Melien Edhel - XLIII. kapitola - část 1/2

Anotace: Nejen v lese na jehličí se dějí věci... ale také třeba ve sklepě ;-) A hudební tip pro tento den je The Calling: Wherever You Will Go.

Sbírka: Melien Edhel

XLIII. KAPITOLA
Finrod se zasmál. Tohle bylo rozhodně lepší než ničení sudů! Vždycky miloval cvičné souboje, mohl si tak vychutnat vzrušení z boje a nemusel přitom nikoho zabíjet. A se zkušeným protivníkem, jakým Legolas bezesporu byl, ani příliš nehrozilo, že dojde k nějakému zranění.
Znovu vyrazil a Legolas jeho výpad zručně zachytil do zkřížených ostří svých dýk a odrazil. Jejich souboj připomínal tanec a z nich dvou byl Legolas určitě obratnější tanečník, nic jiného mu ostatně kvůli výběru zbraně nezbývalo. Finrod se ale stále ještě držel zpátky a ačkoliv jeho rány byly pádnější, než by použil na cvičišti proti svým svěřencům, nedosahovaly dosud důraznosti, kterou už mohlo pocítit mnoho jeho nepřátel. Každý z nich ovšem pouze jednou...
„Toť vše, na co se zmůžeš, Finrode?“ opáčil Legolas po chvíli zápolení. „Zřejmě víno přec jen schopností tvých utlumilo! Já pocitu mám, že by tebe dnes dokonce i hobit poraziti dokázal!“
„Vskutku?“ Následující Finrodova rána byla vedena větší silou. „Já pouze šetřiti tebe chtěl, Legolasi! Koneckonců tys dnů posledních spíše v ložnici s lady Lidiannou trávil a já pochybuji, že ses tam boji s dýkami oddával!“ prohodil vyzývavě.
„Čemuž se kde oddávám záležitostí tvou není!“ odsekl Legolas podrážděný zmínkou o Lidianně. „Ostatně ty sám mi dosti zmožen připadáš! Pověz, která elleth tebe takto utahala?“ otázal se podobně výsměšným tónem.
Finrod výhružně přimhouřil oči. „Dobrá tedy! Já dám tobě, čeho si přeješ! A plně vychutnám si, až o smilování prositi budeš! Povýšený úsměv tvůj tobě z tváře brzy zmizí, až na kolenou o ukončení boje tohoto žadoniti budeš!“
Princovy oči potemněly, ale jinak se nenechal nijak vyvést z míry. Zažil už mnoho bitek, ve kterých se protivníci snažili jeden druhého nevybíravými výrazy rozčílit. Ovšem nechat se ovládnout hněvem, znamenalo ztratit koncentraci a dát tomu druhému nad sebou moc. Proto se už dávno naučil své emoce ovládat.
„Vzdáti se?“ zopakoval pobaveně. „Já ještě sil dosti mám, bych tebe za opovážlivost tvou ztrestal!“ ubezpečil ho a jednoznačným gestem ho vybídl k dalšímu útoku.
Ostří znovu zařinčelo o ostří, svaly se napínaly pod tíhou každé rány, těla se mrštně uhýbala z cesty hrozivým výpadům, mnohdy je dělil od chladné oceli jen nepatrný kousek. Oči bedlivě sledovaly tvář soupeře, aby z ní vyčetly příští záměr, a zároveň hlídaly, aby se zbraň toho druhého nedostala příliš blízko. Teprve teď začal opravdový tanec... plný vášně... potlačovaného vzteku... beznaděje... nenávisti...
Lidianna, která mezitím seběhla až dolů, se zarazila a tiše bojující dvojici pozorovala. Tmavovlasého kapitána tu opravdu nečekala, i když identita Legolasova soupeře a důvody pro jejich souboj byly nyní nepodstatné. Mnohem závažnější byl Finrodův meč, jenž se míhal nepříjemně blízko Legolase. Nicméně ten vypadal, že zatím nemá potíže se mu ubránit. Jeho dýky svištěly vzduchem neuvěřitelnou rychlostí a odrážely útok za útokem.
Lidianna trochu poodstoupila, aby ji nezpozorovali, a napjatě hleděla na jejich nebezpečný tanec. Bylo v něm cosi podivně krásného, avšak ona se natolik obávala o Legolasův život, že to nedokázala plně ocenit. Nechápala, co ty dva přimělo, aby se do sebe takhle pustili. V jejich boji nebyl ani náznak toho, že jde jen o přátelské klání. Každá rána byla vedená tak, aby protivníka zranila, oba do toho dávali maximum. Zatím se zdálo, že jsou jejich síly vyrovnané, ovšem když se při jednom obzvláště prudkém úderu podařilo Finrodovi vyrazit Legolasovi z ruky jednu z jeho dýk, situace se rázem změnila.
