Až za hrob (26.)

Anotace: Trochu pocitovka, ale tak...porejpat se v tom musim. :D Budu ráda za komenty...no fákt.. :D

Sbírka: Až za hrob

Seděla jsem na posteli a tupě zírala na kliku. Měla jsem pocit, že se ještě trochu chvěje, ale bylo to jen zdání. Něco jako posmrtná křeč, trochu podobná mýmu momentálnímu stavu. Srdce si jen tak ledabyle bouchalo, smysly taky fungovaly, jen hlava se potácela kdesi v pozadí a neuvěřitelnou rychlostí vymejšlela zoufalý teorie, který mě z týhle pitomý situace měly vytáhnout. Gert byl pryč už nejmíň čtvrt hodiny. Čas si plynul a on se nevracel se smíchem a poznámkama o tom, jak jsem pitomá, že mu baštim takový nejapný vtípky.
Černá obloha za oknem se několikrát rozzářila úplňkem, kterej sem tam vyplul z mraků, jako herec z úkrytu opony při děkovačce. Jenže dneska večer nebylo komu tleskat. Shakespearovská tragédie byla dohraná, ale nezbyl nikdo, kdo by hlavní aktérce hodil puget růží. Jediný, co bych si zasloužila, by byla pěkně těžká kovadlina a jeden dobře mířenej úder na hlavu.
Obličej mi sám od sebe zapadnul do dlaní. Mezi prstama mi sklouzlo pár slz, který se neškodně vpily do deky, aniž by něco změnily. Vidina celonočního bulení do polštáře na mě zapůsobila dokonale odpudivě. Sice jsem to podělala, ale mám přece svojí hrdost!
„Každej dobrej skutek musí bejt po zásluze potrestanej.“ zamumlala jsem a překvapilo mě, jakým tónem jsem to řekla. Ani stopa po nějakým hlubším otřesu. Trocha ironie, malej zlomek věcnýho konstatování, ale jinak pusto a prázdno. Zněla jsem jako hlas z bezplatný infolinky.
Neohrabaně jsem vstala a doplazila jsem se k oknu. Fyzická bolest mi připadala osvobozující. Radši budu nadávat kvůli žebrům, než kvůli zhrzený lásce. Neurčitě jsem se zadívala ven. Pohled mi padnul na parkoviště, kde pod oranžovým světlem lampy sem tam procházela tmavá silueta. Žaludek mi udělal pár kotrmelců, ale pak zasalutoval a postavil se do nehybnýho pozoru. V uších mi podivně hučelo, ale snažila jsem se to ignorovat. Jestli se sesypu v nemocnici, stoprocentně si vykoleduju pár dní pobytu navíc, a to mi v žádným případě náladu nezvedne.
„A vida, zase jako rybička?“ optal se za mnou nějakej optimista a já už viděla sama sebe, jak beru brokovnici a maluju stěny jeho mozkem na krvavě rudou. Odolala jsem potřebě protočit panenky a odvrátila jsem se od okna i od Gerta brouzdajícího po parkovišti.
„No jo, kupodivu žiju.“ Zahučela jsem a začala jsem se pachtit zpátky k posteli. Optimistická sestra mi lupla na noční stolek konvičku s nechutným nemocničním čajem a usmála se na mě šklebem televizní rosničky. Ještě ukazovátko a působila by dokonale perverzně. Trochu zaraženě jsem jí úsměv oplatila a sesunula jsem se na okraj postele. Drobet jsem u toho zahekala, jak se mi žebra, jedno po druhým, rovnaly, popřípadě hrály hru: Kdo propíchne důležitější orgán.
„Je ti dobře?“ optala se sestra a sedla si vedle mě, aniž by jí někdo na tenhle pyžamovej večírek pozval.
„Jen jsem ztuhlá, jinak snad nic.“ pokrčila jsem rameny.
„Koukám, že tvůj přítel už odešel.“ poznamenala a já se musela hodně krotit, abych nevyslovila nahlas všechny nadávky, který znám, hovadem počínaje a zbloudilou zrůdou s beznadějnou demencí konče.
