Pelado (0.)

Anotace: nuže...tohle je zatim jen úvod, mám takovou príma myšlenku, ale s realizací to asi plně rozjedu, až uvidim, jestli se to tu aspoň trochu zabydlí. Což vlastně znamená, že budu docela ráda za komenty... :D Takže tak.:)

Vystoupit z autíčka bylo dneska extrémně těžký. Po parkovišti se povalovalo listí, do kterýho vytrvale celou noc lilo. Zachumlaný lidi se brouzdali tim bordelem sem tam a ani se moc nezastavovali, pokud teda nemuseli sbírat z chodníku kámoše, kterej uklouznul. Další svinskej den v zapadlým a zapomenutým koutě pohraničí. Jo, Prachatice jsou Prachatice.
Znuděně jsem se proploužil davem kouřících zoufalců a bylo mi upřímně líto, že musí kvůli svojí blbosti trpět v týhle hrůzný situaci venku. Zaplul jsem do dveří školy a stáhnul jsem si z hlavy kapuci. Na schodišti sem tam posedávali vyděděnci a šprti a zírali buď do knížek a nebo na rukávy svýho intelektuálskýho roláku. Prokousal jsem se dalším schodištěm a probrouzdal jsem chodbou až ke dveřím třídy. Usadit se v zadní lavici mi nepřišlo nijak zvlášť těžký, dokud se mi nepostavil do cesty ten největší kretén, jakýho kdy mohli jiný dva kreténi zplodit.
„Ježiš, dneska ne, Romane, mám na idioty alergii a prášky proti ní jsem nechal doma.“ Protočil jsem oči, když mi padnul pohled na jeho úsměv kačera z nepovedenýho animáku.
„Cos to řek?“
„Že tě nesnáším, protože seš idiot. Konec poselství. Teď mě omluv, jdu si ustlat dozadu.“
Proklouznul jsem kolem něj, i když se mi v tom snažil zabránit položením dlaní na zeď, jako když v americkým béčkovým filmu nabaluje frajer roztleskávačku.
Dneska byl teda extrémně tragickej den. Jako by nestačila vidina odpolední bitky s Romanem, musel ještě natančit do třídy psychopaticky akční učitel s bezva plánem, jak zabít všechen volnej čas, kterej nám ještě zbejval. Bezútěšná situace si pokaždý žádá zoufalý činy, a tak jsem to po druhý hodině zabalil, uvelebil jsem se v ůtrobách mojí božský káry a opustil jsem školní parkoviště rychlostí naspeedovaný veverky.
Jen tak jsem drandil kde se dalo, volant se točil skoro sám, a tak mě ani nepřekvapilo, když jsem za půl hodinky skončil na rozmoklý lesní cestě, která vedla někam k hraniční čáře. Zalovil jsem v kapse a vytáhnul mobil. V prstech i na uchu mě zastudil jako stříbrná kulka a já měl najednou pocit, že by mi jedna taková malá kovová včelka nabídla celkem přijatelný řešení toho psychickýho svrabu, ve kterým jsem se už pár tejdnů plácal.
„Čau, máš čas?“ zahučel jsem do mobilu a druhou rukou jsem si zase přetáhnul přes temeno hlavy kapuci.
„To nevim. Je to důležitý?“
„Vždycky je to důležitý.“ Usmál jsem se. „Navíc….bych tě chtěl vidět. Nemluvili jsme spolu skoro měsíc, začínám se bát, že jsi můj ryze imaginární našeptávač.“
„To není moc lichotivý, když ani nevíš, jestli existuju, nebo sis mě vymyslel.“ řekla napůl pohoršeně, napůl pobaveně, a já věděl, že mám program na dnešní den celkem jistej.
„Kde jseš, Nathane?“
„Jako vždycky, však mě znáš, ne?“
„No, právě, někdy mám chuť utrhnout si kvůli tomu hlavu a následně obě ruce.“ zasmála se, „Za dvacet minut jsem tam.“
„Díky zlato.“ zašvitořil jsem a nechal jsem mobil zanořit zase do kapsy. Měl jsem spoustu času, než se moje společnice ukáže, a tak jsem se chvíli pachtil mokrou trávou. Bylo slyšet jen šustění kapek…teda…jenom pro lidi. Já v tom slyšel systém, tak jako vždycky. Perfektní rozložení každýho atomu vody. Bejvaly časy, kdy mi to nahánělo hrůzu…teď jsem se tim docela bavil.

