Srdce bojovnice - 77. díl

Anotace: Zítra budu mít asi fofr, tak to sem radši dávám už teď :-) Co si přeje Riel a co jí princ nabídne? A k tomu hudební tipík: Ana Johnsson - Coz I Can. Tak si to užijte ;-)

Sbírka: Srdce bojovnice

„Co když se Vám však bude mé přání zdát až příliš troufalé?“ zeptala jsem se opatrně, zatímco mě princ dál hladil.
Ten dotyk mě téměř připravil o veškeré odhodlání nepodlehnout. Vždyť by to bylo tak snadné... tak přirozené... tak příjemné... Zaťala jsem zuby a rychle se snažila ovládnout svůj chtíč.
„Vyslov ho a ponech na mně, abych to sám posoudil. Koneckonců, jiné než troufalé bych od tebe ani nečekal, Riel...“ povzbuzoval mě Thranduil přívětivě.
„Dobrá tedy...“ nadechla jsem se odhodlaně. Musela jsem se soustředit, abych nevyslovila něco docela jiného… Něco, co by jistě navždy změnilo můj život. „Chtěla jsem Vás požádat, pane, jestli byste mne už nevzal zpátky do své jednotky. Vím, že můj trest ještě není u konce, ale když už nyní nebudu trénovat s mečem, pak bych snad konečně mohla být nějak užitečná. Povedu dál hodiny lukostřelby, ale ráda bych dělala i něco víc.“
Thranduil se tlumeně zasmál. „Tvá horlivost sloužit je skutečně obdivuhodná...“
Přetočil si mě na klíně, takže mě nyní spíše držel v náručí, a pátravě se mi zadíval do očí. Byla jsem si jistá, že z mého výrazu musel poznat, že mi není vůbec lhostejný, a když mi ukazovákem lehce nadzvedl hlavu, domnívala jsem se, že mě chce políbit. Okamžitě mě napadlo, že bych se proti tomu měla bránit, ale má vůle byla příliš slabá a pokušení příliš velké a já se přistihla, že jsem lehce našpulila rty k polibku. Aniž by pustil mou bradu, pohladil mne palcem po spodním rtu.
„Plná protikladů a vzdoru… a přece více ženská než mnohé ellith, které jsem dosud poznal,“ prohodil zamyšleně a zdál se v tu chvíli na míle vzdálený. Brzy se ale vzpamatoval. „Dobrá, Riel… tohle přání ti milerád vyplním. Beztak jsem ti to chtěl zítra oznámit. Chystáme se totiž do východní části lesů, je tam jedna jeskyně, kolem které se to prý jen hemží pavouky. Tvé lukostřelecké schopnosti se nám tam budou náramně hodit.“
„Vy jeden…!“ procedila jsem mezi zuby a zuřivě jsem se vyškrábala na nohy.
Thranduil se mi v tom nepokusil zabránit a ani se nenamáhal vstát, a tak jsem na něho shora zamračeně shlížela.
„Stačilo mě jen odmítnout, nemusíte mne hned zesměšňovat, pane!“ vykřikla jsem rozzlobeně. Podobného posměchu jsem si za svůj život užila už více než dost! Nečekala jsem ovšem, že se něčeho podobného naději i od něho!
Princ se na mě pousmál, zřejmě ho moje reakce dost pobavila. Zamračila jsem se ještě víc.
„Tohle ti nesluší, Riel,“ poznamenal škádlivě, což mi na náladě samozřejmě nepřidalo.
„Opravdu?!“ odsekla jsem. „A jak mi to podle Vás sluší?! Když Vám povolně ležím na klíně?!“
„Povolnost od tebe nežádám, pouze poslušnost. V tom je, Riel, rozdíl,“ odvětil princ klidně. „Mohla bys mi teď ty na oplátku sdělit, co těch tak rozčílilo?“
Založila jsem si ruce na prsou. „Vy se mě na to ještě ptáte?!“
„Jak sis mohla povšimnout tak ano.“
„Vy jste prostě neuvěřitelný!“ vydechla jsem, protože mi ta jeho nehoráznost brala dech.
„Beru to jako poklonu. Ale stejně očekávám tvou odpověď.“
„Já Vám ji klidně dám! Myslím, že na mém místě by to bral jako urážku každý! Ale jen si poslužte, klidně si ze mě tropte šprýmy jen proto, že jsem elleth! Jen mi povězte… mám si na tu výpravu vzít luk a nebo raději koště?! Tím se prý pavouci odklízejí nejlépe!“ zakončila jsem svůj projev sarkasticky.
Předpokládala jsem, že po tomhle už se mnou princ ztratí trpělivost, ale ten se k mému podivu a vzteku pouze krátce zasmál.
„Nedovedu si tě představit s koštětem, Riel,“ řekl zvesela, ale vzápětí zvážněl. „A už vůbec bych ti to neradil použít proti těm stvůrám, které musíme co nejdříve odstranit. Je to další Sauronův výtvor… Obrovští černí pavouci, jejichž jediné kousnutí je smrtelné a jejichž nohy jsou zakončeny ostrými drápy, které dokáží rozpárat nepřítele jako nic.“
Chvilku jsem si prince mlčky přeměřovala a snažila se odhalit, jestli tohle myslí vážně. Zdálo se mi však že ano.
„Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela,“ ohradila jsem se chabě.
„Ani já,“ přiznal bez rozpaků. „Hlídka, která kontrolovala východní hranici, na to místo narazila. Prý je celé opředené pavučinami… stromy… kameny… tráva… to vše je zakryto lepkavou bílou hmotou. Rozhodli se to prozkoumat… Z patnácti se podařilo uniknout jen šesti, z toho dva zemřeli cestou do paláce na otravu… Tři jsou dosud v péči léčitelů… byli těžce raněni drápy těch oblud. S tím posledním, jenž naštěstí vyvázl téměř bez zranění, což je takřka s podivem vzhledem k tomu, že koně pod ním jeden z těch pavouků doslova roztrhal na kusy, jsem dnes dlouze hovořil. Přislíbil, že jen co si odpočine, zavede nás tam. Zní tohle jako úkol hodný tvého lukostřeleckého umu?“