Melien Edhel - LIV. kapitola - část 2/2

Anotace: Gildor prozradí Nimloth cosi překvapivého... A Lidianna spatří něco, co ji znepokojí... A jako hudební tip: The Offspring: Fix You.

Sbírka: Melien Edhel

Nimloth také sklouzla z Losarrnova hřbetu dolů, ale nedokázala se přimět k tomu, aby Gildora následovala. Raději zůstala stát na místě a čekala, až se znovu objeví. Hlavou se jí přitom honily značně znepokojivé představy, připadalo jí, jako kdyby tohle místo bylo živé… dýchalo… a nenávidělo… V náhlém impulzu poklekla a přitiskla dlaň na dokonale suchou hlínu před sebou. A ihned polekaně ucukla, když zjistila, že je značně teplá. Žádný div, že na ní neulpěla ani jediná sněhová vločka!
Rychle se zvedla a úzkostlivě se přitiskla k Losarrnovi, jehož blízkost ji aspoň trochu uklidňovala. Jeho poplašené frkání jí však prozradilo, že její obavy plně sdílí a ani jemu se tu nijak zvlášť nelíbí.
„Gildore?“ zavolala Nimloth tiše ale přesto naléhavě.
Až dosud jí bylo v lordově společnosti příjemně, během několika zastávek, které si dopřáli, mu svou přízeň dokonce projevila několika polibky a na jeho vyzvání mu začala tykat, ale ani kvůli němu nehodlala strávit noc v této pekelné díře!
Naštěstí se Gildor brzy vynořil z útrob domu.
„Čehož se přihodilo, Nimloth?“ zeptal se jako kdyby ani nezaznamenal úzkost v jejím hlase a přešel ke svému koni, aby z něho sundal své věci.
Pospíšila si za ním a položila mu ruku na paži. „Počkej přec. Jistě tu skutečně nocovati nehodláš či ano?“
Otočil se k ní s nechápavým výrazem ve tváři. „Místa lepšího tu široko daleko nenajdeš. A já tebe ochráním, i kdyby se tu Sauron sám objeviti měl.“ Sebevědomě se pousmál. „Přec bys pověrám nevěřila, má krásná Nimloth?“
Natáhnul ruku a s naprostou samozřejmostí si omotal kolem prstů silný pramen jejích vlasů a přitáhnul si ji za něj blíž k sobě. Ne že by k tomu bylo zapotřebí nějaké hrubé síly, její povolnost podobné surovosti zcela zamezila.
„Ať již tobě Glorfindel čehokolvěk učinil, opakovati se toho nebude, rozumíš? Nyní se mnou jsi a já toho nepřipustím.“
Nimloth si říkala, že by proti jeho slovům měla protestovat, přece jen nebyla nějaká bezbranná květinka, ale pak to nechala být. Jednak Glorfindelovi se opravdu ubránit nedokázala a pak... bylo tak příjemné mít vedle sebe někoho, kdo se o ni v případě potřeby postará. Někoho jiného, než byl její bratr, aby byla přesnější. V náhlém popudu se vtiskla do jeho náruče a vychutnávala si hřejivý komfort, který jí jeho tělo ochotně nabízelo.
Gildor ji bez zaváhání přivinul k sobě a chvilku setrvali v těsném objetí, než se Nimloth vzpamatovala a vymanila se z jeho sevření.
„Dobrá, pokud tu nocovati chceš, nechť tedy po tvém jest. Avšak nemyslím si, že bych tu usnouti mohla. Místo toto mne obavami naplňuje…“
Gildor se na ni soucitně zadíval. „Ačkoli úsudku tvého znevažovati nechci, lisse´amin (drahá má), přesto se domnívám, že obavy tvé důvodu zcela jiného mají. A nebo se mýlím, když hádám, že od události jisté ty zásadně se svíčkou zapálenou usínáš?“
Nimloth se nejprve nadechla, aby tohle obvinění rezolutně popřela, ale nakonec se přinutila do značně křečovitého pousmání. „Ty pravdy máš. Však kterak tohoto víš?“
„Kterak jsem již prve řekl, pouze hádám, Nimloth. Ty divila by ses, kolik toho z náznaků a gest vyčísti lze…“
„To abych v přítomnosti tvé opatrnou byla!“ prohodila s rozpačitým zasmáním.
„Toho zkusiti můžeš, však já nemyslím, že by tobě toho příliš pomohlo. Oči tvé toho až příliš vyzradí, ačkoli uznati musím, že občas se tobě i mne zmásti podaří. Ovšem málokdy na dlouho…“ sdělil jí Gildor a Nimloth nevěděla, jak na tohle jeho samolibé prohlášení reagovat. Měla to brát jako varování? Nebo snad výhružku, aby se mu nepokoušela nikdy lhát? A nebo to byla pouze nevinná poznámka?
