Srdce bojovnice - 102. díl

Anotace: Co slíbila Riel Amrasovi?

Sbírka: Srdce bojovnice

Zpátky do paláce jsem jela v naprostém tichu a k hovoru mě nepřiměl ani Amrasův veselý monolog. Myslí jsem byla stále u mužů, které jsme na té pavučinami opředené mýtině pohřbili, a u podivného rozhovoru s Elurínem, jehož plný význam mi dosud unikal, i když jisté podezření jsem samozřejmě měla.
„Riel, co tak posmutněle? Přece jsme zvítězili a to také díky tobě!“ snažil se mě Amras povzbudit, ale já jsem odmítavě potřásla hlavou, abych mu dala najevo, že o podobné diskuze nestojím.
„Vím, že bys večer nejraději oslavovala s někým jiným, ale budeš se muset prozatím spokojit s mou společností, tedy přinejmenším do té doby, než se Saeros navrátí. Už se těším, až mu budu vyprávět, jak jsi zvítězila nad pavoukem s klackem!“ Amras se zasmál a já měla už opravdu nezvladatelné nutkání ho skopnout z koně.
„Výborně, je tu někdo, kdo tu podívanou propásl? Možná bychom to měli předvádět během večerní oslavy pro ty, co neměli to štěstí to vidět!“ pronesla jsem ledově. Měla už jsem toho tak akorát dost. Copak nikdo z vojáků neměl v ten okamžik na starosti nic jiného, než mě pozorovat?
„Nehněvej se přece, Riel! Jeden z vojáků na to upozornil, a tak jsme se občas podívali, abychom zjistili, jak se ti vede. Naneštěstí jsme byli právě v menším obklíčení, jinak bychom ti přispěchali na pomoc. Ale tys to zvládla sama jako pravý bojovník!“
„Hm.“
„Doufám, že i když máš tak špatnou náladu, tak přijdeš večer na slavnost? Bude tam veselo, udělá ti to jistě dobře,“ snažil se mě přemluvit Amras, protože z mého výrazu nepochybně vyčetl, že na podobné veselice nemám ani pomyšlení.
„Možná,“ pokoušela jsem se ho odbýt.
„Když říkáš možná, pak to nejspíš znamená ne, co? Ale no tak, Riel, vždyť jsi jednou z nás, nesmíš tam přece chybět!“ naléhal dál.
Sekla jsem po něm nevlídným pohledem. „Víš, že dokážeš být značně otravný, Amrasi?!“
„Vím, ale většinou díky tomu získám to, co chci. A říká se tomu vytrvalý ne otravný, Riel,“ zaculil se na mě a já nemohla jinak než se také pousmát.
„Dobrá, půjdu. Pokud tedy budu ve stavu, abych vůbec někam šla. Nejspíš mě ještě předtím čeká rozhovor s princem a nemusím ti snad říkat, že má značně špatnou náladu.“
„Stejně jako ty,“ mrknul na mě Amras. „Takže mu hodláš říct, že odjíždíš?“
„Ano… asi ano… Pokud k tomu bude vhodná příležitost…“
„Co si představuješ pod tou vhodnou příležitostí?“ zeptal se mě okamžitě.
„To poznám, pokud se naskytne. Neměj obavy, Amrasi, nehodlám couvnout. Jenom tu musím ještě nějakou dobu setrvat a ráda bych opouštěla Eryn Galen poněkud lépe než-li Lórien.“
„Záleží na tom?“
„Mně ano. Chtěla bych mít nějaké místo, kam bych se mohla třeba někdy vrátit.“
„Z toho, co jsem zaslechl, jsem vyrozuměl, že i do Lórienu se smíš za jistých podmínek vrátit,“ prohodil Amras ledabyle a já se ani nezdržovala dumáním, od koho tohle zjistil. Byl prostě studnice všech možných i nemožných informací a tohle už jsem brala jako daný fakt.
„Ano. Ale nemám proč se tam vracet. Není tam nikdo, kdo by mě vyhlížel.“
„A tady snad ano?“
Přinutila jsem se usmát. „Ovšem, budeš tu přece ty, ne?“
„To ano. Pokud nakonec také nepřesídlím do Imladris. Tyhle husté hvozdy to není nic pro mě. Mám rád večerní ukolébavku, kterou tam zpívá voda, a prostory plné světla a naděje. Dnes na té mýtině jsem si jen potvrdil, jak moc nemám rád lesy.“
Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. „Myslela jsem, že jsi lesní Elda, Amrasi! Jak bys mohl nenávidět stromy? Jsou to přece naši přátelé!“
„Možná tví, ale já jim nerozumím. Mám rád moře… a veškerou vodu… Někdy sním o tom, jak se na velké lodi plavím po oceánech… Nic jiného než já, rackové a obrovská modrá plocha…“
Na Amrasově tváři se objevil okouzlený úsměv a já si teprve nyní uvědomila, kolik sil ho to musí stát, aby tomu vábení nepodlehnul. I když ho moře lákalo k sobě, on tu s námi zůstával, protože přátelství pro něho mělo zřejmě větší cenu než jeho vlastní štěstí.
Hřejivě jsem se na něho pousmála. „Pokud mi princ za trest nezpřeláme obě nohy, pak jistě na tu oslavu přijdu.“