Až za hrob (25.)

Anotace: Maia, Gert a trocha řevu...á bože...asi jsem z něj právě udělala pěknýho parchanta... :D

Sbírka: Až za hrob

"Maio?“ ozval se někdo těsně u mýho ucha trochu zlomeným hlasem. Vypadalo to, že ten dotyčnej skuhrá moje jméno už jen tak ze zvyku v pravidelných intervalech. Na čele mi přistály teplý prsty a neurčitě mi shrnovaly vlasy z kůže. Bylo mi strašný horko, jako by na mě pražilo sluníčko několik hodin v kuse a vysoušelo mě jako ještěrku na kameni.
„Tak už se prober, vílo…“ zaznělo do ticha naléhavě a já jsem s velkým sebezapřením otevřela oči. Chvilku mi trvalo, než jsem s konečnou platností zaostřila na Gertovu tvář, vznášející se asi milimetr od tý mojí. Rychle jsem se odtáhla. Podobnost mezi Gertem a jeho otcem mě začínala pomalu ale jistě děsit. Jak mám milovat člověka, kterej vypadá skoro stejně jako tvor, kterýho nenávidím?!
„Díky Bohu! Vyhrkl a přitáhnul si mě do náruče.
„Díky Jehovovi.“ Opravila jsem ho s úsměvem a bavila jsem se jeho nechápavým zamrkáním. Na zádech mě tlačilo něco pekelně tvrdýho, a tak jsem se vymanila z jeho sevření a zapátrala, co mi to tak pěkně demoluje páteř. Kupodivu to byla Gertova ruka od lokte až k prstům zakuklená v dokonale svítivě čistý sádře.
„Cos blbnul?!“ vyhrkla jsem a potlačila jsem smích, kterej mi šplhal do krku, jako úponky jedovatýho břečťanu.
„Vymáznul jsem se v autě.“ zamručel celkem neochotně a skrabatil čelo.
„A kdys to stihnul?“
„Když mi Klára volala, že jsi omdlela a nemůže tě nijak probrat. Jel jsem zpátky, a když jsem tě vezl sem, jel jsem na kruháči trochu moc rovně…Spíš jsem ho projel přímo, jenže uprostřed byl nějakej šutr, nebo co, no a já to do něj napral.“
Začínaly mi cukat koutky. Ten blbeček se dokáže obstojně odkrouhnout sám, takže Filipovo snažení nejspíš přijde vniveč, což mi bylo upřímně líto. Už jsem to nevydržela a škodolibě jsem se zachechtala. Vzápětí jsem ale stáhla obličej do bolestný grimasy a mezi zuby se mi prodralo zasyknutí. Jednou rukou jsem zalovila pod dekou a opatrně jsem se dotkla žeber na pravý straně. Byla jsem celá omotaná kilometrem obvazů, který způsobovaly to podivný horko.
„Aspoň, že tě smích přešel.“ Poznamenal Gert s provinilým výrazem a fešnou vráskou, která mu rozdělila čelo. „Málem jsem tě zabil.“
„Kam jsi mě to vlastně vezl?“ optala jsem se a oči mi zabloumaly bílou anonymní místností.
„Nadechni se nosem.“ Poradil mi a já to udělala.
„Ale néé…“
„Chytrá.“
„Jak dlouho už jsem v nemocnici?“
„Od včerejšího večera.“
Zavřela jsem oči. Nemocnice nenávidím víc, než zubaře, mnohem víc, než podpatky, hodiny práva, nebo brokolici.
„Kolik je hodin?“ optala jsem se a zapátrala jsem po mobilu. Nebylo po něm ani stopy.
„Asi deset…“ zamumlal, když se kouknul na hodinky. „Ještě asi půl hodiny a budem tu celej den.“
„Ty jsi tu taky?!“ vykulila jsem na něj oči a pátravě jsem ho sjela pohledem od hlavy k patě, ale žádnou jinou újmu, kromě umřetý pracky jsem nenašla.
„JÁ jsem tu jen na pozorování, zejtra jdu domů.“ oznámil a mě neušlo, jakej důraz dal na zájmeno.
„Tak moment…“ zarazila jsem ho, když se jeho prsty začaly brouzdat přes deku směrem k těm mým. „Chceš říct, že já tu skejsnu dýl?!“
„No tak, Mai! Nebuď jako malá. Však ty to zvládneš.“ Zamrkal a jeho ruka konečně odhodlaně doputovala k tý mojí.
