Melien Edhel - XLII. kapitola - část 2/2

Anotace: Legolas se jde podívat do sklepa a spolu s Finrodem se tam snaží zbavit své frustrace. Lidianna se chystá s Erestorem na procházku, nakonec ale všechno dopadne docela jinak... Hudební tip: Bryan Adams - Brothers under the Sun.

Sbírka: Melien Edhel

Legolas sestoupil na poslední schod, když zaslechl slova, kterým porozuměl jen díky tomu, že byl u toho, když se Gimlimu ve Fangornu dostala smůla do vousů. Jeho trpasličí přítel vždy tvrdil, že mu to ty stromy udělaly naschvál, ale Legolas, ačkoli si toho byl dobře vědom, mu to nikdy nepřiznal. Teď mu nicméně dobrá znalost jeho jazyka přišla vhod, neboť si byl jistý, že podobný výraz by ve slovníku hledal jen stěží. Měl co do činění s určitými částmi anatomie a mohutným válečným kladivem a Legolas nemohl než užasnout, kde se Finrod, jehož mezitím po hlase bezpečně poznal, toto spojení naučil.
Jakmile sešel až do sklepa a točité schodiště mu již nebránilo ve výhledu, bylo mu hned jasné, co způsobilo ten hluk, jenž prve upoutal jeho pozornost. U jedné stěny ležely zbytky roztříštěného sudu a sám Finrod postával opodál a vypadal, že se chystá obdobným způsobem zničit další. Temně rudá kaluž na zemi prozrazovala, že ani ten předchozí nebyl tak docela prázdný.
Legolas chvíli zvažoval, jestli by mu v tom neměl zabránit, ale pak se posadil na lavici a zvědavě Finroda pozoroval. Musel si přiznat, že sám měl náladu něco zničit.
„Pomáhá to?“ zeptal se ledabyle a pustil vrtící se vlče ze své náruče.
Finrod, jenž k němu byl po celou tu dobu otočený zády, a očividně jeho příchod nezaznamenal, což ani nebylo divu vzhledem k tlumeným nadávkám, které neustále proudily z jeho úst, sebou lehce trhnul. Beze spěchu se k němu otočil a nevesele se pousmál.
„Nikterak zvláště, princi. Však pavouků a Orků zde již není, bych si na nich zlost svou vybíti mohl.“
Legolas chápavě pokýval hlavou. „Přesně vím, o čem hovoříš, Finrode, a zanech laskavě titulů. My možná bychom problém tento jako otec můj řešiti měli...“ navrhl s nádechem úsměvu, když si vybavil poněkud vystrašený výraz imladriských vojáků po spatření Thranduila v bojovné náladě. Vzápětí si však znovu vybavil, co mu provedl, a jeho veselí bylo totam.
„Nápad tento zpět béřu. Důvodu není, by pro kratochvíli něčí kdos jiný trpěti měl!“ řekl a jeho hlas zněl nezvykle tvrdě.
Finrod odložil sud na zem a přisedl si k Legolasovi. „Vojáci pro boj cvičeni jsou, Legolasi. Řekněme, že otec tvůj je pouze ve formě udržuje...“
„Možná by nám cos takého též prospělo...“
Legolas se zamyšleně zadíval na Finrodovu zbraň opřenou o stůl. Byl to mohutný obouruční meč, s nímž se však Finrod dokázal ohánět s neuvěřitelnou přesností a lehkostí.
