Forsaken - 142. díl

Anotace: Viděla Anna skutečně Smrt?

Sbírka: Forsaken

Radši jsem ještě chvíli vyčkala, abych měla jistotu, že se tu máma znovu neobjeví, a pak jsem vytáhla jeden ze svejch mnoha sešitů do školy. Aspoň podle nápisu na obalu a prvních stránek tak vypadal, zhruba uprostřed ale skrýval mý malý tajemství… Tužkou vyvedený kresby. Byl to takovej můj malej únik od reality, protože na psaní jsem talent neměla a nebyly tu žádný knihy, při jejichž četbě bych se mohla přenést daleko odsud.
Začala jsem kreslit to, co většinou… smutnou dívčí tvář s velkýma očima plnýma ještě neprolitejch slz. Říkala jsem si, že pokud budu mít někdy děti, pak jim dopřeju veškerou volnost, kterou já nemám… a taky barevný pastelky… Můj svět byl jen černobílej… truchlivej… plnej trápení… Tolik jsem si přála začít žít… poznat všechny barvy, který život nabízí… ale jak? Jak z tohohle vězení uniknout?
Ani jsem nedodělala hrubej náčrt a bez zájmu jsem sešit zase zavřela. Dneska jsem na kreslení kupodivu náladu neměla. Potichu jsem se zvedla z křesla a vyšla jsem ven na malej balkónek, kam se stěží vměstnal jeden člověk, a zadívala jsem se na noční oblohu. K mýmu zklamání bylo pod mrakem, a tak nebyla vidět ani jediná hvězdička. To zjištění mě rozesmutnělo, náhle jsem se cítila strašlivě sama, jako kdyby mě nečekaně opustil poslední přítel, kterýho jsem ještě měla. Zimomřivě jsem se objala pažema, v bílý plátěný noční košili mi nebylo zrovna dvakrát teplo, a pohlédla jsem dolů na ulici pod sebou. Bylo by to tak jednoduchý…
Nahnula jsem se trochu kupředu přes nízký zábradlí, ale stále jsem se nedokázala k tak drastickýmu kroku odhodlat. Možná taky proto, že jsme bydlely ve třetím patře, a tudíž jsem se obávala, že bych skončila pouze s nějakou zlomeninou. A to bych mámě jen stěží vysvětlila…
Když se znenadání z temnejch stínů baráku vyloupla nějaká postava, leknutím jsem sebou trhla, div že jsem opravdu nepřepadla. Přitiskla jsem se ke zdi a se zatajeným dechem jsem tu osobu pozorovala. Zdálo se totiž, že se dívá přímo na mě. Nedokázala jsem toho v tý tmě příliš rozeznat, ale vsadila bych se, že to byl nějakej muž. Nejdřív jsem si myslela, že asi venčí psa, protože jsem nechápala, co jinýho by takhle pozdě pohledával venku, jenže on byl docela sám. Dlouze hleděl mým směrem, teda aspoň mi to tak připadalo, a pak beze spěchu vztáhnul ruku, jako kdyby mě zval, abych se k němu připojila.
Nervózně jsem si olízla rty. Ne, tohle musí bejt jenom nějaká moje divoká představa! Tolik toužím mít nějakýho kluka, že už ho vidím i mezi obyčejnými stíny! Vzpamatuj se, Anno, nebo z tebe bude brzo případ pro psychiatra!
Bez toho, abych se znovu podívala dolů, jsem se vrátila do pokojíku. Nedalo mi to ale abych za sebou nezavřela dveře. Jeden nikdy neví. Bezmyšlenkovitě jsem otevřela svůj maskovanej skicák a aniž bych si pořádně uvědomovala, co vlastně hodlám kreslit, rozběhla se mi ruka s tužkou skoro sama po papíru. Teprve po chvilce jsem poznala, co ta moje nová kresba znázorňuje… Dívku v noční košili stojící na balkóně, pod kterým čekala sama Smrt!
Ztěžka jsem polkla a očima jsem se vpíjela do tý temný zakuklený postavy, kterou jsem tam vyobrazila. Vypadala hrozivě a nesmiřitelně, až mi z toho naskakovala husí kůže. Rychle jsem tu stránku vytrhla a zmuchlala, i když jsem riskovala, že sem ten hluk opět přivábí mámu.
Uvědomovala jsem si, jak iracionální ta myšlenka je, ale přesto jsem si nemohla pomoct. Možná, že jsem tam dole opravdu viděla Smrt. Uvažovala jsem přece nad sebevraždou… třeba to vycítila a přišla si pro mě. Mohlo to bejt znamení…
Rezolutně jsem potřásla hlavou, abych se těch bláznivejch nápadů zbavila. Určitě se mi to všechno jenom zdálo. Jsem akorát přetažená a potřebuju se konečně pořádně vyspat. To je všechno.
Přesto jsem tu kresbu ještě roztrhala na drobný kousky, jako kdyby mi snad jinak mohla nějak ublížit. S obavama jsem znovu vystoupila na balkón a opatrně jsem shlídla dolů. Nikdo. Mý prudce bušící srdce se trochu zklidnilo a troufla jsem si i nadechnout se. Ještě chvíli jsem tam stála a očima propátrávala okolí. Široko daleko ale nebylo jedinýho živáčka. Až na mě, bláznivou holku, co mrzne v noční košili na balkóně a honí přízraky!
Znechuceně jsem rozevřela pěst, ve který jsem až dosud pevně svírala útržky svý kresby, a zahodila jsem je. Snášely se dolů jako sněhový vločky a já se za nima trochu znepokojeně dívala. Protože i když vanul slabej vítr, ony nezměnily svůj směr ani o píď. Dopadly přímo na zem, jeden vedle druhýho… a já si i z tý vejšky nemohla nepovšimnout, že se poskládaly tak, že opět vytvořily mou kresbu. Zakuklená tvář na mě hrozivě zírala, skoro jako kdyby mi slibovala, že si pro mě co nevidět přijde.