Forsaken - 195. díl

Anotace: Proč Izabela žárlila?

Sbírka: Forsaken

„Ale tohle je strašný!“ vykřikla jsem, tím víc naštvaná, čím jsem byla v tomhle ohledu bezmocnější.
Riel se znovu tak nějak smutně pousmál. „Už začínáš rozumět tomu, proč ze své existence nejsem u vytržení?“ Dopřál si další sklenici vody a upřeně mě pozoroval.
„Jak vidím, tak už ses s tím celkem smířil!“ obvinila jsem ho ostře. „A nenapadlo tě někdy, že tvoje sestra je třeba taky někde v kómatu?! A nebo že ji má Marcell zavřenou ve sklepě pro svý vlastní potřeby?!“ vyštěkla jsem na něho, abych jím trochu otřásla.
„Všechny nemocnice jsem prohledal, to už jsem ti přece říkal... A on není typ, co by někoho takhle věznil. Má rád krev přímo ze zdroje, ale ne bez vzrušení z lovu. Tohle by neudělal.“
„Jak mu můžeš věřit?!“ nechápala jsem. „Skoro mě tu zabil!“
„Nemyslím si, že by byl ochotnej zajít až tak daleko,“ chlácholil mě Riel. „Kvůli tvýmu bezpečí jsem to ale radši nechtěl riskovat.“
„Ty seš tak ohromně ohleduplnej!“ prohodila jsem kousavě.
„Jsem, jakej jsem, Izabel!“ zavrčel nedůtklivě. „Nikdy jsem nepředstíral, že jsem nějaký neviňátko. Víš, že mám na rukou krev... taky jsem tě hned od začátku zrazoval od toho, aby ses na mě příliš upínala. Nejsem ten typ pro sladké dívčí snění, chápeš?!“
Chvilku jsem mlčela a přemýšlela o všem, s čím se mi před chvíli svěřil. Kupodivu mne ani na okamžik nenapadlo, že by těm dívkám přivodil kóma úmyslně. Smutný ale bylo, že u táty jsem si tak jistá nebyla...
„Jedno mi řekni... s tím sérem... nemyslíš si, že to táta udělal schválně, že ne?“ odvážila jsem se zeptat.
„Nějakou dobu jsem o tom hloubal... Ale vypadal tenkrát fakt zdrceně. Buď je tak dobrej herec a nebo o tom prostě neměl tušení.“
„Teď jsi mi to vážně objasnil...“ ušklíbla jsem se.
„A cos čekala, Izabel? Jestli sis toho ještě nevšimla, tak já jsem v týhle válce jenom druhořadej pěšák! Pokud chceš nějaký odpovědi, musíš se ptát někde jinde.“
„Myslíš u Nejvyšších?“
Pokrčil rameny. „Třeba.“
„Oprav mě, jestli jsem to blbě pochopila, ale zdálo se mi, že k těm není moc snadný se dostat!“
„Tos pochopila naprosto správně. A pokud se k nim přece jen dostaneš, nejspíš tě nechaj hned popravit bez ohledu na dohodu s tvým otcem. Nemaj lidi nebo míšence moc v lásce,“ poučil mne Riel a vypadal, že je mu naprosto ukradený, že patří mezi spodinu upíří společnosti.
„Jo, to už mi Marcell taky říkal. Prej bych udělala nejlíp, kdybych se provdala za nějakýho čistokrevnýho upíra... dokonce už si chtěl hrát na seznamku!“ prohodila jsem hořce.
„Nemám ho rád, ale v tomhle má pravdu, měla bys to pak daleko jednodušší,“ přikývl Riel.
„Fakt?! Když je to tak skvělý, proč sis nevzal nějakou upírku ty?!“ obořila jsem se na něho zhurta, protože se mě dotklo, s jakou lehkostí by mě klidně šoupnul do náruče někoho jinýho.
„Má to dva důvody... Jeden je, že o takovej svazek nestojím, a ten druhej je ten, že čistokrevný upírky jsou příliš nafrněný, než aby se s někým jako jsem já zahazovaly. Do postele s tebou klidně půjdou, ale tím jejich náklonnost končí.“
Zatvářila jsem se znechuceně. „Jsem ráda, že to neseš tak statečně!“
„Proč mám pocit, že si zase myslíš kdovíco?!“ povzdechl si Riel otráveně.
„Takže ty už umíš číst i myšlenky?! Myslela jsem, že mimořádný schopnosti tu mám jenom já!“ odsekla jsem sarkasticky.
„V jistejch ohledech jsi až příliš průhledná, Izabel. A tohle, co tu předvádíš, je obyčejná žárlivost.“
Zamračila jsem se. Jak se jen opovažuje?! „Žárlivost?!“ opáčila jsem s předstíraným výsměchem. „A proč bych měla žárlit?! Vždyť mezi náma vůbec nic není!“
„To mi pověz ty, Izabel. Navíc... nemáš k tomu pražádnej důvod. Ať máš o mně mínění, jaký chceš, nejsem týpek, kterej by se tahal s kdekým.“
„To jsem si povšimla...“ poznamenala jsem sebekriticky. „Ještě k těm Nejvyšším... to jsi blafoval a nebo jsi mezitím zjistil, kde maj to svý sídlo?“
„Proč se ptáš? Přesvědčil jsem tě snad?“
„Celkem jo,“ přikývla jsem.
„Je mi líto, že tě musím zklamat, ale zatím o tom nemám ani šajna. A je mi to naprosto jedno. Proč bych měl lízt někam, kde se na mě budou koukat jako na nějakýho odpornýho červa a přemejšlet, jestli mě zašlápnout hned a nebo ještě nechat žít? Na rozdíl od andělů my už další šanci nedostanem, Izabel, tohle je náš jedinej život. Tak přestaň dumat nad věcma, který nezměníš, a radši mi pojď ukázat ty svý blesky. Budu klidnější, když budu vědět, že se po mým odchodu o sebe dokážeš postarat...“