Finrodovy oči se upřely tamtéž. „Hodláš mi snad oplatiti výprask, jenž já tobě jsem udělil?“
Legolas potřásl hlavou. „Ty dobře víš, že tomu tak není, Finrode. Já tobě přec čin onen nikterak nezazlívám,“ ubezpečil ho a bylo tomu opravdu tak. Spíš cítil nutkání se mu omluvit za to, že ho k něčemu takovému nepřímo donutil. „Já dnes vskutku přál bych si, bychom takto izolováni nežili... Nevěřil bych, že cos takého kdy vyslovím, avšak po boji vskutku stýská se mi.“
Finrod jim oběma nalil čerstvou dávku vína a dychtivě se napil. „Tys bojovník, Legolasi. Takto vychován jsi byl a toho jsi též po yény dlouhé činil...“ Znenadání se trochu výsměšně ušklíbl. „Však jsi si jist, že ty ještě boje schopen jsi? Dýky tvé již příliš dlouho v pouzdrech svých rezavěly... Pamatuješ si ještě vůbec, kterak přesně do rukou tvých pasovaly? Kterak bezpečně ses cítil, kdyžs rukojetí jejich pevně svíral? To napětí těsně před útokem, kdy tělo tvé celé napjaté bylo a srdce tobě prudce bušilo... Kdy v duchu ses sám sebe tázal, zda dosti rychlý budeš, bys protivníka svého přemohl?“
Ačkoli tato slova byla pronášena skoro líně, Finrod rozhodně nečinný nebyl. Zatímco mluvil, pružně se zvedl a uchopil svůj meč. Legolas téměř jako hypnotizovaný kopíroval jeho pohyby, jeho bílé dýky ve světle svíček skoro svítily.
„Finrode? Já nikdy před bojem pochybnostem se neoddával!“ zvolal skoro výhružně a bez varování zaútočil.

Lidianna došla do komnat, které ještě ráno sdílela s Legolasem, a ke své nelibosti v nich nalezla několik služebných, které pečlivě balily její věci. Ten pohled ji rozlítostnil a ona se nemohla dočkat, až odtamtud bude zase pryč. Zeptala se jich, zda neviděly Astaldera, ale dostalo se jí pouze negativních odpovědí. Spěšně prohledala ložnici, šatnu i předpokoj, avšak bez výsledku. Zřejmě byl někde s Legolasem a přese všechno, co se mezi nimi přihodilo, nepochybovala o tom, že je s ním v bezpečí.
Nepřítomně si oblékla dlouhý kabát a natáhla jemné kožené rukavičky a zamyšleně se vypravila zpátky k Erestorovi. Cestou ji zaujala delší dýka, kterou jí Legolas tak hrubým způsobem věnoval. Váhavě ji uchopila, skoro jako kdyby očekávala, že je napuštěná jedem, a pouhý dotyk by mohl přinést bolestivou smrt. Kupodivu její chladná váha ji uklidňovala a ona ji bez dalšího rozmýšlení vzala s sebou, rozhodnutá získat k ní někde pouzdro, ve kterém by ji mohla nosit u pasu. Možná, že se zkusí zeptat Erestora, pokud bude mít ještě tu nezvykle vstřícnou náladu, uvažovala.
Když vstoupila do knihovny a zjistila, že její učitel mezitím někam zmizel, zamračila se. Ani si neuvědomovala, jak je mu za jeho společnost vděčná, dokud se neocitla sama.
Polohlasně zaklela. Co má teď dělat? Bylo víc než zřejmé, že si svou nabídku rozmyslel. Proč by také měl plýtvat svým drahocenným časem na někoho jako je ona?
Zklamaně se svezla na židli, dýku odložila před sebe na stůl. Její oči se automaticky upřely na protější zeď, ale poté, jakoby vedeny nějakou neznámou silou, sklouzly právě na tu zbraň. Složité rytí na ní ji natolik zaujalo, že sňala rukavici a fascinovaně po něm přejížděla prsty. Elegantní obloučky Quenyi se umně snoubily s propracovanými ornamenty a motivy z přírody a jejich část zasahovala i na ostří.
„Lle desiel (Jsi připravena)?“ ozvalo se nečekaně ode dveří a ona sebou polekaně cukla. Rukou jí okamžitě projela ostrá bolest, která vzápětí přešla v podivné brnění a horkost. Letmý pohled jí prozradil, že se pořezala, ale přes všechnu tu krev nedokázala určit, jak je rána hluboká. Usoudila nicméně, že když už to příliš nebolí, nebude to tak hrozné, a se sebezapřením si opět navlékla rukavici. Rozhodně neměla v úmyslu se svou šikovností chlubit před Erestorem.
„Tancave (Ovšem).“ Přinutila se na něho usmát a vstala jakoby k odchodu.
