Deesis

Anotace: Rozmáchlý příběh vesmírné lodi Deesis a její praštěné posádky, mezi nimiž jsou všichni, jen ne duševně vyrovnaní lidé. Jestli se vám to bude líbit, prosím komentář, budu moc ráda, jednou bych to chtěla vydat, ale bůh ví, jak to dopadne :)

1. kapitola – Jak Lando k Deesis přišel

„A proč jsi jim to prostě jenom neodřeknul?“ namítl vyčouhlý muž se světlými vlasy na krátko, s pohledem upřeným na svého tmavovlasého společníka. Druhý pán si jen povzdechl a zakroutil hlavou.
„To snad jde?“ odvětil s bezradným výrazem, „je nad slunce jasné, že ne. Oni s tím počítají. Vědí, že si nemůžu dovolit odmítnout jejich příkaz.“
„Ale takhle přijdeš o Forco!“ vyhrkl ten první s hořkostí v hlase, „to chceš, Thomasi?“
Nastala krátká odmlka, při níž Thomas pevně stiskl pěsti a opět zakroutil hlavou.
„Aha, tak vidíš. Řekni jim prostě, že nechceš jinou loď. Jaký je vůbec důvod tě převelet?“ ptal se Thomasův partner dál.
„Mám...dávat pozor na posádku,“ váhavě Thomas odpověděl. Věděl, jakou má čekat reakci.
„Cože?! Jak-,“
„Trayi, to stačí. Nebudu se jim vzpírat. Navíc, mají moc dobrý důvod mě nenechávat na důležitých lodích…“
„Hloupost,“ mávl Tray rukou, „za to, co se stalo s Necesarem, ty rozhodně nemůžeš. A přestaň se obviňovat, jasné?“ Další protesty zarazil odmítavým gestem a obrátil svou pozornost k prosklenému výklenku, z něhož shlížel na město. Uvažoval, jak jinak by to mohl ještě svému dlouholetému příteli odůvodnit, a tak si ve své zamyšlenosti ani nevšiml, že se Thomas zvedl z křesla a přešel k hologramu, kde se spojil se Zasedáním, aby jim sdělil své rozhodnutí. Teprve, když se jasně ozvala znělka Altisu, zaregistroval, že přemýšlel moc dlouho. Obrátil se zpět, a to už se přenášel obraz Zasedání. Hlavní ministryně zrovna žádala Thomase o odpověď. Popravdě, vypadala velice netrpělivě.
„Jen mi řekněte, kdy mám nastoupit. A hlavně místo, kde Deesis najdu,“ říkal zrovna Thomas.
Tray se zamračil a přistoupil k bývalému kapitánovi Forcy.
„Vaše služba začíná hned zítra, kapitáne Lando. Loď Deesis je v doku číslo 7. Jste očekáván okolo sedmé ranní. Věřím, že budete přesný,“ sdělila mu ledově, až se oba muži otřásli.
„Ministryně,“ ozval se ještě Tray, když se žena chystala k přerušení spojení. Tázavě k němu upřela zrak. Tray předstoupil před Thomase a odkašlal si. Popravdě jen představa toho, že s ní bude mluvit, mu vždycky naháněla husí kůži. Nebyla ošklivá, jen z ní prostě vyzařovalo něco neuvěřitelně nepřátelského - sem tam, ne pořád. Někdy se tvářila jen odměřeně.
„Ano?“ žádala pokračování.
„Žádám též o převelení na Deesis,“ řekl Tray jak nejledověji dokázal, čímž důvěrně napodobil její stoický klid. Žena se na něj zamračila. Že by jí to zkřížilo plány? Ale podívejme...
„Je v tom snad problém?“ pozvedl obočí. Ministryně si odfrkla.
„Jste už druhý, pane Lewisi. Váš kolega, pan Audron, o to zažádal před několika vteřinami,“ zasykla a pokrčila rameny, „ale budiž. Žádný problém v tom nevidím. Platí pro vás stejný čas i stejné místo, jako pro kapitána.“ Naposledy jim věnovala nenaložený pohled a spojení se přerušilo.
