bejt?! Ten člověk naproti vypadal jako chlouba pavilonu opic. Ve vlasech to mělo zamotaný větvičky, tváře nebyly vidět přes vrstvu bahna, která by uspokojila i hodně náročný divoký prase a přes celý čelo se tomu stvoření táhla rudá lajna. Od spánku ke spánku se mi ploužil po hlavě šrám, a já neměla tušení, kde jsem ho vlastně vzala. Vypadala jsem, jako by mě pozval na návštěvu pan Lecter, nakouknul dovnitř, a pak mě zase zašněroval.
Otočila jsem se čelem do místnosti, kde už postával Gert a díval se na mě se zvednutým obočím. „Co to?“ ukázala jsem si na hlavu a ani jsem si neuvědomila, jak debilně musim vypadat, když si skoro ťukám na čelo a ještě se tak chytře ptám.
„To já.“ Přiznal s podivným pokývnutím.
„Kdy?“ optala jsem se. Tahle máloslovná konverzace mi v momentálním k-smrti-urvaným stavu připadala jako celkem dobrej nápad.
„Když jsem tě tahal z vody. Byla tam větvička a já jí neviděl.“ Pokrčil rameny a sesunul se na zem s trochu větší neobratností, než měl asi původně v plánu. Přidřepla jsem k němu a vzala jsem mu tvář do dlaní. „V pořádku?“ zeptala jsem se trochu moc starostlivě, až mě samotnou překvapilo, jak umim znít ustaraně. Jen se pousmál a kývnul. Síla mu asi ještě zbyla, a tak si mě přitáhnul na klín a pevně mě sevřel v náručí. Najednou všechno zapadlo. I kdyby se celej svět zbláznil, bude mi to jedno, když tu se mnou bude Gert. Opřela jsem si čelo o jeho krk a propletla jsem si prsty za jeho zády.
Od gauče se ozvalo zachrápání, takže Vítek, nebo Ignor spali. Gert se mnou v náručí taky podřimoval, tiše oddechoval a stisk jeho rukou trochu povolil.
Bylo to šest dní, co jsme vyrazili na tuhle šílenou prázdninovou akci a tři dny, co jsme naposledy jedli pořádně. Pak se zásoby, který jsem sbalila začaly povážlivě tenčit, a tak jsme tak trochu hladověli. Kupodivu se to na Gertovi podepsalo mnohem víc než na mně. Zatímco mně hladovka spíš prospěla, /aspoň už jsem neměla tak stupidně kulatej obličej,/ Gert vypadal jako po měsících za zdí koncentráku. Byl teď úplně vychrtlej, jen ty jeho rozložitý ramena mu zůstaly, jinak mu pod kůží hrálo pár kostiček. Poslední dobou byl permanentně bílej jako nějakej zubatej mrtvej týpek a mezi obočím se mu rýsovalo něco jako vráska. Ne, že by mu to neslušelo, ale vypadal najednou až moc dospěle, až moc uštvaně a šíleně nešťastně. Vymotala jsem se opatrně z jeho sevření a neohrabaně jsem ho přikryla něčím, co vypadalo jako Ignorova osobní psí dečka, ale nic lepšího po ruce nebylo. Políbila jsem ho na čelo a potichoučku jsem se mrkla, jestli je Vítek vzhůru, nebo to taky zalomil. Jeho pravidelnej dech mě znova utvrdil v přesvědčení, že chlapi nic nevydrží. Sice jsem byla unavená, ale trocha horký vody nemohla nic zkazit. Nakoukla jsem do dveří, na který jsem zrovna narazila, ale byla to jen ložnice. Kupodivu se tu nemíchala banda divnejch nesourodejch barev, a tak to vypadalo celkem přirozeně a útulně, ale mýmu účelu tohle posloužit teda nemohlo. Propochodovala jsem úzkou chodbičkou a našla jsem onen neocenitelný poklad v podobě úžasný koupelny. Na pračce byly vykomínkovaný čistý ručníky a sprchovej kout byl pootevřenej, jako by mě lákal. No, a když tak pěkně prosil, odmítnout jsem nemohla. Vařící voda mi stejkala po tvářích jako opona úlevy a máčela mi unavený tělo do podivnýho pocitu, kterej se nebezpečně blížil vodnímu fanatismu.
Cachtala jsem se snad hodinu, než jsem dokázala s notnou dávkou sebezapření ten superúžasnej proud vypnout. Zamotala jsem se do huňatýho ručníku, trochu jsem si vysušila vlasy a vylezla jsem zpátky na chodbičku. Na ložnici přišel čas až teď. Prošla jsem dveřma a rozhlídla jsem se, jestli tu nenajdu třeba nějaký Vítkovo triko, ve kterým bych mohla chrnět, ale nic tu nebylo. S trochou výčitek a zvědavosti jsem pootevřela skříň a zapátrala jsem po nějakým hadýrku. Vítězoslavně jsem se nasoukala do parádně dlouhý košile a neohrabaně jsem pozapínala knoflíky. Víc jsem nemohla zvládnout, a tak jsem se jen zachumlala do deky a usnula jsem rychlostí Šípkový Růženky křížený s lenochodem.