Erestor, který si přes svou tmavou róbu přehodil černou kožešinou lemovaný plášť, si to alespoň myslel, a vyšel jako první na chodbu. Lidianna toho využila, rychle zastrčila dýku za opasek kabátu a skryla ji v jeho bohatých záhybech, než ho následovala. Připadala si přitom trochu jako nějaká vražedkyně, i když si byla vědoma toho, že ta by se jen stěží zranila svou vlastní zbraní. Přesto jí ten kus kovu dodával pocit určité moci.
„Zdá se, žes Astaldera nenalezla,“ konstatoval Erestor, když stanula vedle něho.
Potřásla hlavou. „Asi je někde s Legolasem.“
Škubání v její ruce neustávalo a ona byla ráda, že jsou její rukavice černé a nemusí se tak bát, že by si Erestor všiml případných stop krve.
„Kam vůbec půjdeme?“
„Do zahrad,“ dostalo se jí hbité odpovědi. „Ty jistě rostlin tam rostoucích ni zdaleka všech nepoznáš a cos takého by neprodleně napraveno býti mělo.“
Tolik k oné procházce... pomyslela si trpce. „To jako abych si z nich omylem neuvařila jedovatý čaj nebo co?“
Pokud Erestor zachytil nádech sarkasmu v jejích slovech, rozhodl se ho ignorovat. „Nikolivěk. Však nyní když lady Nimloth paláce našeho nadobro opustila, není tu nikoho, kdo by léčitelům pomáhal a o bylinky léčivé se staral. Usoudil jsem tedy, že ty by ses úkolu toho zhostiti mohla. Pokud ovšem cos důležitějšího již na práci nemáš...“ dodal až s přehnanou vlídností.
Lidianně se ihned vybavila její zakrvácená ruka a nevesele se pousmála. „Neřekla bych, že na něco takového mám talent..“
Erestor se zdržel kousavé poznámky o tom, že kdyby pro ni měl vymyslet vhodnou činnost, tak by nejspíš musela jen sedět v koutě a nechat se oprašovat od služebných. Zatím se zdálo, že její jediné nadání spočívá v tom, dostávat prince do potíží. Ovšem nebyl by to Erestor, aby se tak snadno vzdal.
„Dobrá tedy. A čehožpak umíš?“ zeptal se pečlivě neutrálním tónem.
Lidianna si dala s odpovědí načas. Bylo to ostatně poprvé, co se o to někdo zajímal, a tak jí chvíli trvalo, než si to promyslela.
„Než jsem přišla sem, pracovala jsem jako asistentka. Pomáhala jsem organizovat různé akce, měla jsem na starosti objednávky a komunikaci s klienty. Když bylo potřeba, tak jsem zastupovala i účetní.“
Erestor se pousmál. „Toť sice záležitostí mužských jest, však věřím tobě. Nicméně já obávám se, že ničeho z toho tobě zde k užitku nebude. Navíc kterak bys písemností vyřizovati mohla, když Quenyi a Tengwaru dosud neovládáš? Nemluvě o tom, že od dob jistých zde téměř ničeho k vyřizování či objednávání není. Poté, co většina Eldar do Amanu odjela a zbytek území izolován byl, se tu ničeho mimořádného neudálo. Tedy přinejmenším do příchodu tvého...“
Lidianna si pomyslela, že aspoň teď mají nějaké vzrušení, ale nahlas to raději nevyslovila. Spíš ji zaujala jiná věc.
„A proč se někteří Eldar rozhodli zůstat tady? Vždyť podle všech vyprávění je Aman zaslíbená země... Netouží snad všichni žít tam?“
Erestor pokrčil rameny. „Toť věru jest, však ne všichni o čems takém sní. Král Thranduil třebas více spokojen tu jest, než-li by mezi lordy pradávnými či Valar kdy býti mohl. A syn jeho zde pro něho setrvává... Všichni, kdož nabídky Valar odmítli, pro to důvodů pádných měli.“
„A Vy, lorde Erestore? Vy jste nikdy nechtěl spatřit zlatavé břehy Amanu omývané stříbřitým příbojem?“ Lidianna použila popis, který nedávno četla v nějaké básni, a její slova vyvolala na Erestorově tváři téměř toužebný výraz.
