Melien Edhel - XLVIII. kapitola - část 2/2

Anotace: Saeros zachraňuje Lidiannu a pak jí radí kterak na Legolase... Do děje nám tu vstupuje nová postava... :-)

Sbírka: Melien Edhel

Když konečně někdy nad ránem zaslechla krátké zaklepání, bylo to pro Lidiannu hotové vysvobození. Zamířila od okna, u něhož strávila zbytek noci pozorováním krajiny, ke dveřím a vzápětí se zhrozila. Vždyť ještě není oblečená na cestu! Hlavně, že promarnila několik hodin koukáním ven!
„Okamžik!“ zavolala a pospíšila si, aby tento nedostatek napravila.
Tedy spíše se o to pokusila. Popadla první šaty, které jí přišly pod ruku, a teprve, když si je přetáhla přes hlavu, zjistila, že mají šněrování na zádech. Tlumeně zaklela. Jasně, živůtky korzetového typu velmi lichotily její postavě, ale co by teď dala za nějakou obyčejnou mikinu a nebo aspoň svetr na zip! S podrážděným syknutím se z těch šatů začala soukat zase ven, jenže se do té zpropadené věci nějak zamotala a najednou to nešlo ani jedním směrem.
Bezvadný! zavrčela v duchu. Její samostatnost teď už dosahuje takové úrovně, že už se ani nezvládne sama obléct!
Nejradši by s tím zákeřným kusem látky udělala krátký proces, jenže naneštěstí měla obě ruce spoutané nad hlavou, a tak by jí ani její dýka nebyla moc platná.
Ozvalo se další zaklepání, tohle trochu důraznější.
„Ještě chviličku!“ vykřikla poněkud udýchaně.
Začínalo jí být pořádné horko. Zatraceně! Vší silou tahala za spodek sukně a posléze docílila toho, že se s hlasitým rupnutím utrhla. Ovšem tím to skončilo.
Kdyby se mohla nějak dostat na to proklaté šněrování! Zoufale sebou zmítala, ale osvobodit se jí nepodařilo.
To snad není možný! Nejspíš tady umře hlady, zabije ji její vlastní korzet! A nebo se dřív udusí!
Znovu se pokusila vyprostit a opět bez úspěchu.
To je vážně skvělý! Tak teď tu buď může sedět a čekat, až vyhubne natolik, že ta věc konečně povolí, a nebo pozvat Saerose dovnitř, tedy za předpokladu, že je to skutečně on, kdo se k ní dobývá, a poprosit ho, aby jí pomohl. Ovšem pak bude riskovat jeho život, neboť až ji uvidí, určitě umře smíchy.
Proč se vlastně divím? ptala se Lidianna sama sebe. Už při cestě sem jsem si vykloubila kotník, uvízla v bažinách a zapadla do závěje. Nesmím také zapomenout na to, že jsem se skoro utopila v řece a pořezala se vlastní dýkou. Že na mě zaútočí oblečení bylo prostě nevyhnutelné... Krucinál! Takovýhle věci se mi teda doma nestávaly! zanadávala, ale její současnou situaci to nijak nezměnilo.
Ode dveří se navíc ozval další zvuk, tentokrát spíše zabušení. A Saerosův netrpělivý hlas.
„Lady Lidianno? Jste v pořádku?“
„Ne!“ odvětila po pravdě. „Zdá se, že jsem se nějak... zamotala...“ vypravila ze sebe a přesvědčovala se, že jí tváří hoří jen proto, že jí bylo už opravdu nesnesitelné vedro.
„Zamotala? Do čehopak?“ zeptal se Saeros nechápavě a bylo zřejmé, že stále čeká na chodbě.
„To se dost těžko vysvětluje...“ zamumlala poněkud nevrle. „Můžete mi prosím pomoct?“
„Zajisté.“
Zachytila zvuk otvíraných dveří a vzápětí překvapený nádech. Neměla mu to za zlé, dokázala si živě představit, jaký na ni musí být pohled, když tam stojí v místnosti oblečená do lehkých spodních šatů s rukama vzpaženýma a korzetem naraženým na hlavě...
„Neměl bych komorné Vaší raději zavolati, arwenamin?“ ujišťoval se Saeros zdvořile.
Musela mu dát kladné body za to, že se nesmál. Tedy aspoň ne hlasitě. To, jak se zrovna tvářil, nemohla ze své potupné pozice posoudit.
