Melien Edhel - LI. kapitola - část 2/2

Anotace: Trochu romantiky a něco víc o Rúmilovi...

Sbírka: Melien Edhel

Erestor s povzdechem odložil knihu, ze které během poslední hodiny přečetl sotva dvě věty, ovšem zato několikrát, a místo toho se napil již dávno vychladlého čaje. Nejspíš měl zavolat služebnou, aby mu přinesla čerstvý, ale on to bral jako jistý způsob sebetrýznění, a tak trpkou chuť, jež mu ulpěla na jazyku skoro uvítal.
Znovu se chopil svého svazku a nepřítomně zíral do zažloutlých stránek. Cítil se tak prázdný... prázdný a mrtvý... Zimomřivě se zachvěl a ještě více se zahalil do teplého pláště, který si přes sebe před nějakou dobou přehodil. Jenže ani ten ho nedokázal zahřát. Nic ho již nemohlo zahřát...
S odjezdem Finroda jako kdyby z jeho života zmizelo veškeré slunce a teplo... zbyla jen prázdnota a tma. A on... opuštěný a zbytečný...
Zpropadení Goblini! Kdyby nebylo jich, mohl už být dávno na cestě do přístavů a krátce nato na lodi směřující do Amanu. Tam by možná jeho duše našla konečně kýžený klid. A jeho srdce...? To bude zřejmě strádat dál…
Znovu si povzdechl a promnul si ruce, aby z nich aspoň na okamžik vyhnal ten strašlivý chlad, který se mu pomalu usazoval uvnitř těla a zarputile odmítal nechat ho na pokoji. A proč se vůbec snaží se ho zbavit? Vždyť si ani nic jiného nezaslouží! I kdyby se tu měl proměnit v ledovou sochu, nebude to dostatečný trest za jeho zbabělost. Jenom on si může za to, že je nyní sám. Odmítl Finrodovo přátelství... odmítl jeho lásku... odmítal jim dát sebemenší šanci. A proč? Jenom proto, že se styděl... že se bál... A dobře mu tak! Zbabělec jako je on, není hoden takového ellona. Je tak dobrý akorát na to, aby se poddal nepříteli výměnou za svůj mrzký život!
Pevně zaťal ruce v pěst, tak těsně, až se mu nehty bolestivě zaryly do dlaní. Jeho otec měl naprostou pravdu... Je slaboch... zbabělec... hanba své rodiny a rasy... Jeho boj diplomatickou cestou nedokázal uchránit jeho bratry před záhubou... ani jeho psa... Díky svému smyslu pro pravidla a až puntičkářskému dodržování zákonů, se připravil i o svou jedinou příležitost být vůbec kdy šťastný. Vadilo mu skutečně tolik, že by vztah s Finrodem byl nepřípustný a musel by být držen v tajnosti? Vždyť by to přece nemuselo být až zas natolik obtížné... už nyní spolu trávili dost času. A on tak zoufale toužil po tom, aby zas na svých studených rtech ucítil hřejivý dotyk těch Finrodových. Tolik si přál slyšet zase jeho hlas...
„Erestore?“
Na okamžik si myslel, že ho pouze šálí smysly, a ani se tomu příliš nedivil. Už si vůbec nedokázal vybavit, kdy si naposledy řádně odpočinul. Starosti a výčitky ho trápily natolik, že se nedokázal nerušeně oddat reverie. Byl zcela vyčerpaný... vyčerpaný, mrzutý a sám... Žádný div, že se mu služebnictvo i ostatní rádci vyhýbali širokým obloukem. A navíc právě začal zřejmě i blouznit.
„Erestor, lle tena amin (Erestore, vnímáš mne)?“
Ten hlas se ozval docela blízko a Erestor pomalu pozvedl hlavu, ačkoli nečekal, že vůbec někoho spatří. O to větší bylo jeho překvapení, když přímo před ním stál tmavovlasý ellon, který už tak dlouho zaměstnával jeho myšlenky.
„Finrode!“ vydechl a prudce se zvedl z křesla, ve kterém byl až dosud uvelebený. Nic přitom nedbal na to, že objemný svazek dopadl s velkým třeskem na zem a uvolněné listy se rozlétly téměř po celé místnosti.