Ano, vždycky si strašně moc přál odjet... Jenže nikdy k tomu nenašel potřebnou odvahu... Obával se, že Valar ví o jeho zvrhlých představách, a potrestají ho za to... Obával se případného setkání se svým otcem a bratry... A neposledně si nepřál přijít o společnost Finroda, i když jeho důvody pro setrvávání v Edheldoru pro něho byly záhadou. Možná kdyby se jeho přítel rozhodl odjet, tak by ho následoval, jenže ten vypadal, že je naprosto spokojený s tím, kde je, a nehodlá na tom v nejbližších yénech pranic měnit... Avšak cožpak něco z toho může Lidianně vyprávět?
„Dokud král Thranduil zde dlí a služeb mých potřebuje, pak i já zde setrvám,“ odvětil nakonec stručně. Jeho chvilkové zaváhání ale Lidianně prozradilo, že tohle není jeho jediný důvod, pokud to vůbec nějakým důvodem je. Ovšem stejně jasné jí bylo i to, že jí k tomu Erestor nic víc neřekne.
„Král musí být rád, že má tak loajálního služebníka...“ poznamenala podobně bezbarvým tónem jako prve on a připozvedla si sukni, aby si ji při scházení ze schodů nepřišlápla.
Erestor, jehož róba dosahovala téměř až k zemi, se zřejmě něčeho takového neobával, a Lidianna nemohla než závidět lehkost, s jakou se pohyboval. Bezpochyby by ji překvapilo, že ta zručnost není až tak vrozená, jak se domnívá, a že na jejím počátku stálo pár bolestivých modřin. Jenže co mu zbývalo, když většinou měl ruce plné svitků a knih, a schodů, jež musel zdolávat v Imladris mezi knihovnou, svou pracovnou, pracovnou lorda Elronda a zasedací síní bylo bezpočet. Nyní se zdálo, že už ani nevnímá, jestli kráčí po chodbě a nebo po schodech, jeho krok jen nepatrně měnil svůj obvyklý rázný rytmus. Díky tomu také dospěl k úpatí schodiště dříve než Lidianna a zastavil se, aby na ni počkal. Na její předchozí poznámku nijak nereagoval, mnohem víc ho zaujaly zvuky, které vycházely z pootevřených dveří do sklepa.
„Co se děje?“ zeptala se Lidianna, jakmile došla až k němu.
Když se nedočkala odpovědi, zaposlouchala se také, ale to, co zachytila, ji zmátlo ještě víc.
„Co se děje, lorde Erestore?“ naléhala, ale on jenom potřásl hlavou.
„Ničeho se neděje, Lidanno. Neotálejme již, sic do oběda se navrátiti nestihneme,“ pobídl ji a zamířil k východu do zahrad.
Zamračila se. Jeho vysvětlení se jí nezamlouvalo, avšak rozhodla se ho přijmout. Zřejmě se opravdu nejednalo o nic závažného, když to přešel tak rychle a ani neuznal za nutné se tím zabývat. Otočila se k odchodu, když v tom zcela zřetelně zaslechla Legolasův hlas.
„Vzdáti se?! Nikdy! Já ještě sil dosti mám, bych tebe za opovážlivost tvou ztrestal!“
Lidianna pobledla. Je možné, že Legolas vyzval svého otce na souboj? To by si přece nedovolil! Či ano? Ale s kým jiným by pak bojoval? Srdce se jí stáhlo úzkostí. Měla už příležitost vidět Legolase v akci s jeho dýkami a byla to opradu úchvatná podívaná, jenže pochybovala, že to bude na Thranduila stačit. Král Eryn Lasgalen byl jako... jeden z Valar... Máchající svým obrovským mečem... trestající... srážející ty, kdo se odvážili mu vzdorovat, na kolena... Jedním slovem nepřemožitelný... A Legolas nyní stojí proti němu... A jenom kvůli ní...
Ta představa ji pohnula k okamžité akci. Vytáhla dýku, kterou jí daroval, a rozběhla se do sklepa.