Forsaken - 137. díl

Anotace: Trocha romantiky v dešti nikdy neuškodí ;-)

Sbírka: Forsaken

Nejdřív jsem zvažovala, že si zas pustím comp a zkusím ještě něco vyzvědět od Nikoly, ale než jsem vůbec došla nahoru, zjistila jsem, že na to vlastně nemám náladu.
Možná, že je Petr vážně naživu a že mi ani nebyl nevěrnej, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že byl mezi náma dvěma konec. Nemilovala jsem ho, nejspíš ani na začátku našeho vztahu ne, protože jsem nikdy nepociťovala to příjemný rozechvění jako když jsem s Rielem. Jenže když člověk nemůže porovnávat, netuší, že mu něco chybí. A já byla tehdy ráda, že nejsem docela sama. A nebo jsem s ním byla spíš proto, že se líbil mým rodičům? Už jsem si ani nebyla jistá, ale nepochybně to bylo z naprosto špatných důvodů.
Přitáhla jsem si křesílko do haly až těsně k těm proskleným dveřím a schoulila jsem se v něm. Zamyšleně jsem koukala ven do zahrady na provazce vody, který se jako hadi spouštěly k zemi, a bylo mi smutno. V tu chvíli jsem si až bolestně uvědomovala, jak málo znamená život a osud jednoho člověka v tomhle velkým a bezcitným světě. I kdybych ležela tam venku mrtvá a déšť by bičoval mý bezvládný tělo, stejně by se zeměkoule kvůli tomu nepřestala točit. Všechno by šlo dál, tak jako po sobě následujou roční období, tak jako se střídá den a noc. Nic by se nezměnilo, jenom pro pár lidí, kterým na mně záleželo. Proč se vůbec člověk tolik strachuje o svůj nicotnej život? Vždyť je jenom zrnkem písku na obrovský poušti... a bylo by zapotřebí mnoha zrnek, aby se zvedla písečná bouře...
Tohle mi něco připomnělo a já se rázně zvedla z křesla a aniž bych dbala na to, že se zmáčím, odemkla jsem dveře a vyšla ven do zahrady. Okamžitě jsem byla promočená až na kůži a prameny vlasů se mi dotěrně lepily k obličeji, ale ignorovala jsem to a probrouzdala se kapkama ztěžklou trávou kousek od baráku. Tam jsem se zastavila a zhluboka jsem se nadechla. Připadala jsem si trochu absurdně, ale byla jsem odhodlaná to zkusit.
Soustředěně jsem přimhouřila oči a v mysli jsem si představila obrovskej rozeklanej blesk. Snažila jsem si ho vybavit do všech detailů... tu energii... tu sílu... To, jak pročísne oblohu, jako kdyby ji v ten okamžik roztříštil do několika střepů... Pozvolna jsem otvírala oči a snažila se tu vidinu zhmotnit. Ale ať jsem kolem sebe mávala rukama sebevíc, stejně se nic nepřihodilo.
„Jsem blázen,“ promluvila jsem nahlas a pro útěchu jsem opět sevřela mámin náhrdelník. „Riel si to musel vymyslet. Jak bych něco takovýho udělala?“
Unaveně jsem se posadila na trávník a kašlala přitom na to, že je nacucanej vodou. Víc mokrá už jsem stejně bejt nemohla. Zahleděla jsem se do země a s lítostí vzpomínala na tu včerejší večeři. A taky jsem dumala, kdy už se tu objeví Riel. Chyběl mi. A to i přes ty svý tréninkový metody.
Nacházela jsem se zrovna poblíž růžovýho keře a ta omamná vůně mě okouzlila natolik, že jsem bezmyšlenkovitě sáhla po jednom květu a chtěla ho odlomit. Sykla jsem, když se mi díky mý nepozornosti zabodnul jeden z mnoha trnů do prstu, a já radši ihned zanechala svýho barbarskýho záměru a přitiskla jsem na to poraněný místo rty. Jemně jsem vysála pár kapek krve, který se z nej vydraly, a skoro požitkářsky jsem si je vychutnávala. Pak jsem se zarazila, když jsem si uvědomila, co to vlastně dělám.
„Jsem vážně blázen!“ potřásla jsem hlavou a rázně jsem se zvedla ze země. „Blázen!“
Rozeběhla jsem se zpátky do domu, ale když už jsem byla jen pár kroků od vchodu, podklouzla jsem a svalila se přímo do náruče nějakýho jehličnanu.
Procítěně jsem zanadávala a byla jsem ráda, že není v okolí nikdo, kdo by mě mohl slyšet.
„Blbej strom!“ zamumlala jsem, když už jsem se vymanila z jeho láskyplnýho objetí, a vztekle jsem dupala dál do baráku. Za chůze jsem si ještě ometala jehličí, který na mě ulpělo.
„Blbej blbej!“ zasakrovala jsem a důrazně jsem za sebou zabouchla dveře.
Ta rána mě nejdřív úplně ochromila a mám pocit, že se mi leknutím i na chvíli zastavilo srdce. Co to...?
Zamračeně jsem se na ně podívala a překvapením se mi rozšířily oči. Protože jsem přes ně zahlídla ten stromek, se kterým jsem se jen krátkou chvilku předtím muchlovala. Tedy přinejmenším to, co z něho zbylo. Jeho horní polovina byla totiž spálená na uhel!