Kapitán se pousmál. „Nu, já potěšen jsem, že mne dosud poznáváš, Erestore. Jen oznámiti jsem tobě chtěl, že jsem prince v pořádku do paláce doprovodil. Ač pomoci mé mu vskutku zapotřebí nebylo.“
O chvíli později se o tom Erestor mohl přesvědčit na vlastní oči, neboť Legolas vnikl pootevřenými dveřmi do jeho pracovny. A ani se neobtěžoval tím, aby nejprve zaklepal!
„Erestor, manke naa Lidianna (Erestore, kde Lidianna jest)?“ zeptal se znepokojeně a zcela přitom opomenul i pozdravit.
Erestor se zamračil. „Cožpak chůvou její snad jsem?“ Ale princův ustaraný výraz ho poněkud obměkčil. „Ona dnes zrána i s družinou do Imladris vyrazila.“
„Do Imladris? Čehožpak tam činiti chce? Vždyť místo to zakrátko téměř zcela opuštěno bude...“ podivil se Legolas.
Erestor pokrčil rameny. „Saeros tvrdil, že se ještě s lordem Glorfindelem rozloučiti chtěla...“ nabídl mu jako vysvětlení, ale nijak to nekomentoval.
Legolase tato zpráva ale pranic neuklidnila. Ba přímo naopak! Okamžitě ho napadl důvod, proč se za ním Lidianna vybrala. Jistě s ním chtěla odjet do Amanu! Tlumeně zaklel a bez dalšího slova se vyřítil ven.
Erestor za ním hleděl natolik zaskočeně, až to Finroda pobavilo.
„Já myslím, že již načase bylo, by ti dva neshody té urovnali...“ prohodil a upřeně se přitom díval na Erestora.
Ten se zmohl pouze na chabé přikývnutí.
„Nemyslíš, že i my bychom toho učiniti měli? Ačkoliv najevo jsi mi dal, že po sblížení se mnou nikterak netoužíš, já stále bych tebe rád za přítele měl. Koneckonců s kým jiným bych hodin nekonečných hrou v šachy trávil?“ pronesl s lehkým úsměvem. Vypadal zcela uvolněně a vůbec nic nenasvědčovalo tomu, jak obtížné je pro něho vést tuto konverzaci. Uvnitř něho se však vše svíralo v obavě, že ho Erestor i tentokrát odmítne.
„Máš nyní zájem o partii?“ zeptal se ho rádce téměř lhostejně. Avšak i on byl nervózní, ačkoli to na sobě nedával nijak znát.
„Jistě. Ovšem nejdříve povinností svých splniti musím a královi hlášení podati. A také bych předtím sobě koupele dopřáti měl...“ řekl Finrod sebekriticky.
Erestor se na něho zadíval téměř jako vlk na ovečku. „Král odjel... A v nepřítomnosti jeho ho já zastupuji. Tudíž hlášení svého můžeš rovnou mně sděliti...“ oznámil mu a způsob, jakým to vyslovil, nechával mnoho prostoru pro představivost.
A fantazie, ta nikdy Finrodovi nechyběla. „Tak?“ opáčil s pousmáním. Jeho nejistota se najednou docela vytratila. „Tedy nyní pod velením tvým jsem?“
„Zajisté.“ Erestor se sám sobě divil, odkud pramení jeho nenadálé sebevědomí. Možná, že byl jenom zoufalý. Možná, že už nechtěl být tak strašlivě sám. A možná byl prostě rád v dominantní pozici.
„A čehož mi tedy poroučíte, pane?“ otázal se Finrod zpod smyslně přimhouřených očí. Snažil se zůstat klidný, ale i přes své úsilí cítil, jak nad svým tělem ztrácí pomalu ale jistě kontrolu. Tedy přinejmenším nad jednou.
„Toho brzy uhlídáš. Osvěž se koupelí a pak se bez meškání do komnat mých dostav. A Finrode… setkání toho za neoficiální považuj…“ dodal mnohoznačně.