„jo, šel poschovávat staříkům zuby, aby si ráno užil trochu srandy.“
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se ta nádhera v bílým účastně a já měla chuť nakopat jí všude, kam jen dokážu vyšvihnout nohu.
„Jo, naprosto a zcela.“ Zazubila jsem se. Napnutý rty mě zabolely a úsměv se okamžitě zasebevraždil. Že bych se při tom nárazu rafla do rtů? Možný to bylo. Musela jsem vypadat jako večeřící upír… „nemáte tu někde zrcadlo?“ Optala jsem se částečně proto, abych se vyhla další otázce, a když sestra kejvla a zvedla se, málem jsem se vítězoslavně zachechtala. Na chvilku zmizela na chodbě, ale za vteřinu byla zpátky i s malým zrcátkem a hřebenem. Mlčky mi to položila do klína a znova si sedla.
„Nejni to tak hrozný.“ Poznamenala jen tak na půl pusy, což mě přinutilo k rychlýmu chňapnutí po zrcátku a odhodlanýmu pohledu do jeho útrob.
„Do-haj-zlu…“ uniklo mi pomalinku. Volná ruka bezděčně zamířila k mýmu obličeji a konečky prstů se dotkly obrovský fialový podlitiny, která se táhla od oka přes celou levou tvář, až po bradu. I Frankenstainova nevěsta byla míň zrasená, než já.
„Ten bastard!“
„Co prosím?“ optala se sestra, která si mě pořád ještě prohlížela s neskrývaným zájmem.
„Tak pardon,“ zamračila jsem se. „Chtěla jsem říct: Ten milý mladý muž mě málem zabil, ale nevadí. Ó, jak jej jen miluji… Je to lepší?!“ zeptala jsem se ironicky s úsměvem barbíny, kterej jsem si neopomněla řádně zkontrolovat v zrcátku dřív, než ho ukážu světu.
„No dobře, máš recht. Taky bych byla naštvaná.“ Pokrčila rameny sestra a konečně to vypadalo, že se začne chovat jako naprosto normální citově vyspělý jedinec. „Brejle to sice neschovaj, vlasy nejspíš taky ne, ale časem to zmizne, věř mi.“
„Úžasná prognóza.“ Poznamenala jsem s dalším úsměvem, za kterej bych si zasloužila pár facek a začala jsem si vymotávat z vlasů gumičku. Tmavý prameny mi sklouzly z prstů a samovolně se rozprostřely přes moje ramena. Zkusila jsem přehodit tu hnědou clonu přes obličej, ale i barvoslepej nevšímavej egocentrik by si všimnul, že ta holka, co jde naproti má pěkně zmalovanej ksicht.
„To je v háji!“ zakňourala jsem a ruce mi spadly do klína. Jak jsem tak na to koukala, měla jsem sedřený klouby a po předloktí se mi plazily různě velký modřiny všech tvarů i barev. Rozhodně jsem se postavila a svlíkla jsem si pyžamový kalhoty, ve kterejch jsem si tu kupodivu brouzdala, ačkoli jsem neměla tušení, kde jsem je ukradla. Upřeně jsem se zadívala na svoje nohy. Vypadala jsem jako hlavní aktér ve 101 dalmatinech. Modřiny a škrábance se mi klikatily snad po celým těle a mně bylo záhadou, jak jsem se mohla takhle skoro-sejmout, když se Gertovi prakticky nic nestalo.
„Kde jsem vlastně v tom blbým autě seděla?“
„Pokud pokrčila rameny a soucitně sjela moje nohy. „Vypadáš jako blbě zamíchanej borůvkovej jogurt.“ Poznamenala, a když jsem se začala tak trochu opatrně chechtat, přidala se.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se, abych udržela alespoň trochu uvolněnou atmosféru. Jestli tu mám vydržet ještě několik dnů, bude to chtít nějakého nemocničního kámoše a tahle krátkovlasá zrzka s pihatým nosem, se jevila, jako poměrně horkej adept.
„No..jmenuju se Emilie, ale opovaž se mi tak říct!“ vyhrkla a výhružně na mě ukázala prstem v naprosto stejným gestu, se kterým odcházel Gert. Někde v hrudníku se mi zavrtěl ježek a pobodal co se dalo. Nevšímala jsem si ho.