„Dnes v noci svíčky žádné potřebovati nebudeš, neb tu budu já, bych tebe před temnotou ochránil, rozumíš?“ oznámil jí vzápětí a jeho starostlivý tón okamžitě veškeré její pochybnosti rozptýlil.
Vlastně už ani netušila, jak ji takový nesmysl mohl napadnout. Vždyť Gildor od začátku nedělá nic jiného, než že se o ni stará, a to mu chce zazlívat? Copak už docela přišla o rozum? To už nedokáže vůbec nikomu důvěřovat? Ani těm, co to s ní myslí skutečně dobře? Tohle musí přestat, jinak je jejich svazek už předem odsouzen k záhubě. A skončí to hned teď!
„Ano,“ přisvědčila odhodlaně a s upřímným úsměvem vsunula svou drobnou ruku do Gildorovy dlaně.
Pevně ji sevřel a neochvějným krokem ji vedl do ruiny domu, kterou prve prozkoumával. Těsně před vchodem se ještě zastavil a než se tomu Nimloth mohla vůbec začít podivovat, popadl ji bez jakéhokoli varování do náruče.
„Dovol mi tebe přes práh přenésti, bych si toho na panství své nacvičil…“ pravil a představa toho, jak si ji podobným způsobem ponese do své ložnice, zbarvila Nimlothiny líce do okouzlujícího narůžovělého odstínu.
„Ničeho jiného už si procvičovati nepotřebuješ?“ otázala se, když ji uvnitř opatrně postavil na nohy. Ale ani tehdy ho raději nepouštěla z těsného sevření svých paží, jako kdyby se obávala, že by se jí jinak okamžitě ztratil v té dusivé tmě, která je obklopovala.
„Možná…“ prohodil Gildor zamyšleně a o chviličku později ucítila Nimloth na svých rtech letmý dotyk těch jeho.
Povolně je rozevřela v němém pozvání, ale on ho kupodivu nepřijal. Namísto toho ji láskyplně pohladil po vlasech.
„Však až jindy. Nyní ty sobě před cestou další raději odpočiň, zdá se, že to již dávno jest, kdys naposledy do říše Lórienovy zavítala…“ řekl a jemně leč rozhodně sundal její ruce ze svého krku. „Já za okamžik krátký navrátím se. Pouze pro přikrývky a jídlo dojdu a o koně se postarám.“
„Já s tebou půjdu. Alespoň toho ve dvou rychleji zvládneme,“ nabídla se Nimloth ihned, především proto, aby tu nemusela zůstat docela sama.
Kousek od sebe zaslechla Gildorův nespokojený hlas. „Kterak myslíš. Však jednou se strachu svému přec jen postaviti musiti budeš, neb mne všude provázeti nemůžeš.“
„Já si toho vědoma jsem,“ povzdechla si poněkud zahanbeně. „A slibuji, že tak co nejdříve učiním.“
„Co nejdříve je nyní, Nimloth,“ připomněl jí Gildor nesmlouvavě. „Čehož se tolik obáváš? Tma přec živou není, nemůže tobě ublížit.“
„Mám strach, že… mne docela pohltí…“ vypravila ze sebe s obtížemi, neboť jí nebylo vůbec příjemné o tomto hovořit. Ale připadalo jí, že mu nějaké vysvětlení dluží. „Obávám se, že již nikdy více světla nespatřím… ztratím se v ní a již nenaleznu cesty ven…“
„Ty strachu ze smrti máš, Nimloth,“ zkrátil její zpověď Gildor. „Ale smrtí cesta tvá přec nekončí. Smrt pouze dveřmi k životu dalšímu jest… Cožpak toho tobě Glorfindel nevysvětlil?“
„On o tomto nerad mluví… A nikdo jiný se zkušeností podobnou v Edheldoru není…“ zamumlala neochotně.
„Já na temnotu odlišně nahlížím. Ona spojencem mým jest. Tolikráte plášť její mě skryl, když jsem se v ohrožení života nacházel. A pod ochranou její jsem úkolů svých lépe plniti mohl. Jsme přáteli… ona a já… A já nedopustím, by ona tobě ublížila.“
Nimloth fascinovaně naslouchala a nemohla se ubránit pousmání. „Ještě okamžik a já nejspíše žárliti začnu…“ pronesla ve snaze trochu odlehčit situaci.
K její úlevě se Gildor tlumeně zasmál a bez dalších námitek ji vedl zase ven. Kráčel zcela sebejistě, jako kdyby se i v té tmě dokázal naprosto přesně orientovat, bez jediného zaváhání či klopýtnutí. Možná, že mu temnota opravdu byla nakloněná.
