Forsaken - 193. díl

Anotace: Riel se svěřuje...

Sbírka: Forsaken

Pozdějc se ukázalo bejt asi tak za dvě hodiny, protože jsme se cestou zpátky ještě zastavili na jídlo v čínským bufetu.
Dala jsem si smažený nudle a i když je mám normálně ráda, tentokrát jsem je přežvejkávala se značnou nechutí. To Riel vypadal, že mu požitek z extra ostrýho sečuána vůbec nic nekazí, a mně se dokonce podařilo zkrotit svou zvědavost natolik, že jsem se ho vydržela na nic neptat, dokud jsme nedorazili do tátovýho baráku.
Což ovšem neznamenalo, že mi kolečka v hlavě nešrotovaly jako o závod. A já si zničehonic vzpomněla na Davidovu radu… Že mám věřit jenom sama sobě… Možná věděl líp než já, kým jsem se to vlastně obklopila, a chtěl mi tím naznačit, že si na ně mám dávat dobrý pozor. Jako varování to možná bylo fajn, ale v tom případě mi taky mohl prozradit, co si bez nich počít. Protože mý vyhlídky nebyly zrovna nejlepší… už jenom tím, že kdybych utekla, nemám ani kde přespat. Samozřejmě za předpokladu, že bych se vůbec dožila večera, že jo…
„Dáš si kafe?“ zeptal se mě Riel, sotva odemknul vstupní dveře a nechal mne projít dovnitř.
Když je za náma vzápětí zabouchnul, připadala jsem si docela jako v pasti. Všechny mý smysly byly v pohotovosti, a mý nervy tak napnutý k prasknutí, že mě udivovalo, že kolem mě ještě nesrší malý blesky. Nervózně jsem po Rielovi pošilhávala, skoro jako kdybych očekávala, že se na mě každým okamžikem vrhne, ostatně po tom Marcellově útoku by mě to ani nepřekvapilo…
„Jo, proč ne,“ přinutila jsem se přesto přisvědčit a neochotně jsem ho následovala do kuchyně.
Zatímco se věnoval obsluze kávovaru, vyhoupla jsem se na barovou stoličku, abych mezi nás pro všechny případy postavila nějakou bariéru, a zkoumavě jsem si ho prohlížela. A v tu chvíli jsem si uvědomila, jak málo toho o něm vlastně vím.
Jasně, jistý zlepšení oproti tomu, když jsem s ním poprvý promlouvala tváří v tvář ve svým bytě, tu bylo, přinejmenším v tom, že už jsem ho nepovažovala za nájemnýho vraha. A možná právě v tom tkvěla ta chyba. Že jsem ignorovala svý instinkty… Vždyť zprvu se mi zdál chladný a nelítostný, než jsem teprve po čase odhalila, že je to pouze maska, pod kterou skrývá svou bolest a nejistotu. Jenže… co když to nebyla maska ale jeho pravá tvář? Co když maskou byla celá ta komedie o jeho zájmu a výčitkách a rozpolcenosti a kdoví čeho ještě?
Znepokojeně jsem se zamračila a Riel si vybral zrovna tuhle chvíli, aby se náhle otočil a zabořil svý šedý oči přímo do těch mejch.
„Bojíš se mě? Zase?“ otázal se prostě.
„Měla bych?“
„Možná… po tom, co jsem ti provedl v koupelně, bych se tomu ani nedivil…“ pronesl sebekriticky a pohodlně se opřel o linku.
„Byl jsi… indisponovanej… nevěděl jsi, co vlastně děláš…“ řekla jsem a sama se podivila, proč ho vlastně omlouvám.
„Jo, asi jo…“ Trochu smutně se pousmál. „Je to těžký, víš? Rodina pro mě vždycky hodně znamenala… a i když rodiče už jsem ztratil, byla tu pořád moje sestra… a Erika a naše dítě… A pak jsem během jednoho večera přišel o všechno… Zbyla mi už jenom Mila… se kterou se ale nesmím stýkat…“
„Kvůli jejímu andělovi?“
„To taky, ale není to ten jedinej důvod…“ prohodil Riel a zabořil pohled do země. „Nechci, aby mě takhle spatřila… aby odhalila, co se ze mě stalo za zrůdu… a ze všeho nejvíc nechci, aby se dozvěděla ty hrozný věci, kterejch jsem se dopustil…“
Ztěžka jsem polkla. „Jaký věci? Cos, Rieli, provedl?“
Krátce zaváhal, než mi odpověděl. „Část těch dívek v kómatu mám na svědomí já…“ přiznal zahanbeně.
„To ne… Chceš tím říct, že jsi jedním z lovců?!“
Na jeho tváři se mihlo překvapení, že o něčem takovém vím, ale hned se zase vytratilo. „Nikdy jsem mezi lovce nepatřil, v tý době jsem ani netušil, že taková skupina vůbec existuje… A také jsem neměl ponětí, že dělám něco špatnýho. Neříkám to proto, abych svý činy nějak ospravedlnil, říkám to prostě proto, že to tak je…“
„A cos teda udělal?“ zeptala jsem se, ačkoli jsem si nebyla jistá, jestli to chci fakt slyšet. Na druhou stranu už jsem ho stejně podezírala ze všeho možnýho, takže bude nejspíš nejlepší znát pravdu. „Mluv, prosím…“ vybídla jsem ho rozechvěle a Riel posléze přikývnul.
„Tenkrát jsem teprve začínal… a tohle byl jeden z mejch prvních úkolů…“ spustil zdráhavě.