Lidianna s úzkostí sledovala, jak je Legolas pozvolna nucen ustupovat před Finrodovým mečem, jeho zbývající dýka mu kladla jen velice chabý odpor.
„Již vzdáváš se?“ dotazoval se Finrod s úsměvem, který se Lidianně zdál přímo zlověstný.
„To raději zemřu!“ odsekl Legolas.
„Toho tobě snadno splniti mohu!“ odvětil kapitán chladně a s napřaženým mečem se přibližoval.
Legolas se přitiskl zády ke zdi, jeho zbraň byla připravená odrazit další útok. Ale k tomu nikdy nedošlo.
Lidianna už tomu nedokázala déle přihlížet a bez přemýšlení se vrhla zezadu na Finroda. Byl to pouze jeho reflex, který ho uchránil před ošklivou bodnou ranou, neboť Lidianna byla odhodlaná chránit Legolase stůj co stůj a měla v úmyslu zabořit svou dýku co nejhlouběji mezi Finrodovy lopatky. Když byla nečekaně mrštěna na zem, zmohla se pouze na zděšené vydechnutí, prudkost jejího dopadu ji zcela ochromila.
„Finrode!“
Ten polekaný výkřik patřil nade vší pochybnosti Erestorovi a už když se Finrod otáčel, aby se podíval na toho neznámého útočníka, věděl, že se přihodilo něco vážného. A nemýlil se. Pohled na skoro bezvládnou Lidiannu, jež si křečovitě tiskla pravou ruku na zakrvácenou hruď, ho rozhodně nenechal chladným.
„Oh, Valar...“ hlesl zhrozeně.
Legolas se mluvením nezdržoval. Hbitě zasunul svou dýku do pouzdra na zádech a přispěchal k Lidianně, u jejíž hlavy se mezitím usadil Astalder. Vlče na něho vrhlo skoro vyčítavý pohled a teskně zakňučelo. Pak chtělo své paní olíznout tvář, ale v tom mu Legolas pohotově zabránil, když ho nevybíravě popadl za kůži na hřbetě a odtáhl.
„Finrode, postarej se o něho!“ přikázal netrpělivě a než se stále ještě otřesený kapitán zmohl na odpověď, ocitlo se mu v pažích huňaté zmítající se klubíčko.
Finrod tlumeně zaklel a uchopil Astaldera do jedné ruky, aby si mohl schovat meč, jenže vlče toho ihned využilo a mermomocí se snažilo vydrápat z jeho sevření. Erestor se na jejich zápolení nemohl dívat.
„Já se o něho postarám!“ zvolal a přihnal se k němu, aby to nebohé zvíře zachránil. Finrod se nehádal a s ulehčením mu svůj obtížný náklad předal. Vzápětí s lítostí sledoval, jak ho jeho přítel něžně přivinul k sobě. V jeho náruči se Astalder okamžitě upokojil a on se mu ani nedivil. Na jeho místě by si také nestěžoval.
„Cožpak pouze zabíjeti a mrzačiti dovedeš?!“ osopil se na něho Erestor znenadání a Finrod překvapeně zamrkal nad takovým útokem.
„Cože? O čem to hovoříš?“ zeptal se nevěřícně.
„Toto dílem tvým jest a ty se ještě tážeš?!“ A Erestor pokynul hlavou Lidianniným směrem, kde už Legolas opatrně odtáhl její ruku a nyní jí opatrně rozvazoval živůtek, aby zjistil rozsah jejího poranění. Jeho dotyk ji probral.
„Legolasi...“ zašeptala a pokoušela se posadit. „Co to děláš?“
„Klidně lež, aier (malá)... Tys zraněna byla, však obav míti nemusíš, já jist si jsem, že to ničeho vážného není,“ snažil se ji uklidnit, ale ona potřásla hlavou a uchopila ho za paži.
„Já vím, že ne. Jenom jsem se trochu řízla. A ty jsi v pořádku? Bála jsem se, že tě Finrod...“
A její pohled přelétl po místnosti, než se zastavil na dotyčném kapitánovi. Ten se ošil. „Cožpak dnes všichni máte? Já s Legolasem pouze souboji cvičnému se oddával, když mě lady Lidianna napadla...“
Nepotřeboval ani slyšet Erestorovo pohrdavé odfrknutí, aby si uvědomil absurditu svého prohlášení.