„Tala? Jak se o tom...“
„Je telepat, Thomasi,“ ušklíbl se Tray, „zachytil mou myšlenku. Sakra, začíná v tom být nějak moc dobrý.“
„Takže jsme tři?“ Thomas se zatvářil jako dítě o Vánocích, „nemyslím si, že to bude kdovíjak strašné. Ostatně, jde jen o jinou loď. Všechny tyhle posádky jsou na jedno brdo.“
„To‘s řekl vážně moc hezky, kapitáne,“ založil Tray ruce na hruď a nasadil znechucený výraz, „neměl bys spíš brečet, že musíš opustit do dokonalosti vypilovaný kolektiv?“
„Blázníš?“
„Nah...“

? ? ?

Thomas vešel do temného bytu a nahmatal poslepu vypínač na světlo. Párkrát to zablikalo, než se místnost zalila příjemnou září. Celá ta prostora se zdála být obydlená jakoby nedávno. V rohu stál stůl s židlemi, pár krabic s knížkami se válelo v druhém koutě. O stěnu napravo od stolu se nacházel opřený srolovaný koberec. Vlastně to tam vypadlo dost neútulně. Nebýt pohovky s přikrývkou, nedalo by se to považovat za byt. Ale byl. Byl to Thomasův „provizorní“ byt, tedy, pro všechny případy. Ostatně, vždy byl jen na lodích, ve své kajutě, nepotřeboval místo, do kterého by se každý večer vracel. Sem chodil jen v případech, kdy byla loď mimo provoz, anebo v případě, jako byl tento. Že momentálně nebyla loď žádná. Tray by to tu označil za ‚doupě někoho, kdo nemá sociální cítění‘.
Thomas se sám pro sebe usmál a pomalým krokem došel až k pohovce, na kterou se ztěžka posadil. Už dlouho byl sám, a někdy mu to dělalo starosti. Jenže zavinil si to sám, bohužel. Mohl se věnovat rodině, a místo toho si vybral tenhle osamělý život kapitána vesmírné lodi...

? ? ?

DEN PRVNÍ

Joe se ospale opřel o palubní desku a dlouze zazíval. Tohle brzké vstávání mu tedy skutečně příliš nevyhovuje. Příště by mohli nového kapitána přivést v jednu hodinu ráno, to by snad ještě většina lidí byla vzhůru. Odhrnul si černé vlasy z čela a znuděně začal sledovat pohybující se sloupek výkonu motoru. Už aby tu ten chlap byl. Sakra, proč vlastně museli převelet zrovna kapitána Whitea?! Byl to ten nejlepší člověk, který jako kapitán mohl působit. Ne, oni ho musejí poslat na nějaký Forco. Vtipný kousek, vážně. Někdy to Zasedání moc nechápal.
Zezadu se ozvaly tlumené nadávky. Joe se po hlase otočil a hned mu bylo jasné, která bije. Vann se probudil. A ne sám od sebe. Možná by té své Mirage měl někdy vypnout hlasitost. Ušklíbl se a zase se obrátil zpět, aby zaostřil na pohybující se sloupeček. Záživné. Tohle ho vážně bavilo. Měnilo to barvy. Jako Elisha, když jí někdo připomene, že je Zen její bratr...Opět se ušklíbl.
„Ahh, zatraceně! To snad není pravda! Ještě není ráno! Venku je tma!“
Joe se ohlédl přes rameno. Na můstek se zrovna dobelhal rozespalý Vann. Doopravdy ho teď museli vyhnat z postele, protože mu blonďaté vlasy trčely do všech světových stran a oči by se daly přirovnat k dvěma neidentifikovatelným čárkám.
„Nazdar, Vanne. Dávej pozor na cestu,“ prohodil k němu Joe jen tak mimoděk, a bylo mu jasné, že to beztak říkal úplně zbytečně. Jen se ozvalo: „Cože?“ a pak „Zatra-!“ a nepříliš tichý pád na zem. Joe potlačil smích. Ne, to vážně není k smíchu. Ale už to připomínalo rituál. Kdykoliv jste Vanna na něco upozornili, vyšlo z něj jen ono COŽE a ZATRA.
