Srdce bojovnice - 127. díl

Anotace: Copak chce Riel po Lindirovi...?

Sbírka: Srdce bojovnice

„Tak?“ opáčil Lindir a značně nepřátelsky si mě přeměřoval. „A pročpak bych ti měl pomáhat?“
„Protože jste sám říkal, že bude pro všechny nejlepší, když odjedu. A přesně to mám v úmyslu,“ prohlásila jsem, nicméně se nezdálo, že by ho to nějak obměkčilo. Spíše naopak.
„Takže to, co jsi celou noc prováděla s princem, bylo jen takové malé loučení?!“ zeptal se mě tak ostře, že jsem sebou bezděčně trhla.
„Ne, to byl spíš jeho způsob, jak se mě snažil přesvědčit, abych zůstala!“ odsekla jsem nasupeně, ale tak docela čisté svědomí jsem přitom neměla. Možná proto jsem si pro jistotu založila paže na prsou.
„Ovšem! Tys byla pouze pasivní obětí, že?! Možná bych ti to uvěřil, ale to bych nesměl mít ložnici bezprostředně vedle té tvé a také bych nesměl znát Thranduila! Protože on rozhodně nemá ve zvyku brát si ellith proti jejich vůli!“
„Já jsem přece neřekla, že to bylo proti mé vůli... On byl... velmi přesvědčivý... a neodbytný...“ snažila jsem se mu své selhání odůvodnit.
„Jistě, to on dokáže být! Ale nechápu, proč sis s tím přišla stěžovat zrovna za mnou!“
„Protože odsud potřebuji zmizet... ještě dnes... A Vy jste jediný, kdo mi může pomoci.“
Lindir se zatvářil znechuceně. „Thranduil je můj přítel, proč bych to měl udělat?! Připadá ti snad čestné takhle utíkat?! Minimálně mu dlužíš nějaké vysvětlení!“
„To ne... Vy to nechápe... On... on si mne chce vzít!“ vyhrkla jsem.
Na Lindira ale tohle přiznání neudělalo žádný dojem. „Já to vím. Vyjevil mi svůj záměr včera před slavností. Sice to neschvaluji, ale budiž. Naprosto ale nechápu, co tě na tom tak vyvádí z míry. Ellith většinou neutíkají, když je princ požádá o ruku. Spíš začnou usilovně přemýšlet, jaké šaty si nechají ušít na svatbu.“
„Já si ho ale vzít nechci!“
„Ne?“ Lindir vypadal překvapeně. „Jsou i horší partie, to tě ujišťuji!“
„To nepochybně ano, ale tady nejde o něho nýbrž o mě. Já... nemohu... prostě ne, věřte mi! On si to ale nenechá vymluvit! Musíte mi pomoci... Tohle nesmí dále pokračovat! Vždyť on... má své povinnosti... A král mu již někoho vybral... Navíc copak vyhlížím jako nějaká princezna?!“
Lindir si mě důkladně prohlédl od hlavy až k patě a pak pokrčil rameny. „Viděl jsem už horší. A hlavní přece je, že je s tebou Thranduil šťastný! Přinejmenším před chvíli, když jsem s ním hovořil, vyhlížel náramně spokojeně!“
„Tak to jste byl Vy? Řeknu Vám, že po probdělé noci bych ocenila jemnější probuzení než to Vaše kopání do dveří!“ vytkla jsem mu mírně.
„Ano? Zapomínáš ale na to, že já se kvůli Vám dvěma také skoro nevyspal!“
Lehce jsem zčervenala. „Nyní přeháníte...“ zamumlala jsem, ale raději jsem zabořila pohled do země.
Lindir chvíli mlčel, zřejmě dumal, jak se v této situaci zachovat. „Přistup a posaď se ke mně!“ vybídl mě posléze, i když to znělo dosti neochotně.
Bez námitek jsem uposlechla a prosebně jsem na něho upřela oči.
„Nyní mi laskavě vysvětli, proč nemůžeš Thranduilovu nabídku přijmout! Měl jsem pocit, že ti na něm celkem záleží! A nebo se mýlím?“
„Nemýlíte,“ ujistila jsem ho. „A právě proto musím odjet!“
Lindir nevěřícně potřásl hlavou. „A to je tvým zvykem nejprve s dotyčným ellonem strávit celou noc, než ho opustíš a vyhlédneš si novou oběť?!“
Ta slova byla jako ostrý políček. Horší. „Tak to přece není! I když se to tak může zdát, tak nejdu s každým!“
„No jistě! Ty chodíš jenom se svými veliteli!“
„To není pravda!“ ohradila jsem se okamžitě.
„Ovšem, zapomněl jsem na chudáka Saerose! A možná i pár dalších, že?!“ prohodil Lindir ledově.
Zahanbeně jsem sklonila hlavu. „Ne vždy to bylo z mé vlastní vůle!“ hlesla jsem tiše.
„Poslyš, mně na tom v zásadě nesejde! Jediný, o koho mi v tomhle případě jde, je Thranduil! Takže mi teď buď hned vysvětlíš, proč musíš tak naléhavě odjet, a hleď, abys pro to měla hodně dobrý důvod, a nebo se odsud okamžitě kliď!“