Srdce bojovnice II - 78. díl

Anotace: Dokáže Riel s Thranduilem najít společnou řeč?

Sbírka: Srdce bojovnice II

„Že se mýlím?!“ zopakovala jsem a čelo se mi zkrabatilo nevolí. „A proč jsi tak pevně přesvědčený o tom, že ty máš pravdu?!“
„Protože tohle je podstatou každého fungujícího vztahu, Riel. Nikdy v něm neexistuje absolutní rovnoprávnost… vždy se jeden musí přizpůsobit vůli toho druhého, říká se tomu kompromis,“ poučil mne princ s nádechem arogance, která mi někdy imponovala. Teď to však nebyl ten případ.
„To, že chceš, abych tě na slovo poslouchala, není přece kompromis!“ opáčila jsem ledově a zlost se mnou takřka cloumala, obzvláště když jsem zaregistrovala jeho útrpný výraz.
„O tom jsem teď také nemluvil. Ale vezmi si například ten náš pobyt venku. Já se chtěl vrátit hned, tys tam chtěla ještě setrvat a já ti vyhověl.“
„Ovšem, jen mi neopomeň připomenout, že to celé byla pouze moje chyba!“ pronesla jsem uštěpačným tónem.
„A činím toho snad?!“ obořil se na mne na oplátku nevlídně. Jeho stisk ještě o něco zesílil, zatímco očima se do mě zavrtával způsobem, jako kdyby chtěl proniknout až do mé mysli. „Proč se proti tomuhle vlastně tak vzpíráš, Riel? Vždyť všechny ellith jsou poslušné svých mužů a přestože občas tobě dovolím více, než je obvyklé, stejně bys neměla zapomínat na své místo. A než začneš své obvyklé řeči o tom, jak pro mne jako ellona je vše jednodušší, rád bych tě upozornil na to, že i já mám své místo, které mi ukládá poslušnost, a to vůči mému otci.“
„To ale není totéž!“ zaprotestovala jsem.
„Jak to že ne? Myslíš si snad, že on se mi se vším svěřuje?! Ale kdepak! Akorát mi dává rozkazy a očekává, že je splním!“
„Ty se mnou ale zacházíš úplně stejně! Vždyť od chvíle, cos přijel, nic jiného než rozkazy snad ani neznám!“ vmetla jsem mu do tváře.
„Nyní dosti přeháníš, Riel,“ napomenul mne se shovívavostí, jaká se snad používá u malých dětí, aby se uklidnily, ale na mě to mělo přesně opačný účinek.
„Skutečně?! Ani bych neřekla!“
„Pár rozkazů jsem ti dal, to uznávám, ale kdybych tak neučinil, dosud bys ležela na lůžku a litovala se. A já doufám, že jsi aspoň natolik sebekritická, abys tohle nepopírala,“ sdělil mi a jelikož jsem tohle skutečně nemohla popřít, raději jsem výjimečně mlčela.
Což zřejmě vzal jako dobré znamení, neboť ihned pokračoval. „Co ode mne vlastně očekáváš, Riel?“ otázal se lehce zmučeně, jako kdybych mu svou zarputilostí rozdírala rány, ať už je měl kdekoliv. „Že se s tebou budu radit před každou výpravou? Že poté s tebou budu probírat její průběh? Tohle já ale nechci, Riel. Nechci po příjezdu ještě jednou prožívat ty boje jen proto, že ty na tom z nějakého pro mě neznámého důvodu trváš. Myslel jsem si, že právě proto, že jsi také vojákem, dokážeš se lépe vcítit do mých pocitů... a poznáš, že především potřebuji elleth, která mě po návratu vřele přivítá a dá mi zapomenout na všechnu bolest, jíž jsem byl tam venku svědkem. Že pro nás vytvoříš bezpečné útočiště, kde dokážeme přečkat útrapy této války a kde spolu budeme moci být šťastní. Jenže tebe tak popouzí pouhé pomyšlení na to, že bys mě měla občas uposlechnout, že raději vše hned pošlapeš!“ vyčetl mi na závěr svého posmutnělého proslovu a znovu tím ve mně zažehnul plamen vzdoru.
„Já se přece nezpěčuji poslušnosti, chápu, že mé postavení mě k ní dokonce zavazuje, ale nemohu se smířit s tím, že mě hodláš docela opomíjet! Zatajil jsi mi rozsah svých poranění, jak jsi k nim přišel, i to, že naše dítě bude syn! Raději předstíráš, že se jdeš najíst, než abys přiznal, že musíš vyhledat lorda Elronda kvůli dalšímu ošetření! A já chci aspoň vědět proč!“ vychrlila jsem na něho vášnivě.
„Nepřipadáš si teď tak trochu jako pokrytec, Riel?“ optal se mě s nepříjemným pousmáním, jeho hlas náhle naprosto vyrovnaný a takřka přátelský. „Oba dva přece dobře víme, že kdyby mi Elrond nenapsal, ty bys mi nikdy neprozradila, že čekáš moje dítě! Tak co mi tu vlastně vyčítáš?“
„Proč to sem zatahuješ?! To je přece něco jiného! Pokud bych ti to opravdu nesdělila, tak jen proto, abych ti nepřidělávala starosti a také proto, abych našemu synovi dopřála šanci vést normální život!“ odvětila jsem prudce a sotva jsem to vyřkla, zarazila jsem se.
Neboť nebyl to snad stejný důvod, který prve uváděl Thranduil? A podle toho, jak se jeho úsměv vědoucně rozšířil, bylo zřejmé, že si myslí přesně to samé. Nebyl to však vůbec veselý úsměv... naopak byl plný hořkosti a zklamání.
„Už to není tak jednoduché, že, Riel? Tohle se prostě stává... chceš někoho chránit a namísto toho mu ublížíš. A mě se hodně dotklo, že jsi mi o svém stavu neposlala zprávu sama, to mi věř,“ pravil tiše, jako kdyby z něho veškerá bojechtivost náhle vyprchala a zůstala jenom nezměrná únava.
„A proč jsi mi něco neřekl?“ zamrkala jsem užasle. „Nenapadlo mne, že bys mi to mohl zazlívat! Seběhlo se to tehdy všechno tak rychle... Neměla jsem ani čas se vzpamatovat, natož pak popřemýšlet, co si s tím vším počnu. Lord Elrond byl v tomhle ohledu prostě rychlejší...“ vysvětlovala jsem mu chabě a se znepokojením mi docházelo, že má slova nejsou vlastně ničím jiným než ozvěnou těch jeho. Těch, jež jsem prve s takovou nenávistí zavrhla.