Forsaken - 165. díl

Anotace: Tak jakpak je to s tím sňatkem...?

Sbírka: Forsaken

„To má bejt nabídka?“ nakrčila jsem nos a podezíravě jsem si Marcella přeměřovala.
Dělá si snad legraci? Já že bych se měla vdávat? A jenom kvůli tomu, aby mě jejich společnost přijala? Připadalo mi to tak trochu jako ze středověku. A nebo z doby Scarlett O´Harový. Tehdy přece domluvený sňatky nebyly ničím výjimečným. Ale v dnešní době? A navíc já?!
„To rozhodně ne,“ ubezpečil mne Marcell neochvějně. „Příliš si cením své nezávislosti, než abych se k něčemu takovému obětoval. Ale pokud budeš souhlasit, pak ti na některém z blížících se plesů představím pár vhodných kandidátů.“
„Myslím, že si dokážu vhodnýho partnera najít sama, ale díky za tvou péči!“ odvětila jsem prudce. Ani nevím, co mě vlastně tak vytočilo. Jestli skutečnost, že mě odmítl a nebo jeho ochota se mě zbavit tím, že mě obratně podstrčí někomu jinýmu.
„Tak dokážeš? A kdy s tím hodláš začít, Izabelo? Připadá mi, že si spíš vybíráš samé špatné partnery. Nejprve Petra a nyní jsi se zahleděla dokonce do Riela. To nejsou právě ideální muži pro tebe...“
„Možná ne, ale do toho tobě vůbec nic není!“ vyjela jsem na něho nevlídně.
„Jen jsem se ti snažil říct, co je pro tebe nejlepší. Beztak nejsi schopná andělům dlouho vzdorovat. A nikdy nebudeš. Pokud se však vdáš, pak tuhle starost za tebe převezme tvůj manžel.“
„Já jsem schopná postarat se o sebe sama, díky za důvěru! Dáš mi teď ty klíče?!“ domáhala jsem se jich důrazně, protože jsem mu přece zodpověděla všechno, co chtěl. Na Riela už jsem se radši nevyptávala, nehodlala jsem poslouchat další poznámky o tom, jak jsem do něho zakoukaná.
„Ne tak rychle...“ mírnil mě Marcell „Ještě jednu věc... Říkala jsi, že jsi také schopná vidět do budoucnosti... Na kom už jsi to zkoušela?“
„Na tátovi.“ Jasně, tobě tak určitě budu vyprávět o tom, co se tenkrát přihodilo mezi mnou a Rielem!
„A cos viděla?“
„Nevím. Bylo to příliš nejasný,“ vymlouvala jsem se. „Proč se ptáš? Chceš snad taky znát svou budoucnost?“
Marcell zavrtěl hlavou. „Ne. Já se raději nechám překvapit.“ Bez dalšího otálení přisunul klíče směrem ke mně. „Doufám, že máš dostatek rozumu, abys nepodnikala nějaké neuvážené výlety. Nerad bych se Alexandrovi zodpovídal za to, že se ti něco stalo.“
„Když mluvíš o tátovi...“ začala jsem rozpačitě. „Je mi to blbý, ale... nemohl by mi půjčit nějaký peníze? Nemám ani korunu a podle toho, jak se tváříte, tak se do práce hned tak nedostanu, co?“
„To téměř zní, jako kdyby tě to mrzelo. Na co vůbec nyní potřebuješ vlastní finance? Vždyť tu máš veškeré zaopatření a kdybys ještě něco potřebovala, pak mi to můžeš sepsat a já ti to obstarám.“
„Některý věci bych si radši obstarala sama...“ naznačila jsem a doufala, že se Marcell nebude dál vyptávat. Naštěstí pro mě byl až příliš gentlemanem, než aby to udělal. To Riela bych zaručeně takhle rychle neodradila.
„To chápu, ale nejbližší obchodní centrum je odsud několik kilometrů. Nebylo by pro tebe bezpečné se tam vypravit. Ale jestli máš nyní čas, tak tě tam můžu vzít,“ nabídl se vzápětí.
„Fakt?“ Oči se mi rozzářily při pomyšlení na to, že aspoň na chvíli z tohohle baráku vypadnu. „Já mám čas určitě, jen jestli tebe zase nehoní nějaký úkoly.“
„Zařídím si to,“ uklidňoval mě, ale měl přitom podobně nadšenej výraz jako táta, když mě bral do nemocnice. No, co nadělám. Asi bych si měla rychle zvyknout na fakt, že jsem ostatním jenom na obtíž. Takovej malej odpad společnosti. Ale jinak měl Marcell pravdu, moje skvělá práce mi vážně nechyběla. Jenom ta nezávislost, která jde ruku v ruce s tím, že si sama vydělávám peníze. Jediný, k čemu jsem se upínala, bylo, že se tenhle humbuk snad co nejdřív přežene a já zas začnu normálně žít. I když normálně... byla jsem zčásti upír, je na tom něco normálního?
Zatímco Marcell telefonoval a očividně si zařizoval volno, aby mě mohl vyvenčit, skočila jsem si nahoru do pokoje pro bundu. Když jsem se ale vracela, zaujal mě jeho značně podrážděnej tón hlasu natolik, že jsem zpomalila a zaposlouchala jsem se do toho jednostrannýho hovoru. Jo, úplná Mata Hari. Jenom jsem doufala, že mě nepotká podobnej osud jako ji.
„Cože?“ nevěřil právě Marcell vlastním uším. „Ale on mne naprosto nezajímá! Potřebujeme jenom ji!“
Následovala chvíle ticha, kdy zřejmě osoba na druhý straně něco povídala.
„Ne, příkazy jsou jasné!“ utnul ji Marcell vzápětí. „A varuji vás! Jestli to zkazíte, tak se z toho budete zodpovídat přímo Alexandrovi!“