Kapitán jenom lehce udiveně pozvedl obočí, ale zdržel se jakéhokoli komentáře. Nač zbytečně pokoušet štěstí.
„Kterak si přejete, pane!“ odvětil místo toho a po drobné úkloně hlavou se odebral z místnosti.
Erestor chvíli počkal, aby měl jistotu, že na něho venku nenarazí, a pak si pospíšil, aby do jeho příchodu stihl připravit vše potřebné.

Saeros se díval na bojující dívky a mračil se čím dál tím víc. Rúmil vedle něho s uspokojením sledoval, jak v něm zloba roste a bobtná, skoro jako nějaký bouřkový mrak na obloze. Jenom byl zvědavý, jak dlouho ještě Saeros vydrží být v klidu, než svým emocím dá volný průchod. Když se ale ani za půl hodiny ničeho nového nedočkal, rozhodl se tomu trochu napomoct.
„Není-liž toho od Thíriel milé, že se lady Lidianně toliko věnuje?“ poznamenal a trochu sklonil hlavu, aby kapuce lépe skryla jeho pobavený výraz.
„Ovšem! Toť velice milé jest!“ procedil Saeros mezi zuby. Doufal, že se mu během cesty do Imladris poštěstí ukrást si několik okamžiků s Thíriel, ovšem nyní to vypadalo, že spíš ostrouhá. „Však ty ses jí věnovati měl, nikoliv ona!“
„Hm.“ Rúmil se raději zvedl z povaleného kmene stromu, na němž do té doby oba seděli. „Čehož však zmůžu, když ona, jak se zdá, společnosti její přednost dává?“
Saeros zamumlal něco, z čeho Rúmil vyrozuměl pouze ´Orčí syn´, ale jelikož byl bystrý, stačilo mu to k tomu, aby si udělal aspoň hrubou představu. Avšak stejně se svého přítele zeptal, jenom proto, aby ho pozlobil.
„Čehož jsi pravil, mellonamin?“
Saeros vyskočil také na nohy. „Že kdybys synem Orčím nebyl, pak by se toho nestalo!“
„Hm. Nu... kdož tohoto tušiti mohl...“ prohodil a znovu se zadíval na odlehlou část paseky, kde Thíriel právě předváděla Lidianně nějaký výpad s dýkami.
Bylo krátce po poledni a on se rozhodl, že je již načase, aby na chvíli zastavili a dopřáli sobě i koním trochu odpočinku, než se opět vydají dál. Míjeli zrovna příhodnou mýtinu, a tak dal povel k zastavení. Z Lidianniny tváře vyčetl, že jí to příliš po chuti není, jistě by raději jela až do Imladris bez jediné přestávky, ale přestože předpokládal, že za ním co nevidět zajde, aby mu dala svou nelibost najevo, ona to neudělala. Místo toho se ujistila, že její kůň zamířil spolu s ostatními k blízkému potůčku, aby se napojil, a pak se opět přidružila k Thíriel. To uspořádání mu zcela vyhovovalo, poslední, co potřeboval, bylo, aby se kolem něho motala nějaká prostořeká a přesto tak nejistá dívka.
Jenom Saerosovi se to pranic nezamlouvalo. „Nepředstírej, žes přesně toto po dobou celou neplánoval!“
„Nu, nač toho zapírati. Řekněme, že jsem v cos takého doufal. Ruku na srdce, Saerosi… cožpak sis vážně představoval, že bych se dívce této dvořil?“
Saeros si založil ruce na prsou. „Ovšem. A pročpak bys nemohl? Nesnaž se mi namluviti, žes již docela pozapomněl, kterak se toho činí!“
Rúmil se krátce ale o to hořčeji zasmál. „Já pochybností mám, meldir, že ona by pozorností mých ocenila. Ona spíše důvěrníka a přítele potřebuje než-li nápadníka. A navíc… kdybychom přesvědčivými býti měli, pak by pouze u slov zůstati nemohlo. A já riskovati nehodlám, že Legolas se pak od ní dozví něčeho, čeho by identitu mou prozraditi mohlo.“
Saeros nespokojeně zavrtěl hlavou. „A pročpak za nutné považuješ ji dosud tajiti? Nemyslíš si, že by lepším pro všechny včetně tebe bylo, kdybys pláště svého odložil a ke jménu svému se opět hrdě hlásil?“
Když Rúmilova ruka vystřelila a až bolestivě pevně se obemkla kolem jeho paže, jen s obtížemi se zdržel vyjeknutí. „Nikdo toho zvěděti nesmí!“ pronesl Rúmil důrazně. „Rozumíš?“ Jeho stisk ještě zesílil. „Rozumíš?!“ dožadoval se naléhavě odpovědi.
