Návštěvnost
Srdce bojovnice II - 8. díl
Srdce bojovnice II - 8. díl
„Tak ty jsi to Saerosovo děvče? Riel, že?“ zeptal se mě kapitán tak, aby ho neslyšel nikdo jiný než já. „Začínám chápat, co na tobě vidí...“
Zasunula jsem své dýky zpět do pouzder a klidně jsem jeho zkoumavý pohled opětovala. „Ano, jsem Riel! Ale Saerosovi rozhodně nepatřím!“ dodala jsem poněkud vzpurně.
„Dobrá... Tak si tě vyzkoušíme!“ přešel mou poznámku Glorfindel bez povšimnutí. „Doufám, že své zbraně nemáš pouze na parádu...“
„Také doufám, pane!“ vyklouzlo mi a on se pousmál.
„Saeros se zmiňoval, že si rozumíš spíše s lukem. Ale k tomu se dostaneme až později.“
„Saeros očividně moc mluví!“ zamumlala jsem podrážděně.
Ani tentokrát nijak nereagoval, pouze pozvedl svůj meč a naznačil výpad. „Raději se soustřeď na boj,“ doporučil mi chladně a já jsem znovu tasila.
To pro něho bylo zřejmě znamením, že mě může začít zasypávat jednou ranou za druhou. Většinou jsem před nimi uskakovala a nebo jsem se bleskurychle svezla k zemi, aby mi jeho ostří neškodně prosvištělo nad hlavou, ale z toho zvuku, který to vydávalo, jsem moc dobrý pocit neměla. Naznačoval totiž, že do svých úderů dává skutečně dost síly, a mně bylo jasné, že vykrýt podobný útok dýkami by pro mě bylo zhola nemožné. Zbývala mi jediná možnost... utahat ho... A o to jsem se také usilovně pokoušela.
Obratně jsem poskakovala po aréně sem a tam, následovaná tím plavovlasým Valou, který mne chtěl ztrestat za mou opovážlivost. Můj nápad v jádru nebyl špatný, měl však jednu slabinu... Že jsem po nějaké době začínala být unavenější než můj protivník. Nohy mi povážlivě ztěžkly a i můj dech byl o dost méně pravidelný než na začátku. Párkrát jsem se zoufale pokusila dostat se mu do zad, abych na něho mohla zaútočit dýkami, jenže se zdálo, že právě s tímhle počítá, a tak mi k tomu nedopřál ani jednu příležitost. Držel si mne na vzdálenost svého meče a já nemohla přijít na to, jak k němu proniknout blíž.
Jistě... měla jsem pořád ještě své vrhací nože, ale nepřipadalo mi zrovna vhodné použít je při cvičném souboji a navíc na kapitána. I když čím déle mě honil po aréně, tím menší výhrady jsem proti tomu měla. Vždyť to bylo tak absurdní! V boji jsem se vždy snažila udolat svého nepřítele dřív, než se ke mně mohl vůbec dostat. A to buď šípy a nebo svými noži. Tak proč tu teď tancuji kolem kapitánova meče?
V mžiku jsem se rozhodla. Ustoupila jsem do bezpečné vzdálenosti a když se ke mně začal kapitán přibližovat, mrskla jsem jeho směrem několik nožů. Samozřejmě, že jsem mířila na zem, ale bylo patrné, že i tak na něho čepele zabodnuté těsně před ním udělaly dojem. Seskupila jsem je totiž do dokonalé přímky.
„Také způsob,“ přikývnul a schoval svůj meč do pouzdra. „Jsi zatím jediná, koho napadlo, že když to nejde brutální silou, musí to jít nějak jinak.“
Překvapeně jsem zamrkala. Tohle tušit, tak jsem po něm ty nože hodila rovnou a mohla jsem si ušetřit to své pobíhání po aréně! Váhavě jsem popošla, abych své zbraně posbírala, ale než jsem se sehnula pro první, popadl mne kapitán za předloktí.
„Pozoroval jsem tvé pohyby s dýkami... Učil tě Saeros, že?“
Přisvědčila jsem.
„Nu, lepšího učitele sis skutečně vybrat nemohla. Měla jsi štěstí, že se k tomu uvolil... Obzvláště když se netajil tím, že se mu tvá vojenská služba pranic nezamlouvá.“
„Štěstí s tím nemělo nic společného. Princ mu to nařídil,“ neviděla jsem důvod, proč to tajit.
„Thranduil?“ Kapitán vyhlížel překvapeně. „Pozoruhodné...“
„A pročpak?“
„Že si dělal tolik starostí s tím, abys dostala pořádný výcvik. Pod kým jsi vůbec v Eryn Galen sloužila? A na jakém postu?“ zjišťoval a já jsem ihned zalitovala, že jsem se vůbec o princi zmiňovala.
„Pod princem. Stal se naším kapitánem po Daeronovi. A já... ehm... účastnila jsem se pod jeho velením několika výprav.“
„Tak o tomhle už jsem od Saerose něco slyšel... Prý jsi chudáka Thranduila trefila šípem do ramene!“ otřásl se Glorfindel záchvatem bouřlivého smíchu a já měla sto chutí ho za to nakopnout.