„Takže…Ema?“ optala jsem se ostražitě, kdyby se jí oslovení nepozdávalo, a tak se rozhodla, že mě za to umlátí špachtlema, ale naštěstí kejvla a usmála se.
„Já jsem..“
„Markéta, já vim.“
„Maia.“ Opravila jsem jí a ona se znova rozchechtala. „Promiň, můj pane.“ Zakřenila se a uvelebila se trochu pohodlněji.
„Kolik ti vůbec je? Nevypadáš jako právoplatná sestřička.“ Zamyšleně jsem jí sjela pohledem a oči mi zabrousily k jejím nohám, nazutým v zelených balerínkách.
„Taky že ne, je mi osmnáct, ještě mi zbejvá rok. Jsem tu jen jako praktikantka, takže si ze mě moc neutahuj, jinak ti zapíchnu do krku trychtýř a naleju tě nějakým hnusem, načež se budu hájit tim, že jsme se neučili, co s lidma dokáže udělat litr kapek na kašel.“ Zahlaholila a zvedla se.
„Jdeš pryč?“ vyhrkla jsem trochu moc horlivě. Najednou se mi myšlenka na osamění přestala líbit. Samota se rovná přemejšlení. Přemejšlení znamená uvědomění si samoty a samota…však víme…
„no jo, asi bych měla.“ Pokrčila rameny Ema. „čistě teoreticky mám dohlídnout na to, abys spala, a ne tě držet vzhůru do rána. Non-stop akce nejsou špatný, ale víc si to užiješ, až si u toho budeš moct pořádně zatrsat.“ Pousmála se a došla k oknu. „Chceš, abych sem pustila vzduch?“ zeptala se za chůze, a já jen přikývla. Když otáčela kličkou, na chvilku ztuhla. „Kdo se tu takhle blbě večer courá?!“ zamumlala si pro sebe a trhnutím okno otevřela.
„Jo vidíš, chtěla jsem ti to říct,“ poznamenala jsem s trochu bolestným úsměvem, „Zdrhnul vám pacoš…“
„A do háje!“ zaječela a rozběhla se ke dveřím, za kterýma bleskově zmizela.
Chvilku jsem odolávala pokušení, ale nakonec jsem se vymotala z deky a došourala jsem se k oknu. Zahlídla jsem, jak někdo stojí asi deset metrů od tmavý postavy a něco na ní ukazuje. Gertova temná silueta udělala krok doprava, krok doleva, pak s parádním rozmachem nakopla kryt odpadkovýho koše a zmizela v útrobách špitálu.

Trochu sklesle z náhlýho osamění jsem se došourala k posteli a zachumlala jsem se celá pod deku. Když jsem byla malá a bála jsem se, měla jsem pod peřinou svoje území. Moje bezpečný místo, kam se žádná hrůza nikdy nemohla dostat. S hlavou pod dekou jsem usínala snad každej den a nikdy se mi nic nestalo. Fungovalo to dokonale, ale jen do chvíle, než jsem pod peřinu přibrala Gerta. Bylo to, jako když pozvete domů upíra. Dokud to neuděláte, jste v bezpečí, ale jakmile se mu podíváte do očí, jste ztracení. Kejvnete mu na všechno, otevřete mu okno a sami odklidíte z dosahu Bibli i česnek, to vše těsně předtím, než mu nabídnete šálek vlastní krve, se slovy: „Promiň, ale mám tu jen Ačko, nestihla jsem dojít na transfúzi.“
Stejně jako v dětství, snažila jsem se i teď zahnat všechny strachy i splín s hlavou pod dekou, ale kouzlo nefungovalo. Nebyl tu Gert. Bez něj nic nezapadalo, kam mělo, a starý pravidla neplatily. Během minuty šlo všechno do kytek, včetně minulosti i budoucnosti. Bez rozdílu se potopily všechny ty malý loďky, který dohromady tvořily flotilu mojí osobnosti. Gert to potopil. Pomalu a opatrně, ale o to hlouběji. Zbyl mi jen hukot v uších, kterej mi jako jedinej připomínal, že někde uvnitř pořád žiju.