Vampire

Anotace: část V. .... Moc děkuju za komentáře a za tipy. ;):D .... Tak tohle je psaný trochu v rychlosti, ale snad to nebude tak zlý....:)

V.

Byla jsem unavená. Nevím, jak je to možné. Snad to zapříčinila to, co pro mě tohle všechno znamenalo. Cesta na jih byla zdlouhavá, les se táhl v širokém pásmu stále dál. Nohy se mi pletly nesoustředěností, jakou jsem nikdy nezažila. Tohle je jako nějaká zkouška. Copak můžu prohrát? Nemám co dát v sázku, kromě života. Ubohého života. Musím vydržet. Musím! V tu chvíli jsem zakopla a ve vzduchu se stočila na záda, aby Koran nepocítil ten úder. Svým tělem bych ho klidně mohla zabít.
„Nechci, abys umřel,“ zašeptala jsem, a pak se mi koruny němých stromů ztratily z očí.

„Sybilo… Sybilo!....... No tak!“ něčí ruka se mnou třásla.
„Nech mě být….. Já chci spát,“ zabručela jsem vztekle a ruku ze sebe setřásla. „Spát?“ vylétla jsem do sedu, co to šlo. Vždyť já nikdy nespím!
„Neměla si málo krve?“ zeptal se mě Koran opatrně.
„Dej pokoj s krví!“ vyjela jsem podrážděně a mnula si spánky. „To by mě nedostalo do tohohle stavu!“
Zamyšleně si mě prohlížel a mlčel. Tak to se mi líbí ještě míň, než když jsme na sebe protivní.
„A co bylo tobě?“ snažila jsem se odvést pozornost. Horší bylo, že mě to opravdu zajímalo.
„Nic zvláštního. Přecenil jsem svoje síly.“ Řekl pomalu a díval se při tom nepřítomně do prázdna.
„To myslíš kouzelnický? Něco málo jsem o tom slyšela……“ zabreptala jsem zmateně.
„No….Nejenom kouzelnický.“ Mnul si čelo a už zase byl zamyšlený. Bezděčně si sáhl po ráně a ruku zase stáhl, ale všimla jsem si toho.
„A jaký ještě?“ páčila jsem z něj dál informace.
„Záleží na tom?“ zlehka se usmál, ale oči se mu dál upíraly někam do dálky. Záleželo. Bylo vidět, jak neumí nic předstírat. Něco ho trápilo.
„Asi ne,“ odpověděla jsem opatrně. Nemá smysl z něj něco tahat. Až bude čas, poví mi to sám. Násilím z něj nic nedostanu. Zvedla jsem se na nohy a nechala ho odpočívat. Byl ještě celý bledý. Zřejmě se probral chvíli přede mnou. Zajímalo by mě, co všechno tedy „přecenil“, jak říkal. Jeho chyba ho mohla klidně stát život. Jenže tenhle kluk má asi víc životů, než kočka. Nechápala jsem, jak se mohl z těch ran tak rychle vzpamatovat. Sice ne úplně, ale z nejhoršího se dostal nejméně dvakrát rychleji, než obyčejný člověk.
Už se zase stmívalo, byli jsme mimo dost dlouho.
„Vydáme se na cestu,“ zamával na mě, když jsem se vracela s trochou jídla a vody.
„Teď?“
„No jo, kdy jindy.“ Zíral na mě zmateně. Srdce mu zběsile tlouklo a potil se. Měl horečku.
„Třeba až ti bude o něco líp,“ nadhodila jsem.
„Už je.“
„Ne není,“ oponovala jsem mu.
„Jak můžeš vědět, jak se cítím?“ uhodil tvrdě.
„Zapomněl si, kdo sem?“ vyjela jsem.
„Ne,“ odpověděl ledově a díky jeho tónu se to do mě zarylo jako nůž, který následně zarazil ještě víc do hloubky. „Ty jsi s nimi, je to tak?“
„O… o č-čem to mluvíš?“ koktala jsem zmateně.
„Jen mi nelži! Určitě v tom všem máš prsty. Chceš získat čas, abychom se už nemohli bránit!“
„O čem to sakra mluvíš?!“ rozkřikla jsem se a ruce jsem zaťala v pěst. Celá jsem se třásla.
„Jsi stejná zrůda jako oni!“ zařval na mě a to byla poslední kapka. Tělo se mi napjalo pod vládou vzteku a byla bych na něj snad skočila, kdyby se mi do těla nezabodl šíp. A nebyl jediný. Tiše jsem na něj zírala, oči rozšířené hrůzou, ústa otevřená.
„Jak jsi mohl?“ zašeptala jsem.
Nedokázala jsem pochopit, jak to udělal. Díval se na mě stejně vyděšeně, jako já na něj. Rozběhl se ke mně, ale já jsem ho v šoku odrazila zpět. S ohledem, ale dost citelně. Nechtěla jsem, aby se ke mně vůbec přiblížil. Prokletá kouzla! Rukou jsem sevřela jeden z šípů a i přes bolest jsem ho vytáhla. Na řadu přišel druhý. Bolest ze mě vymámila jakýsi skřek. Svalila jsem se na zem a podepřela se jenom rukou. Třetí šíp šel ven a poslední taky. Koran mě jenom pozoroval.
„Sybilo……“ vydral ze svých rtů.
„Nech mě být!“ Stylem raněného zvířete jsem se potácivě zvedla.
Znovu se ke mně pokusil přiblížit, ale odrazila jsem ho zpět.
„Už to nedělej! Příště tě zabiju, když budu muset,“ řekla jsem výhružně a vycenila jsem zuby.
„Sybilo to ne já…….“
„LHÁŘI!“ zakřičela jsem z plných plic, až se ptáci někde v korunách zvedli a odlétali.
Koran sklonil hlavu a ukázal kamsi za mě. Překvapeně jsem se ohlédla, ale možná by v tu chvíli bylo lepší to nedělat……