„V pohodě?“ obrátil se k němu čelem. Blonďatý mechanik se zrovna sbíral ze země. Trochu to vypadalo, jako by ani z té rozespalosti nezaregistroval, že zakopl.
„No jo, to je celý Vann. Kouká všude, jen ne tam, kam má,“ ozval se odkud si jasný dívčí hlas.
„Pomlč, Mirage,“ odfrkl si Vann nespolečensky.
Joe se tentokrát musel skutečně držet, aby se nerozesmál na celé kolo. Tak tohle je běžné ráno na Deesis.
„Co to tu bylo za rambajs?“ vykoukla z chodby rudá hlava.
„Vann se nám proletěl,“ zachichotala se Mirage, „ale k zemi.“
„Ještě slovo, zlato, tak tě zkratuju!“ pohrozil Vann už dokonale probuzený, což mělo za účinek další smích a pak příjemné ticho. Na můstek došla ona rudovlasá dívka, zrovna si doplétala cop.
„Už dorazil ten nový?“ pohlédla tázavě na Joea. Mladík zakroutil hlavou.
„Zřejmě nijak nespěchá,“ podotkl Vann kousavě, „někdo totiž věčně v pokoji nemusí poslouchat otravnou puberťačku.“
„Za tohle tě dovnitř už nepustím,“ zase se ozvala Mirage, teď už namíchnutá.
„To si jenom myslíš,“ sykl jí Vann v odpověď.
„Já to vím.“
„Pche.“
„Páni, hádky a hned po ránu? Vy už jste jako manželé,“ rejpla si rudovlasá dívka s úsměvem.
„To je přeci normální, Bryce,“ pokrčil Vann rameny, „divím se, že sis na to ještě nezvykla.“
„Oni to už berou jako hobby,“ odvětil Joe klidně, když na něj dívka pohlédla, co na to říká.
„Ovšem,“ ušklíbla se, „jako manželé.“ Odhodila spletený cop dozadu a dala ruce v bok: „Ostatní by už také měli vstát. Zřejmě by to nebyla nejlepší image, kdyby kapitán přišel, a polovina posádky by ještě sladce spala.“
„Poznal by z toho, že nejsme z jeho příchodu nadšeni,“ poznamenal mechanik a přitáhl si k sobě křeslo, do kterého se posadil, „a že si měl vybrat pozdější hodinu.“
„A on by tě rovnou vykopl, za takový proslov,“ uchechtl se Joe.
„Myslím, že bych nebyl jediný, kdo by vyletěl,“ namítl Vann chytrácky, „hned za mnou by vycestovali Zen a Elisha.“
Bryce a Joe jen uznale pokývali hlavou. Ostatně, co by se na to dalo říct? Vann měl pravdu. Elisha bývá po ránu nesnesitelná, k odpoledni chladná jako kus ledu a k večeru podrážděná. A vycházejte s ní po dobrém, když vás seřve za každou maličkost. A, promiňte, že ji nemusí poslouchat? Ne, v podstatě nemusí, až na to, že je nejstarší na palubě, a v nepřítomnosti kapitána přebírá velení...
A její bratr Zen? Kapitola sama pro sebe. Zen je agresivní od rána do večera a ve spánku je schopen vás uškrtit i poslepu. A to se mu může zdát jen o včeličkách a přírodě. Snažte se s ním komunikovat a obdaří vás v nejlepším případě velice nevlídným pohledem svých nebezpečně vyhlížejících ohnivých kukadel, anebo vám prostě jednu pořádnou natáhne. Záleží na tom, jestli ho ta včelička ve snu nebodla.
To už se na můstek blížila další dívčí postava. Dlouhé černé vlasy, které měla pečlivě učesané a v čelence, se jí na světle ocelově leskly, čímž získávala mystický nádech sama o sobě.
„Už je tu?“ zeptala se hned na úvod. Bryce zakroutila hlavou:
„Je mi líto, Reino, ještě nedorazil.“
„Dyť to říkám! On si někde dává dvacet!“ hned se zase ozval Vann. Joe se tlumeně zasmál a sledoval, jak Reina sedává do křesla a skrývá zazívání. Komu by se teď nechtělo zívat? Nebylo pochyb, že všem. Na tak brzký nástup si už téměř všichni za dobu strávenou na Deesis tak nějak odvykli. Za kapitána Whitea se obvykle vstávalo kolem desáté, a když tu ‚velela‘ Elisha, tak se budíček pohyboval kolem deváté hodiny. A teď v sedm hodin? Rozhodně na tom byly ony dvě hodiny bolestně znát.