„Ty seš teda uvědomělej vrahoun, to ti povim. Napřed mě skoro odkrábluješ, a pak z tebe vypadne věta: Však ty to zvládneš..“ zasmála jsem se, ale okamžitě jsem s tim přestala, když se mi můj vlastní smích zakousnul do žeber a začal je trhat na malý úhledný kousky.
Gert se trochu připitoměle usmíval, ale v očích mu místo veselýho tanečku plamínků jen tak líně doutnala únava a vina. Vztáhla jsem ruku k jeho obličeji a položila mu jí na tvář. Jemný strniště mi pošimralo dlaň, jako chomáč vaty a přinutilo mě k úsměvu. Gert ale nijak vesele nevypadal. Působil jako malej kluk, kterýmu nejlepší kamarád sebral oblíbenou hračku. Zklamaně a naštvaně zároveň, s malou špetičkou melodramatickýho obviňování. Gert zavřel oči a po tváři mu sklouzla jediná osamělá slza, která se už neudržela v duši ani v oku. Pomalinku se skutálela po líci a dopadla mi na hřbet ruky.
„Mrzí mě to.“ Zašeptal a otevřel oči. Ten pohled mě vyděsil. Ty krásný modrý studánky byly až po okraj napěchovaný zmateným smutkem. Na okamžik jsem pevně sevřela jeho ruku, a pak propletla moje prsty s jeho. Takhle to mělo být a taky to tak bylo.
„Já se nezlobim..“ zamumlala jsem a sklopila jsem oči. Najednou mi došly slova. Připadala jsem si jako řečník, kterej má na pohřbu mluvit o mrtvole, kterou vlastně neznal.
„A to je právě to, měla bys!“ vyjel zostra a ruku mi pustil. Moje dlaň mi zčistajasna připadala nahá a neúplná, jako by mi někdo uříznul poslední články prstů motorovkou.
„Vždyť za to všechno můžu já!“ zakroutil hlavou a vstal. S rukou v gypsu a provinilým výrazem mi připomínal caparta, kterej se porval na školním dvoře.
„Gerte, já…“
Poslouchej mě.“ zaškemral trochu ukňouraně a já rázem ztichla. Dívala jsem se na něj s netajenou obavou z toho, co uslyšim a nervózně jsem žmoulala cíp prostěradla, kterej jsem jen pro ten účel vykutala někde pod matrací.
„Za všechno můžu já.“ Zopakoval pevným hlasem a přidržel se pohledem mých očí. „Jestli jsi fakt štít, potom se všechno tohle děje kvůli mně. Co vidíš, když omdlíš? Řekni mi konečně, co je příčinou toho všecho. Kdybys neomdlela, nikdy bych zpátky nejel. Nevez bych tě sem, neposlouchal bych, co mumláš, a dával bych pozor na silnici. Viděla jsi tu nehodu, nebo něco jinýho? Něco… horšího? Řekni mi konečně, co je ta hrozba!“ pronesl do absolutního ticha trochu zvýšeným hlasem a já začala ztrácet pevnou půdu pod nohama. Kdykoli se mě Gert zeptal, co jsem slyšela, nebo viděla, vždycky jsem říkala, že nevím. Sice to byla lež, ale podle mě hodně milosrdná. Jenže teď mi docela podezřele začínalo téct do bot. Gert tu stál zmasenej včerejší bouračkou a chtěl vysvětlení, který měl dostat mnohem dřív. Byl v tom zamotanej ještě víc než já, snad právě proto, že neměl tušení, o co jde.
Podívala jsem se na svoje ruce. Prsty se mi začínaly třást, jako bych byla napumpovaná adrenalinem, ale jediný, co jsem cítila, byla tupá bolest kdesi v žebrech a ohromný množství zmatku a splínu, který mi vířilo mozkem jako ledový kostky, když zatřesete sklenicí s koktejlem. S vypětím všech sil jsem odtrhla pohled od mých dlaní a zadívala jsem se na Gerta. V tmavým oblečení se rýsoval před bílou zdí jako temnej duch. Jediný, co ladilo s vyblitýma stěnama, byla jeho kůže, připomínající ze všeho nejvíc napnutej bílej krepák. Chtěla jsem se před zásadním monologem pořádně nadechnout, ale žebra mi to nedovolily. Tichounkým syknutím jsem si vysloužila útrpnej pohled, kterej by zahejbal i citově naprosto nepřístupným jedincem. Aniž bych spustila oči z Gertova obličeje, začala jsem monotónním hlasem ala učitelka filozofie vyprávět všechno, co mi až do teď rdousilo mozek v bezmocným mlčení.