„Ne! Jednak žádnou nemám a pak už bych se z toho fakt ráda dostala!“ zaúpěla prosebně.
Aniž by ho slyšela přistoupit, najednou ucítila, jak zručně povoluje šněrování jejího živůtku, a posléze jí ho bez nejmenších obtíží sundává. Konečně byla volná! Nejistými prsty si uhladila vlasy a rozpačitě zabořila oči do země.
„Děkuji,“ hlesla.
„Ta nae saesamin, arwen Lidianna (Bylo mi potěšením, lady Lidianno). Zachraňování dam krásných v nesnázích mne těší...“ odvětil srdečně.
Vzhlédla k němu a sama se neubránila úsměvu. „Jsem ráda, že jsem si vybrala takového odborníka. Hádám, že tohle se tu stává poměrně často, ne?“ ušklíbla se vesele. Co jí taky zbývalo jiného, než to celé brát s humorem? Ta událost byla tak absurdní, že to snad ani jinak nešlo.
„Ovšem, kterak jinak bychom se my svobodní ellyn seznamovali...“ zareagoval Saeros pohotově. „Vzhledem k tomu, že komorné nemáte, arwenamin, mohu Vám služeb svých nabídnouti?“
Jeho slova jí nepřímo připomněla, že tam dosud stojí skoro nahá.
„Myslím, že teď už to zvládnu, ale díky,“ ocenila jeho snahu.
Všimla si, že Saeros je již připravený k odjezdu, jak dokládal jeho teplý plášť a meč, jenž měl připnutý u pasu.
„Omlouvám se, že ještě nejsem hotová. Netušila jsem, kdy budeme vyrážet,“ pronesla zkroušeně.
„Také ještě nikam nevyrážíme, arwenamin,“ chlácholil ji. „Pouze jsem Vám snídaně přinesl a otázati jsem se chtěl, zda již věcí sbalených máte, či zda Vám sem služebné poslati mám, by Vám s tím pomohla.“ A Saeros pokynul hlavou směrem ke stolku, na který prve odložil tác s jídlem.
Vděčně se na něho pousmála. „To je od Vás moc milé. Já... stydím se za to, ale jsem tu bez Legolase trochu ztracená...“ přiznala váhavě, zatímco si oblékala nové šaty, tyhle už se šněrováním vpředu.
„Toť pochopitelné jest, lady Lidianno. Pokud zájmu míti budete, pak Vás tu po návratu z Imladris řádně provésti mohu a s osazenstvem zdejším Vás seznámiti,“ navrhl vstřícně.
„To bych byla moc ráda. Zatím jsem tu poznala hlavně knihovnu a lorda Erestora...“ povzdechla si. Usedla ke stolku a tázavě se na něho zadívala. „Vy si se mnou nedáte?“
„Již jsem pojedl,“ odmítl její pozvání, ale byl jím příjemně překvapen. „To jste si tedy zatím mnoho zábavy neužila, pokud toho tak říci smím, arwenamin (paní má).“
„To ne,“ přisvědčila a z talíře před sebou si nabídla pečivo a kus sýra. Původně chtěla nejdřív nakrmit Astaldera, ale všimla si, že ještě spí. A nebo se prostě jen neobtěžoval zvednout hlavu. „Ale prosím neoslovujte mě pořád tím titulem, oba dva přece dobře víme, že jsem všechno jiné než lady,“ sdělila mu sebekriticky, než se pustila do jídla.
Saeros se posadil do křesílka naproti ní a chvíli ji mlčky pozoroval. Byla docela jiná, než jak si ji představoval. Vůbec ne tak chladná a povýšená jako některé ellith, které během svého života stačil poznat. Líbilo se mu, že dokáže uznat svoje nedostatky a je upřímná. Možná proto měl neustále nutkání jí pomáhat...
„Já ničeho takového nevím,“ prohlásil neochvějně. „Však pokud si toho vskutku přejete, pak Vám toho vyplním. Ovšem já neřekl bych, že si titulu tohoto nezasloužíte. Lidianno.“
„Jediné, čím jsem si ho zasloužila, bylo, že jsem se provdala za prince. A to podle mě nestačí,“ nesouhlasila s ním. Nalila si šálek horkého čaje a opatrně z něho upíjela.
„Toho jsem též jako důvodu nemínil, Lidianno.“ Tentokrát mu její jméno sklouzlo ze rtů úplně přirozeně, skoro jako kdyby jí tak říkal odedávna.