„Znáte někdo důvod jeho převelení?“ zajímala se dívka, když dozívala. Bryce udělala přemýšlivou grimasu a pak z ní vypadlo: „Deesis třeba už brzy půjde do akce!“
„Doopravdické akce?“ ožil náhle Vann, který před chvílí usínal rozvalený v křesle.
„Nemyslím bitevní akce,“ zpražila jeho zájem okamžitě, „ale už bychom mohli lítat na jiné planety a nezůstávat jen ve známém vzdušném prostoru...“
„A tomu ty říkáš AKCE?“ odfrkl si mechanik.
„Buďte rádi, že tu nějaký kapitán bude. Co kdyby nás měla pořád v parádě Elisha?“ upozornil je na tu skutečnost Joe a všichni se sborově otřásli. Být na jejich místě, tak by vás ta představa taky dost vyděsila. Bylo to asi něco podobného, jako byste museli strávit rok jen ve spodním prádle sedící uprostřed mraveniště rezavých potvůrek a měli zakázáno se hnout.
„Co když to bude horší? Co když ten kapitán bude ras?“ namítla Reina trochu pochybovačně.
„To jde?“ pozvedl Joe obočí, „aby byl větší ras než je ona?“
„To by musel být sám Satan...“ přitakal Vann živě, „abych vám řekl pravdu, začínám se na něj vážně těšit.“
Smích dokázal všem pozvednout náladu. Utichl však, jako by jej setli gilotinou, když na můstek vyšla další dívčí postava. Slečna Elisha, samozřejmě. Tmavé vlasy pečlivě sčesané z čela jí spadaly na ramena, měla na sobě mini – tílko a těsné kalhoty. Nebyla ošklivá, vůbec ne. Byla vlastně moc hezká. Ale díky jejímu charakteru se mohla rovnat k největším fúriím ve všech světech.
„Tak kde je?“ vrazila ruce v bok a změřila si každého člena posádky nasupeným pohledem, jako kdyby za jeho nepřítomnost mohli, nebo ho dokonce někde před ní schovávali.
„Ještě nedorazil, šéfko,“ rozhodl se Vann ujmout iniciativy.
„To vypovídá o jeho přístupu k práci,“ znechuceně se od všech odvrátila, „to bude zase úroveň...“
Zcela jistě teď všem v hlavě proběhlo to samé: ‚Rozhodně lepší než pod tvým velením, čarodějnice.‘
Než však mohli cokoliv namítnout, můstek navštívil poslední člen posádky. Jednalo se o toho nejnebezpečnějšího člena všech posádek ve světech, alespoň tak to všem ostatním na Deesis připadalo. Zen. Už stačil jeho pohled, a všech se začala zmocňovat panika. Neřekl ani slovo, jen se opřel o zábradlí, založil ruce na hruď a čekal. V tichu vyčkali dalších několik minut, než se Joe rozhodl obhlédnout situaci v doku. Kapitán mohl klidně zabloudit. Vydal se tedy ke dveřím, a děkoval v duchu bohu, že se může jít nadýchat čerstvého vzduchu. Na můstku atmosféra zhoustla tak, že by se dala krájet jen motorovou pilou, co by si na ní ještě vylámala zuby.
Zmáčknul tlačítko pro otevření a vyšel, ale v polovině kroku do někoho vrazil a odpotácel se zase zpět.
„Co to kruci...“ zamračeně vzhlédl a setkal se s pohledem modrých očí a nechápavého výrazu. Párkrát překvapeně zamrkal, pak se rozhodl ustoupit ještě o několik kroků vzad, aby se ujistil, že má jen pitomé halucinace z brzkého vstávání, a to, co stojí ve dveřích, není rozhodně jeho otec, ale jakmile to udělal, žaludek mu zacvičil několik akrobaticky náročných přemetů.
