Srdce bojovnice II - 81. díl

Anotace: Riel se kapku otřela o princovo ego...

Sbírka: Srdce bojovnice II

Thranduilovy oči se zúžily do hrozivých štěrbin.
„Vykresluji ho takového, jakým ve skutečnosti je! Neboť bych byl nerad, kdyby ses nechala oklamat jeho sladkými řečmi a planými sliby!“ oznámil mi, než se zvednul z podlahy a začal si navlékat nohavice.
Zamračeně jsem ho pozorovala. Jeden by vskutku z jeho slov mohl nabýt dojmu, že to jediné, co mu leží na srdci, je mé blaho, ale neudílel by mi snad v tom případě podobnou lekci i kvůli Saerosovi? Ovšem tehdy mlčel… to až nyní, když o mě projevil zájem jeden z Valar, tropí takový povyk. Čeho se vlastně obává? Že jakmile toho lorda spatřím, hned na místě podlehnu jeho božskému šarmu? Copak je jeho mínění o mně opravdu tak nízké?
„Nemyslíš si, že bys mne měl nechat, abych si na něho učinila svůj vlastní názor?“ zeptala jsem se celkem neutrálním tónem. Ale dlouho mi to nevydrželo, neboť jeho chování bylo prostě až příliš pobuřující. „Nechápu, jak o něm můžeš hovořit s takovou nenávistí! Vždyť nám dnes večer zachránili život!“
„Tobě možná!“ odvětil chladně. „Kdyby šlo pouze o mě, tak by se rozhodně neobtěžovali! A moje rány tvrdí, že se mu nedá věřit, a za tím si stojím!“
„Tvoje chyba, neměl jsi se pouštět do boje s někým z Valar!“ odsekla jsem téměř pomstychtivě. „To ses opravdu domníval, že bys ho mohl porazit?!“
„A proč by ne?! Kdyby nepoužíval své špinavé triky, skončil by na zemi s hrotem mého meče přitisknutým k srdci! A pak bychom samozřejmě nevedli tuhle naši malou debatu, že?!“
Thranduil se se zlostným zaklením sklonil k zemi pro svou košili, kterou si ledabyle přetáhnul přes hlavu. V ten okamžik jsem měla sto chutí využít jeho dočasné nevýhody, kdy měl obě paže spoutané tou silnou látkou, a pořádně ho nakopnout, aby se konečně vzpamatoval. Samozřejmě, že jsem to neudělala, ale pokušení to bylo hodně silné.
„Já s tvou prohrou potíže nemám, Thranduile,“ sdělila jsem mu aspoň odměřeně. „Jestli to tebe trápí, zkus se s tím laskavě vypořádat jinak, než že se budeš snažit hodit vinu na mě! Já po tobě přece nežádala, abys s ním zkřížil meče, to bylo pouze tvé rozhodnutí! A jako velitel bys přece měl být zvyklý nést následky svých rozhodnutí!“ dodala jsem, abych ho trochu probrala.
Jenže jeho jsem nepřesvědčila. „Netvař se, že ti je zcela lhostejno, že jsem prohrál!“ vyštěkl na mě nevlídně. „Vím, jaké ellith jsou... a jak milují vítěze! Tak mě ušetři toho svého soucitu!“
„Tak o tomhle to celé je? Myslíš si snad, že jsem jako ona?!“ dovtípila jsem se po jeho uštěpačné poznámce. A musím říct, že se mě notně dotkla. „Nepřipadá ti, že mi teď křivdíš?! Zatím jsem se vůbec ničím neprovinila a ty už mě přesto odsuzuješ!“
„A mám tu snad sedět a přihlížet, jak na něho budeš vrhat úplně stejné pohledy jako prve na mě?! Tohle ode mě nemůžeš očekávat! Jestli se k tobě jenom přiblíží...“ Thranduil úmyslně nechal svou výhružku nedokončenou, ovšem to, jak hněvivě se mu zaleskly oči, hovořilo samo za sebe.
Přesto jsem se tím nemínila nechat zastrašit. „Co uděláš, no?! Necháš se zase zbít, aby sis tu pak mohl stěžovat na jeho záludnost?! Jako kdybys ty nikdy žádné triky nepoužil! Každý se přece v boji snaží využít maximum svých dovedností! S tímhle jsi měl počítat, když už jsi měl ten hloupý nápad vyzvat někoho takového na souboj! Ale nemusíš se bát... žádné pohledy na něho vrhat nebudu... protože to ani dělat nemůžu, jestli jsi zapomněl! Až se probudím, budu zase slepá... a namísto toho, abych si teď užívala každou chvilku, co vidím, tak se tu s tebou dohaduji ve stájích!“ vytkla jsem mu ostře.
„Ačkoli se ti to jistě nebude zamlouvat, tys to byla, kdo tohle místo v prvé řadě vybral! Tak mě nyní neosočuj, že se tu ti nelíbí!“ připomněl mi úsečně a vzdor svým nevlídným slovům konejšivě poplácal Celebra, kterému se jeho tón očividně příliš nezamlouval a nervózně tancoval po svém stání.
„Proti tomuhle místu nic nemám, to spíše proti společnosti, která se tu sešla!“ pronesla jsem impulzivně a sotva jsem to dořekla, hned jsem toho zalitovala. Protože tohle už si Thranduil odmítl nechat líbit.
„Zřejmě jsi očekávala lepší společnost... udělám ti tedy laskavost a nebudu ti tu již déle překážet, třeba budeš mít štěstí a tvůj drahý lord Ulmo se ještě objeví!“ vyštěkl mým směrem, načež bez dalšího otálení zamířil k východu. Jeho tělo se pozvolna začalo rozplývat, jako odraz v zrcadle, když na něj dýchnete.
„Proč tohle děláš?!“ křikla jsem za ním, než zmizel docela, a pak jsem bezvládně klesla zpátky na slámu, uražená a částečně i vystrašená z toho, že mne takto opustil.
Hlavou mi vířilo tisíce otázek a snad ještě více obav... Co bude, až se oba vzbudíme? Pořád se ke mně bude chovat takto? Stále se bude hněvat? Nikdy by mě ani náhodou nenapadlo, že bych si to kdy mohla přát, avšak dnes bych dala snad cokoliv za to, abychom si tento sen po probuzení nepamatovali.