Melien Edhel - L. kapitola - část 2/2

Anotace: Dneska nám do děje vstupuje další nová postava...

Sbírka: Melien Edhel

Lidianna se pomalu vyškrábala na nohy a zlostně si oprašovala oblečení, zatímco zabodávala vzteklý pohled do zad mizejícího Rúmila. Na okamžik zvažovala, že strhne ze zad luk a vystřelí po něm, jenže pochybovala, že by se bez pomoci Valar dokázala trefit.
Procítěně aspoň zaklela. Proč jen kdy souhlasila s tak stupidním nápadem?! Teď nemá ani nápadníka a ani koně, na kterém by mohla jet! Zvažovala, jestli se vrátit do paláce a nebo pokračovat dál pěšky, když si povšimla, že se od skupiny jeden jezdec oddělil a zamířil přímo k ní.
Nejprve si myslela, že je to Saeros, a chystala se, že mu to pořádně vytmaví, jenže když ten ellon přijel blíž, poznala, že se ve svém úsudku zmýlila. A pořádně. Neboť velké modré oči zarámované hustými dlouhými řasami rozhodně nepatřily muži.
„Zdá se, že se velitel společnosti Vaší nabažil, tarien (princezno). Pokud námitek nemáte, pak Vás svezu,“ nabídla jí ta elleth vlídně.
Byla oblečená do vojenského stejnokroje a pokud se jí člověk nedíval do tváře, jistě by si ji lehce mohl splést s mužem. Přátelsky k Lidianně natáhla ruku a pomohla jí vyšplhat se na koňský hřbet. Pak počkala, dokud se její nová společnice bezpečně neusadila, než pobídla do koně do cvalu, aby co nejdříve dostihly skupinu, jež se jim mezitím ztratila mezi stromy.
„To Vás poslal on?“ zeptala se po chvilce ticha Lidianna. Snažila se sedět vzpřímeně, aby se neopírala o elleth za sebou, ale příliš se jí to nedařilo.
„Kdepak. Ale obav nemějte, on by se pro Vás dříve či později vrátil.“
Lidianna zaťala zuby, aby té dívce velice barvitě nesdělila, co si myslí o chování jejího velitele. Netušila, jestli to byla pouze šťastná náhoda, a nebo si to místo Rúmil vyhlédl, ale poté, co ji prostě pustil, dopadla do vysoké husté trávy, která poněkud zbrzdila její pád. Ale i poté, co se vyhrabala z toho bujného porostu ven, stejně stále nedokázala uvěřit tomu, co se jí přihodilo. Jistě, provokovala ho, jenže to přece nebyl důvod k tomu, aby ji skoro zabil!
„Ublížila jste si, tarien?“ otázala se vzápětí ta elleth starostlivě, když nijak nereagovala na její předchozí sdělení.
„Ne. Řekla bych, že moje ego utrpělo víc než pozadí.“
Elleth se krátce zasmála. „Toho se mi již též párkráte stalo. A klidně se o mě opřete, tarien, ať nespadnete.“
Lidianna chtěla odseknout, že normálně z koní nepadá, pokud nejede zrovna s Rúmilem, ale nakonec se vděčně přitiskla k oné dívce. A musela uznat, že je to tak mnohem pohodlnější, neboť běh tohoto koně byl dosti bujarý.
„Takže Vy jste vojákem? Netušila jsem, že Eldar mají ve svých armádách také ženy...“ poznamenala jen tak mimochodem a ke svému překvapení ucítila, jak sebou elleth trhla.
„Nu, obvyklým toho právě není. Však prosím nevykejte mi přec, tarien, vždyť nesluší se toho. Jméno mé Thíriel jest.“
„Pak mi ovšem neříkej princezno. Jsem Lidianna,“ odvětila bez zaváhání.
„Kterak si přeješ... Lidianno.“
Obě dívky se na nějakou dobu odmlčely.