„Ovšem!“ odsekl Saeros a když ho Rúmil konečně pustit, s úlevou si třel pohmožděnou ruku. „Však mohl bys mi laskavě sděliti proč? Já jist si jsem, že mnohých by zpráva o tom, že živ jsi, potěšila!“
„Čas vhodný pro zprávu tuto již dávno pominul, meldir. Ti, jimž jsem drahým byl, ztrátu mou dávno již oplakali, a já natolik sobeckým býti nemohu, bych ran jejich opět otevíral. Vždyť jakmile tváře mé by zřeli, radost ze shledání opětovného by se rázem vytratila.“
Saeros na okamžik soucitně sevřel rameno svého přítele. „Kterak takto uvažovati můžeš?“
„Neb toto pravdou jest. Trpkou, však jedinou. Já… jsem během výpravy jedné za snoubenkou svou tehdejší zajel. V naději naivní, že by všeho jako předtím býti mohlo. Raději nechtěj znát, kterak reagovala, když kápě své jsem sejmul.“ Rúmilův hlas byl kupodivu prostý emocí, už dávno přestal své milé její chování zazlívat.
Saeros si povzdechl. Ani se té dívce nemohl divit, na Rúmilův zjizvený obličej opravdu nebyl právě nejpříjemnější pohled. Ačkoli v minulosti vyzkoušel všechny možné byliny a masti, nedokázal jeho rány zcela zhojit. A ani nikdy nedokázal pochopit, proč tak vytrvale hyzdí jeho tvář a tělo. Vždyť Eldar se obvykle zranění hojí velice dobře. Časem se ho zmocnilo podezření, že si jeho přítel během svého zajetí vytrpěl daleko víc, než o čem byl ochotný mluvit.
„Pochyb není, že tebe pobyt v Barad-dúru nenávratně změnil...“ prohodil nyní zamyšleně, skoro jako kdyby doufal, že se mu tentokrát Rúmil svěří. „Však uvnitř stále stejným jsi.“
Rúmil se pouze ušklíbl. „Tomu ni ty nevěříš, Saerosi! A pokud ano, pak hlupákem jsi! Cožpak nikdy neslyšel jsi, jakých pokusů tam na Eldar činili?! Kterak myslíš, že Orkové stvořeni byli?!“
„Orků již v minulosti jsem zřel a ty se jim rozhodně nepodobáš. Čehokoliv na tobě zkoušeli, pak zřejmě dosti času neměli, by pokusů těch až do konce dovedli. Krom jizev a vzpomínek děsivých tebe ničím nepoznamenali. Tak proč se stále skrýváš? Vždyť již dávno válek veškerých skončeno bylo, již načase jest, bys i ty život nový započal…“
Rúmil chvíli mlčel, skoro jako kdyby přemítal, co říct. Když nakonec promluvil, byl jeho tón zcela neosobní.
„My v cestě bychom raději pokračovati měli. Dny nyní krátkými jsou a pokud my na místě slušném přes noc tábořiti chceme, pak déle otáleti nesmíme.“
Saeros pochopil, že jejich důvěrný rozhovor je u konce, a mlčky zamířil ke svému koni, aby na něho opět naložil věci. Sotva však ušel pár kroků, zaslechl za sebou tichý hlas.
„Ty převelice se mýlíš, meldir… Neb války jedné dosud neskončilo…“
Překvapeně se otočil, ale Rúmil už mezitím stál u jednoho z vojáků a zřejmě mu sděloval nové instrukce. Nikdo jiný se poblíž něho nenacházel, a tak Saeros posléze usoudil, že ho pouze šálil sluch.