Pokrčila rameny. Na tomhle se zřejmě nikdy neshodnou, proto raději stočila rozhovor jinam. „A kdy vůbec vyjíždíme? Musím ještě najít někoho, kdo se postará o Astaldera,“ řekla a přešla k posteli, na které měla hozený svůj kožešinový kabát.
Plynule se přeorientoval na toto nové téma, že to až působilo, jako kdyby o ničem jiném předtím ani nehovořili.
„Jakmile připravena budete, Lidianno. Doprovod náš již venku i s koňmi nastoupen jest. A o Astaldera si starostí nečiňte, již zařídil jsem, by o něho postaráno bylo. Když odcházel jsem, kuchařka pro něho mísy masa chystala.“
„Cože?“ vyhrkla, zhrozená z představy, že na ni někdo čeká a ona tu zatím v klidu snídá. „Proč jste to neřekl hned?“
Spěšně na sebe hodila kabát, vklouzla do vysokých bot a během chvilky stála u dveří i se svými věcmi v náručí.
Neubránil se zasmání. „Neboť jsem chtěl, byste nejprve něčeho pojedla. A pocitu jsem měl, že kdybych Vám toho ihned sdělil, pak byste otáleti odmítala,“ prohlásil a vzal jí uzlík s oblečením, který hrozil, že jí co nevidět vyklouzne z rukou.
Nevěděla, jestli by se na něho neměla pro to zlobit, jenže si musela přiznat, že v tomhle měl pravdu. „Zdá se, že mě máte přečtenou,“ prohodila a následovala ho ven. Než začala sestupovat po schodišti do síně, zalétla ustaraným pohledem k Legolasovým komnatám. Nevěděla, co přesně očekávala, ale ty zavřené dveře na ni z neznámého důvodu působily zlověstně.
„Princ Legolas se dosud nenavrátil,“ prozradil jí Saeros jako kdyby četl její myšlenky.
„Aha...“ hlesla sklesle.
„Vy obav o něho míti nemusíte. Král za ním již včera kapitána Finroda poslal, by jeho nalezl. Já jist si jsem, že kdyby toho zapotřebí bylo, on o něho se postará,“ snažil se ji uklidnit.
Místo toho se znepokojeně zamračila. „O tom nepochybuji! To mu jde vážně skvěle!“
Saerose zarazil její nevraživý tón. „Cožpak Vám kapitán provedl, že jemu na jméno přijíti nemůžete?“
„Mně?“ Lidianna si znovu vybavila, jak s ní praštil o zem. Ale to si skutečně zavinila sama. „Mně nic, ale Legolasovi ano! Nemůžete čekat, že budu mít důvěru k někomu tak krutému!“
Saerosovi chvíli trvalo, než mu došlo, co tím mínila. „Toť kvůli trestu onomu jest, jenž on na princi vykonati nucen byl?“
„Nucen?! Neviděla jsem, že by ho k tomu někdo nutil!“ odsekla rozhořčeně.
Saeros se zastavil a otočil k Lidianně, jež se nacházela o dva schody výš. „Cožpak ve světe Vašem jste vždy jen toho činili, čeho vám po chuti bylo? Kapitán povinností svých zná a vyhnutí nebylo, leda že by se toho král sám zhostiti chtěl. Však Vy sama jste prince uhodila. Považujete se snad proto za krutou?“
„A co jiného mi tehdy zbývalo?“ zaprotestovala dotčeně.
„Toť otázky dobré jest. Však proč soudíte, že u kapitána toho jinak bylo? Ne vždy dýky, jež komus ke krku přitisknuta byla, viděti lze.“
Na to neměla odpověď.
„Zřejmě pro Vás lehčím jest kapitána z toho celého viniti. Možná proto, že svědomí tak úplně čistého nemáte...“ zauvažoval Saeros nahlas a ona zahanbeně sklonila hlavu.
„Máte pravdu. Zavinila jsem to... Jenže jsem nemohla nechat Ivana na holičkách. Je to můj přítel...“ zamumlala nepřesvědčivě. Nepředpokládala, že by to Saeros pochopil.
„Já Vás přec nesoudím, Lidianno. A po pravdě bych nejspíše téhož učinil. Nelehkým věru rozhodování toto býti muselo,“ překvapil ji Saeros svou reakcí.
Pocítila neskutečnou úlevu. A vděčnost. „Ani nevíte, jak moc pro mě znamená, že to říkáte. Zatím mě za to akorát každý odsoudil...“ postěžovala si hořce.