„Joe...?“ vydechl Thomas překvapeně a mladíkovi se to jméno v hlavě ozvalo ještě pětkrát za sebou.
„Váš hlavní pilot,...pane,“ zavrčel a obrátil se k ostatním. Ti natahovali krky, aby na kapitána také viděli, stál totiž ještě pořád na místě, kde z něj bylo vidět jen dost málo. Tedy, skoro všichni natahovali krky. Zena to rozhodně vůbec k nějaké akci nevyburcovalo.
Thomas vešel dovnitř, ale pohled ze svého syna nedokázal spustit. Bylo to možné? Joe a na Deesis? Bože, ten ale vyrostl...
Do jeho zorného pole se dostala Elisha, a její nepříliš přívětivý výraz mluvil za vše.
„Jdete pozdě, pane,“ zasykla, „dochvilnost zřejmě nebude vaší silnou stránkou.“
Konečně od Joea odtrhl pohled a zaměřil se na dívku. No, kolik jí mohlo být...? Sedmnáct? A takhle s ním jedná?
„Omlouvám se za to zpoždění,“ řekl nakonec a ohlédl se po svých dvou společnících, kteří zrovna vcházeli na palubu.
„No tedy...“ pokýval Tray uznale hlavou, „o Deesis jsem slyšel hodně, ale nikdo mi neřekl, že je až takhle VELKÝ!“
„Ve skutečnosti není až tak obrovský,“ chytila se toho Bryce, ve snaze pročistit stále houstnoucí atmosféru a zabránit tak vytvoření vzduchového vakua v kabině, „nedávno jsme o kus lodě přišli při mém pilotním umění...“
Tray se pobaveně usmál.
„Dovolte, abych vám představil mé kolegy...“ pokračoval Thomas trochu nervózně, pod pohledem svého syna, „zdravotník Tray Lewis a operátor Tala Audron. Mé jméno ke Xander Thomas Lando.“
„Tý jo, dyť on má stejný příjmení jako Joe!“ vypadlo z Vanna užasle. Stočilo se na něj možná víc pohledů, než by mu bylo milé. Jeden z nich byl bohužel i ten Zenův.
„Třeba to bude tím, že jsou to příbuzný,“ uchechtla se Mirage.
„Fááákt? Tak to je gut, ne? Aspoň víme, na čem jsme!“ zvolal Vann nadšeně, „a co to teda jste?“
„Prostě příbuzní,“ odsekl Joe podrážděně, „co na tom sejde. Vítám vás na lodi Deesis kapitáne Lando.“ Vrhl na Thomase chladný pohled, až se otec otřásl.
„Dovolte, abych vám představil druhého pilota Bryce Witter,“ kývnul lehce k rudovlasému děvčeti vedle sebe. Bryce se na kapitána usmála a lehce zamávala.
„Zástupce kapitána a střelce Elishu Ragas,“ jeho pohled jen k dívce naznačil směr. Elisha se beztak netvářila pro bližší seznamování nadšeně.
„Střelce Zena Ragase,“ tentokrát ukázal směr rukou. Zen kapitánovi nevěnoval ani pohled.
„Navigátorku Reinu Manciny,“ jeho pohled vyhledal dlouhovlasou dívku, která ke kapitánovi zdvořile kývla.
„A mechanika Vanna Haytera,“ ukončil Joe svůj proslov s pohledem upřeným na blonďatého mladíka u křesla. Vann kapitánovi s úsměvem zasalutoval.
Thomas okamžik jen mlčel a přebíral si v hlavě vše, co se teď dozvěděl, než se opatrně zeptal: „Je tu někomu víc než osmnáct let?“
„Blázníte?“ hned s Vann ozval, „na Deesis jsou jen mladiství!“
„No tak to je síla,“ zamumlal Tray vedle Thomase nevěřícně, „teď už chápu, co mysleli tím ‚Dávat pozor na posádku‘...“
Tala na druhé straně jen zabořil tvář do dlaní.

? ? ?

„Mám to tedy chápat tak, že ty dva pány přibíráte na palubu jako právoplatné členy posádky?“ chtěla si to ujasnit Elisha, když se šok z prvního setkání trochu zmírnil a oni seděli u poradního stolu. Tedy, kapitán a Elisha. Ostatní se jen zdržovali kolem nich a snažili se při poslouchání probíhajícího rozhovoru vypadat nenápadně.
