Srdce bojovnice - 123. díl

Anotace: Hmmm... chřipka má na mě asi špatný vliv, protože je tu další dávka romantiky... :-)

Sbírka: Srdce bojovnice

Thranduil se trochu trpce pousmál. „Jsi si jistá, že nepocházíš z urozeného rodu, Riel? Takhle to zní, jako kdybys s tím měla již nějaké zkušenosti!“
„Jenom z doslechu, pane. Ale i tak je mi jasné, že bych Vás viděla ještě méně než nyní. A já bych nechtěla sedět v paláci, když Vy budete někde venku nasazovat svůj život,“ sdělila jsem mu pevně. Nejraději bych mu řekla, aby mě místo mluvení znovu políbil, ale jednak mi ta žádost připadala značně troufalá, a pak by to jen oddálilo nevyhnutelné.
„Obávám se, že tohle už je úděl ellith, Riel.“
„Ale já proti tomu po celý svůj život bojovala! Mám nyní odložit svůj luk a s rukama složenýma v klíně prostě čekat, jestli se navrátíte a nebo mi Vaši muži přijdou oznámit, že jste padl?!“ pronesla jsem popuzeně, protože tahle představa mi naháněla velký strach.
„Riel…“ Thranduil se nadechl, aby něco řekl, možná mě ujistil, že jemu se nic nemůže stát, ale nakonec mě pouze tak nějak lítostivě pohladil po tváři. „Takhle už to prostě chodí. Děláš si snad iluze, že by ti Saeros dovolil vyjet do boje, kdybyste se vzali?“
Chvilku jsem o tom přemýšlela. „Vlastně ani ne. I když nejspíš by to vypadalo tak, že by mě lord Elrond prostě nepřijal do armády. To by stačilo. Saeros by mě mohl utěšovat a přesto by docílil svého. Já ale zatím nesouhlasila s tím, že si ho vezmu. Jenom s tím, že s ním odjedu.“
„Pak bys ale byla odsouzená k tomu být po celý život sama, protože nikdo, kdo k tobě skutečně něco cítí, by nesouhlasil s tím, abys takhle riskovala svůj život. Víš, jak mi bylo, když jsem tě tam viděl ohánět se klackem proti tomu pavoukovi?“ vyčetl mi lehce a upřeně se mi přitom díval do očí.
Zdálo se mi, že je v nich dosud možné spatřit trochu z těch obav, které o mě měl. A nebo jsem si to pouze namlouvala.
„A Vy svůj život riskovat můžete?“
„Jsem ellon. Je mou povinností chránit svou zem a rodinu,“ řekl Thranduil prostě a z jeho úst to znělo skoro jako nějaká přísaha.
Ale také mi to neodbytně připomnělo jednu smutnou skutečnost. Že já mu žádnou rodinu dát nemohu. V duchu jsem zaklela. Jak je možné, že mě tohle nenapadlo dřív? Vždyť Thranduil byl následníkem trůnu, zplodit dědice pro něho bylo nesmírně důležité. A jak mi předtím sdělil Amras, tak přesně tohle od něho očekával i Oropher. Krk se mi najednou stáhnul, jak jsem se snažila polknout trpký smotek pravdy. Že můj sen o nás dvou není ničím víc než pouhým snem. A tak to musí zůstat.
„Já… zvážím Vaši nabídku, pane, slibuji. Ale nyní byste měl již jít. Nebylo by vhodné, aby Vás tu někdo spatřil. Mohli bychom tak zavdat příčinu k pomluvám. Navíc máte v síni hosty, kterým byste se měl nepochybně věnovat,“ promluvila jsem tak klidným hlasem, jak jsem jen dokázala. I když jednou nebo dvakrát jsem se přitom trochu zajíkla.
„Působivý proslov, Riel. Ale já nyní nikam nepůjdu. Ne teď, když tě konečně mám tam, kde jsem si přál,“ pronesl princ zatvrzele.
„Co hodláte udělat?“ otázala jsem se s lehkými obavami. Nebála jsem se toho, že by mi mohl ublížit, jenom toho, že bych mohla podlehnout tomu pokušení. Protože Thranduil dokázal být velice přesvědčivý.
„To, co jsem měl udělat už dávno…“ zamumlal a bez dalšího varování mě začal opět vášnivě líbat.
Věděla jsem, že bych se měla bránit, ale nenašla jsem k tomu dostatek sil. A zakrátko jsem tu myšlenku pustila z hlavy docela. Protože jestli poprvé byl jeho polibek dech beroucí, tak tenhle byl ještě smyslnější. Bylo zřejmé, že Thranduil je pevně odhodlaný přimět mě ke kapitulaci.
Jeho jazyk byl jako horký šíp, jenž si propaloval cestu až někam do mých útrob, kde zažehnul neovladatelnou touhu, a jeho zuby, kterými občas jemně dráždil můj spodní ret, mě téměř přiváděly k mrákotám. Mlhavě jsem vnímala, jak mi zajíždí rukou pod košili, a když jeho šikovné prsty našly mou bradavku a zkušeným hlazením ji brzy přiměly postavit se do pozoru, nemohla jsem už zadržet vzrušené zasténání. A nebo za to mohly Thranduilovy boky, které se žádostivě otíraly o mé v náznaku toho, co nás očekává? Ať to bylo jakkoli, byla jsem naprosto ztracená.
A proto když o něco později přestal princ na okamžik pustošit má ústa a znovu se mě zeptal, zda chci být jeho, nemohla jsem jinak, než roztřeseným hlasem souhlasit.