„Ta hrozba je tvůj táta, Gerte. Neptej se mě jak, ale je tady.“ Špitla jsem a ignorace jeho výrazu mi v tuhle chvíli připadala jako celkem slušnej nápad. „Umřel, ale vrátil se. Je tady a hledá tě, aby tě mohl zabít a vzít tě tam k nim.“
„K nim?!“
„Nevim přesně, kde to jen. Ten rusák mi to nakonec neřek, ale je to něco jako podsvětí, alespoň to tam tak působí.“ Zamyšleně jsem si ho prohlížela, spodní ret se mu neurčitě pohyboval, jako by se na půl pusy snažil vyslovovat extrémně těžký slova, ale jinak na jeho výrazu žádná změna patrná nebyla.
„Nulla tenebrae longa est…“ zašeptal.
Jenom jsem přikývla: „Žádná temnota netrvá věčně.“
Gert se trochu zapotácel, a s pochybnou stabilitou doputoval k mojí posteli, na kterou se skácel.
„Jsi v pořádku?“ optala jsem se a pevně jsem mu stiskla rameno. Jen neurčitě zamrkal, jako by se hrozivou rychlostí probíral všema vzpomínkama, který na svýho tátu měl.
„Jak víš, že je to můj táta? Přece si nemůžeš bejt jistá, když jsi ho nikdy nepoznala!“
„Jmenuje se Filip, vypadá jako ty a svýmu synovi říká Gert….podle mě je to celkem jasnej důkaz.“ Pokrčila jsem rameny a trochu překvapeně jsem stáhla ruku zpátky, když se pod mým dotykem netrpělivě zavrtěl. Otočil se na mě s tváří plnou ironie, což mě rozhodilo ještě víc. Zmateně jsem si prohlížela jeho tvář, která se během okamžiku stala naprosto nečitelnou knížkou.
„Maio, já tě miluju a ty to dobře víš, ale vážně si myslíš, že ti TOHLE budu věřit?!“ vyhrknul a v očích mu zaplálo něco, co jsem v nich zatím nikdy nenašla. Pravej a nemilosrdnej vztek. Bezděčně jsem polkla. V krku mi jen suše cvaklo, až to zabolelo.
„Čekám, že mi budeš věřit, vzhledem k faktu, že se tě snažim chránit.“ Zachraplala jsem a zuby-nehty jsem se bránila slzám. Oči mě pálily, jako by mi do nich někdo každou minutu hodil zrnko soli.
„Můj táta je mrtvej, Maio! A kdybys byla jen trochu ohleduplná, nikdy bys mi netvrdila takovou blbost, jako teď! Copak to nechápeš?! Prostě umřel, nezbylo po něm nic, jen já a hrob na nějakým vesnickým hřbitůvku, jinak nic, chápeš!“ Gertovy naskočily na tvářích rudý fleky. Tváře mu hořely v agonii zloby. Nikde nebylo ani památky po tom Gertovi, kterýho jsem milovala. Byl tu jen tenhle vzteklej maniak, neochotnej poslouchat moje varování.
„Gerte, já se nesnažim vytahovat na světlo tvoje starý smutky.. Jen chci, abys byl opatrnej. To je všechno! To, co tu pobíhá, tě bude hledat. A nepřestane, dokud tě nenajde a nesejme, tak…“
„Maio zmlknni!“ zařval a rázem byl na nohou. Zlostně si mě prohlížel a já pomalu začínala zapomínat, jaký to je, když se směje.
„Můj táta byl a pořád JE mrtvej! Nikdy si pro mě nepřijde, protože šťastný konce neexistujou. Kdyby existovaly, byl bych taky tuhej a nemusel bych ztrácet čas s holkou, kterou těší, když se může rejpat rozžhaveným drátem ve starých ranách!“ zvednul ruku a roztržitě si vjel prstama do vlasů, pak jí trochu spustil a ukázal na mě. „ myslel jsem, že stojíš za víc.“ Bezrandě nechal ruku spadnout zpátky k boku a sklopil oči. Nepatrně zavrtěl hlavou, načež se otočil na podpatku a zamířil ke dveřím. Trhnutím je otevřel a naposled se otočil.
„Dalších milion let se měj fajn. Nemusíš ani posílat pohled.“ Zavrčel a dramaticky fláknul s dveřma.
Panty zaúpěly ve stejný tónině jako já sama.