„Myslím, že to tak chápat máte,“ odvětil trochu podrážděně. Popravdě mu její jednání začínalo lézt na nervy.
„A máte na to povolení od Zasedání?“ nedala se zmást, „jinak je naprosto vyloučené, abyste přibíral nové členy. Na to jsou zákony.“
„I kdybych ho neměl, slečno Ragasová, stejně byste do toho neměla co zasahovat,“ odsekl, když míra jeho trpělivosti přetekla, „protože kapitánem jsem tu od této chvíle já.“
Dívka na něj pár vteřin zachmuřeně hleděla, jako by se rozhodovala, má – li po něm skočit a zakousnout ho, anebo jeho slova tolerovat. Nakonec se od stolu zvedla a sykla: „Tak se podle toho chovejte, pane.“ A odešla od šokovaného Landa na druhou stranu můstku.
„Vidím, že ve vás také zanechala ten nutkavý pocit ji udat jako zrádce Systému a vychutnat si její nepřítomnost,“ zasedl její místo Vann a zářivě se na kapitána usmál. „Věřte mi, že bych to udělal nejraději také.“
Kapitán svou pozornost zaměřil na blonďatého mechanika před sebou a napadlo ho, že ne všichni tu budou proti němu.
„Vy jste...Hayter, že ano?“ ujišťoval se pro jistotu.
„Vann, pane. A nevykejte mi, jsme přeci na stejné lodi.“
Thomas to nevydržel a usmál se.
„Nevěděl jsem, že má Joe nějaké příbuzné v Systému,“ zasáhl Vann hned do nejožehavějšího tématu v dosahu, „nikdy se nezmínil. Jste...bratranec?“
„Hádáš,“ Landův úsměv náhle vypadal trochu nuceně.
„No jo,“ zrozpačitěl mladík a pohodlně se v křesle usadil, „já jen, že si jste vlastně dost podobní.“
„Není divu,“ kývl Lando trochu zadumaně. Podoba byla skutečně nepochybná, Joe byl sice drobnější než jeho otec, ale rysy, barva očí a vlasů, a dokonce i úsměv měli společný.
„Tak...bratr?“ zase se mechanik zvědavě ozval.
„Otec, Vanne,“ odpověděl mu Thomas upřímně a povzdechl si, „alespoň jsem jím býval.“
„Otec?! Jako fakt?!“ zřejmě to byl pro Vanna šok, protože vykulil oči a čelist mu spadla nepřirozeně nízko.
„Začínáš být trochu drzý, Vanne, kroť svůj jižanský temperament,“ ozvala se Mirage laškovně, ale z toho tónu se dalo vyčíst i jakési varování.
Thomas překvapeně pozvedl obočí. Ten hlas slyšel poprvé, a navíc neviděl nikoho, komu by měl patřit.
„Ptal se někdo na tvůj názor, Mirage?“ procedil Vann mezi zuby, aniž by si kapitánova nechápavého pohledu všimnul.
„Jen tě trochu usměrňuji,“ opáčila Mirage se smíchem, „někdo tuhle dřinu dělat musí.“
„Už zase ty tvé hlášky,“ ušklíbl se mechanik a zahleděl se do stropu můstku, „už je znám nazpaměť, zlato.“
„To by ses divil, chlapečku,“ pískla Mirage.
„Nah, to by už ani nešlo,“ mávl blonďák rukou a zase se zaměřil na kapitána, „promiňte, nechtěl jsem vám zasahovat do soukromí...“
„V pořádku,“ uklidnil jej Thomas mírně a osmělil se zeptat na Mirage.