A hned potom si to jít vyřídit s tím idiotem Saerosem. Jenom chvíli jsem s ním a už mě má pověst, jak se zdá, předchází!
Zasunula jsem své dýky zpět do pouzder a klidně jsem jeho zkoumavý pohled opětovala. „Ano, jsem Riel! Ale Saerosovi rozhodně nepatřím!“ dodala jsem poněkud vzpurně.
„Dobrá... Tak si tě vyzkoušíme!“ přešel mou poznámku Glorfindel bez povšimnutí. „Doufám, že své zbraně nemáš pouze na parádu...“
„Také doufám, pane!“ vyklouzlo mi a on se pousmál.
„Saeros se zmiňoval, že si rozumíš spíše s lukem. Ale k tomu se dostaneme až později.“
„Saeros očividně moc mluví!“ zamumlala jsem podrážděně.
Ani tentokrát nijak nereagoval, pouze pozvedl svůj meč a naznačil výpad. „Raději se soustřeď na boj,“ doporučil mi chladně a já jsem znovu tasila.
To pro něho bylo zřejmě znamením, že mě může začít zasypávat jednou ranou za druhou. Většinou jsem před nimi uskakovala a nebo jsem se bleskurychle svezla k zemi, aby mi jeho ostří neškodně prosvištělo nad hlavou, ale z toho zvuku, který to vydávalo, jsem moc dobrý pocit neměla. Naznačoval totiž, že do svých úderů dává skutečně dost síly, a mně bylo jasné, že vykrýt podobný útok dýkami by pro mě bylo zhola nemožné. Zbývala mi jediná možnost... utahat ho... A o to jsem se také usilovně pokoušela.
Obratně jsem poskakovala po aréně sem a tam, následovaná tím plavovlasým Valou, který mne chtěl ztrestat za mou opovážlivost. Můj nápad v jádru nebyl špatný, měl však jednu slabinu... Že jsem po nějaké době začínala být unavenější než můj protivník. Nohy mi povážlivě ztěžkly a i můj dech byl o dost méně pravidelný než na začátku. Párkrát jsem se zoufale pokusila dostat se mu do zad, abych na něho mohla zaútočit dýkami, jenže se zdálo, že právě s tímhle počítá, a tak mi k tomu nedopřál ani jednu příležitost. Držel si mne na vzdálenost svého meče a já nemohla přijít na to, jak k němu proniknout blíž.
Jistě... měla jsem pořád ještě své vrhací nože, ale nepřipadalo mi zrovna vhodné použít je při cvičném souboji a navíc na kapitána. I když čím déle mě honil po aréně, tím menší výhrady jsem proti tomu měla. Vždyť to bylo tak absurdní! V boji jsem se vždy snažila udolat svého nepřítele dřív, než se ke mně mohl vůbec dostat. A to buď šípy a nebo svými noži. Tak proč tu teď tancuji kolem kapitánova meče?
V mžiku jsem se rozhodla. Ustoupila jsem do bezpečné vzdálenosti a když se ke mně začal kapitán přibližovat, mrskla jsem jeho směrem několik nožů. Samozřejmě, že jsem mířila na zem, ale bylo patrné, že i tak na něho čepele zabodnuté těsně před ním udělaly dojem. Seskupila jsem je totiž do dokonalé přímky.
„Také způsob,“ přikývnul a schoval svůj meč do pouzdra. „Jsi zatím jediná, koho napadlo, že když to nejde brutální silou, musí to jít nějak jinak.“
Překvapeně jsem zamrkala. Tohle tušit, tak jsem po něm ty nože hodila rovnou a mohla jsem si ušetřit to své pobíhání po aréně! Váhavě jsem popošla, abych své zbraně posbírala, ale než jsem se sehnula pro první, popadl mne kapitán za předloktí.
„Pozoroval jsem tvé pohyby s dýkami... Učil tě Saeros, že?“
Přisvědčila jsem.
„Nu, lepšího učitele sis skutečně vybrat nemohla. Měla jsi štěstí, že se k tomu uvolil... Obzvláště když se netajil tím, že se mu tvá vojenská služba pranic nezamlouvá.“
„Štěstí s tím nemělo nic společného. Princ mu to nařídil,“ neviděla jsem důvod, proč to tajit.
„Thranduil?“ Kapitán vyhlížel překvapeně. „Pozoruhodné...“
„A pročpak?“
„Že si dělal tolik starostí s tím, abys dostala pořádný výcvik. Pod kým jsi vůbec v Eryn Galen sloužila? A na jakém postu?“ zjišťoval a já jsem ihned zalitovala, že jsem se vůbec o princi zmiňovala.
„Pod princem. Stal se naším kapitánem po Daeronovi. A já... ehm... účastnila jsem se pod jeho velením několika výprav.“
„Tak o tomhle už jsem od Saerose něco slyšel... Prý jsi chudáka Thranduila trefila šípem do ramene!“ otřásl se Glorfindel záchvatem bouřlivého smíchu a já měla sto chutí ho za to nakopnout.
A hned potom si to jít vyřídit s tím idiotem Saerosem. Jenom chvíli jsem s ním a už mě má pověst, jak se zdá, předchází!
Komentáře (3)
Komentujících (3)
Doporučit
Tisk