Až za hrob (20.)

Anotace: ...puf...

Sbírka: Až za hrob

„Gert!“ vyhrkla jsem a dlaň mi sjela po strunách, který se bleskově zaryly do mojí kůže.
„Ááá…sakra!“ zkonstatovala Anna celkem trefně a uhnula pohledem, když se mi mezi prsty začínala brouzdat krev.
Bleskově jsem si zamotala ruku do trička, abych jí nepocákala celej pokoj a nalítla jsem rovnou do koupelny k umyvadlu. Zatímco se ledová voda smíchávala s mojí krví, opřela jsem si čelo o zrcadlo. Tohle už bylo i na mě moc. Skleněná plocha se pod mým horkým dechem mlžila, přestože jsme měla pocit, jako bych zmrzla v obrovskou citově sesypanou kru. Odlepila jsem obličej od studenýho skla a bedlivě jsem si ho prohlížela. Takhle bledá jsem už dlouho nebyla. Pod očima se mi rýsovaly podivný stíny, který tam ráno stoprocentně nebyly a vlasy jsem měla rozlítaný kolem tváří, jako bych prošla nějakým soukromým tornádem. Byla to teda docela bída už s mým zevnějškem, ale vevnitř to taky zrovna nevypadalo růžově.
I když už jsem zase byla plně při smyslech, jako ozvěna se mi vracely jednotlivý pasáže z vyslechnutýho rozhovoru a malým kladívkem mi zákeřně mlátily do posledních zbytků logickýho myšlení.
„Co se to sakra děje?!“ zavrčela jsme na svůj odraz, kterej roboticky zavrtěl hlavou.
„Jsi štít.“ odpověděl mi někdo za zády a já jsem si teprve teď uvědomila, že už nějakou chvíli nejsem sama. Na okraji rohový vany seděla paní Vrbová a se zájmem se mi dívala přes zrcadlo do očí.
„Co – cože jsem?!“ vybreptala jsem a udiveně jsem se k ní otočila, žmoulajíc zmasakrovanou dlaň v druhý ruce.
„Štít. Jsi tu, abys chránila“
„Jo…v pohodě…A koho mám chránit?“
„Co myslíš?“
„Gerta?“
„No vidíš, seš nadaná.“ zasmála se šibalsky, za což bych jí nejradši ukousla ucho, a bez nějaký delší vydejchávací přestávky pokračovala. „Čas od času se může stát, že někdo najde člověka, kterej je mu dávno před narozením určenej jako nejlepší protějšek. Stává se málokdy, že ti dva na sebe vážně narazí a dají se dohromady, nicméně, láska je nevyzpytatelná a tak existujou i takový případy.“
„Moment!“ vpadla jsem do jejího monologu celkem rázně, „takže podle vás na sebe lidi, který jsou si nějakou vyšší mocí určený prostě nenarazí?“
„No, třeba se potkaj na ulici, projdou kolem sebe, ale nepoznají se. Nezjistí, že by se jim spolu celkem pěkně žilo, kdyby to dali dohromady. Vlastně je něco podobnýho ani nenapadne.“ Rozhodila rukama a puberťácky se zachichotala.
„Takže takovej ten blábol o spřízněnejch duších se zakládá na nějaký malinký špetce pravdy…nebo ne?“ optala jsem se celkem zmateně. Hra na spříznění duší mě jako malou doháněla k šílenství. Byla jsem přesvědčená, že skončim s někým, koho bych na ulici jindy obcházela celkem širokým obloukem. S někým, kdo na mě prostě zbyde.
„Spříznění duší, pravá láska…říkej tomu jak chceš, ale je pravda, že každej z nás má jeden jedinej určenej protějšek. Není divu, že se ty lidi prostě nepotkaj. Ale když se najdou, když objeví tu lásku, kterou v sobě nesou od narození, začnou se dít věci.“ Zazubila se dost úchylácky na to, abych se začala bát sexuální přednášky z jejích rtů a roztržitě si začala podupávat nohou.
„Takže Gert…“
„Bingo!“ zařvala a ruce jí vylítly ke stropu. „Gert je tvůj protějšek, tvoje předurčení.
„Áha, takže jsme se teda našli, dali se dohromady a teď….Co se vlastně má dít teď?“ zeptala jsem se zmateně, nějak jsem nechápala, co se mi tahle vyšinutá ženština snaží říct.
„Teď jste jeden druhýmu nejen oporou, ale i štítem.“ Zářivě se usmála. Do koupelny přicupitala Anna, podala mámě lékárničku a zase se zdejchla, jakmile jí pohled zabrousil k mojí ruce. Roztržitě jsem přešla k vaně a sedla jsem si s dlaní vzůru, aby mi jí mohla paní Vrbová buď ošetřit, nebo definitivně amputovat.
„To jako…že máme jeden druhýho chránit?“
„Bože, ty seš dobře nechápavá….“ Zakroutila hlavou a nalila mi do dlaně celkem hnusně páchnoucí tekutinu, která ze všeho nejvíc připomínala ranní moč. Trochu jsem sykla a nakrčila nos, když se smrad spojil s pálením, ale nic jsem neříkala.
„Tak jinak,“ nadechla se a zalovila v lékárničce. „Ber to tak, že jsi takovej Gertův osobní antivir. Podvědomě vyhledáváš věci, nebo lidi, který by ho mohli ohrozit a pomocí svojí intuice se je snažíš buď omezit, nebo úplně zničit, chápeš to?“
„Jo, snad, až po to, že jsem antivir.“ přiznala jsem. „Takže podle vás jsem takovej malej radar na nebezpečí a kupodivu bych měla bejt schopná to nebezpečí odkráblovat dřív, než se vůbec stačí ke Gertovi dostat.“
„Jo, tak to je. Je to dar, važ si toho. Málokdo z nás potká svoje předurčení a málokdo tak dokáže chránit toho, koho podle sebe miluje.“ zasněně se zadívala do zrcadla a začala mi opatrně obvazovat ruku.
„Dar…“ zamumlala jsem, „to teda sedí, Gert je takovej dáreček a tyhle halušky taky. Můj život je jedno velký překvapení s obrovskou rudou mašlí!“
„Zmlkni!“ broukla Annina máma, „Copak ti to nedochází?! Máš možnost chránit ho a teď přišla tvoje chvíle. Anna už mi říkala, co jsi slyšela. Vypadá to, že teď musíš Gerta střežit. Jestli s ním počítáš i do budoucna, tak nemáš na výběr.“ S posledním slovem mi utáhla obvaz, zvedla se a nechala mě samotnou. V ruce mi tepalo, stejně jako v hlavě. Tohle byla teda pěkně blbá sranda! Takže já jsem na světě jen proto, že už tu na mě čekal Gert. Našla jsem ho. Dostala jsem ho, a teď ho mám nějak zachránit, jinak jsme v háji oba…no i když on asi víc… Neměla jsem tušení, kde ta jeho velká hrozba číhá, natož jak jí mám zmasakrovat. Zvedla jsem se a pečlivě jsem z umyvadla smyla i tu nejmenší kapičku mojí krve, kterou jsem našla. Když jsem scházela do obýváku, byla jsem pevně rozhodnutá zjistit, co nás vlastně čeká. Byl nejvyšší čas na pár otázek a pořádnýho panáka.