„Jaké to je? Být v armádě, myslím,“ ozvala se Lidianna znenadání. Povšimla si již dvou dlouhých dýk ukrytých v pouzdrech u Thírielina pasu a napadlo ji, že by se jí třeba podařilo tuto elleth přesvědčil, jestli by s ní občas netrénovala. Koneckonců Nimloth zanedlouho odjede i s Glorfindelem a Legolas by do ní své dýky tak leda se zadostiučiněním zabodnul, což jí nenechávala příliš jedinců, se kterými by mohla své dovednosti zdokonalovat.
Thíriel chvilku její otázku zvažovala. „Zprvu tvrdé...“ odvětila nakonec. „Ellyn nejprve pobaveni jsou, když se dozví, že do řad jejich elleth pronikla. Za žert výborný to považují. Později se všeho možného učiniti snaží, by ji z vojska vypudili. Ještě že tu tehdy lady Nimloth byla, by ran mých ošetřovala.“
„Bylo to až tak zlé?!“ Lidiannin hlas zněl skoro natolik zhrozeně, že se Thíriel neubránila dalšímu zasmání.
„Nechápej mne špatně. Já neříkám, že mne jen tak zbili, když se velitel nedíval, však na cvičišti se mi velice důrazně najevo dáti pokoušeli, že na to jednoduše nemám. Když i přes to vše vytrváš... nu, pak si časem respektu a důvěry jejich získáš...“ dokončila Thíriel své stručné vyprávění, které ani zdaleka nevystihovalo útrapy, kterými si musela během výcviku projít.
„To zní jako docela dlouhý proces...“ pronesla Lidianna ne bez obdivu.
Thíriel se trochu trpce pousmála. Ani nemáš ponětí, princezničko, jak dlouhý... Nahlas ale nic z toho neřekla.
„Na to nejlepší se většinou trpělivě čekati musí...“ podotkla pouze.
„To máš asi pravdu.“
Lidianna ztichla a chvíli jen okouzleně hltala přírodu kolem sebe. Projížděli právě mezi mohutnými stromy, mezi nimiž se nad zemí pokrytou tenkou vrstvou sněhu válely husté chuchvalce mlhy. Bledý úsvit se pomalu šplhal nad horizont, aby vše zalil svým narůžovělým světlem. Bylo to vskutku krásné a poklidné ráno.
A pokud vše půjde hladce, pak je to poslední den, kdy se k ní Legolas chová tak přezíravě. Však mu Glorfindel jistě řekne pravdu a vše se opět urovná. Jenom tomu musí věřit...
Raději se vrátila zase do současnosti a se zájmem si prohlížela zvíře, na kterém jely. Byl to silný a mohutně stavěný vraník, kterého však Thíriel ovládala bez sebemenších obtíží. Na rozdíl od ní...
„Jak se jmenuje?“ zeptala se zvědavě.
„Silma. Toho po našem svit měsíční znamená,“ přeložila jí to Thíriel pohotově.
Význam jeho jména Lidiannu udivil. „Ale vždyť je černý!“ namítla.
„Obvykle ano. Však když slunce srsti jeho se dotkne, pak vyhlíží jakoby stříbrem zalitý.“
„I takhle je překrásný,“ pohladila ho Lidianna mazlivě po krku.
„Hlavně věrný. Ne jako někteří ellyn...“ řekla Thíriel téměř přezíravě.
Takovou příležitost si Lidianna nemohla nechat ujít. „Myslela jsem si, že tohle je pouze neřest lidí. Král Thranduil se vždy tvářil, že vy Eldar jste vzorem všech ctností...“ pronesla patřičně nevinným tónem.
Thíriel si znechuceně odfrkla. „On tvářiti se může, kterak jen chce. A já si beztak dál svého mysliti budu. Toho mi zakázati nemůže.“
„Nezdá se, že bys ho měla příliš v lásce...“ prohodila Lidianna zamyšleně.