„Jistě, já nepochybuji, že ubrániti se jí tebe sil mnoha stálo!“ procedil jeho přítel znechuceně. Jak mu tahle událost připomínala jeho mládí! Akorát tehdy místo Lidianny ležel na zemi on a nad ním se tyčil jeden z jeho bratrů.
„Incident tento později probrán býti může! Nejprve zranění její ošetřiti se musí!“ přerušil Legolas rázně jejich dohadování.
„Vždyť říkám, že to nic není...“ bránila se Lidianna rozpačitá z toho, že se opět stala středem pozornosti. A navíc za tak ošemetných okolností.
„Raději nech mne, bych toho sám posoudil,“ nenechal se Legolas odradit a znovu se natáhl k jejímu šněrování.
Lidianna instinktivně přitáhla rozhalené okraje živůtku k sobě a tehdy si poprvé všimla, že přední část jejích šatů je potřísněná krví.
Proto si Legolas myslí, že jsem vážně zraněná... pomyslela si a na okamžik zalitovala, že tomu tak skutečně není. Způsob, jakým se na ni ustaraně a zároveň neuvěřitelně něžně díval, by určitě za tu bolest stál.
Povzdechla si. „Pořezala jsem si ruku... Ještě předtím než jsem přišla sem... Asi se mi ta rána otevřela a trochu jsem se od toho ušpinila...“ vysvětlovala, aniž by se Legolasovi podívala do očí, a cítila se přitom neskutečně hloupě.
„Ruku?“ Legolas se nedůvěřivě zamračil.
„Ano.“ Lidianna už měla dost vysvětlování, raději se posadila a stáhla si rukavici, aby to mohl posoudit sám. Pohled, který se jí naskytl, nebyl zrovna příjemný. Okraje rány byly rozšklebené a řinulo se z ní snad více krve než předtím.
„Kterak se tohoto tobě podařilo?“ zeptal se Legolas, zatímco prozkoumával její zranění. Jeho hlas zněl opět neosobně a Lidianny se zmocnilo zoufalství. Proč tohle dělá? Vždyť byl prve tak ustaraný, přece jen mu nemůže být úplně lhostejná, jak se ji snaží přesvědčit. Nebo ano?
„Nehoda...“ zamumlala.
Legolas jí ruku stáhl svým šátkem, přičemž zcela ignoroval její bolestivé sykání, a vstal. „Rána tvá dosti hluboká jest. Raději k léčitelům ihned zajdi, by ji tobě zašili. Finrod tam tebe jistě ochotně doprovodí, že?“ Pohled, který na něho upřel, nepřipouštěl odpor. Také se žádného nedočkal. Kapitán se sice zachmuřil, nicméně souhlasně přikývl. „Ovšem.“
„Cožpak Vás to napadlo, princi?“ ozval se Erestor vzápětí pobouřeně. „Vám nestačí, že lady Lidianně již takto dosti ublížil? Pokud ona doprovodu potřebuje, proč sám ji tam nezavedete?“ navrhl nesmlouvavě.
„Finrod jí přece neublížil! Vždyť ona sama přiznala, že toto pouze důsledkem nešikovnosti její jest!“ připomněl mu Legolas ne právě vlídným tónem a rozhlížel se kolem sebe ve snaze najít svou dýku. Jako první ovšem spatřil tu její, s dosud patrnými stopami krve na ostří. Přešel k ní a lehkým pohybem nohy ji poslal k Lidianně. „Pokud ty pozornosti něčí upoutati toužíš, pak já radil bych tobě, se příště spíše na zápěstí zaměřiti,“ poznamenal chladně a vydal se pro svou zbraň, jež skončila až u zdi.
„Tak to přece není! Byla to jen nehoda!“ zaprotestovala Lidianna, šokovaná tím, že by si něco podobného mohl opravdu myslet.
„Skutečně? A proč sis toho tedy ošetřiti nenechala?“ opáčil tvrdě, zatímco si zastrkával dýku do pouzdra.
Lidianna svěsila hlavu. Věděla, že tohle mu vysvětlit nedokáže. On si ovšem její mlčení vyložil jako tiché doznání a znechuceně zavrtěl hlavou.
„Příště již tohoto na mne nezkoušej! Rozhodnutí mé konečné jest!“ procedil a bez dalšího pohledu na ni zamířil k východu.
Jen u Erestora se ještě na okamžik zastavil. „Postarej se, by ona ošetřena byla!“ nařídil mu a tím byla pro něho celá ta událost uzavřená. Neúprosně potlačil výčitky svědomí a vypravil se znovu do stájí. Nyní už nic nebránilo jeho odjezdu.