Jakmile se mohla Nimloth opět nadechnout čerstvého vzduchu, cítila se hned o mnoho lépe. I když se jí zdálo, jako kdyby se tu kolem stále ještě vznášel štiplavý kouř ze spáleného dřeva. A nebo to byl jen výplod její představivosti? Aniž by vlastně toužila znát odpověď, zamířila spěšně k Losarrnovi, který její návrat uvítal jemným žďuchnutím. Konejšivě ho poplácala a pospíšila si, aby z něho bez dalšího meškání sundala veškerý náklad a vytřela ho do sucha slámou, kterou s sebou vezl Gildor ve vaku právě pro tento účel a více než ochotně se o ni podělil.
„Je zřejmé, že s tímto již zkušeností jistých máš,“ poznamenal od svého koně a se zájmem pozoroval počínání své nastávající.
„Tys tím pohoršen?“ otázala se Nimloth, zatímco přehazovala Losarrnovi přes hřbet deku.
„Vůbec ne. Kdo se o koně postarati nedokáže, ten by na něm jezditi neměl. A lhostejno mi přitom jest, zda se o ellona či elleth jedná.“
„Těší mne, že na tomto se shodneme,“ oddechla si Nimloth. „Ty tušení nemáš, kolikrát jsem si za toto od bratra svého výtek vysloužila. Však pověz mi… Čehož jsi vůbec činil, než-li ses kapitánem lorda Elronda stal? Komu jsi sloužil? Kde jsi žil?“ pokoušela se zjistit něco víc o ellonovi, kterého si měla zanedlouho brát.
Namísto odpovědi vzal Gildor oba jejich kožené měchy na vodu a mlčky přešel ke kamennému korytu, jenž stálo opodál a do kterého se zachycovala dešťová voda. Z větší části bylo zakryté těžko deskou, aby se dovnitř dostalo co nejméně nečistot, ale její odsunutí nečinilo urostlému kapitánovi žádné větší potíže. Teprve když naplnil měchy a Nimloth k němu na jeho pokyn přivedla koně, aby také uhasili svou žízeň, se k její otázce vrátil.
„Já se v osadě malé narodil a tam jsem také vyrůstal. Jména jejího by tobě jistě ničeho neřeklo, neboť takových tehdy na desítky bylo. Jednoho dne vesnicí naší lord Elrond s družinou projížděl a já se tehdy osmělil a jeho se dotázal, zda by mne do služeb svých nepřijal. A on souhlasil. Od doby té jsem rozkazů jeho plnil a když se on do Amanu odjeti rozhodl, následoval jsem ho. Za věrnost mou mi tam pak titulu kapitána svého udělil. Toť vše,“ dokončil své stručné vyprávění.
„Tedy jsi v Imladris žil…“ konstatovala Nimloth překvapeně.
„Tak jest.“
„Zvláštní,“ zamračila se lehce. „Já i bratr můj jsme tam též po yény dlouhé žili a přec jsem si jista, že jsem tě nikdy předtím nestřetla. Ni Glorfindel se nezmiňoval, že by tebe odtamtud znal...“
Gildor se jejímu podivu pouze pousmál. „V tom záhady není. Já vojákem tehdy nebyl, bych bratra tvého osobně střetnul, i když jsem ho samozřejmě několikráte zahlédl a o činech jeho se tehdy ostatně ani neslyšeti nedalo. A tebe… jsem pouze z povzdálí obdivoval… Krásu tvou… a ušlechtilost…“
„Nyní však žertuješ!“ obvinila ho Nimloth popuzeně, neboť si myslela, že si ji akorát dobírá.
„Nikolivěk,“ ubezpečil ji Gildor a zálibně přejel po její tváři. „Já povětšinou na cestách byl, však když jsem se do Imladris navracel, vždy doufal jsem, že tebe opět zřím.“
„Proč o tomto jsi mi nikdy předtím neřekl? A proč jsi tenkrát…“ Nimloth se stydlivě odmlčela.
„Proč jsem se o tebe tehdy neucházel?“ odtušil její otázku Gildor. „Neb naivním natolik jsem nebyl, bych doufal, že by nabídky mé lord Glorfindel s nadšením přijal. On nápadníků urozenějších a v boji zkušenějších odmítl a kdo jsem byl já, bych mezi nimi obstál? A ničeho jsem tobě neřekl, neb pravděpodobným nebylo, že sis mne tenkráte vůbec povšimla.“
„V tom pravdy máš… Však mrzí mne toho…“
„Mě nikoliv. Neb víra v to, že jednou konečně mou se staneš, mne neustále kupředu hnala. A za to, čím dnes jsem, tedy částečně i tobě vděčím.“
Nimloth užasle potřásla hlavou. Stále jí to připadalo natolik neuvěřitelné, že napůl očekávala, že se Gildor začne zničehonic smát a konečně přizná, že si tohle všechno vymyslel. Ale on zůstával naprosto vážným.