„Ta?“ na mladíkovi byly zjevně vidět rozpaky, „ehh...to...“
„Dovolte, abych se vám představila sama, Vann toho zřejmě není schopen,“ ujala se Mirage slova a obrazovka vestavěná do stolu se rozzářila, aby se na ní objevil obraz nějaké blonďaté dívky, „mé jméno je Mirage. Jsem vývojový, opravný a upgradeový program, jehož autor sedí před vámi a ptá se vás na věci, na které by se ptát neměl, měl – li by nějaké vychování.“
„Moc mě...těší,“ vypadlo z Landa trochu zaskočeně a podíval se na Vanna, na autora, a nestačil žasnout, „ty jsi ji...vytvořil?“
„Měla jen opravovat lodě,“ pokrčil mladík rameny, „ale dal jsem jí umělou inteligenci a ona...no, začala se učit. Teď je z ní tahle puberťačka. Ale je nechytřejší puberťačkou, jakou znám.“
„Musíš být génius, Vanne. Tohle...je úžasné! Vytvořit samostatně myslící program, je jako individuální jedinec...“ Thomas nestačil žasnout.
„On JE génius, kapitáne Lando,“ přisvědčila Mirage s hrdostí v hlase, „o tom není sporu.“
„Jaké máš Nadání...?“ pohlédl na něj Lando tázavě. Vann trochu znejistěl.
„No...totiž...“ lezlo z něj pomalu, „...to není nic moc světaborného...nic důležitého...“
Thomas nechápavě pohlédl na Mirage. Dívka se tvářila trochu starostlivě.
„Je něco špatně?“ zeptal se raději. Situace najednou vypadala jakoby otočená o 180° a naplnila se jakousi depresivní náladou.
„Jeho Nadání je Machina, kapitáne,“ ozvalo se mu za zády. Blížila se k nim volným krokem Reina. „Nerad o tom mluví.“
„Machina,“ opakoval to slovo kapitán jakoby sám pro sebe, „množství Nadaných Machinou je omezený. Díky incidentu na Systém... Ale to přeci neznamená, že by ses za to měl stydět, Vanne.“
„Ten incident na Systém jsem ale spáchal já. Kvůli mně byl vydán zákon na registrace Machiny,“ opáčil mladík trochu rozmrzele. To Landa mírně vykolejilo. No, vlastně ho to vykolejilo hodně.
„Ty?“ vydechl. Více slov se však od Vanna nedozvěděl, neboť se mladík zvedl a odkráčel za opodál stojícím Joem, který válčil s panelem na ovládání lodě (nefungujícím mimochodem už několik dní). Teď místo obsadila Reina.
Thomas mlčky hleděl na obrazovku s Mirage, která momentálně byla zobrazená i na monitoru u panelu, aby byla Vannovi pořád na blízku, a přemýšlel, co ho tady ještě vyvede z míry. Už to ani nemohl spočítat. Jeho syn, drzá Elisha, geniální mechanik, který spáchal incident na Systém a samostatně myslící program...a celá posádka nezletilých.
„Nebyla to tak úplně Vannova chyba, kapitáne,“ vyrušila jej záhadně vypadající dívka z myšlenek, „to jeho pán jej k tomu nutil. Nemohl jinak.“
„Jeho...PÁN?“ zase ho čeká nějaký šok? Kolem toho kluka je moc nevyjasněných skutečností...
„Je to Vannova soukromá věc,“ pokrčila Reina rameny, „jestli o tom chcete něco vědět, musíte jít za ním. Nejsem povolaná mluvit o něm bez jeho svolení. Není to fér.“
„Samozřejmě,“ zmohl se Thomas na přikývnutí a opřel se unaveně o opěradlo křesla. Jeho soukromá věc. Výborně, to mu ještě scházelo. Jestli pak nemá na lodi ještě nějaké uprchlé trestance? Ale o tom by se snad Zasedání dozvědělo. Rozhlédl se po palubě a zaregistroval Zena. Vůbec se nezapojoval do dění kolem něj. Neměl náhodou stejné příjmení jako Elisha?
„Elisha tu má nějaké příbuzné?“ otočil se tedy na Reinu. Dívka viditelně znejistěla a její pohled se teď stočil na stejnou osobu, o které se chtěl Thomas něco dozvědět.
„Bratr Zen,“ zamumlala.
„A?“ žádal trochu větší rozpětí informací. O Vannovi se toho dozvěděl dost, tak co má za záhadnou minulost tenhle mladík?
„Je střelec jako ona. Není příliš společenský,“ odpověděla upjatě, „od Elishy se dost liší.“
„Takže není tak...drzý?“ zadoufal Lando.