Na cestě zaskřípaly kamínky a mezi stromy jen tak občas problesklo přijíždějící auto. Doloudal jsem se zpátky na cestu zrovna ve chvíli, kdy vystupovala. Byla dokonalou ukázkou našeho druhu. Jako vystřižená z učebnice anatomie….teda jen v případě, že by o naší existenci lidi věděli..což asi nehrozilo, vzhledem k faktu, že byli mimořádně nevšímavý, nebo tupý.
„Elo?“ zachraptěl jsem tlumeným hlasem, aby se náhodou nelekla. Otočila se ke mně a usmála se, ale já ten úsměv neviděl. Jediný, co jsem v tu chvíli vnímal byl klikatej krvavej šrám, kterej se jí táhnul přes celý čelo a roztřeseně klouzal po její tváři až na krk. Zmizel mi z očí pod lemem trička, ale pochyboval jsem, že někde v těch místech končí.
„A kurva…“ vydechnul jsem.
„No…taky tě moc ráda vidim, Nathane.“
„Co se ti sakra stalo?“
„Co bys řek?“ zeptala se tak trochu zahořkle a já udělal pár kroků k ní. „To byl on?“ zeptal jsem se, aniž bych si byl jistej, že chci znát odpověď. Jen přikývla, což mi bohatě stačilo. Doklopýtal jsem těch pár kroků a sevřel jí v náručí. Jsou chvíle, kdy musí chlapáctví stranou.
„Jak tě našel?!“
„Někdo mu vykecal, kde teď jsme.“
„Někdo?!“
„Nathane, já nevim, kdo to byl. S nikým z dřívějška kontakt nemám!“ vyhrkla a zoufale rozhodila rukama. „Nevěděla jsem ani co se děje. Bylo to trochu moc rychlý. Byla noc, lilo, stejně jako dneska, šla jsem domů, bylo už pozdě…“
„Já ti nic nevyčítám, Elo.“ sklonil jsem hlavu, a podepřel jsem jí dlaní bradu, abych se jí mohl podívat do očí. Ta zelená hloubka mě utápěla stejným zoufalstvím, jaký se v ní odráželo.
„Jakou měl podobu?“
„Asi puma, nebo levhart, těžko říct, moc jsem oči neotvírala. Prostě se na mě vrhla velká číča. Nakonec do tý pitomý ulice vjelo nějaký auto a on se vypařil. To bylo jediný štěstí.“
„Proč jsi mi nezavolala?!“ zeptal jsem se trochu moc dotčeně.
„Jo, abys přijel a začal vyšilovat s válkou a podobnejma kecama? Nathane, naše časy jsou pryč. Nic nám nezbylo. Ty seš moc mladej na to, abys nás všechny vedl a já jsem na to trochu moc ženská.“ Pousmála se, což jí šrám ještě trochu prohloubilo.
Ačkoli se mi to nelíbilo, měla pravdu, ale přiznat jsem to nechtěl.
„Ale my máme šanci!“ zařval jsem jí do obličeje, což jí kupodivu rozesmálo.
„Vždyť se na sebe podívej! Seš jen kluk, kterej utíká ze školy a má velký plány, který by obstály maximálně tak před sto lety! Přestaň si něco namlouvat, Nathane. My už jsme odepsaný. Šance byly, ale tos byl ještě prcek. Už z nás nic nezbylo!“
Její pesimistický věty byly jako facky. Každá udeřila na nějaký obzvlášť citlivý místo. Věděl jsem, že jsme dva poslední, kdo ještě můžou osudy ostatních změnit, ale zdálo se, že jsme to měli udělat mnohem dřív. Správná doba byla asi ve chvíli, kdy jsem se učil chodit. Blbý načasování a rasa šla do hajzlu i se všema tradicema, zákonama a podobnejma blbostma, který nakonec všechno poslaly do kytek. Kdyby někdo vedl než toho budu schopnej já, mohlo bejt všechno jinak.
Ale třeba ještě nebylo pozdě. Pořád ještě jsem věřil v naší sílu. Dohromady, stejně jako dřív, všichni společně, jeden národ, jedno tělo a jedna duše! Byl čas na velkej pokus o návrat! Byl čas svolat rod „holých zvířat“, poslední žijící členy rodiny pelado!