„Hlavně princ Legolas, předpokládám,“ prohodil Saeros věcně.
Její oči posmutněly, jako když tmavé mraky náhle zakryjí slunce. „Ano. A sotva jsme tohle překonali, už je tu zase jiný problém. A přestože se to pokouším vysvětlit, kaji se a prosím, tak mi to není nic platné.“
„Pak toho nečiňte,“ řekl jí prostě. „Nechte jeho, by za Vámi sám přišel. Jistě, lord Glorfindel nechť s ním promluví, tím se ničeho nepokazí, však Vy už se před ním neponižujte.“
Ani se neptala, jak ví o tom, že Glorfindel s tím má hodně co do činění. Zdálo se, že Saerosovi nezůstane nic utajeno.
„A co když nepřijde?“ vyslovila nahlas obavu, která ji už nějakou dobu sužovala.
„Přijde,“ prohlásil s vírou, kterou mu záviděla. „Však možná byste mu toho toliko ulehčovati neměla. Jednoduchým pro něho jest Vás na dní několik opustiti, když ví, že tu na něho v komnatě své o samotě čekáte. On výzvy potřebuje, bojovati o Vás by měl!“
Povzdechla si. „To zní moc hezky, ale co mám dělat?“
„Vy ctitele potřebujete...“
„Ctitele?“ zopakovala nevěřícně. „Vždyť veškeré mé neshody s ním se točí kolem toho, že si myslí, že mám někoho jiného!“
„Pak toho učiňte,“ sdělil jí s mírným úsměvem. „Beztak už Vás z toho obvinil. Nechť se Vám kdos dvoří a uhlídáte, kterak přístup jeho se změní!“
„Jo, tentokrát mě totiž už určitě zabije!“ vyhrkla bez rozmýšlení.
Zasmál se. „Nikolivěk. On pozná, že Vy ceny své máte a že zapotřebí Vám není tu pouze na něho čekati. Bavte se i bez něho, jezděte na vyjížďky, tančete, prostě žijte! Nechte jeho, by se tentokráte snažil!“
Lidianna mu pozorně naslouchala a uvědomovala si, že totéž jí vlastně říkal i Erestor. Zatraceně, tohle jí ani nemusí nikdo říkat, ví to nejlíp sama! Jenže jedna věc je něco vědět a úplně něco odlišného je to změnit. A to se s králem za zády a bez jakékoli podpory dělá dost špatně!
„To je všechno krásné, Saerosi, ale zapomínáte na jednu věc. Kde najít někoho, kdo by se mi dvořil? Nejsem elleth a navíc pochybuji, že by někdo dobrovolně provokoval Legolase.“
Saeros se zatvářil vítězoslavně. „Toho s dovolením mně přenechte. Já už Vám kohos pro účely tyto obstarám.“
Podezřívavě si ho přeměřovala. „Vy už snad o někom víte?“
„Možná. Překvapiti se nechte!“ odvětil tajemně.
„Počkejte!“ zaprotestovala, vyděšená rychlostí, s jakou začal uskutečňovat svůj plán. „Co když... co když mi nebude sympatický?“ namítla chabě.
„Toho bych se neobával, Lidianno. Spíše pozor si dejte, byste v přítomnosti jeho na prince svého zcela nezapomněla.“
„Nemůžete aspoň naznačit?“ naléhala. Neměla z toho dobrý pocit.
„Cožpak překvapení ráda nemáte? Však ho již za okamžik uhlídáte...“ odbyl ji Saeros a pokračoval po schodech dolů. Vyrazila za ním.
„Počkejte ještě! Znám ho?“ vyzvídala nervózně. Co když zase dělá další strašlivou chybu? Neměla by přece jen vyčkat, až jak dopadne Glorfindelův rozhovor s Legolasem? Přece jen podvádění nebyl zrovna její styl, byť by to bylo jen na oko...
„Vyloučeno není, že jste ho již někdy zahlédla...“ sdělil jí neurčitě a dvorně jí otevřel masivní dveře vedoucí ze síně na vnitřní nádvoří.
Když však vyšli ven a on jí dotyčného ellona představil, věděla naprosto bezpečně, že ho nikdy předtím nespatřila. Na někoho takového by totiž jen stěží zapomněla!
Napadlo ji, že Saeros musí žertovat. Tohle že má být její ctitel? Spíš vypadal jako ztělesnění jejích nejhorších nočních můr!