„Kterak sis však jist býti mohl, že se mezitím neprovdám?“ vrtalo jí hlavou, neboť nechápala, jak mohl Gildor tak klidně odplout s Elrondem, když měl o ni zájem.
„Já jist si nebyl, však starostlivost bratra tvého leccos napovídala…“
„Však proč ses vyslovil až nyní? Vždyť jsi toho již dříve učiniti mohl!“ podivovala se dál.
„Věcí některých uspěchati nelze, Nimloth,“ vysvětloval jí se shovívavostí někoho o dost staršího. „Vždyť pokud se nemýlím, tak až donedávna ses svazku jakémukoli zarputile bránila.“
„A tohle od bratra mého máš či od lorda Elronda?“ vyprskla dotčeně, neboť se jí nezamlouvalo, že někdo probírá její soukromí jí za zády.
„Toho jsem ze slov tvých odtušil, Nimloth. Avšak přiznati se tobě musím, že jsem lorda Elronda v záležitosti této o radu požádal. Koneckonců se mu ruku lady Celebrían získati podařilo, což jistě též úkol nemalý byl.“
„Zdá se, že Valar vskutku kroků tvých vedli,“ pronesla Nimloth, dosud lehce otřesená tímto novým poznáním.
„Valar?“ opáčil Gildor téměř posměšně. „Nu, i tak by se toho říci dalo…“

Lidianna se s trhnutím probrala a zmateně zamžourala do téměř neproniknutelné tmy, která ji obklopovala. Ve slabém světle skomírajícího ohně však nebylo možné nic rozpoznat. Nejprve si ani nebyla jistá, co ji vlastně probudilo, dokud se ten kradmý zvuk neozval znovu. Něčí kroky! Čím déle však naslouchala, tím méně věřila tomu, že patří někomu ze zde přítomných Eldar. Spíš si velice živě představovala čtveřici měkkých tlap nějaké velké šelmy...
„Saerosi?“ hlesla a obrátila se k mladému léčiteli, aby se ujistila, že to zaznamenal taky. Jenže on tam nebyl! Pouze zmuchlaná deka naznačovala, že vedle ní kdysi ležel.
Znepokojeně se rozhlédla kolem. Kde jen může vězet?! A kde je voják, který měl strážit jejich spánek?! Připadalo jí, že se ty kroky ještě přiblížily a ona raději zatajila dech, aby na sebe neupozornila. Ale stejně jí připadalo, že se tlukot jejího srdce rozléhá až příliš hlasitě po okolí.
„Saerosi?“ zkusila to ještě jednou, tentokrát o poznání tišeji, nicméně ani nyní se jí nedostalo žádné odpovědi.
A pak náhle zachytila nějaký pohyb na okraji lesa.
Ztěžka polkla. Tohle se jí vůbec nezamlouvalo. Saeros pro ně vybral takové místo, aby jí dopřál aspoň trochu soukromí, za což ho nyní v duchu proklínala. To tu rovnou mohla být docela sama! Samozřejmě, že kdyby začala hlasitě křičet, pak by k ní někdo nepochybně přispěchal, ale ona se zdráhala něco takového udělat. Co kdyby tam mezi stromy vůbec nic nebylo? Nehodlala snášet posměch za to, že se bojí obyčejných stínů!
Navíc… copak je už natolik nesamostatná, že potřebuje někoho dalšího, aby se podíval pod její postel, jestli tam náhodou nečíhá bubák? Tohle přece zvládne i sama, ne? Thíriel by to jistě zvládla… I když Thíriel by v prvé řadě ani neviděla důvod proč se plašit.
Aniž by si to plně uvědomovala, tato elleth se pro ni za ten krátký čas, co ji znala, stala jakýmsi vzorem. Pravda, obdivovala také Nimloth, ale ta měla život díky svému bratrovi přece jen o poznání jednodušší, tedy přinejmenším dle jejího soudu.
A pak… jaká lepší příležitost než tato, aby sama sobě dokázala, že se z ní za tu dobu, kterou zde strávila, opravdu nestala rozmazlená princeznička? Nerozmýšlela se dlouho, snad proto, že se obávala, aby to předem nevzdala. Prostě jen popadla svou dýku, kterou si pro všechny případy nechala prozřetelně nadosah, a vyrazila opatrně k lesu.