„Je spíš uzavřený, kapitáne. Moc nemluví.“
„To ty taky ne,“ pomyslel si Thomas trochu zadumaně a znovu pohlédl na Zena. Pak ho napadla další otázka: „Mají všichni na lodi nějaké Nadání?“
„Ne,“ zakroutila dívka hlavou, „Bryce je bez Nadání. Pokud za Nadání neberete věčný optimismus.“
To je tedy ta rudovlasá dívka vedle Joea. Pilotka, pokud si dobře vzpomíná. Vyhledal ji pohledem a zblejskl vedle ní Traye. Vypadali, že se spolu výborně baví. Alespoň někdo má dobrou náladu.
„A tvé Nadání?“ opět se věnoval Reině. Dívka vytáhla z kapsičky zářivý krystal, který dost připomínal kyvadélko, a položila ho na stůl.
„Jsem Proutkař,“ odvětila, „proto mám post Navigátora.“
„To je dost vzácné Nadání,“ pokýval kapitán uznale hlavou, „a co ostatní? Jaké mají Nadání?“
„Elisha je Vidoucí,“ začala s vyjmenováváním Reina a uložila krystal zpět na své místo, „Vann Machina, Bryce nemá. Joe má Energii.“
„Má Energii?“ užasle pozvedl Thomas obočí, „vážně?“
„Ano,“ kývla, „myslela jsem, že to víte...“
„Dost dlouho jsme spolu nekomunikovali,“ zakroutil Lando hlavou, ale přesto se mírně usmíval. Joe měl to samé Nadání jako on sám. Prostě se potatil.
„A co Zen?“ nadhodil. Vypadlo to totiž, že Reina už nemíní pokračovat.
„Nikdo neví,“ odpověděla upřímně, „ale jistě nějaké má. O tom mimo jiné vypovídají jeho testy. Jen jsme ještě nezjistili jaké.“
„To je dost zvláštní,“ poznamenal Lando vážně, „víte o něm vůbec něco?“
„Musíte se zeptat Elishy,“ pohodila Reina hlavou, „je jeho sestra. Měla by o něm něco vědět. Ale jestli pochybujete o jeho důvěryhodnosti, pak vás musím ujistit, že je na 100 % náš člověk a není proti Systému.“
„A kde se bere ta tvá jistota?“ nedal se jen tak odradit, „vždyť o něm nikdo nic moc neví.“
„Prostě...je to tak,“ opáčila, zvedla se a odešla k Joeovi a Vannovi u panelu.
Lando zase osaměl. To se tady stávalo nějak moc často. Zdálo se mu to, anebo proti sobě každého poštve?
„Moc přemýšlíte, kapitáne,“ zaslechl za sebou známý hlas.
„Já vím, Talo, ale nemůžu si pomoci,“ odvětil rozmrzele a obrátil se na svého známého, „vypadá to, že Deesis bude velice tvrdý oříšek.“
Mladý tmavovlasý muž se proti němu posadil a chápavě kývl.
„Všichni si v sobě něco nesou. Na jejich věk je to až překvapující,“ sdělil mu své postřehy, „ale myslím, že z nich bude dobrá posádka. Už teď mají více méně fungující kolektiv.“
„Až na výjimky,“ ušklíbl se Thomas.
„Všude je něco,“ pokrčil Tala rameny.
Thomas se usmál a sklopil hlavu. Chvíli hleděl ma své ruce a uvažoval o té neuvěřitelné shodě okolností, o osudu, který svedl po dlouhých letech jeho a Joea zase dohromady. Dává jim snad ještě jednu šanci? Je možné dohnat to, co zameškal díky své práci?
„Už jste s Joem mluvil?“ zajímal se Tala a jeho šedomodré oči si kapitána zkoumavě měřily.
„Ne,“ upřímně Lando odpověděl, „neměl jsem šanci.“
„Výmluvy nejsou vhodným nástrojem k usmíření,“ upozornil ho operátor vážně.
„Teď už na to čas bude, Talo. Já to napravím. Slibuji.“ A upřel pohled na svého syna. Shodou náhod se jejich zraky setkaly.