Forsaken - 176. díl

Anotace: Boxerky jdou dolů, když v tom... ;-)

Sbírka: Forsaken

Napjatě jsem zadržela dech a oběma rukama jsem uchopila lem Rielovejch boxerek.
Tohle není správný! říkala jsem si v duchu, ale přesto jsem je se sebezapřením začala stahovat dolů. Uchváceně jsem sledovala tenký proužek chloupků, který se mu táhnul od podbřišku kamsi níže, a nemohla jsem uvěřit, že tohle skutečně dělám. Pokud si někdo z vás myslí, že jsem v tu chvíli pociťovala vzrušení, tak se hluboce mýlíte. Spíš jsem si připadala jako nějakej nekrofil. Jenže jsem neměla na výběr, a tak jsem zatvrzele pokračovala dál.
Jakmile jsem dorazila až ke zřetelný bouli dosud zakrytý mýmu zraku, krátce jsem se nadechla a na okamžik jsem zalítla pohledem k Rielově tváři, abych se ujistila, že je stále ještě v bezvědomí. A polekaně jsem vyjekla. Už ani nevím, jestli to bylo kvůli tý dvojici krví podlitých očí, který se na mě téměř nelítostně upíraly, a nebo kvůli jeho ruce, jež se s neuvěřitelnou rychlostí vymrštila a obtočila svý kostnatý prsty kolem mýho krku.
„Rieli!“ vypravila jsem ze sebe nesrozumitelně a zoufale jsem se snažila procpat do plic aspoň trochu životodárnýho vzduchu.
Gumu spodků jsem samozřejmě nechala okamžitě na pokoji a namísto toho jsem se snažila uvolnit Rielovo smrtící sevření. Marně. Bylo až s podivem, kolik síly v sobě ještě měl, i když vypadal jako těsně před smrtí. Rozhodla jsem se neotálet a trochu ho zklidnit bleskem, než kvůli nedostatku kyslíku ztratím vědomí. Už teď mi před očima tančily tmavý kola a já se bála, že mě co nevidět pohltí.
Jenže dřív, než jsem to vůbec stihla udělat, jsem si uvědomila jeden zásadní problém. A tím bylo, že Riel byl dosud z větší části ponořenej ve vodě. Takže pokud do něho teď pustím blesk, pak není vůbec jistý, jestli to přežije… Jasně… kdybych mu dala jenom malou ránu, tak by ho to nejspíš neohrozilo a efekt by byl tentýž, jenže tenhle skvělej plán měl jednu droboulinkou vadu. Že jsem dosud neuměla sílu svejch blesků nijak mistrně ovládat…
Do prdele! zanadávala jsem v duchu a nejspíš bych to i procítěně pronesla nahlas, jen kdyby mě nějakej maniak právě neškrtil. Tohle byla teda pěkně prekérní situace! Blesky jsem použít nemohla, nůž, kterej příhodně ležel na zemi hned vedle mě, jsem zase použít nechtěla a na to, abych Rielovi dopřála další dávku Marcellovejch sedativ podávanejch pěstí do brady, jsem zase neměla dostatek sil a koneckonců ani příležitost, protože si mě Riel držel předvídavě v bezpečný vzdálenosti od svýho těla. Jediný, na co jsem se zatím zmohla, bylo zatínat mu nehty do ruky, kterou tak zarputile drtil můj ohryzek, ale nezdálo se, že by to mělo nějakej valnej účinek.
Radši jsem proto změnila strategii a zkusila jsem využít svý telekinetický schopnosti na několik lahviček šamponů. Ale i když všechny s dokonalou přesností skončily Rielovi na hlavě, nijak to na něho nezapůsobilo.
Začínalo mi docházet, že mám jenom dvě možnosti… buď zranit Riela tak, aby mě konečně pustil, a nebo zemřít jeho rukou… Sakra… nedá se říct, že by se mi aspoň jedna z nich zamlouvala… A rozhodně jsem si nebyla jistá, jestli bych mu vůbec dokázala ublížit. Nemohla jsem to přece udělat… Ne jemu… Pevně jsem semkla víčka k sobě, i když pár slanejch perel tu chabou bariéru stejně překonalo.
Takhle teda zemřu? Rukou toho, kdo mě měl chránit? To je teda hodně blbá ironie! problesklo mi hlavou. Měla jsem pocit, jako kdybych měla krk uvězněnej ve svěráku, kterej někdo hodně pomalu a sadisticky utahuje. Plíce mě pálily z nedostatku kyslíku, ale pomalu jsem to přestávala vnímat.
Jenom mi na okamžik bylo líto Marcella… Nejspíš se z toho zblázní, až mě tu najde tuhou na podlaze. Přesně před tímhle mě přece varoval. Proč jsem ho jenom neposlouchala? Zase jsem se domnívala, že vím něco lépe než ostatní. Byla jsem tak neochvějně přesvědčená o tom, že by mi Riel nikdy neublížil. Jenže je to vůbec ještě on, tenhle strašlivej cizinec? Co se to s ním jenom stalo?! Tolik jsem se snažila, aby se mu nic zlýho nepřihodilo, a on pak provede takovouhle pitomost!
V posledním záchvěvu zoufalství jsem zašátrala po zemi a chvějící se rukou jsem se zmocnila toho nože. Příčila se mi představa, že mám Riela bodnout, ale očividně to byla jediná možnost, jak se zachránit. A taky jeho, protože jsem si vůbec nebyla jistá, jak by zprávu o mý smrti přijal. Už takhle se trápil kvůli Erice a i když jsem pro něho ani zdaleka neznamenala to co ona, přece jen by ho to bezpochyby zasáhlo.
Miluju tě… pronesla jsem mlčky, než jsem otevřela oči a zaútočila.