„On králem dobrý jest. A velitelem též. Však čeho lady Nimloth provedl... a tobě, samozřejmě... toho mu zapomenouti nemohu. Jako kdybyste citů žádných neměly, bezohledně si jen s každým hraje pro pobavení své...“
„Nimloth o něm měla lepší mínění...“ podotkla Lidianna.
„Ovšem. Ta vždy na každém pouze toho dobrého viděla. A nebýt lorda Gildora, jen Illúvatar ví, kterak by asi dopadla.“
„Takže si nemyslíš, že by s králem mohla být šťastná?“ ujišťovala se Lidianna, protože si stále nebyla jistá, jestli se Nimloth svěřit s tím, že Glorfindel lhal.
„Nač úvah těchto? Vždyť již beztak slovo dáno bylo a za hodin pár ona s lordem Gildorem do Amanu odpluje.“
„Vždycky se dá něco udělat...“ prohlásila Lidianna neochvějně a nemohla si nevzpomenout na to, jak si Legolas i přes svůj blížící se sňatek s lady Elanor vybral ji.
„Jistě. Ovšem jest v zájmu jejím, by se něčeho činilo? Možná, že takto toho Valar zamýšleli.“
„Vy a ti vaši Valar!“ ušklíbla se Lidianna skepticky. „Člověk by měl přece svůj osud řídit sám!“
„Člověk možná. Však my Eldar jsme a život náš příliš dlouhý jest, než abychom jej bez vedení jakéhokoli žíti mohli.“
„Pak ho ale vlastně nežijete. Jenom plníte to, co si pro vás někdo jiný vymyslel,“ hlesla Lidianna, i když si byla vědoma toho, že opět riskuje rychlé sesednutí z koně.
Thíriel se kupodivu zasmála. „Já pocitu stejného měla... Proto do armády jsem vstoupila, neb toho jistě Valar pro mě nezamýšleli. Já osudu si sama utvářeti chtěla.“
„Také se ti to podařilo.“
Thíriel zachytila zvláštní podtón v Lidianniných slovech. Cosi jako touhu... lítost... závist... Něco z toho. A nebo všechno dohromady?
„A cožpak tys nedosáhla toho, oč jsi usilovala?“ zajímala se.
„Ne. Ani ve svém světě, ani tady. Možná, že prostě nemám dost silnou vůli.“
„Možná, že pouze cesty neznáš. Jeden pak snadno sejde a zbloudí. Čehožpak jsi vůbec toliko dosáhnouti chtěla, pokud dotaz můj příliš smělým není?“
„To není. Jenže potíž je v tom, že já vlastně ani nevím. Čeho tu tak asi můžu dosáhnout? Jsem jen Legolasovou hračkou, nic víc. Bez něj jako kdybych ani neexistovala…“ svěřila se Thíriel se svým trápením. Netušila, proč se svěřuje zrovna jí, možná proto, že tu nebyl nikdo jiný, kdo by si ji vyslechl. Možná proto, že doufala, že jí ta elleth dá nějakou radu, co by si měla počít se svým životem.
„Nejde přec o to, čeho dosáhnouti můžeš, však čeho dosáhnouti chceš, Lidianno. A někdy, když o to hodně usiluješ, se toho tobě podaří...“
„Jenže já nemám tolik času zkoušet to pořád znovu, Thíriel. A pak... spoustu věcí, kterých bych chtěla dosáhnout, nezávisí ani na mně...“ povzdechla si Lidianna.
Vzápětí se neubránila obdivnému nadechnutí. Vynořily se právě mezi stromy a před nimi se rozkládala prostorná mýtina pokrytá bělostnou přikrývkou, nad níž se držela silná vrstva mlhy. Slunko ji zbarvilo do nádherných odstínů růžové, fialkové a oranžové a ona od té krásy nemohla odtrhnout zrak.
Thíriel se zasmála. „A to nám Eldar vždy Edain zazlívali, že se přírodou uchvátiti necháváme...“
„Copak tobě to nepřipadá naprosto úžasný?“ zeptala se Lidianna skoro dotčeně a její okouzlení poněkud povadlo.
„Úžasné toho pouze na pohled jest... Však boj v tomto příliš příjemným není. A též bych tobě nepřála v čems podobném noci stráviti nucena býti.“
„Jsi vždycky tak praktická?“ zamračila se Lidianna lehce. Předpokládala, že tato elleth bude povahou podobná Nimloth, ale pomalu si uvědomovala, jak byla její domněnka mylná. A také poněkud arogantní. Jako kdyby Eldar byli jen věcmi, které se vůbec v ničím neliší, mezi kterými není místo pro individualitu.
„Možná. A tys vždy tak odevzdaná a pasivní?“ oplatila jí to Thíriel.
„A ty tak upřímná a neomalená?“ nedala se Lidianna.
„Tys raději, když ostatní tobě lžou? Pokud si toho přejete, tarien, pak mi toho ovšem nakažte, neb přirozeným mi toho není!“ ohradila se elleth a výsměch v jejím hlase byl jasně patrný.
„Ne... Nic takového nechci. Potřebovala bych… pomoct…“ připustila dívka váhavě.
„Skutečně?“
„Ano.“
„A tohos mi sdělila, neb pomoci té ode mne žádáš?“
„Nežádám. Prosím tě o ni.“
Thíriel chvíli mlčela. „Toho už mi zní lépe,“ řekla posléze. „A kterak bych tobě tedy prospěšnou býti mohla?“
„No… ani nevím, kde vlastně začít… Tak třeba…“

Saeros se pousmál. Pohled na ty dvě dívky zabrané v družném rozhovoru ho potěšil. Obrátil se zase zpátky, aby si jeho pozornosti náhodou nepovšimly, a obdivně se zadíval na Rúmila, vedle kterého jel.
„Tohoto se tobě vskutku povedlo. Když jsi Lidianny z koně svého shodil, já obával se všeličehos, však nyní vidím, že jsi to zcela promyšleno měl.“
Rúmil ho zpražil nevzrušeným pohledem zpod okraje své kápě. „Já shodil ji, neb jsem toho lepším shledal, než-li ji zabíti. A vzhledem k tomu, že s námi Thíriel jede, já předpokládal, že jako žena se ženy jiné ujme. Toť slabina jejich bývá, že vždy se svými soudrží, pokud jim muž příkoří nějakého způsobí.“
„Proto jsi ji s sebou vzal?“ zeptal se Saeros jakoby mimochodem.
„Nikoliv. Já s sebou ji vzal, neb bojovnicí zdatnou jest. A neb vy dva příležitostí příliš nemáte, kterak si pro sebe chvilky ukrásti.“
Saeros se opět ohlédl a jeho oči láskyplně pohladily zlatovlasou dívku za nimi. Zdála se tak sladká a nevinná… Jen on ale věděl o démonech, kteří ji sužují. On a Rúmil.
„Jsem rád, že ničeho proti vztahu našemu nenamítáš,“ pronesl Saeros vděčně.
„Pročpak bych měl? Vždyť tys život její tehdy zachránil. A ač s tím, čeho činíš, ne zcela souhlasím, ni důvodu nevidím, proč proti tomu zakročiti.“
„Vždyť ty víš, že výběru v tomto nemám…“ povzdechl si Saeros. Ani jemu se to nezamlouvalo, ale nic jiného mu prostě nezbývalo.
Rúmil přikývl. „Však hleď, nechť se toho nikdo nedozví. Král by pro toto věru pochopení neměl.“
Saeros se jen stěží zdržel toho, aby se neušklíbl. Jako kdyby potřeboval, aby mu tuto skutečnost někdo připomínal!
Znovu se zahleděl na Thíriel a jejich oči se na okamžik střetly. Její naplněné prosbami a touhou, ty jeho plné příslibů a lásky. Oběma se tam odráželo vědomí toho, že jejich tajemství nesmí být nikdy odhaleno.